ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.190.2021:28
sp. zn. 9 Azs 190/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: S. A., zast. JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2021, č. j. CPR-1013-3/ČJ-2021-930310-V238, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 56 A
15/2021 - 24,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 56 A 15/2021 - 24,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2021, č. j. CPR-1013-3/ČJ-2021-930310-V238,
se zru š u je a v ěc se v r ací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 10 200 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ireny Strakové,
advokátky se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje,
ze dne 16. 12. 2020, č. j. KRPS-306602-24/ČJ-2020-010022, bylo žalobci podle §119 odst. 1
písm. b) bodu 4. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, v délce 1 rok.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaná změnila část výroku týkající se délky
neumožnění vstupu na území členských států Evropské unie z 1 roku na délku 10 měsíců.
Ve zbylé části prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované krajský soud zamítl. Krajský soud předně
poukázal na obecnost námitek žalobce, s nimiž se také obecně vypořádal. Dále konstatoval,
že zákon o pobytu cizinců pamatuje i na situace, kdy je současně vedeno řízení o vyhoštění
a řízení o žádosti o mezinárodní ochranu cizince. Příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců
nebrání tomu, aby bylo rozhodnutí o vyhoštění v daném případě vydáno, ale pouze brání tomu,
aby bylo možné takové rozhodnutí vykonat, dokud není vyřízena žádost o mezinárodní ochranu
cizince. Za nedůvodnou považoval námitku žalobce, podle které mu nebylo známo, že na území
České republiky pobývá neoprávněně, neboť se domníval, že zaměstnanecká karta, která mu byla
vydána, je stále platná. Nesouhlasil ani s další námitkou, podle které žalobce požádal
o mezinárodní ochranu již při příchodu do zajišťovacího střediska, avšak byl zadržen a žádost
mohl podat až po rozhodnutí o vyhoštění. K tomu uvedl, že rozhodnutí o správním vyhoštění
nemá žádný vliv na řízení o udělení mezinárodní ochrany; správní orgán rozhodující o udělení
mezinárodní ochrany by byl povinen zohlednit okolnosti dosavadního pobytu bez ohledu
na vydané rozhodnutí o správním vyhoštění. Za nerelevantní považoval i námitku týkající
se rozpornosti rozhodnutí se zákonem o veřejném zdraví a karanténními opatřeními.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s.”).
[5] Stěžovatel předně nesouhlasil s tím, že uvedl obecné námitky. Znovu připomenul,
že se dne 15. 12. 2020 dostavil do karanténního střediska Bělá-Jezová, aby zde požádal
o mezinárodní ochranu. Tento projev vůle mu však byl znemožněn. Byla přivolána policie,
která ho přemístila na své pracoviště do Prahy a zahájila s ním řízení o vyhoštění.
Dne 16. 12. 2020 vydala rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle stěžovatele nevzal krajský soud
v potaz tento nezákonný postup žalované, když posuzoval vzájemný vztah řízení o vyhoštění
a řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.
[6] Stěžovatel uvedl, že o svém neoprávněném pobytu nevěděl, ale s ohledem na aktuální
situaci v zemi původu a obavu o svou bezpečnost v případě návratu se rozhodl požádat
o mezinárodní ochranu. Poukázal i na skutečnost, že na něj byl ze strany policie činěn nátlak
a právě z popsaného nestandardního postupu byl v šoku. Stěžovatel souhlasil s krajským soudem,
že je obecně možné vést řízení o mezinárodní ochraně společně s řízením o vyhoštění, avšak jeho
námitka uplatněná v žalobě směřovala ke shora popsanému nezákonnému postupu žalované.
Následně podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany (ze dne 20. 12. 2020) se ve světle
uvedeného jevila jako účelová.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že trvá na závěrech uvedených
v napadeném rozhodnutí, a ztotožnila se se závěry napadeného rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Následně se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s. a čl. II zákona
č. 77/2021 Sb.). K novelizaci soudního řádu správního v otázce přijatelnosti kasační stížnosti
se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve své judikatuře opakovaně a pro úplnost na ni na tomto místě
pouze odkazuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021,
č. j. 1 As 124/2021 - 28, nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS).
[10] Nejvyšší správní soud shledal přesah vlastních zájmů stěžovatele a kasační stížnost proto
přijal k meritornímu přezkumu.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že se stěžovatel dne 15. 12. 2020 dostavil
do zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, přičemž uvedl, že zde chce požádat o mezinárodní
ochranu. Na místo se dostavila hlídka cizinecké policie, přičemž bylo zjištěno, že stěžovatel
pobývá na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Během výpovědi
stěžovatel uvedl, že na území České republiky přicestoval dne 6. 6. 2019 na základě pracovního
víza. Platnost udělené zaměstnanecké karty byla předčasně ukončena dne 17. 12. 2019; žádost
stěžovatele o změnu zaměstnavatele byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 8. 1. 2020. Stěžovatel
uvedl, že se dozvěděl o nelegálnosti svého pobytu 8 dní před tím, než se dostavil
do zajišťovacího střediska. Chtěl proto odcestovat zpět do Arménie, ale jeho známý mu sdělil,
že by mohl být při návratu domů kontrolován policií a mohlo by mu být uděleno správní
vyhoštění. Proto se dobrovolně dostavil do zajišťovacího střediska, aby zde podal žádost o azyl.
[13] Podle §3 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), žádostí o udělení mezinárodní ochrany je projev vůle cizince, z něhož
je zřejmé, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou
újmou.
[14] Z §3a odst. 1 zákona o azylu plyne, že cizinec je oprávněn podat žádost o udělení
mezinárodní ochrany policii, a to na hraničním přechodu, v přijímacím středisku, na odboru
cizinecké policie krajského ředitelství policie za podmínky, že se dostavil dobrovolně,
nebo v zařízení pro zajištění cizinců v případě cizince tam zajištěného a za splnění dalších
podmínek.
[15] V §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je vymezena působnost tohoto zákona,
přičemž platí, že tento zákon se nevztáhne na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní
ochrany.
[16] Z citované úpravy je zřejmé, že za žadatele o mezinárodní ochranu je nutné považovat
cizince ve chvíli, kdy projeví svou vůli o mezinárodní ochranu požádat. Jak dovodil Soudní dvůr
Evropské unie v rozsudku ze dne 17. 12. 2020, věc C-808/18 (Komise v. Maďarsko), nemůže
projev této vůle podléhat žádným správním formalitám (srov. k tomu také rozsudek ze dne
25. 6. 2020, věc C-36/20 PPU, Ministerio Fiscal v VL). Je tedy zřejmé, že postačí jakýkoli projev
vůle cizince, ze kterého je zřejmé, že chce v České republice požádat o mezinárodní ochranu,
přičemž jej nelze podmiňovat dalšími formálními náležitostmi. Cizinec má pak postavení žadatele
o mezinárodní ochranu ode dne podání žádosti o udělení azylu až do doby, než je o této žádosti
rozhodnuto, resp. v případě podání žaloby až do doby rozhodnutí o této žalobě (srov. k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2006, č. j. 2 Ans 7/2005 - 61).
V tomto kontextu je též nutné upozornit na zvláštní postavení žadatelů o mezinárodní ochranu,
neboť po dobu azylového řízení a řízení o žalobě je takovým cizincům zajištěn vyšší stupeň
ochrany. Na toto „zvláštní postavení“ cizince pamatuje také shora citované ustanovení zákona
o pobytu cizinců [§2 písm. a)], které požaduje vynětí žadatelů o azyl z působnosti zákona
o pobytu cizinců (není-li stanoveno jinak).
[17] Uvedené „specifické“ postavení žadatele o azyl lze demonstrovat také na judikatuře
Nejvyššího správního soudu, dle které v případě tzv. přezajišťování cizinců (za situace,
kdy je cizinec nejprve zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, následně podá žádost o udělení
mezinárodní ochrany a je zajištěn podle zákona o azylu) nelze tehdy, kdy je zajištění cizince podle
§46a zákona o azylu ukončeno, opětovně cizince zajistit podle §124 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců (nové rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců lze vydat pouze pokud ministerstvo
nerozhodlo podle zákona o azylu o prvotním zajištění cizince podle zákona o azylu a jsou dány
další zákonné předpoklady); žadatele o udělení mezinárodní ochrany pak nelze zajistit ani podle
§124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to právě pro podmínky dané §2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, podle které se zákon o pobytu cizinců nevztahuje na cizince, který je žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2018, č. j. 4 Azs 193/2017 - 75, nebo ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8 Azs 272/2018 - 70,
a na ně navazující judikaturu).
[18] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na otázku vztahu mezi rozhodnutím o správním
vyhoštění a rozhodnutím o mezinárodní ochraně, kterou v napadeném rozsudku nastínil
již krajský soud. V případě, kdy po zahájení řízení o správním vyhoštění cizinec požádá
o mezinárodní ochranu, nebrání správním orgánům nic v tom, aby o správním vyhoštění
rozhodly. Před jeho výkonem však musí vyčkat ukončení řízení o mezinárodní ochraně
[§119 odst. 7 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Tato zákonná úprava se však (jak je již uvedeno)
uplatní tehdy, je-li zahájeno řízení o mezinárodní ochraně až po zahájení řízení o správním
vyhoštění. Jiná situace však nastává v případě, kdy cizinec požádá o udělení mezinárodní ochrany
ještě před zahájením řízení o správním vyhoštění (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 4 Azs 420/2019 - 47). V tomto okamžiku se totiž cizinec ocitá
ve výše uvedeném „zvláštním postavení“, kdy mu má být poskytován vyšší standard ochrany.
[19] Ze shora uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se ocitl právě ve druhé předpokládané
situaci, tedy nejprve projevil svou vůli požádat o mezinárodní ochranu, načež následně byl
zadržen žalovanou a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění. Takový postup však
popírá smysl §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců (obdobně jako je tomu právě v případě
„přezajišťování“ zmiňovaném shora v odst. [17]) a je nepřípustný, neboť se na stěžovatele zákon
o pobytu cizinců nemohl vůbec vztáhnout a nemohlo být proto zahájeno řízení o vyhoštění.
Jak je patrné ze shrnutí správního spisu, stěžovatel se dostavil dobrovolně do zařízení
pro zajištění cizinců, aby zde požádal o mezinárodní ochranu. Tuto svou vůli jednoznačně
projevil, jak je zřejmé také z úředního záznamu ze dne 15. 12. 2020.
[20] Byť nepožádal stěžovatel o mezinárodní ochranu na jednom z předpokládaných míst
(srov. §3a odst. 1 zákona o azylu), je nutné v nyní projednávané věci dovodit, že jeho úmysl
(projev vůle) byl zcela jednoznačný a podmínky splněny byly. Ačkoli zákon předpokládá,
že cizinec může o mezinárodní ochranu požádat v zajišťovacím středisku za situace,
kdy je zde zajištěn, nelze klást k tíži stěžovatele jeho neznalost těchto konkrétních ustanovení
azylového zákona. Nejpozději po jeho převozu hlídkou žalované na služebnu odboru cizinecké
policie byly totiž podmínky pro podání žádosti na zákonem předpokládaném místě splněny,
a to včetně požadovaného prvku „dobrovolnosti“ dostavení se na uvedené místo. V souzené věci
totiž nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel se dostavil do zajišťovacího střediska
(a to bez ohledu na jeho úmysl, kterým mohla být obava z vyhoštění) dobrovolně. To, že byl
následně přemístěn na služebnu žalované, nelze jakkoli klást k jeho tíži a nelze proto uzavřít,
že by prvek dobrovolnosti nebyl dán. Naopak je nutné na věc nahlížet tak, že již v okamžiku
projevu jeho vůle byly naplněny předpokládané podmínky azylového zákona stran žádosti
o mezinárodní ochranu.
[21] Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel v okamžiku projevu vůle dne 15. 12. 2020 stal
žadatelem o mezinárodní ochranu a toto postavení mu svědčilo i v okamžiku, kdy bylo žalovanou
zahájeno řízení o správním vyhoštění. Jak již bylo uvedeno s ohledem na §2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, takový postup je nezákonný, neboť na něj nebylo možné příslušná ustanovení
zákona o pobytu cizinců vztáhnout. Krajský soud proto pochybil, pokud v bodě 13. pojal
námitku stěžovatele tak, že nemohla mít ve věci žádný vliv, neboť rozhodnutí o správním
vyhoštění nemá žádný vliv na řízení o udělení mezinárodní ochrany. Takto zjednodušeně námitka
v žalobě podána nebyla. Stěžovatel zdůrazňoval zejména nesprávný postup žalované,
která mu „neumožnila“ podat žádost o mezinárodní ochranu již v okamžiku, kdy se dostavil
do zajišťovacího střediska. Krajský soud žádnou úvahu v tomto smyslu v odůvodnění
napadeného rozsudku nevyjádřil. Tato úvaha však byla stěžejní pro posouzení stěžovatelem
namítaného nezákonného postupu žalované. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud neposoudil
uvedenou námitku a nadto aproboval nesprávný postup žalované.
[22] Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že byť se může jednání stěžovatele jevit
jako účelové (jeho úmyslem mohla být snaha vyhnout se hrozícímu vyhoštění), nelze postupovat
v takovém případě nezákonně a krátit práva stěžovatele. Samotný zákon o azylu obsahuje
instituty, které mají za cíl zrychlit průběh řízení, resp. vyhnout se bezdůvodnému prodlužování
pobytu cizince, jehož úmyslem je pouze mařit případné správní vyhoštění, jeho vydání nebo
řízení pozdržet. I v takovém případě je však nutné o všech těchto skutečnostech rozhodnout
v azylovém řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Krajský soud tedy nepostupoval správně, pokud považoval rozhodnutí žalované
za zákonné a řádně odůvodněné. Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu. S ohledem na to, že v posuzovaném
případě byly již v řízení před krajským soudem důvody pro to, aby rozhodnutí žalované bylo
zrušeno, nevrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru
vysloveného Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru
vytýkaných pochybení nemohl vady napadeného rozhodnutí žalované nikterak zhojit. Nejvyšší
správní soud proto současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu postupem podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil také rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Právním
názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití
§78 odst. 5 s. ř. s. vázán.
[24] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[25] Žalovaná ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, proto mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal
náhradu nákladů řízení, tvořených odměnou zástupkyně, proti žalované.
[26] Zástupkyně stěžovatele učinila před krajským soudem dva úkony právní služby, kterými
jsou příprava a převzetí zastoupení a jedno písemné podání ve věci samé - sepsání žaloby
[§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“)].
[27] Před Nejvyšším správním soudem učinila zástupkyně stěžovatele jeden úkon spočívající
v písemném podání ve věci samé (sepsání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu. Za jeden úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Dále zástupkyni
náleží 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu za tyto
úkony. Celkem tedy zástupkyni stěžovatele náleží na nákladech řízení před krajským soudem
i Nejvyšším správním soudem částka 10 200 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna uhradit podle
§149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, užitého na základě §64 s. ř. s.,
k rukám zástupkyně stěžovatele JUDr. Ireny Strakové, advokátky se sídlem Karlovo náměstí
287/18, Praha 2, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu