ECLI:CZ:NSS:2022:10.AZS.42.2022:32
sp. zn. 10 Azs 42/2022 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce
Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: A. S,, zast. advokátkou
JUDr. Anitou Pešulovou, Nuselská 499/132, Praha 4 – Michle, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020,
čj. OAM-656/ZA-ZA11-ZA21-R2-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2022, čj. 2 Az 32/2020-24,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2022, čj. 2 Az 32/2020-24,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020, čj. OAM-656/ZA-ZA11-ZA21-R2-2016,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně JUDr. Anity
Pešulové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V nynější věci se NSS zabývá dvěma otázkami spojenými s řízením o udělení mezinárodní
ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. NSS jednak řeší,
zda žalovaný dostál povinnosti shromáždit vyhovující informace o postavení bezpečnostních
složek v Rusku (konkrétně služby FSB), jednak posuzuje možnost doplňkové ochrany z důvodu
nepříznivého zdravotního stavu.
[2] Žalobce, občan Ruské federace, se do Česka se poprvé dostal v roce 1994. Údajně
na nátlak ruských kriminálních skupin sem přivezl obohacený uran a měl jej tu prodat. Byl
ale zadržen českou policií a odsouzen k trestu odnětí svobody za nedovolené držení
radioaktivního materiálu. V roce 2003 poprvé požádal o mezinárodní ochranu. Kvůli převozu
uranu v devadesátých letech mu vyhrožovali pracovníci FSB, jeho známí v Rusku také zjistili,
že je veden jako hledaná osoba. Zároveň měl obavy i z ruských kriminálních struktur. V roce
2005 mu však ministerstvo azyl neudělilo, žalobce se proti tomuto rozhodnutí dále ani nebránil.
[3] V druhé žádosti o mezinárodní ochranu (podané 13 let po první žádosti) opět uvedl
obavy z návratu do Ruska spojené s výhrůžkami ze strany FSB (uvedl, že mu vyhrožovali smrtí
a že se mu po návratu stane „nehoda“), částečně též ze strany soukromých osob. Především
uvedl, že má již dlouhou dobu zdravotní potíže spojené s nádorem na mozku, které vyžadují
pravidelnou léčbu. V Rusku by se léčit nemohl, nemá tam žádné zázemí ani zdravotní pojištění.
Také spojil své obavy z FSB s možným neposkytnutím přístupu k potřebné zdravotní péči.
[4] Žalovaný rozhodnutím v záhlaví žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona o azylu. Proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany (především
proti neudělení doplňkové ochrany) se žalobce bránil žalobou u městského soudu, ten ji však
zamítl a v zásadě potvrdil závěry a postup žalovaného.
[5] NSS dodává, že původně žalovaný žádost vyhodnotil jako nepřípustnou podle §11
odst. 1 zákona o azylu a řízení zastavil (neboť – jak uvedeno výše - žalobce o mezinárodní
ochranu již dříve neúspěšně žádal). Městský soud však rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, žalobce totiž v opakované žádosti uvedl nové informace, konkrétně
ohledně zdravotního stavu, kterými se měl žalovaný zabývat. Žalovaný proto žádost posuzoval
celou nanovo.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů dle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Žalovaný ani městský soud dostatečně neposoudili obavy,
které v žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel uvedl. Použité zprávy o zemi původu
se nezabývají dostatečně nebezpečím, kterému stěžovatel čelí při návratu do Ruska. Konkrétněji
se pak vymezuje proti závěrům o zdravotním stavu a zdůrazňuje, že má obavy o přístup
ke zdravotní péči. Žalovaný také nedostatečně odůvodnil závěr o neudělení humanitárního azylu.
[7] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Jak napadené rozhodnutí, tak rozsudek
městského soudu se podle něj stěžovatelovou situací zabývaly dostatečně. Má za to,
že shromáždil dostatečné informace o zemi původu. Stěžovatel nebude mít problém pokračovat
v léčbě svých zdravotních problémů v Rusku.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce,
se po posouzení přípustnosti kasační stížnosti NSS zabývá podle §104a s. ř. s. ve znění účinném
od 1. 4. 2021 otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (blíže k tomu
usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[9] Kasační stížnost je přijatelná a je také důvodná. Žalovaný neshromáždil dostatečné
informace o zemi původu, pokud jde o činnost bezpečnostních složek, a dostatečně se nezabýval
možností vážné újmy v souvislosti se zdravotním stavem stěžovatele.
III. A. K informacím o postavení bezpečnostních složek v Rusku
[10] Nejprve se NSS zabýval argumentací stěžovatele ohledně obav z bezpečnostních složek
v Rusku (především služby FSB). K povinnostem žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného
v řízení o mezinárodní ochraně toho již v judikatuře bylo řečeno mnohé. Stručně lze shrnout,
že není povinností žadatele, aby důvody pro podání žádosti podepřel jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností žalovaného, aby
v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2022,
čj. 5 Azs 82/2021-30, bod 18 a judikaturu tam cit.).
[11] Stejně tak NSS vychází z toho, že informace o zemi původu použité v řízení
o mezinárodní ochraně musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. např.
rozsudky NSS ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008-71, a ze dne 4. 2. 2009,
čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS, bod 16).
[12] Informace, které žalovaný shromáždil ohledně působení bezpečnostních složek
a ze kterých vycházel (viz níže), však tyto požadavky nenaplňují.
[13] Žalovaný při posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2
zákona o azylu uvedl, že stěžovatel vznesl stejné motivy pro podání žádosti o mezinárodní
ochranu jako již v první žádosti. Žalovaný proto především odkázal na své dřívější rozhodnutí
z roku 2005. Žalovaný mj. vycházel ze zpráv „Informace OAMP – Ruská federace – Postavení policie
v Ruské federaci“ ze dne 7. 5. 2020 a „Informace OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace
v zemi“ z 25. 5. 2020. V odůvodnění především odkazoval na první uvedenou zprávu. Uvedl,
že proti případnému protiprávnímu chování bezpečnostních složek včetně FSB má stěžovatel
možnost obrany. Trestnou činnost příslušníků FSB vyšetřuje Vyšetřovací výbor RF, je možné
podávat stížnosti k administrativně vyšším úřadům FSB a tyto případy jsou řešeny u vojenských
soudů. Na bezpečnostní složky jako takové přitom současně stěžovatele odkázal, i co se týče jeho
obav ze soukromých osob (těch, které ho dotlačily k převozu uranu do Česka).
[14] V prvé řadě považuje NSS za problematické již závěry, které žalovaný uvedl s odkazem
na zprávu „Informace OAMP – Ruská federace – Postavení policie v Ruské federaci“ ze dne 7. 5. 2020
(která se též zabývá jinými bezpečnostními složkami, včetně tajné služby FSB). Zpráva obsáhle
pojednává o historii a struktuře bezpečnostních složek. Málo ale vypovídá o skutečné možnosti
obrany proti jejich nezákonnému jednání pro běžné lidi v současnosti. Žalovaný stěžovatele právě
na tyto mechanismy v napadeném rozhodnutí odkázal (srov. rekapitulaci v bodu 19 rozsudku
městského soudu a s. 10 napadeného rozhodnutí). Část možností, které žalovaný „nabízí“
stěžovateli, je ve zprávě víceméně jen formálně zmíněna (dohled generálního prokurátora,
činnost Vyšetřovacího výboru RF, možnost podat stížnost k nadřízenému úřadu FSB).
Rozporuplné jsou i odkazy na činnost soudů. Žalovaný na jedné straně výslovně v napadeném
rozhodnutí s odkazem na zprávu uvádí, že trestnou činnost „vyšetřují vojenské soudy“ (k čemuž
uvádí v poznámce pod čarou ve zprávě dva odkazy na internetové stránky se zprávami
o odsouzení majora a plukovníka FSB), současně ale v samotné zprávě dodává, že teprve v roce
2019 poprvé za dekády existence FSB rozhodl ruský soud v případu mučení příslušníkem této
tajné služby (nic víc o této věci ani jiném dalším takovém případu žalovaný neříká, v napadeném
rozhodnutí tuto informaci ani nezmiňuje). Není tedy jasné, do jaké míry je činnost ruských soudů
významná pro stěžovatele či jaké trestné činy tedy ve skutečnosti jinak vojenské soudy řeší (zda
např. nejde o krádeže vojenského materiálu či zpronevěru finančních prostředků – tím by však
stěžovateli vojenské soudy příliš nepomohly). Jediný blíže neupřesněný případ odsouzení
příslušníka FSB nadto nepřináší velkou důvěru v prostředky ochrany.
[15] Zadruhé, jakékoliv závěry, které žalovaný opíral o výše uvedenou zprávu, jsou v rozporu
s dalšími informacemi, který žalovaný o zemi původu shromáždil a zařadil do správního spisu.
Především ve zprávě „Informace OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi“
(z 25. 5. 2020) uvádí, že přes formální zákaz mučení (a obecně jiného nevhodného zacházení
a trestání) v ruské Ústavě bezpečnostní složky těchto nástrojů často využívají, např. při vymáhání
doznání. Žalovaný jedním dechem v téže zprávě výslovně dodává, že v Rusku stíhání pachatelů
těchto činů z řad bezpečnostních složek není efektivní a ve většině případů nejsou pachatelé
státními úřady hnáni k odpovědnosti. Tato zpráva je nejen ze stejného období (z května 2020)
jako zpráva o postavení bezpečnostních složek, je dokonce o několik týdnů novější. Stejně tak
ve zprávě o bezpečnostní a politické situaci v Rusku žalovaný použil ohledně používání mučení
a stíhání jeho pachatelů jako zdroj nejnovější zprávu MZV USA z března 2020. Ve zprávě
o postavení bezpečnostních složek přitom vycházel převážně ze zpráv či zdrojů, které byly starší
(byť paradoxně na tutéž zprávu zcela obecně či v jiných souvislostech také odkazoval). Nutno též
dodat, že starší vydání zprávy MZV USA (kterou vzhledem k délce řízení do správního spisu
zařadil žalovaný hned několikrát) přinášejí podobnou informaci.
[16] Již z tohoto důvodu nemůže rozhodnutí žalovaného obstát. NSS dodává, že má
pochopení pro to, že shromažďování informací o činnosti bezpečnostních složek či tajných
služeb může být pro žalovaného složitější než zjišťování jiných typů informací. To jej ale
nezbavuje povinnosti shromáždit takové informace, které budou vyhovovat zákonným
požadavkům. V nynější věci se ani jako hlavní problém nejeví, že snad o činnosti bezpečnostních
složek nebylo možné sehnat informace, ale že si shromážděné informace vzájemně protiřečí.
III. B. K udělení mezinárodní ochrany z důvodu nepříznivého zdravotního stavu
[17] Dále se NSS zabýval argumentací stěžovatele ohledně jeho nepříznivého zdravotního
stavu. Podle stěžovatele se žalovaný i městský soud s rizikem vážné újmy při nedostatku lékařské
péče a konkrétních léků vypořádali jen povrchně, způsobem, který neodpovídá požadavkům
plynoucím např. z judikatury ESLP.
[18] Jak NSS pravidelně uvádí, zdravotní stav žadatele může sloužit jako důvod pro udělení
mezinárodní ochrany (konkrétně doplňkové ochrany) jen výjimečně, a to v případě, kdy by jinak
došlo k porušení čl. 3 Úmluvy (srov. např. rozsudky ze dne 30. 5. 2019, čj. 7 Azs 435/2018-32,
bod 20, nebo ze dne 2. 7. 2020, čj. 10 Azs 437/2019-83, body 13-14). V této otázce obvykle NSS
vychází z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2016 ve věci Paposhvili proti Belgii, stížnost
č. 41738/10 (kterým koneckonců v řízení o žalobě argumentoval i stěžovatel). Podle citovaného
rozsudku ESLP již není doplňková ochrana vyhrazena jen pro případy, v nichž je žadatel v době
podání žádosti bezprostředně ohrožen na životě, ale bude se vztahovat i na případy vážně
nemocných osob, „u nichž se lze ze závažných důvodů domnívat, že v přijímající zemi by nedostatek vhodné
péče či přístupu k ní představoval skutečné riziko, že se zdravotní stav nemocné osoby vážně, rychle a nevratně
zhorší, a to by vedlo k intenzivnímu utrpení této osoby nebo k výraznému snížení předpokládané délky jejího
života“ (srov. §183 cit. rozsudku ESLP). NSS dodává, že během řízení před městským soudem
velký senát ESLP závěry ve věci Paposhvili potvrdil a částečně upřesnil v rozsudku ze dne 7. 12.
2021 ve věci Savran proti Dánsku, stížnost č. 57467/15 (k tomu §§121 násl. cit. rozsudku ESLP).
[19] Nutno také připomenout, že dosavadní judikaturu ohledně přiznávání doplňkové
ochrany ze „zdravotních důvodů“ nedávno upřesnil i NSS, a to v rozsudku ze dne 21. 1. 2022,
čj. 5 Azs 70/2020-103 (srov. především body 47-51 cit. rozsudku). S ohledem na judikaturu
Soudního dvora EU (konkrétně v rozsudcích vydaných dne 18. 12. 2014 ve věcech M’Bodj,
C-542/13, EU:C:2014:2452, a Abdida, C-562/13, EU:C:2014:2453) není možné podobné případy
podřadit pod §14a odst. 1 a 2 písm. b), ale naopak pod §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu
(výjimkou jsou případy úmyslného odepření zdravotní péče, které by za splnění dalších podmínek
mohlo vést rovnou k udělení azylu).
[20] Z judikatury ESLP a NSS plyne pro nynější věc následující. Je na žadateli o mezinárodní
ochranu, aby „předložil důkazy pro to, že by mu v zemi původu hrozila vážná újma, neboť by se mu tam
nedostalo vhodné zdravotní péče odpovídající jeho vážnému zdravotnímu stavu“. „Informace o svém zdravotním
stavu musí poskytnout žadatel v takové kvalitě, aby z nich bylo možné učinit závěr o tom, v jak závažném stavu
se žadatel nachází a jaké riziko by pro něj představovaly samotná cesta do země původu i následné setrvání v ní“
(takto rozsudek NSS 10 Azs 437/2019, bod 16), resp. aby předložil „relevantní doklady“, které
potvrzují informaci o vážném zdravotním stavu a hrozbě jeho značného a nevratného zhoršení
v případě návratu do země původu (takto rozsudek NSS 7 Azs 435/2018, body 16 a 20). ESLP
v rozsudcích Paposhvili a Savran odkazuje obecně na judikaturu k čl. 3 Úmluvy; dle ESLP je
zjednodušeně řečeno na stěžovatelích, aby předložili důkazy o existenci výše (bod [18])
zmíněných „závažných důvodů“ [srov. Paposhvili, §186, Savran, §130 písm. a)].
1
Současně ale ESLP
zdůraznil, že aby mohl čl. 3 Úmluvy plnit svou ochrannou funkci, je nutné v podobných
případech připustit „určitou míru spekulace“. Po stěžovatelích tak nelze vyžadovat „jednoznačný
důkaz“
2
o tom, že by v případě návratu byli vystaveni zacházení odporujícímu čl. 3 Úmluvy
(srov. Paposhvili, opět §186, a Savran, §146).
[21] Na žalovaném následně je, aby předložené důkazy „řádně posoudil a potvrdil či rozptýlil
žadatelovy obavy, že se jeho zdravotní stav zásadně zhorší, tím, že si obstará dostatek informací o dostupnosti
zdravotní péče v žadatelově zemi původu“ (10 Azs 437/2019, bod 16). Zcela konkrétně pak povinnosti
žalovaného plynou z obou rozsudků ESLP. Žalovaný se v takovém případě musí zabývat
[srov. k tomu Paposhvili, §§188-191, a Savran, §130, písm. b)-e)]:
? obecnou situací v zemi původu (na základě zpráv z důvěryhodných zdrojů) i konkrétní situací
stěžovatele (zejména musí vzít v potaz informace z lékařských zpráv a posoudit vliv návratu
do země původu na jeho zdravotní stav);
? otázkou, zda je v zemi původu obecně dostupná lékařská péče, která je dostatečná a přiměřená
pro léčbu stěžovatelova nepříznivého zdravotního stavu;
? otázkou, do jaké míry bude mít stěžovatel po návratu skutečně přístup ke zdravotní péči včetně
toho, že se musí zabývat i cenou zdravotní péče, existencí sociální a rodinné „podpůrné sítě“
a vzdáleností, kterou musí případně stěžovatel cestovat za zdravotní péčí;
? v případě, že žalovanému zůstanou po zvážení všech výše uvedených okolností pochybnosti
o tom, jaký vliv bude mít návrat do země původu na stěžovatele, musí od země původu zajistit
konkrétní a dostatečné záruky, že se stěžovateli zdravotní péče skutečně dostane.
[22] V rozsudku Savran ESLP upřesnil své dosavadní závěry z věci Paposhvili tak, že žalovaný
může již po prvotním přezkoumání důkazů předložených stěžovatelem (zejména lékařských
zpráv) dojít k závěru, že porušení čl. 3 Úmluvy nehrozí. Zcela konkrétně ve věci Savran dospěl
ESLP k závěru, že i při vysazení léčby tamějšího stěžovatele, tedy v situaci, kdy by se mu léčby
v zemi původu nedostalo, by věc nespadala do působnosti čl. 3 Úmluvy (k tomu srov. Savran,
§§146-147). V takovém případě by ani nenastoupila povinnost žalovaného se situací v zemi
původu podrobněji zabývat. V nynější věci však o takový případ nejde.
1
V angl. znění obou cit. rozsudků: „it is for the applicants to adduce evidence capable of demonstrating that there are substantial
grounds for believing that, if the measure complained of were to be implemented, they would be exposed to a real risk of being subjected to
treatment contrary to Article 3“; ve franc. znění pak: „il appartient aux requérants de produire des éléments susceptibles de démontrer
qu’il y a des raisons sérieuses de penser que, si la mesure litigieuse était mise a exécution, ils seraient exposés a un risque réel de se voir
infliger des traitements contraires a l’article 3“.
2
V autentickém znění rozhodnutí „clear proof“, resp. „une preuve certaine“.
[23] Podle NSS stěžovatel důkazní břemeno, byť za specifických okolností, unesl. Naopak
žalovaný následně nedostál svým povinnostem, především si neobstaral dostatečné informace
o tom, zda bude mít stěžovatel k lékařské péči skutečně přístup a za jakých podmínek.
[24] Stěžovatel v průběhu řízení dodal celou řadu lékařských zpráv. Podle nich mu byla v roce
2007 po rozvinutí nádoru odstraněna část hypofýzy (podvěsku mozkového). Od té doby
stěžovatel potřebuje pravidelné endokrinologické kontroly a musí do konce života podstupovat
tzv. substituční léčbu (několikrát denně léky, pravidelně injekce). Při jejím vynechání mu podle
poslední lékařské zprávy ze začátku roku 2020 hrozí nebezpečí selhání životních funkcí a smrt.
Stěžovatel současně od podání žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2016 soustavně uváděl,
že má obavy z toho, že by v Rusku neměl přístup k potřebné lékařské péči (např. kvůli tomu,
že v Rusku dlouho nebyl, není pojištěn a obává se omezení přístupu kvůli tomu, že se o něj
zajímala FSB).
[25] Nutno podotknout, že situace stěžovatele je odlišná od situace jiných žadatelů
o mezinárodní ochranu, kteří se před správními soudy dovolávali závěrů z věci Paposhvili.
Stěžovatel v zemi původu nebyl od devadesátých let, jeho zdravotní problémy začaly v Česku
a v zemi původu se nikdy s podobnými obtížemi neléčil (srov. k tomu např. okolnosti ve věci
5 Azs 70/2020, body 2-3, či 10 Azs 437/2019, bod 16). Taktéž zdravotní stav žadatele
je přinejmenším po nějakou dobu již stabilizovaný (byť v té míře, že musí neustále brát
medikaci). To ale nic nemění na tom, že v případě nedostupnosti léčby, případně chybějícího
přístupu stěžovatele k léčbě, se ocitne v ohrožení života (z poslední lékařské zprávy lze usoudit,
že stěžovatel v minulosti léčbu vysadil zhruba na deset dní, po kterých ji ale musel znovu
obnovit).
[26] Žalovaný se k stěžovatelově zdravotnímu stavu vyjádřil v napadeném rozhodnutí
opakovaně pouze tak, že stěžovatel není v akutním ohrožení života či ohrožení základních
životních funkcí a může v léčbě onemocnění pokračovat v Rusku. Dále už jen víceméně odkázal
na dvě další zprávy o zemi původu, jednak zprávu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM)
„Údaje o zemi: Ruská federace 2019“ ze dne 13 . 3. 2019 a zprávu organizace International SOS
„Dostupnost endokrinologické péče, včetně laboratorního testování a léčiv“ ze dne 27. 1. 2020.
[27] První citovaná zpráva hovoří jen velmi obecně o fungování systému zdravotní péče
v Rusku. Bez detailů zmiňuje, že v Rusku funguje systém povinného zdravotního pojištění
financovaného státem (do kterého mají přístup i navrátilci) a že lékařská péče je poskytována
mixem státních a soukromých zařízení. Bez bližšího upřesnění také uvádí, že léky jsou „někdy“
poskytovány v rámci pojištění zdarma. Tato zpráva tedy sama o sobě nesplňuje požadavky, které
pro žalovaného v této specifické věci plynou z judikatury ESLP.
[28] Z druhé citované zprávy žalovaný dovodil, že stěžovateli bude k dispozici jak lékařská
péče, tak konkrétní léky, které stěžovatel vyžaduje (včetně léku Hydrocortison, který se zdá být
podle lékařské zprávy z ledna 2020 nejdůležitější). Byť je zpráva formálně zaměřena
na dostupnost péče a léků, které odpovídají stěžovatelově diagnóze, není ani ona (a to ani
ve spojení s předchozí zprávou) dostatečná ke splnění povinností žalovaného.
[29] Zpráva totiž hned na úvod přiznává, že se zabývá pouze „dostupností“ péče a léků,
nikoliv už – a to v jakémkoli smyslu – „přístupem“ k nim. Zpráva v podstatě jen uvádí
ke každému typu péče či léku jedno konkrétní zdravotnické zařízení v Rusku, a to vždy
v Moskvě, které má údajně poskytovat určitou péči či disponovat daným lékem. Nadto, zatímco
jako případní poskytovatelé lékařské péče (především endokrinologických kontrol) jsou vždy
uvedena státní zařízení, co do dostupnosti léků zpráva odkazuje výhradně na soukromá zařízení.
V takovém případě ale skutečně není jasné, do jaké míry bude pro stěžovatele možné pravidelně
dojíždět právě do centra Moskvy (kde podle správního spisu před odchodem z Ruska nebydlel),
resp. zda a za jakých (např. finančních) podmínek vůbec bude mít přístup k lékům, které jsou
podle zprávy „na skladě“ několika soukromých zařízení. Ze zpráv, které shromáždil žalovaný, tak
zatím není možné učinit žádné závěry, které se týkají přístupu stěžovatele ke zdravotní péči.
[30] Stěžovatel také svůj zdravotní stav tvrdil jako důvod pro případné udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný i městský soud podle něj důvody pro jeho neudělení
dostatečně nevysvětlili a znemožnili tak přezkum jeho neudělení. Vážný zdravotní stav lze
za jeden z možných důvodů pro udělení humanitárního azylu považovat (srov. již rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Na udělení humanitárního azylu však není právní nárok.
Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které
soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu - zda správní orgán nepřekročil zákonem
stanovené meze správního uvážení a zda je nezneužil (srov. rozsudky ze dne 15. 10. 2003,
čj. 3 Azs 12/2003-38, a ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48). V nynějším případě však
žalovaný neshromáždil podklady, ze kterých je možno ověřit přístup k potřebné zdravotní péči,
a proto NSS nemohl přezkoumat závěr o tom, že stěžovatelův případ neodůvodňuje přiznání
humanitárního azylu (srov. k tomu věc 5 Azs 70/2020, bod 45).
IV. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na výše uvedené NSS zrušil rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
s. ř. s. a současně zrušil také žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. V něm bude žalovaný
postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku
[§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[32] Je na žalovaném, aby v dalším řízení znovu posoudil důvody, které stěžovatel uvedl
v žádosti o mezinárodní ochranu, a shromáždil k nim odpovídající informace o situaci v Rusku.
V prvé řadě musí (bude-li trvat na svém dosavadním posouzení) shromáždit informace
o postavení bezpečnostních složek v Rusku, ze kterých bude jasně plynout, jaké možnosti mají
občané proti protiprávnímu jednání jejich příslušníků (NSS dodává, že žalovaný bude muset při
shromažďování informací v dalším řízení přihlédnout i k situaci, která v Rusku panuje po začátku
agrese proti Ukrajině v únoru 2022). Zadruhé musí žalovaný znovu posoudit a sehnat k tomu
dostatečné informace, zda bude mít stěžovatel skutečně přístup k potřebné zdravotní péči
a lékům, které jeho zdravotní stav vyžaduje.
[33] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší rozhodnutí
žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před městským soudem.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšnému
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
[34] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení odměnu a náhradu hotových výdajů
advokátky za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a žalobu. Odměna podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, činí 2 x 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst.
1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Ke každému úkonu právní služby je třeba připočíst 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. V řízení o kasační
stížnosti představovaly náklady řízení odměnu 3 100 Kč za jeden úkon právní služby – doplnění
kasační stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]
a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy
činí náklady stěžovatele v řízení před městským soudem a NSS částku 10 200 Kč. Žalovaný
je tedy povinen stěžovateli k rukám jeho advokátky uhradit do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku náhradu nákladů soudních řízení ve výši 10 200 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2022
Zdeněk Kühn
předseda senátu