ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.101.2022:22
sp. zn. 7 Azs 101/2022 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: G. G., zastoupen
JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 678/23, Praha 8,
proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022,
č. j. 20 A 3/2022 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2022, č. j. CPR-30846-3/ČJ-2021-930310-V240, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje
ze dne 24. 9. 2021 č. j. KRPP-62343-29/ČJ-2021-030022, o správním vyhoštění žalobce
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a o stanovení doby,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v trvání 2 roků.
Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2022 č. j. CPR-30846-4/ČJ-2021-930310-V240, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne
24. 9. 2021 č. j. KRPP-62343-30/ČJ-2021-030022, o uložení povinnosti nahradit náklady řízení
spojené s řízením o správním vyhoštění.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedeným rozhodnutím žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 20 A 3/2022 - 30. Rozsudek městského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele byla doba trvání jeho
vyhoštění stanovena zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním
zásadám činnosti správních orgánů. Stěžovatel nerozporoval, že pobýval na území České
republiky bez povolení ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Nicméně doložil, že z důvodu
mimořádných okolností nezávisejících na jeho vůli neměl možnost vycestovat v rozhodném
období z území České republiky do domovské země. Protože délku vyhoštění je nutné posuzovat
podle individuálních okolností případu, bylo povinností správního orgánu i následně městského
soudu zohlednit důsledně individuální okolnosti stěžovatele a tyto při stanovení doby trvání
vyhoštění výslovně specifikovat v odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán a následně i městský
soud rovněž nedostatečným způsobem zohlednily aktivní postoj stěžovatele při šetření jeho
případu a plnou součinnost ze strany stěžovatele pro potřeby správního a následně i soudního
řízení. Stěžovatel má za to, že není dostatečné to, že městský soud jen obecným způsobem
konstatoval přiměřenost délky vyhoštění pouze odkazem na to, že se výměra pohybovala v rámci
zákonného rozpětí doby vyhoštění. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby soud přiznal jeho
kasační stížnosti odkladný účinek.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud předně zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že za podmínky, kdy před krajským
soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako
nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb.).
Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení soudního přezkumu
rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším správním soudem. Věcné
přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem má
probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro samu posuzovanou věc, ale i pro plnění
základní role Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech správního
soudnictví, kterou je sjednocování judikatury správních soudů.
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že se uvedená právní úprava na nyní projednávanou věc
užije; městský soud rozhodl po nabytí účinnosti novely s. ř. s. (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne 5. 8. 2021,
č. j. 10 Azs 196/2021 - 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 - 36, ze dne 15. 7. 2021,
č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne 24. 9. 2021,
č. j. 10 Azs 225/2021 - 34, ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 Azs 213/2021 - 45 atp.).
[6] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k hodnocení toho, zda kasační stížnost splňuje
podmínky pro její přijetí k věcnému projednání. V tomto ohledu zkoumal, zda ve věci
rozhodoval specializovaný samosoudce a zda svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 - 34, nebo ze dne 16. 6. 2021,
č. j. 9 Azs 84/2021 - 23, atp.).
[7] Soud shledal, že v dané věci se jedná o věc ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s., tedy o věc,
ve které rozhoduje specializovaný samosoudce. Podstatný přesah zájmů stěžovatele pak Nejvyšší
správní soud vymezil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb.
NSS. Ačkoli se v tomto usnesení vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti,
která pamatovala pouze na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této
judikatury jsou přiměřeně uplatnitelné také v nyní projednávané věci (shodně viz rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 - 28, ze dne 16. 6. 2021,
č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 23. 7. 2021,
č. j. 4 As 156/2021 - 50, ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021 - 39, ze dne 27. 8. 2021,
č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 As 148/2021 - 44, ze dne 7. 10. 2021,
č. j. 6 Azs 242/2021 - 21, ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 Azs 213/2021 - 45 atp.). Z uvedené judikatury
současně vyplývá, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v případě, pokud se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího
správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat
především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Podstatou kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že stanovená doba jeho vyhoštění
není adekvátní okolnostem jeho případu a že městský soud se nesprávně vypořádal se související
žalobní námitkou.
[10] V daném případě je nesporné, že stěžovatel pobýval od 17. 7. 2020 do 1. 6. 2021 na území
České republiky bez platného oprávnění k pobytu, a tím naplnil zákonné znaky §119 odst. 1
písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území
bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
[11] Jak správně konstatoval městský soud, otázka stanovení doby, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, je předmětem správního uvážení
správního orgánu, přičemž soud se při přezkumu úvahy správního orgánu může zabývat pouze
tím, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej
nezneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2019
č. j. 4 Azs 123/2019 - 42, bod 32). Správní orgán I. stupně na str. 5 svého rozhodnutí zvážil druh
a závažnost protiprávního jednání stěžovatele a stanovil dobu správního vyhoštění v délce 2 let,
tj. v dolní polovině zákonného rozmezí (až 5 let). V této souvislosti zejména zohlednil délku
neoprávněného pobytu stěžovatele na území České republiky (320 dnů) a přihlédl k tomu,
že stěžovatel si musel být vědom skutečnosti, že pobývá na území České republiky bez oprávnění
k pobytu a přesto neučinil žádné kroky k odstranění tohoto závadného stavu. Žalovaný se s tímto
odůvodněním ztotožnil a dodal, že protiprávní jednání stěžovatele bylo odhaleno až činností
policie a pokud by se tak nestalo, stěžovatelův neoprávněný pobyt by se zcela jistě dále
prodlužoval. Přestože stěžovatel se správním orgánem I. stupně spolupracoval a jednalo se o jeho
první porušení právních předpisů na území České republiky, dospěl žalovaný k závěru, že výměra
doby zákazu pobytu byla stanovena zcela adekvátně k okolnostem daného případu, v přiměřené
výši a nikterak nevybočuje z rozhodovací praxe v obdobných případech. Nejvyšší správní soud
se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že postup správních orgánů nevybočil z mezí
a hledisek stanovených zákonem a že správní orgány dostatečným způsobem odůvodnily
stanovení doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské
unie.
[12] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že tvrzení stěžovatele o tom, že doložil
nemožnost vycestování z území České republiky do jeho domovské země z důvodu
mimořádných okolností nezávisejících na jeho vůli, je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Jak správně uvedl městský soud (viz bod 18 napadeného rozsudku), stěžovatel v průběhu
správního i soudního řízení nijak neprokázal svá tvrzení o objektivní nemožnosti návratu
do země původu z důvodu přerušení dopravního spojení (viz správními orgány zjištěná možnost
repatriačních letů do Gruzie) a navíc stěžovatel ani vůbec netvrdil, že by se jakkoli v době svého
neoprávněného pobytu na území České republiky o návrat do země původu alespoň pokusil.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021,
č. j. 9 Azs 32/2021 - 32). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu