ECLI:CZ:US:1993:3.US.1.93
sp. zn. III. ÚS 1/93
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Doc. MUDr. P. S. Csc takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným bývalému Ústavnímu soudu ČSFR domáhá se navrhovatel formou ústavní stížnosti (čl. 6 zák. č. 91/91 Sb.) vydání nálezu jímž by bylo zjištěno, že Federální min. vnitra ČSFR vydáním osvědčení ze dne 1. 4. 1992 ( č.j. 1d-9081/1-265/1-Lú-91) porušilo navrhovatelova základní práva stanovená Listinou základních práv a svobod a zároveň, aby napadené osvědčení bylo zrušeno.
Na výzvu Ústavního soudu doplnil navrhovatel vývody své ústavní stížnosti tvrzením, že v jeho posuzované věci byla porušena nejen Listina základních práv a svobod ( v č1. 26/1, 36) ale současně též Ústava ČSFR (ve znění úst. zák. 326/91 Sb.), jakož i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ( v čl. 2 odst. 1).
V návrhu však navrhovatel blíže nerozvádí v čem tato porušení shora citovaných předpisů měla spočívat.
Navíc navrhovatel tvrdil, že nemá doklad o doručení napadeného osvědčení vydaného Fed. min. vnitra ČSFR, neboť doručenku v době jeho nepřítomnosti podepsala jeho přestárlá matka.
Protože návrh samotný obsahoval formální vady, ve smyslu tehdy platného zák. 491/91 Sb. byl navrhovatel k rukám své zástupkyně k odstranění těchto vad vyzván a k jeho žádosti byla mu zprvu poskytnutá lhůta prodloužena do 20. 12. 1992.
Ústavní soud ČSFR zjistil z podací knihy doporučených zásilek, že ústavní stížností napadené osvědčení Fed. min. vnitra ČSFR bylo navrhovateli doručeno dne 9. 4. 1992, a že také on sám poštovní zásilku obsahující osvědčení ze dne 1. 4. 1992 osobně převzal.
Jestliže ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu (podle prezenčního razítka) dne 13. 7. 1992 je zjevné, že takto podána ústavní stížnost nerespektovala lhůtu ve smyslu §55 odst. 1 lit. b/ tehdy platného zákona 491/91 Sb., nehledě k tomu, že přes prodlouženou lhůtu (opatření Ústavního soudu bývalé ČSFR ze dne 16. 12. 1992), vytýkané formální vady návrhu odstraněny nebyly.
Ústavní soud České republiky je právním nástupcem Ústavního soudu ČSFR, když právní řád české a Slovenské Federativní Republiky byl ke dni zániku této republiky převzat Českou republikou s výjimkou té jeho části, která byla podmíněna toliko existencí ČSFR a příslušností české republiky k ní (čl. 1 odst. 1 úst. zák. č. 4/93 Sb.). Součástí tohoto právního řádu nepochybně jsou i rozhodnutí federálních orgánů včetně rozhodnutí soudů tedy i Ústavního soudu ČSFR.
Za této situace tedy nezbylo než o podaném návrhu rozhodnout, jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo (§43 odst. 1 lit. a/, lit c/ zák. č. 182/93 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 9.1993
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR