ECLI:CZ:US:1993:Pl.US.3.93
sp. zn. Pl. ÚS 3/93
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. prosince 1993 ve věci návrhu skupiny 45 poslanců někdejší. České národní rady na vyslovení nesouladu ustanovení §4 odst. 2 a §5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích s Listinou základních práv a svobod, Ústavou ČSFR a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Skupina 45 poslanců někdejší České národní rady navrhla podáním ze dne 1. 12. 1992 došlým Ústavnímu soudu ČSFR dne 14. 12. 1992, aby zahájil řízení podle čl. 2 písm. b a c ústavního zákona č. 91/1991 Sb. a vyslovil, že ustanovení §4 odst. 2 a §5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích nejsou v souladu s Listinou základních práv a svobod, ústavou ČSFR a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 20. 10. 1993 poukázala na to, že návrh se opírá o dříve platný ústavní zákon č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní republiky a zákon č. 491/1991 Sb. o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky a o řízení před ním, tedy o zákony, jež pozbyly platnosti dnem 1.ledna 1993, a řízení podle nich nelze vést ani u již neexistujícího Ústavního soudu ČSFR, ani u Ústavního soudu České republiky. Přechodná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. totiž výslovně řeší toliko postup Ústavního soudu při projednávání ústavních stížností dříve podaných bývalému Ústavnímu soudu ČSFR, nedovolují však, aby Ústavní soud meritorně projednával jiná podání než ústavní stížnosti, zejména tedy i podání, jímž je žádáno vyslovení nesouladu zákonů s předpisy tvořícími ústavní řád (§147 a cont.) .
Ústavní soud vycházel ve svém rozhodování ze skutečnosti, že skupina 45 poslanců někdejší České národní rady, nyní rovněž kvalifikovaná skupina poslanců podle §64 odst. 1 písm. b zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu (viz čl. 106 Ústavy České republiky) vyjádřila vůli eliminovat ustanovení §4 odst. 2 a §5 zákona č. 87/1991 Sb. z československého právního řádu. Současně vzal v úvahu i důraz, jaký byl položen v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní republiky nejen na právní kontinuitu (Ústavní zákon České národní rady č. 4/1993 Sb.) ale i na kontinuitu vrcholných soudních orgánů (čl. 6 Ústavního zákona č . 542/1992 Sb.).
Při tom všem však nelze pominout, že vyslovení nesouladu mezi právními předpisy uvedenými v čl. 2 ústavního zákona č. 91/1991 Sb. bylo spojeno s odlišnými právními účinky, než jak je tomu v případě zrušení právních předpisů uvedených v čl. 87 odst. 1 písm. a, písm. b ústavy České republiky. Zatímco totiž v prvém případě vyslovením nesouladu mezi právními předpisy uvedenými v čl. 2 pozbyly dotčené předpisy, jejich části, popř. některá jejich ustanovení účinnosti a orgány, které tyto předpisy vydaly, byly povinny je do 6 měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu uvést do souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami, popř. zákony Federálního shromáždění s tím, že jinak tyto předpisy, jejich části nebo ustanovení pozbývají po 6 měsících od vyhlášení nálezu platnosti, v posléze uvedeném případě se právní předpisy podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušují, a to dnem, který Ústavní soud v nálezu určí. V projednávané věci tedy nejde o pouhou terminologickou změnu, ale o odlišnost dvou právních institutů, totiž vyslovení nesouladu mezi právními předpisy a jejich zrušení. Protože přechodná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. výslovně řeší pouze postup při projednání ústavních stížností, jež byly podány u bývalého Ústavního soudu ČSFR, bylo možno vzniklý problém řešit pouze uvedením návrhu v soulad s č1. 87 odst. 1 písm. a Ústavy České republiky. K takovému postupu byla skupina poslanců přípisem Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1993 vyzvána, této výzvě však dopisem ze dne 10. 11. 1993 odmítla vyhovět.
Ústavnímu soudu nezbylo proto než návrh podle §43 odst. 1 písm. e zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože nejde o návrh, k jehož projednání by Ústavní soud byl příslušný.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. 12. 1993
doc. JUDr. Vladimír Čermák
soudce Ústavního soudu ČR