ECLI:CZ:US:1994:1.US.1.94
sp. zn. I. ÚS 1/94
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 1/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelek Z. H. a M. H., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 12 Co 685/82 ze dne 17. 11. 1982, a Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 9 C 323/78 ze dne 16. 9. 1982, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky svým podáním ze dne 20. 12. 1993 se domáhaly zrušení rozsudků Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 12 Co 685/82 ze dne 17. 11. 1982, a Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 9 C 323/78 ze dne 16. 9. 1982. Těmito rozhodnutími došlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti v K., a celá nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví R. Š. Uvedenými rozhodnutími byl podle názoru obou navrhovatelek porušen zákon, a to konkrétně v nedodržení ustanovení §142 odst. 1, 3 o. z. a §127 o. s. ř. K porušení práv mělo dojít v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu ohledně přiměřené náhrady oběma navrhovatelkám za nemovitost, přikázanou ve sporu odpůrkyni. Obě navrhovatelky vytýkají napadeným soudním rozhodnutím fakt, že otázka této přiměřené náhrady nebyla řešena na bázi adekvátního znaleckého posudku. Současně vytýkají nedostatečné zohlednění účelného využití nemovitosti do budoucna, když péči o nemovitost vykonávali zejména rodiče obou navrhovatelek. Poukázaly i na skutečnost, že jejich rodiče zbudovali u nemovitosti garáž, která je v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví a k níž citovaná rozhodnutí nevyřešila otázku přístupu.
Svou ústavní stížnost podaly obě navrhovatelky ve formě xerokopie, přičemž postrádala vlastnoruční podpisy obou stěžovatelek. Navíc tato xerokopie obsahovala údaj o zastoupení obou navrhovatelek mgr. J. B., advokátem. Chyběl však opět vlastnoruční podpis tohoto advokáta, jakož i jeho plná moc.
Přípisem ze dne 2. února 1994 byly obě navrhovatelky vyzvány ÚS ČR k odstranění vad svého podání a současně byly poučeny, že pokud ve lhůtě 30 dnů od doručení soudní výzvy vady podání neodstraní, bude jejich návrh podle §43 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb. odmítnut.
Výzva k odstranění vad podání byla navrhovatelce H., nyní F., doručena dne 5. února 1994 a navrhovatelce H., pak dne 3. února 1994. Lhůta k odstranění vad podání tedy marně uplynula v prvém případě 5. března 1994, v druhém 3. března 1994.
Ústavní soud ČR současně vypravil přípis advokátu Mgr. J. B., s žádostí, aby ve lhůtě 2 týdnů od doručení soudní výzvy sdělil, zda obě navrhovatelky v řízení před Ústavním soudem zastupuje, či nikoli. I v tomto případě bylo připojeno poučení, že bude postupováno podle §43 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb., pokud v soudem stanovené lhůtě nebude tento advokát reagovat. Soudní výzvu obdržel dne 16. 3. 1994, i v tomto případě tedy lhůta marně uplynula dne 30. března 1994.
Vzhledem k tomu, že na soudní doručence, adresované navrhovatelce H., figuroval podpis F., dotazem, adresovaným této navrhovatelce, ověřoval Ústavní soud, zda u ní nedošlo ke změně příjmení. Přípisem ze dne 21. 3. 1994 sdělila navrhovatelka H., že na základě rozhodnutí o změně příjmení ze dne 10. 4. 1992 jí byla povolena změna příjmení z H. na F. Ke svému přípisu připojila tato navrhovatelka příslušné rozhodnutí M.ú. v K., z 10. 4. 1992 o povolení změny příjmení.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelky neodstranily vady návrhu ve lhůtě soudem určené, tj. do 5. března 1994 navrhovatelka H., nyní F., a do 3. března 1994 navrhovatelka H., přičemž vzaly na vědomí poučení Ústavního soudu o následcích neodstranění vad dle §43 odst. 1 zák. č. 183/93 Sb., rozhodl Ústavní soud, v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. a) shora citovaného zákona, tak, že jejich návrh odmítl.
Závěrem poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že obě navrhovatelky se již jedenkráte obrátily s toutéž ústavní stížností na bývalý Ústavní soud ČSFR, který usnesením, sp.zn. I. ÚS 517/92 ze dne 26. 8. 1992, rovněž jejich stížnost odmítl pro vady podání. Je zřejmé, porovnáním obou návrhů, že xerokopii svého stávajícího návrhu opatřily obě navrhovatelky právě z předchozího návrhu, zpracovaného advokátem Mgr. B., dne 19. 3. 1992.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 1994
JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce zpravodaj