infUsVec417, infUsLengthVec27, infUsKratkeRadky-364-000,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 60/2 SbNU 165 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:1.US.108.93

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K otázce vůle prodávajícího při převodu nemovitosti z kupní smlouvy

Právní věta Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. l Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

ECLI:CZ:US:1994:1.US.108.93
sp. zn. I. ÚS 108/93 Nález rozhodl v senátě ve věci stěžovatelů A.Z. a J.Z., účastníků řízení Okresního soudu Praha-východ, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a vedlejších účastníků MUDr. J.H. CSc. a MUDr. V. H., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 1991, č.j. 5 C 26/91-27, Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52 a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1993, č.j. 7 Cdo 50/92-79, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 1991, č. j. 5 C 26/91-27, kterým bylo rozhodnuto o žalobě MUDr. J. H. a MUDr. V. H. proti MUDr. K. Š. a J. Š. o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 3. 8. 1970 mezi žalobci a manžely Š., neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 uzavřené mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z. a J. Z. na straně druhé a o vyklizení rodinného domu č.p. 105 v T., takto: 1) Určuje se, že smlouva o koupi rodinného domku čp. 105 se st. parc. č. 132, parc. č. 853/3 - zahradou a parc. č. 854 - neplodnou plochou, zaps. na LV číslo 72 pro kat. úz. T. u střediska geodézie pro Prahu-východ, uzavřená dne 3. 8. 1970 F. S., v zast. MUDr. V. H. a MUDr. J. H. na straně jedné a MUDr. K. Š. a J. Š. na straně druhé, registrovaná státním notářstvím pro Prahu-východ dne 3. 12. 1970 pod RI 1093/70 je neplatná. 2) Určuje se, že smlouva o koupi rodinného domku čp. 105 se st. parc. č. 132, parc. č. 853/3 - zahradou a parc. č. 854 - neplodnou plochou, zapsaných na LV č. 72 pro kat. úz. T. u střediska geodézie pro Prahu-východ, uzavřená dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z. a J.Z. na straně druhé, registrovaná Státním notářstvím pro Prahu-východ dne 9. 9. 1981 pod RI 184/81 je neplatná. Odpůrci A. Z. a J. Z. jsou povinni vyklidit a vyklizený navrhovatelům odevzdat domek čp. 105 v T. se shora uvedenými pozemky a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé rovněž podali stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č. j. 11 Co 130/92-52, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky změněn tak, že žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává a v dalším byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Dále podali stěžovatelé stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1993, č. j. 7 Cdo 50/92-79, kterým bylo zamítnuto dovolání žalovaných A. Z. a J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52. Okresní soud Praha-východ odůvodnil rozsudek tím, že žalobci manželé H. uzavřeli v roce 1970 kupní smlouvu ohledně nemovitosti v T. s prvými dvěma žalovanými manželi Š. jen z toho důvodu, aby nemovitost nepropadla státu, dojde-li k odsouzení žalobců pro trestný čin opuštění republiky. Žalobci manželé H. se dohodli s prvými dvěma žalovanými manželi Š., že manželé Š. jim předmětnou nemovitost vrátí po jejich návratu do Československa. Z těchto důvodů nedošlo k proplacení kupní ceny. Na základě těchto zjištění Okresní soud Praha-východ dovodil, že účastníci smlouvy nechtěli způsobit právní následky spojené s prodejem nemovitosti, to jest převod vlastnictví k nemovitosti. Kupní smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 a registrovaná Státním notářstvím Praha-východ dne 3. 12. 1970 pod sp. zn. R I 1093/70 je proto neplatná. S ohledem na absolutní neplatnost této smlouvy nemohlo proto dojít k platnému převodu téže nemovitosti ani kupní smlouvou uzavřenou dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 mezi manželi Š. a manželi Z. a registrovanou Státním notářstvím Praha-východ dne 9. 9. 1981 pod sp. zn. R I 184/81. Soud zamítl i námitku druhých dvou žalovaných manželů Z., že došlo k vydržení jejich vlastnického práva, neboť příslušná zákonná lhůta by běžela od registrace kupní smlouvy dne 9. 9. 1981; tato lhůta však nedoběhla, neboť z výpovědi manželů H. i všech žalovaných bylo zjištěno, že manželé H. se již v roce 1990 domáhali vrácení nemovitosti a z tohoto jejich projevu vyplývá, že manželé Z. od tohoto okamžiku neužívali nemovitost v T.ě v dobré víře, jak má na mysli ust. §135a občanského zákoníku. Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobcům náhradu nákladů řízení nepřiznal a v dalším rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že mezi žalobci - manželi H. a prvými dvěma žalovanými - manželi Š. došlo k uzavření kupní smlouvy, která byla pouze simulovaným právním úkonem, takže je absolutně neplatná. I ohledně druhé kupní smlouvy ze dne 22. 2. 1978 (s dodatkem ze dne 9. 4. 1981) převzal odvolací soud skutkové i právní závěry soudu I. stupně. Vrchní soud v Praze zamítl dovolání žalovaných A. Z. a J. Z. s odůvodněním, že dovolací soud je oprávněn zabývat se jen tím, zda právní posouzení platnosti v pořadí prvé kupní smlouvy odvolacím soudem je správné. Skutkový závěr, který je v dané věci pro dovolací soud závazný, spočívá ve zjištění odvolacího soudu (a rovněž soudu prvního stupně), že účastníci kupní smlouvy ze dne 3. 8. 1970 pouze předstírali úmysl prodat a koupit nemovitosti, jakož i ve zjištění nedostatku vážné vůle účastníků této smlouvy. Proto je správný - z hlediska tohoto jedině možného dovolacího důvodu - i rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud s poukazem na toto zákonné ustanovení dovolání zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že výše citovanými rozsudky byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo vlastnit majetek, neboť těmito rozhodnutími byli zbaveni majetku, který právoplatně nabyli. Došlo tak k porušení jejich práv vymezených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Tento článek Listiny poskytuje ochranu vlastnictví, neboť stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V daném případě, jak stěžovatelé uvádějí, Okresní soud Praha - východ vyslovil právní názor, že účastníci kupní smlouvy ze dne 3. 8. 1970 (manželé H. a manželé Š.) neučinili vážný právní úkon, neboť touto smlouvou nechtěli způsobit právní následky spojené s prodejem nemovitosti, t.j. převod vlastnictví k nemovitosti. Stěžovatelé nezpochybnili skutečnost, že záměrem žalobců manželů H. při uzavření předmětné kupní smlouvy byla snaha předejít přechodu nemovitosti na stát, jestliže by manželé H. republiku opustili. Z této okolnosti však vyvozují, že šlo pouze o motiv, proč byla kupní smlouva uzavřena, což však není pro platnost této smlouvy rozhodující. Podstatná je skutečnost, že vůle účastníků kupní smlouvy k převodu nemovitosti na jiného nepochybně směřovala, neboť jedině tak se mohlo dosáhnout toho, aby nemovitost nepřipadla státu v případě, že by proti manželům H. bylo zahájeno trestní řízení pro trestný čin opuštění republiky. To, že šlo opravdu o převod vlastnictví, vyplývá i z té části ujednání (jehož obsah byl skutkově prokázán před soudem prvního stupně), v níž všichni účastníci shodně potvrdili, že nemovitost měla být vrácena v případě, nastanou-li v Československu takové změny poměrů, které to umožní. Pro případ, že by taková změna nenastala, nepřicházelo by v úvahu ani vrácení nemovitosti. Nešlo tedy o simulovaný právní úkon, ale o sjednání rozvazovací podmínky, neboť na jejím plnění záviselo, zda následky, které již nastaly, pominou. Pokud jde o tuto rozvazovací podmínku, stěžovatelé však dovozují, že tato podmínka nebyla mezi žalobci a žalovanými MUDr. K. Š. a J. Š., platně sjednána, neboť se jedná o právní úkon týkající se nemovitosti, jehož platnost byla podmíněna písemnou formou. Stěžovatelé dále namítají, že - jak již uvedli - motiv pro uzavření kupní smlouvy (spočívající v předejití propadnutí věci státu) není důvodem neplatnosti smlouvy, což lze nepřímo dovodit z ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl majetek na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém případě je oprávněnou osobou nabyvatel, nikoli ten, kdo věc prodal. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadené rozsudky Okresního soudu pro Prahu-východ, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, byly zrušeny. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72, odst. 3, §43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 13. 9. 1993. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 14. října 1993, takže zákonná 60ti denní lhůta k podání stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. byla dodržena. Ani jiné důvody k odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu ust. §43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj neshledal. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Okresní soud Praha-východ sdělil, že jeho právní názor je obsažen v odůvodnění předmětného rozsudku tohoto soudu v uvedené věci. Na ústním jednání Okresní soud Praha-východ netrvá. Krajský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že k závěrečnému návrhu ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52 a souhlasí s tím, aby Ústavní soud od ústního jednání v této věci upustil (§44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). Vrchní soud v Praze sdělil, že přípustnost dovolání v dané věci byla založena výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, takže přezkumná činnost dovolacího soudu byla omezena jen na posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu. Otázku, zda bude nařízeno ústní jednání, ponechal Vrchní soud na rozhodnutí Ústavního soudu, což lze považovat za souhlas s upuštěním ústního jednání v této věci. Advokát JUDr. J. N. v zastoupení A. Z. a J. Z. jako účastníků řízení sdělil, že oba souhlasí s tím, aby v řízení o předmětné ústavní stížnosti bylo od ústního jednání upuštěno. Doc. MUDr. J. H., CSc. a MUDr. V. H. jako vedlejší účastníci uvedli, že kupní smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 o převodu nemovitosti byla simulovaným právním úkonem, neboť úmysl účastníků nesměřoval k vyvolání právních účinků, které jsou s takovým projevem vůle spojeny. Záměrem manželů H. nebylo fakticky převést vlastnictví k nemovitosti na manžele Š. a tito neměli v úmyslu získat předmětnou nemovitost do svého vlastnictví, tedy nemovitost koupit. Od počátku uzavírali účastníci smlouvu s úmyslem fakticky nemovitost nepřevádět, ale pouze dosáhnout toho, aby manželé H. nebyli zapsáni jako vlastníci v evidenci nemovitostí a aby se tak vyhnuli propadnutí nemovitosti státu v rámci trestního řízení. O tom svědčí nejen shodné výpovědi všech čtyř účastníků tohoto právního úkonu, ale i výpovědi svědků, a skutečnost, že mezi smluvními stranami vůbec nedošlo k zaplacení kupní ceny. Šlo o právní úkon absolutně neplatný a již proto nemohla být uzavřena ani platná kupní smlouva o převodu nemovitosti v T. v roce 1978, resp. v r. 1981, mezi manžely Š. a stěžovateli. Argumentaci vyplývající z ust. §6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb. považují manželé H. za zavádějící, neboť k přechodu majetku na stát v tomto případě nedošlo. Toto ustanovení nelze uplatnit v tomto konkrétním případě ani analogicky, neboť obě smluvní strany výslovně uvedly, že jejich úmyslem nebylo převést vlastnictví. Proto manželé H. jako vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost jako nedůvodnou. Dále prohlásili, že netrvají na tom, aby v této věci proběhlo ústní jednání. MUDr. K. Š. a J. Š. se odvolali na svoji výpověď učiněnou před nalézacím soudem a prohlásili, že smlouva uzavřená s MUDr. J. H. a MUDr. V. H. o koupi jejich rodinného domu v kat. úz. T., nebyla nikdy míněna vážně. Manželé Š. chtěli jen pomoci manželům H. při záchraně jejich majetku před eventuální konfiskací a nikdy si nárok na předmětnou nemovitost nečinili. Dále uvedli, že na ústním jednání netrvají, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci a prohlásili, že se postavení vedlejších účastníků vzdávají. Proto již s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími účastníky nejednal. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud tak učinil a od ústního jednání upustil (§44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 26/91 plyne, že obecné soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování. Soudy vyslechly řadu svědků navržených účastníky, provedly potřebné důkazy listinné, zejména důkazy spisy bývalého Státního notářství pro Prahu-východ, sp. zn. R I 1093/70, sp. zn. R I 184/81 a učinily následující závěry: Okresní soud Praha-východ provedeným dokazováním dovodil, že účastníci kupní smlouvy ze dne 3. 8. 1970 neučinili vážný právní úkon ve smyslu ust. §37 občanského zákoníku, neboť nechtěli způsobit právní následky spojené s převodem nemovitosti, to jest převod vlastnictví k nemovitosti. Tvrzení manželů H., že k převodu nemovitosti došlo pouze naoko, bylo potvrzeno i výpověďmi odpůrců Dr. Š., J. Š. a svědků Dr. K., Z. K., F. T., MUDr. B. a MUDr. J. Š.. Vzhledem k absolutní neplatnosti této kupní smlouvy nemohlo dojít ani k platnému převodu nemovitosti druhou kupní smlouvou ze dne 22. 2. 1978 (s dodatkem z 9. 4. 1981) z manželů Š. na manžele Z.. I krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v roce 1970 zcela nepochybně mezi žalobci - manželi H. a prvými dvěma žalovanými - manželi Š. došlo k uzavření kupní smlouvy, která byla pouze simulovaným právním úkonem, jímž účastníci smlouvy chtěli zabránit propadnutí předmětného majetku státu. Pokud odvolatelé - manželé Z. dovozují, že tato smlouva byla uzavřena platně s odkazem na zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je tato argumentace právně irelevantní. Je sice správné tvrzení odvolatelů, že tento zákon obecně vychází z konstrukce, že smlouvy uzavírané proto, aby věc nepropadla státu, jsou smlouvami platnými, podle nichž skutečně přešlo vlastnické právo na nabyvatele, který je nyní také podle tohoto zákona oprávněnou osobou. To však nic nemění na tom, že v tomto konkrétním případě bylo prokázáno tvrzení žalobců H., že od počátku účastníci uzavírali kupní smlouvu s úmyslem fakticky vlastnictví k nemovitostem nepřevádět, nýbrž pouze dosáhnout toho, aby žalobci nebyli jako vlastníci zapsáni v evidenci nemovitostí a aby se tak vyhnuli propadnutí nemovitosti státu v rámci očekávaného trestního řízení. Proto dospěl i odvolací soud k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a prvými dvěma žalovanými manželi Š., nebyla uzavřena vážně z důvodů shora uvedených a jde tedy o právní úkon absolutně neplatný. Rovněž při úvaze o platnosti druhé kupní smlouvy krajský soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Přihlédl dále k tomu, že manželé Z. se léta důvěrně přátelili s Š., takže věděli o tom, za jakých okolností a s jakým úmyslem byla sepsána kupní smlouva mezi žalobci a prvými dvěma žalovanými. (To ostatně vyplynulo i z výpovědí odpůrců a většiny svědků.) I když odvolací soud dále vyslechl svědka JUDr. B. C., který sepisoval kupní smlouvu uzavřenou mezi manželi Š. a manželi Z. ohledně předmětné nemovitosti a uvedl, že neměl poznatky o tom, že by šlo o fingovanou smlouvu, nevzal jeho výpověď za základ svého zjištění, neboť svědek nebyl detailně zasvěcen do širších okolností vedoucích nejprve k uzavření kupní smlouvy mezi manželi H. a manželi Š. a později k uzavření kupní smlouvy mezi manželi Š. a manželi Z.. Obecné soudy se zabývaly i námitkou stěžovatelů, že došlo k vydržení jejich vlastnického práva, neboť kupní smlouva o převodu nemovitosti byla registrována dne 9. 9. 1981, takže následujícího dne se mohli domnívat, že se stali vlastníky nemovitosti a od tohoto data by běžela 10ti letá promlčecí, (správně vydržecí) doba. Tato doba však nedoběhla, neboť z výpovědi manželů H., Š. i Z. je zřejmé, že již v roce 1990 se manželé H. domáhali vrácení nemovitosti. Z toho vyplývá, že manželé Z. od tohoto okamžiku nemovitost v dobré víře ve smyslu §134 občanského zákoníku neužívali. Obecné soudy provedené důkazy takto jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 mezi MUDr. V. H. a MUDr. J. H., na straně jedné a MUDr. K. Š. a J. Š. na straně druhé, a že je neplatná i kupní smlouva ze dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 uzavřená mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z. a J. Z. na straně druhé, neboť obě kupní smlouvy byly uzavřeny jen naoko. Proto soudy rozhodly, že A. Z. a J. Z. jsou povinni vyklidit a odevzdat domek čp. XXX v T.ě se st. parc. č. XXX, parc. č. XXX/3 - zahrada a parc. č. XXX - neplodná plocha, zapsaných na LV č. XX pro kat. úz. T., MUDr. J. H., CSc. a MUDr. V. H.. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo z hlediska čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná není. Po právní stránce je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V zásadě stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR (srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada dokazování však v předchozím soudním řízení, které proběhlo řádně a pečlivě, v této věci porušeny nebyly. To je patrno i z předchozí části tohoto nálezu. Stejné stanovisko zastává Ústavní soud pokud jde o právní závěry, které učinily obecné soudy. Nelze totiž dovodit, že by těmito právními závěry byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů zaručená ústavními zákony nebo mezinárodnímu smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy (článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). V ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - vznesli stěžovatelé ještě další námitku, podle níž motiv pro uzavření kupní smlouvy, který měl vést k předejití propadnutí věci státu, není důvodem neplatnosti smlouvy. To lze podle jejich názoru dovodit nepřímo z ustanovení §6 odst. 1, písm. f) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto ustanovení se uvádí, že povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky; v takovém případě je oprávněnou osobou nabyvatel podle smlouvy. Tento argument však neobstojí, neboť citované zákonné ustanovení se týká jen těch případů, kdy soud v rozhodném období prohlásil za neplatnou smlouvu o převodu majetku uzavřenou mezi občanem, který opustil republiku a mezi osobou trvale v republice žijící. O takový případ však v předmětné věci nejde. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti tvrdili, že první kupní smlouva mezi manžely H. a Š. nebyla simulovaným právním úkonem, neboť mezi účastníky byla sjednána rozvazovací podmínka, že nemovitost bude navrácena H., pokud nastane v Československu taková změna poměrů, která to umožní. Uvedená podmínka je podle názoru stěžovatelů neplatná, neboť měla být sjednána písemnou formou. Tuto právní kvalifikaci však obecné soudy neakceptovaly, neboť náležitě zjištěný skutkový stav zhodnotily tak, že účastníci smlouvy pouze předstírali úmysl nemovitost prodat a koupit, takže právní úkon nebyl učiněn vážně a je proto absolutně neplatný. Hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, jak již bylo uvedeno, váže v konkrétním případě i Ústavní soud, který je nemůže bez opakování provedených důkazů měnit. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 prvé věty Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno. Nebylo porušeno ani ustanovení článku 11 odst. 1 druhé věty Listiny, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. 11. 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:1.US.108.93
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 108/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 60/2 SbNU 165
Populární název K otázce vůle prodávajícího při převodu nemovitosti z kupní smlouvy
Datum rozhodnutí 30. 11. 1994
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 10. 1993
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 10
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1 písm.a
  • 87/1991 Sb., §6 odst.1 písm.f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
smlouva
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-108-93
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26045
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31