ECLI:CZ:US:1994:1.US.131.93
sp. zn. I. ÚS 131/93
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, včas podanou podle §72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR,
vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 Tvn 272/93 ze dne
10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty
trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným
usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu,
stanovené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména
v odst. 5 tohoto článku.
Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin
loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve
věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp.
zn. 1 T 59/92). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne
21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28.
9. 1993.
V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11.
1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době,
konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle
§71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR
usnesením sp. zn. 1 Tvn 137/93, ve shodě s ustanovením §71 odst.
4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993.
Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda
Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení
vazební lhůty.
Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3.
1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že
toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání
vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není
opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí.
Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech
vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je
stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody §67 písm. b) tr.
řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§67 písm. b) tr. řádu) však
v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na
předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které
shledává vazební důvod podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994
a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas, aby s přihlédnutím
k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci,
Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle
§42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t.
j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby
prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o §71 odst. 2
trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco
řízení před soudem se týká ustanovení §71 odst. 3, 4 a 5. Podle
nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3
a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do
takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení
Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR,
že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení.
Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání
vazby podle §71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou
existence vazebních důvodů podle §67 tr. řádu. Pokud by dospěl
k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání
návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by
změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení.
V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí,
které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu
důvodů vazby. Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně
příslušnosti Ústavního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č.
182/1993 Sb.
Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele
i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost
směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu
platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení §71 a §67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení §71 odst.
2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího
soudu ČR podle §71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není
rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či
v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí
typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před
soudem.
Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v §71
odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena
s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této
lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení
jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na
prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ
stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem
k jinému právnímu charakteru jeho vazby.
Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká
případu stěžovatele, byla upravena v §71 odst. 3, 4 a specificky
v odst. 5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok,
byla upravena v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení
§71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst. 3.
Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce
5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala
doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl
od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném
řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení
před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen
Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže
končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31. 10.
1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne
15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem.
A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně,
nýbrž je již Listinou základních práv a svobod presumována možnost
jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě
rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), je nutno konstatovat, že
k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem,
který již a priori je v Listině základních práv a svobod upraven.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti
uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR
o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování
o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání
vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu,
musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že
by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden
jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím
rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993),
jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena
pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů
s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy
způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti.
Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla
přijata, protože ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb. je třeba
považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle
něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle §87 odst. 1
písm. d) Ústavy obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud,
jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla
účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo
porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není
pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý
soud, uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je i Nejvyšší soud orgánem
veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního
soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli
pochybnost.
Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení
Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak
je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§82 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně 21. dubna 1994