infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsBrne, infUsKratkeRadky-140-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.04.1994, sp. zn. I. ÚS 131/93 [ nález / PAUL / výz-1 ], paralelní citace: N 18/1 SbNU 133 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:1.US.131.93

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Podmínky pro podání ústavní stížnosti

Právní věta Příslušnost Ústavního soudu k projednávání ústavní stížnosti, týkající se prodloužení trvání vazby Nejvyšším soudem České republiky, je dána, protože podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jež je třeba považovat za lex specialis, má fyzická nebo právnická osoba podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy právo obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Byla přitom splněna podmínka, aby byly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, jakož i podmínka, aby šlo o zásah orgánu veřejné moci, protože Nejvyšší soud, jako každý soud uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je orgánem veřejné moci, speciálně moci soudní.

ECLI:CZ:US:1994:1.US.131.93
sp. zn. I. ÚS 131/93 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ústavní stížností, včas podanou podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 Tvn 272/93 ze dne 10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu, stanovené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména v odst. 5 tohoto článku. Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp. zn. 1 T 59/92). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne 21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28. 9. 1993. V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11. 1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době, konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle §71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 1 Tvn 137/93, ve shodě s ustanovením §71 odst. 4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993. Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení vazební lhůty. Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3. 1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí. Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody §67 písm. b) tr. řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§67 písm. b) tr. řádu) však v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které shledává vazební důvod podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994 a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas, aby s přihlédnutím k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud upustil od ústního jednání. Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t. j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o §71 odst. 2 trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco řízení před soudem se týká ustanovení §71 odst. 3, 4 a 5. Podle nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3 a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR, že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení. Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání vazby podle §71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou existence vazebních důvodů podle §67 tr. řádu. Pokud by dospěl k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení. V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí, které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu důvodů vazby. Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně příslušnosti Ústavního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení §71 a §67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího soudu ČR podle §71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před soudem. Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v §71 odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem k jinému právnímu charakteru jeho vazby. Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká případu stěžovatele, byla upravena v §71 odst. 3, 4 a specificky v odst. 5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok, byla upravena v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení §71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst. 3. Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce 5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31. 10. 1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne 15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem. A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně, nýbrž je již Listinou základních práv a svobod presumována možnost jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), je nutno konstatovat, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem, který již a priori je v Listině základních práv a svobod upraven. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu, musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993), jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti. Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla přijata, protože ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb. je třeba považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý soud, uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je i Nejvyšší soud orgánem veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli pochybnost. Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně 21. dubna 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:1.US.131.93
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 131/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 18/1 SbNU 133
Populární název Podmínky pro podání ústavní stížnosti
Datum rozhodnutí 21. 4. 1994
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 11. 1993
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 1
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Paul Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 10, čl. 87 odst.1 písm.d, čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67, §71
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík vazba/prodloužení
vazba/důvody
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-131-93
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26067
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31