ECLI:CZ:US:1994:1.US.21.94
sp. zn. I. ÚS 21/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. června 1994 v senátě ve věc ústavní stížnosti JUDr. I. T., CSc., proti postupu Ministerstva zahraničních věcí, Praha, ve věci uplatnění petice ze dne 21. 12. 1993, takto:
Ústavní soud řízení z a s t a v u j e , pokud jde o část
ústavní stížnosti, jíž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud
zakázal Ministerstvu zahraničních věcí pokračovat v porušení
petičního práva. V ostatním se ústavní stížnost zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 2. 1994 napadl stěžovatel postup
Ministerstva zahraničních věcí České republiky ve věci jeho petice
ze dne 21. 12. 1993, kterou tomuto ministerstvu písemně předložil
na doručenku. Předmětem petice byl požadavek na uveřejnění
Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd rostlin, podepsané dne
2. prosince 1961 ve Sbírce zákonů České republiky.
Předmětem ústavní stížnosti není obsah petice, nýbrž
skutečnost, že příslušný orgán veřejné moci petici nevyřídil,
přestože k tomu byl, podle §5 odst. 3 zákona č. 85/1990 Sb.,
o právu petičním, povinen. Tuto nečinnost orgánu veřejné moci
pokládá stěžovatel za zásah do svých ústavně zaručených práv
a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
a má za to, že petiční právo nespočívá jen v právu petici sepsat
a podat, ale i v právu na její vyřízení včas a zákonem stanoveným
způsobem, jak uvedený zákon o petičním právu stanoví. V souladu
s tím v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem
rozhodl, že jeho petiční právo, ústavně zaručené podle čl. 18
Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 Ústavy České
republiky, bylo porušeno tím, že petice stěžovatele nebyla včas
a zákonným způsobem vyřízena, dále požadoval, aby Ústavní soud
zakázal adresátu petice, aby v porušení petičního práva
pokračoval. Svým dopisem ze dne 30. 5. 1994, adresovaným Ústavnímu
soudu, pak stěžovatel vzal částečně zpět svou ústavní stížnost,
pokud jde o posledně uvedený požadavek. Proto Ústavní soud v tomto
rozsahu řízení zastavil podle §77 zákona č. 182/1993 Sb.
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve svém podání
č. j. 83.164/94-GI-I, adresovaném Ústavnímu soudu, jako účastník
řízení uvedlo, že se záležitostí publikace předmětné mezinárodní
úmluvy zabývalo od května 1993, kdy bylo Ministerstvem zemědělství
České republiky požádáno o oznámení ve Sbírce zákonů České
republiky. Avšak vzhledem k tomu, že bylo nutno podle zákona
o Sbírce zákonů České republiky publikovat plné znění úmluvy,
pokračovaly přípravy terminologicky a jazykově bezvadného překladu
textu a korektury ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český. Konečné
znění bylo k dispozici až v březnu 1994. Písemná informace
předkladateli petice nedopatřením zaslána nebyla, mezi jiným
s přihlédnutím k tomu, že se předpokládalo dřívější dokončení
prací na přípravě publikace předmětné úmluvy.
Ústavní soud při přípravě projednávání ústavní stížnosti
zjistil, že text Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd
rostlin, jíž se petice i ústavní stížnost dotýká, byl vyhlášen ve
Sbírce zákonů ČR pod č. 68/1994 Sb. dne 11. dubna 1994, což ovšem
nic nezměnilo na dalším postupu projednání ústavní stížnosti
směřující proti porušení petičního práva stěžovatele.
Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele
i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost
směřovala a vyšel z příslušných ustanovení zákona č. 85/1990 Sb.,
o právu petičním.
Listina základních práv a svobod v čl. 18 odst. 1 stanoví, že
každý je ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu oprávněn
sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní
samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi. Každému se tedy
zaručuje nerušený, nikým neztěžovaný výkon petičního práva ve
smyslu čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud se
ovšem nepřekračují hranice Listinou stanovené v čl. 18 odst. 2
a 3. Ústavní úprava nicméně nezakládá konkrétní záruky kladného či
záporného "meritorního vyřízení" věci, dokonce ani reakce
příslušného orgánu. Subjektivní právo na "vyřízení" petice není
ústavně založeno a z práva podat petici neplyne subjektivní právo
na to, aby petici bylo obsahově vyhověno. Stanoví se pouze
povinnost nebránit podání petice, t. j. ji přijmout. Petice se
chápe především jako určitý podnět, vyjádření názoru, pokud jde
o věci veřejné. Ve své podstatě jde vlastně o zvláštní formu
svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
Samotný proces "projednávání" petice nemá charakter řízení
právního, např. podle správního řádu, v němž by se rozhodovalo
o právech a povinnostech, nýbrž jde o postup, pro který Listina
základních práv a svobod nestanoví konkrétní rámec či zvláštní
ochranu, jako je tomu v jiných případech, např. ve smyslu čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, který předcházel
samotnému řádnému ústavnímu zakotvení petičního práva, přímo
obsahově souvisí pouze s úpravou provedenou v ust. čl. 1 - 4
Listiny základních práv a svobod, např. když v §2 stanoví, že
nikomu nesmí být ve výkonu petičního práva bráněno. Lhůtu uvedenou
v §5 již nelze podřadit ústavní dikci. Má jen pořádkový
charakter.
V daném případě nelze proto nečinnost příslušného státního
orgánu považovat za zásah do základních práv nebo svobod
zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy, neboť v podání petice nebylo bráněno a příslušný orgán
petici prokazatelně přijal, později jí bylo i meritorně vyhověno.
Ústavně zaručený výkon petičního práva tak narušen nebyl. Zákonná
úprava, pokud jde o odpověď či "vyřízení" věci, jejíž porušení je
namítáno, nemá charakter konkrétnějšího provedení ústavní úpravy.
Upravuje povinnosti mimo rámec ústavní a nárok na odpověď či
vyřízení petice není ústavně garantován.
Pokud jde o otázku porušení mezinárodních smluv podle čl. 10
Ústavy, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ani
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, které v daném
případě by mohly jedině připadat v úvahu, problematiku petičního
práva neupravují. Lze dovodit, že výkon tohoto práva chápou právě
jako uplatňování svobody projevu, kdy se ani neočekává konkrétní
reakce, ale rozhodující pro ně se jeví zřejmě právě ona zvláštní
forma možnosti skutečné svobody projevu.
Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku
tohoto nálezu uvedeno (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 odst.2 zákona č.182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. června 1994