infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-216-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.1994, sp. zn. I. ÚS 41/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 57/2 SbNU 145 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:1.US.41.94

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K zásadě "audiatur et altera pars"

Právní věta Ústavní soud při rozhodování o stížnosti si je vědom, že není superrevizní instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního soudu není proto rozhodnout komu má být vrácen anebo vzat majetek, ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o zemědělský majetek. Jeho úlohou je zjistit, zda postup soudu podle §250f občanského soudního řádu byl v daném případě vhodný a oprávněný z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady právního státu "audiatur et altera pars".

ECLI:CZ:US:1994:1.US.41.94
sp. zn. I. ÚS 41/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. 11. 1994 v senátě složeném ve věci ústavní stížnosti navrhovatele na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 30. 12. 1993, sp. zn. 33 Ca 131/1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích o vydání nemovitosti podle zák. č. 229/1991 Sb., takto: Ústavní stížnosti se v y h o v u j e z c e l a a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, sp. zn. 33 Ca 131/93, dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu se z r u š u j e . Odůvodnění: I. Stěžovatel podal dne 10. 3. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, potvrzující rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, kterým byly vydány nemovitosti, tvořící zámecký komplex v obci Tažovice, dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění. Ústavní stížnost splnila všechny předpoklady a vykazuje všechny náležitosti stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. V odůvodnění stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu Strakonice z 20. 4. 1993 sp. zn. 1410/91/S/3 mu bylo jako osobě povinné uloženo vydat - mimo jiné - i nemovitosti tvořící zámecký komplex v obci Tažovice p. J. M., jako osobě oprávněné, dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Stěžovatel ve svém podání vyslovil námitku, že budova zámku s přilehlými okrasnými zahradami a parkem není podle zákona č. 229/1991 Sb. obytnými budovami a pozemky, patřícími k původní zemědělské usedlosti ve smyslu §1 odst. 1 písm. b), ani stavbami sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství ve smyslu písm. c) téhož ustanovení zák. č. 229/1991 Sb.. Navrhovatel má proto za to, že nemohou být předmětem restitučního nároku podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu předcházelo řízení, v němž se Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích dle stanoviska stěžovatele dopustil celé řady věcných i právních pochybení. Proto podal stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu opravný prostředkem k Městskému soudu v Praze. V tomto opravném prostředku odůvodnil své stanovisko a navrhl řadu důkazů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 1993 potvrdil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, přičemž postupoval dle ustanovení §250 f Občanského soudního řádu, který umožňuje soudu v jednoduchých případech, je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, rozhodnout rozsudkem bez veřejného jednání a bez účasti účastníků. Stěžovatel je přesvědčen, že právě tímto postupem městský soud pokračoval ve věcných i právních pochybeních Okresního pozemkového úřadu. Přesto, že stěžovatel s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu od počátku nesouhlasil, své stanovisko řádně zdůvodnil a požádal soud o provedení řady důkazů, soud žádný z důkazů neprovedl a neumožnil ani stěžovateli se před soudem k věci vyjádřit, čímž došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zajištěných Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k postupu Městského soudu v Praze spatřoval navrhovatel nebezpečí potenciálně protiústavního postupu i v samotné existenci §250 f) Občanského soudního řádu a proto ve svém prvním návrhu žádal též o zrušení tohoto předpisu. Svým podáním z 22. 9. 1994 vzal však později svůj návrh v té části zpět, která požadovala v souvislosti s daným případem též zrušení ustanovení §250 f) Občanského soudního řádu, avšak v ostatním stěžovatel na svém návrhu trvá. Dle stanoviska stěžovatele bylo výše uvedeným jednáním Městského soudu v Praze porušeno právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci veřejně za jeho přítomnosti, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Navrhovatel napadá rozsudek Městského soudu též jako odporující čl. 96 Ústavy České republiky, podle něhož všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva a jednání před soudem je ústní a veřejné. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 131/93 zrušil. Městský soud v Praze ve svém rozsudku potvrdil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích a podrobně rozvedl podmínky a předpoklady rozhodné pro oprávněnost navrácení nemovitostí M., včetně zámeckého komplexu. Uvedl, že ze zhodnocení všech důkazů jednoznačně vyplývá, že Okresní pozemkový úřad shromáždil dostatek podkladů a v rozhodnutí vycházel z náležitě zjištěného stavu věci. Proto soud nepovažoval za nezbytné provádění dalších důkazů, jichž se stěžovatel dovolával. Dle stanoviska městského soudu bylo rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu vydáno v souladu s předpisy zákona č. 229/1991 Sb. i s ustanoveními správního řádu, a proto soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí potvrdit. Vzhledem k tomu, že se v daném případě dle názoru městského soudu jednalo pouze o posouzení právní otázky tj. výklad §1 a §30 zák. 229/1991 Sb., rozhodl se soud použít ust. §250 f) Občanského soudního řádu a rozhodl o věci bez jednání. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost. Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový materiál Městského soudu v Praze, jakož i Okresního úřadu ve Strakonicích a požádal též účastníky řízení o písemná vyjádření. Ve vyjádření ke stížnosti se vyslovil dopisem z 15. 11. 1994 předseda senátu Městského soudu v Praze, který uvedl mimo jiné, že se Městský soud v Praze zabýval opravným prostředkem v neveřejném zasedání senátu a dospěl k závěru, že námitky povinné osoby se týkají výhradně posouzení právních otázek, neboť pokud jde o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad všechny rozhodující podklady a provádění dalších důkazů by ve věci nic nového nepřineslo. Proto soud rozhodl v souladu s ust. §250 f) (§250 q odst. 1 o. s. ř.) o návrhu bez jednání. Dle jeho vyjádření je věcí soudu, zda provede či neprovede navrhované důkazy (§120 odst. 1, §246 písm. c) o. s. ř.). Dále prohlásil, že soud vycházel ze zásady, že zemědělský, či nezemědělský charakter nemovitostí je nutno posuzovat podle stavu ke dni přechodu vlastnictví na stát. Pro posouzení charakteru nemovitostí v době odnětí považoval soud za rozhodující zejména jejich označení a způsob zápisu v pozemkové knize, který podchycuje stav v době odnětí. Samotná skutečnost, že jde o zámek nebrání podle názoru Městského soudu použití §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť šlo nepochybně o stavbu obytnou, jejíž kvalita odpovídala rozsahu zemědělské půdy, která k ní patřila. Rovněž vedlejší účastník p. J. M. potvrdil ve svém dopise ze 13. 11. 1994 svá dřívější stanoviska. Zachování principu rovnosti účastníků před soudem spatřuje v tom, že rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo učiněno za nepřítomnosti všech účastníků k čemuž - jak říká - zákon opravňuje soud v těchto jednoduchých případech. Odtud dovozuje, že nedošlo k porušení čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod ani čl. 96 Ústavy. Vedlejší účastník dále vyslovuje názor, že se napadá procesní stránka případu, ačkoli jde stěžovateli o rozsudek jako takový, tj. o věcnou stránku případu. Ústavní stížnost označuje za veskrze neúspěšnou jak u Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, tak i u Městského soudu a rovněž Vrchního soudu v Praze. V tomto posledním případě je třeba dodat, že Vrchní soud v Praze se věcí pouze nemohl zabývat z důvodů nepříslušnosti. II. Ústavní soud po zhodnocení všech podkladů dospěl k těmto zjištěním: Stěžovatel již v řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích nesouhlasil s vydáním uvedených nemovitostí a uvedl řadu argumentů na podporu svého stanoviska, včetně poukazu na nutnost zpracování znaleckých posudků z oboru historie a ekonomiky staveb. Když poté Okresní pozemkový úřad rozhodl o vydání všech požadovaných nemovitostí, stěžovatel podal opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí k Městskému soudu v Praze. V odůvodnění stěžovatel uvedl řadu námitek k důkazům již provedeným i k jejich posouzení a své tvrzení o nesprávnosti rozhodnutí o vydání zámeckého komplexu doplnil návrhem Městskému soudu k provedení řady dalších důkazů. Městský soud v Praze však při přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích dospěl k názoru, že se jedná o jednoduchý případ, při němž je nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Podle jeho názoru se tudíž jedná pouze o posouzení právní otázky, takže jsou splněny podmínky §250 f) Občanského soudního řádu, a proto rozhodl bez jednání rozsudkem. Z povahy věci vyplývá, že pro vydání nemovitostí musí žadatel prokázat, že je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., podmínkou restituce obytných budov je, že patřily "k původní zemědělské usedlosti" anebo že slouží "zemědělské a lesní výrobě" atd. (§1 odst. 1 písm. b), c)). Tento nárok p. J. M. uplatnil i vůči zámeckému komplexu. Proti rozhodnutí o vrácení zámeckého komplexu se stěžovatel, odvolal k Městskému soudu v Praze a proti jeho rozhodnutí posléze vznesl k Ústavnímu soudu námitky, že způsobem, jakým byla věc rozhodnuta, došlo k porušení ústavních záruk rovnosti stran před soudem. Ústavní soud při rozhodování o této stížnosti je si vědom, že není žádnou superrevizní instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního soudu není proto rozhodnout komu má být vrácen anebo vzat majetek, ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o zemědělský majetek. Jeho úkolem je zjistit, zda postup městského soudu podle §250 f) Občanského soudního řádu byl v daném případě vhodný a oprávněný z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady právního státu "audiatur et altera pars". Po zvážení všech okolností se Ústavní soud přiklonil k názoru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro použití §25O f) o. s. ř.. Zákonodárce měl dle názoru soudu tímto ustanovením na mysli případy, kdy byly provedeny všechny potřebné důkazy a věc je skutkově zcela jednoznačná a spor spočívá skutečně pouze v právním posouzení. Ze studia spisového materiálu však nevyplývají jednoznačné závěry pro posouzení skutkového stavu: 1. Není vyjasněn rozpor mezi znaleckým posudkem, který 20. 8. 1992 předložil J. V. z Prahy Okresnímu pozemkovému úřadu ve Strakonicích a sdělením R., vedoucí odboru výstavby Městského úřadu ve Strakonicích (1. 4. 1993), v němž se vyslovuje názor, že zámecký komplex nebyl nikdy používán k zemědělským účelům. 2. Při zkoumání skutečné funkce stavby (zámku) a příslušného parku v době převzetí majetku státem není vzato v úvahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 1. 3. 1938 v souvislosti s tehdejším propuštěním zámku ze záběru první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb.). V něm se uvádí zámek v Tažovicích s pozemkem pod čís. kat. vložky XXXX v katastrálním území Tažovice jako st. p. č. 1/zámek s rozlohou O,6O39 ha, jakožto "jiná půda", než půda zemědělská a majiteli zámku a zámeckého parku jsou stanoveny úkoly, které prakticky vylučují používání jak budovy, tak i parku k zemědělským účelům. 3. Z předložených materiálů není dále jasné, oč opírá Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 1993 tvrzení, že zámek sloužil v době převzetí nemovitosti státem jako obytná část zemědělské usedlosti. 4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že "... námitky povinné osoby se týkají výhradně posouzení právních otázek, neboť pokud jde o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad všechny rozhodující podklady a provádění dalších důkazů by ve věci nic nového nepřineslo. Proto v souladu s ust. §250 f) (§250 q) odst. 1 o. s. ř.) rozhodl o návrhu bez jednání. Je věcí soudu, zda provede či neprovede navrhované důkazy." Z písemných podání stěžovatele však vyplývá, že napadá a uvádí v pochybnost právě zjištění skutkového stavu a domáhá se právě v tomto směru nového posouzení a nabízí další důkazy. Vzhledem k těmto skutečnostem, resp. rozporným stanoviskům, uvedeným v předchozích bodech, dospěl Ústavní soud k názoru, že nesprávnou aplikací ustanovení §250 f) o. s. ř. ze strany Městského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele INPRO a. s., a to jeho práva na projednání věci veřejně za přítomnosti účastníka dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky, podle něhož jednání před soudem je ústní a veřejné. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti INPRO vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993 sp. zn. 33 Ca 131/93 dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušuje. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:1.US.41.94
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 41/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 57/2 SbNU 145
Populární název K zásadě "audiatur et altera pars"
Datum rozhodnutí 29. 11. 1994
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 3. 1994
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 96
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §1, §30
  • 99/1963 Sb., §250q odst.1, §250f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík osoba/povinná
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-41-94
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26590
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31