infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-197-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.1994, sp. zn. I. ÚS 89/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 58/2 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:1.US.89.94

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Právo advokáta ex offo na odměnu v případě zmařeného jednání bez jeho zavinění

Právní věta 1. Ústavní soud je sice vázán návrhovým petitem stěžovatele, nikoli však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel uvádí. 2. Za právní pomoc je třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval a jenž v každém stadiu řízení sleduje oprávněné zájmy svého klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat, a to i v té procesní situaci, která pro nepřítomnost svědka vedla k odročení jednání (sleduje dodržení procesních pravidel, zda byl svědek řádně obeslán, je-li doručení obsílky řádně vykázáno atd.).

ECLI:CZ:US:1994:1.US.89.94
sp. zn. I. ÚS 89/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. 11. 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, v záležitosti odměny za právní zastoupení, takto: Ústavní stížnosti se v y h o v u j e z c e l a a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, se dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu z r u š u j e . Odůvodnění: I. Stěžovatel je sám advokátem, a proto přímo sám uplatnil ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., podáním ze dne 10. 6. 1994. Ve svém podání tvrdí, že bylo porušeno Listinou základních práv a svobod garantované právo v čl. 9, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Podle stěžovatele byl v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 15. 3. 1994 čj. 6 To 96/94-75 nucen vykonat práce - poskytnout právní pomoc obžalovanému - účastí na jednáních před soudem, a to bez poskytnutí odměny. Svou činnost tedy byl nucen vykonávat na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, totiž na základě ustanovení obhájce soudem podle §38 tr. ř. Přitom za tuto práci, kterou by jinak nebyl povinen vykonat, mu nebyla přiznána odměna za účast na těch jednáních soudu, na nichž bylo věcné projednávání odročeno. V této souvislosti poukázal na ustanovení §66 odst. 3 tr. ř., podle něhož může orgán státní moci - soud - donutit advokáta k plnění povinností vyplývajících z ustanovení §38 tr. ř. sankcemi. Jde tedy podle jeho názoru o nucený výkon práce představovaný donucením administrativní povahy. Domáhá se proto vydání nálezu, jímž bude usnesení Krajského soudu v Praze z 15. 3. 1994, sp. zn. 6 To 96/94, zrušeno. V závěru apeluje na skutečnost, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť panuje značná nejednotnost při rozhodování soudů o odměnách ustanoveným advokátům a nález Ústavního soudu by mohl být též vodítkem pro Parlament ČR při úvahách de lege ferenda, zda je správné, aby stát platil odměny ustanoveným obhájcům. II. V daném případě je třeba především posoudit dvě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti: 1. Otázku nuceného zastoupení stěžovatele, 2. Otázku, zda lze aplikovat ustanovení §75, odst. 2, písm. a), tudíž dospět k závěru, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. ad 1) Podle §30 zákona č. 182/1993 Sb. musí být fyzické a právnické osoby, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, zastoupeny advokátem, nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Smyslem tohoto procesního institutu nuceného zastoupení je, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Za situace, kdy navrhovatelem (stěžovatelem) je advokát, je zřejmé, že svou profesí zaručuje naplnění účelu nuceného zastoupení v řízení před Ústavním soudem. V daném konkrétním případě je proto na místě akceptovat, že není třeba, aby advokát jako stěžovatel byl v řízení zastoupen jiným advokátem, protože je reprezentován zákonem předepsaným způsobem. ad 2) Vzhledem ke skutečnosti, že trestní apelační rozhodnutí, které je ústavní stížností napadeno nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. 15. 3. 1994 a že ústavní stížnost byla podána na poště dne 17. 6. 1994, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po stanovené lhůtě šedesáti dnů ve smyslu ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 2 T 33/93, je patrno, že zamítavé usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno stěžovateli 25. 4. 1994. Stěžovatel tedy mohl vyhovět požadované lhůtě šedesáti dnů, která uplynula dnem 15. 5. 1994. Svou ústavní stížnost však uplatnil až 17. 6. 1994. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tvrdí, že jeho stížnost přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele, bylo třeba posoudit tuto otázku z hlediska §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. Pro posouzení této skutečnosti má význam obsah vyjádření Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1994 a Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 15. 9. 1994. V prvém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze navrhuje sice zamítnutí ústavní stížnosti, ale současně v textu uvádí, že v soudní praxi se vyskytují sporné otázky v souvislosti s odměňováním obhájců ustanovených obviněným v trestním řízení podle §38 trestního řádu (ex offo) a že by bylo tudíž žádoucí, novelizací vyhl. č. 270/1990 Sb., tyto otázky jednoznačně řešit. V druhém vyjádření Okresní státní zástupce jako vedlejší účastník přisvědčuje stěžovateli, že nikde není definováno, co je myšleno účastí na jednání soudu a z citace §205 tr. řádu dovozuje, že hlavní líčení ve sporných dnech zahájena byla, i když byla bez projednání věci odročena. Na základě toho dospívá k závěru, že by nebylo spravedlivé, aby advokátem vynaložený čas nebyl nijak uhrazen. Za správné pokládá, aby v těchto případech byla advokátovi poskytována paušální náhrada promeškaného času, což platná vyhláška neumožňuje. V závěru Okresní státní zástupce souhlasí s ústavní stížností a navrhuje jí vyhovět. Vzhledem k oběma uvedeným postojům přiklonil se soud k názoru, že ústavní stížnost v daném případě svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Obě vyjádření potvrzují, že nejde o ojedinělý problém, ale o spornou záležitost, jež opakovaně staví soudy do situace, v níž zjišťují nedokonalost dosavadního řešení a potřebu novelizace vyhlášky č. 270/1990 Sb. III. Věcná argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva, uvedená v čl. 9 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Po posouzení této argumentace dospěl soud k názoru, že spojovat obsah dané ústavní stížnosti s čl. 9 Listiny základních práv a svobod, tedy s nucenými pracemi nebo službami, nelze. Čl. 9 Listiny základních práv a svobod v odst. 2 písm. d) stanoví výslovně, že jako "nucené práce" nesmí být kvalifikováno jednání, které zákon ukládá "pro ochranu práv druhých". Instituce právního zastoupení "ex offo" je nepochybně jednáním "pro ochranu práv druhých" a současně jedním z prvků právního státu, který vyjadřuje zájem společnosti na rovné možnosti obhajoby před soudem pro všechny, zájem, který je přednější, než osobní zájem advokáta na převzetí či nepřevzetí daného případu. Proto stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 37 odst. 3 výslovně, že před soudem "všichni účastníci jsou si v řízení rovni" a v odst. 2, že "každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy". Ostatně obdobným omezením je podroben i výkon řady jiných povolání, např. lékařů. Sama podstata výkonu advokacie také již předpokládá eventuelní aplikaci ustanovení §38 trestního řádu, tj. možnost být ustanoven za obhájce ex offo ve věcech trestních. Každý, kdo hodlá vykonávat advokacii, musí počítat i s touto její složkou a nemůže ji pokládat za nucené práce či služby. Tvoří prostě nedílnou součást výkonu advokacie. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve skutečnosti nikoli v "nucené práci", ale v neposkytnutí odměny advokátovi, který byl ex offo ustanoven a jemuž nebyla poskytnuta úhrada za jeho účast na hlavních líčeních, jež byla odročena. V tomto případě jde tedy mnohem spíše o rozpor s čl. 28 Listiny základních práv a svobod per analogiam, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Ještě zřetelněji však v tomto směru zavazují Českou republiku mezinárodní smlouvy. Již předtím Všeobecná deklarace lidských práv (1948) ve svém čl. 23 odst. 2 stanovila, že každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejný plat za stejnou práci. Podobně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech formuluje princip rovnosti před zákonem a zákaz jakékoli diskriminace. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 7 hovoří o právu člověka na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty. Ústavní soud je názoru, že je sice vázán návrhovým petitem stěžovatele, nikoli však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel sám uvádí. Má proto za to, že může napadené rozhodnutí posoudit též z hlediska rozporu se zásadou spravedlivé odměny za vykonanou práci a se zákazem diskriminace ve smyslu výše uvedených ustanovení mezinárodních smluv. Z tohoto hlediska je třeba především posoudit, zda interpretace §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb. je ve své restriktivní formě adekvátní obsahu a smyslu ustanovení §205 trestního řádu. Podle příslušného ustanovení vyhl. ve znění novel náleží odměny za jednotlivé úkony právní pomoci mezi nimi i za účast na jednání před soudem , nebo jiným orgánem, a to za každé započaté dvě hodiny. V ustanovení §205 trestního řádu je uvedeno, že hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána, potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit (odst. 2). Z hlediska této zákonné dikce bylo v případech stěžovatelem napadených hlavní líčení zahájeno, i když bylo bez jednání odročeno. Ve vyhlášce č. 270/1990 Sb. se v §16 odst. 1 písm. d) právním úkonem míní účast na jednání před soudem, aniž by bylo vysloveno, že tato účast musí být spojena s bezprostředním aktivním vystupováním obhájce. Tento závěr podporuje i předtisk Protokolu o hlavním líčení s tímto textem: "Po zahájení hlavního líčení sdělením věci, která bude projednávána zjistí předseda senátu, že z osob, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o hlavním líčení vyrozuměny, se nedostavily:" Celkově lze proto dovodit, že za právní pomoc je třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval a jenž v každém stadiu jednání sleduje oprávněné zájmy svého klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat, a to i v té procesní situaci, která pro nepřítomnost svědka vedla k odročení jednání (sleduje dodržení procesních pravidel, zda byl svědek řádně obeslán, zda je doručení obsílky řádně vykázáno, atd.). Soud je si vědom, že právní asistence v případě odročení jednání je co do výkonu advokáta podstatně méně náročná, než účast na probíhajícím jednání. Je třeba poznamenat, že dřívější vyhláška č. 50/1965 Sb. v §5 odst. 2 s těmito variantami počítala. Za zastoupení při jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí náležela polovina odměny, za zastoupení při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, náležela jen čtvrtina odměny. Vyhláška č. 270/1990 Sb. však tuto diferenciaci neprovádí. Po zvážení všech shora zmíněných okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, je v rozporu s čl. 28 Listiny základních práv a svobod, s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, neboť znemožnilo poskytnutí příslušné odměny za účast právního obhájce ex offo na jednání před soudem. Vzhledem k těmto okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti JUDr. I. P. proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1994, čj. 6 To 96/94-75, vyhověl a dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:1.US.89.94
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 89/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 58/2 SbNU 151
Populární název Právo advokáta ex offo na odměnu v případě zmařeného jednání bez jeho zavinění
Datum rozhodnutí 29. 11. 1994
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 6. 1994
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 28, čl. 37 odst.3, čl. 9
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §205, §66 odst.3, §38
  • 270/1990 Sb., §16 odst.1 písm.d
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstřík advokát/ustanovený
advokát/odměna
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Překonáno stanoviskem Pl. ÚS-st 1/96.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-89-94
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26636
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31