Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.09.1994, sp. zn. II. ÚS 138/93 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 44/2 SbNU 45 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:2.US.138.93

sp. zn. II. ÚS 138/93 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 takto: Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93 s e z a m í t á. Odůvodnění: Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby dle §67 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že tato usnesení jsou v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva). Nesprávnost rozhodnutí spatřoval ve skutečnosti, že dle §67 písm. b) tr. ř. jedním z důvodů vazby je existence konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání, přičemž v jeho případě neexistovala ani jedna konkrétní skutečnost, která by obavu, jež byla příčinou vzetí do vazby, odůvodňovala. V této souvislosti uvedl, že za takovou konkrétní skutečnost nemůže být považována okolnost, že závažnou trestnou činnost, pro kterou je stíhán, popírá, jak ostatně odpovídá i R 39/68 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu a stejně tak ani skutečnost, že se nepodařilo dosud ustanovit všechny svědky. Dále namítal, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňují požadavky §68 tr. ř., což upřesnil v poměru k rozhodnutí soudu I. stupně v tom smyslu, že se usnesení zabývá tím, jakými důkazy by měl být usvědčován, přičemž soudu v této fázi řízení nepřísluší rozhodovat o tom, zda důkazy svědčí v jeho prospěch či naopak, ale jen o tom, zda existují důvody vazby. Pokud jde o nesprávnost odůvodnění soudu II. stupně, tuto spatřoval ve skutečnosti, že aniž by soud cokoliv konkrétního uvedl, ad hoc mu podsouvá úmysl ztěžovat řádné objasnění věci a současně konstatuje, že je důvodně podezřelý, což je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu zdůraznil, že v řízení podle §67 tr. ř. soud skutečně toliko zkoumá, zda trestní řízení bylo zahájeno podle zákona, zda jsou dány důvody vazby a zda podezření vůči obviněnému je podepřeno dosavadními výsledky řízení. Z těchto zásad také odvolací soud vycházel, když vyslovil závěr, že navrhovatel je důvodně podezřelý. Dále krajský soud konstatoval, že obviněnému navrhovateli nepodsouval úmysl ztěžovat řádné objasnění věci, ale pouze dospěl k závěru, že je tu odůvodněná obava z koluzního jednání. V závěru odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Chomutově ve svém vyjádření uvedl, že usnesením z 6. 10. 1993 sp. zn. ČVS: OVV-2406/93 bylo zahájeno trestní stíhání vyšetřovatelem Policie ČR ve věci trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil neznámý pachatel. Dne 7. 10. 1993 pak bylo vzneseno obvinění pro uvedený skutek proti navrhovateli. Téhož dne byl navrhovatel zadržen a státnímu zastupitelství byla doručena žádost vyšetřovatele o podání návrhu na vzetí do vazby. Protože na základě vyšetřovacího spisu prokurátor dospěl k závěru, že je žádost vyšetřovatele oprávněná, podal 8. 10. 1993 návrh na vzetí obviněného do vazby Okresnímu soudu v Chomutově. Okresní soud 9. 10. 1993 vzal navrhovatele usnesením s účinností od 7. 10. 1993 dle §67 písm. b) a 68 tr. ř. do vazby. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který dne 4. 11. 1993 stížnost zamítl s tím, že jsou splněny podmínky koluzní vazby. Kromě toho navrhovatel dne 11. 10. 1993 podal i stížnost na postup vyšetřovatele a soudce okresního soudu při rozhodování o jeho vzetí do vazby, což bylo posouzeno jako žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 tr. ř. a v dalším období pak 22. 11. 1993 požádal o propuštění z vazby, avšak této žádosti nebylo vyhověno, zatímco následující žádosti ze dne 15. 12. 1993 bylo vyhověno a navrhovatel byl propuštěn z vazby na svobodu. Ústavní soud při projednání včas podané ústavní stížnosti navrhovatele vycházel ze zásady, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci. To vše však za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nezbylo Ústavnímu soudu, než vyžádat vyšetřovací spis ČVS: OOV-2406/1993 od Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově a dále spis sp. zn. Nt 2231/93 Okresního soudu v Chomutově, z nichž mimo jiné zjistil, že napadeným usnesením byl navrhovatel vzat do vazby dle §67 písm. b) a §68 tr. ř. Dle ustanovení §67 písm. b) tr. ř. obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Citované ustanovení §67 písm. b) tr. ř. předpokládá pro vzetí do vazby konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat (obviněný vyhrožuje svědkovi pro případ, že bude vypovídat pravdu, ublížením na zdraví). Na druhé straně však může stačit určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. Kdy o takové konkrétní skutečnosti, odůvodňující vazbu ve smyslu objektivní konstelace půjde, bude vždy věcí konkrétního případu, při pečlivé úvaze o tom, zda nastala a navíc bezpodmínečně, jen na přechodnou dobu, situace, kdy převyšuje zájem na objasnění trestného činu před zájmem na svobodě jednotlivce, neboť pro střet těchto zájmů platí přednost práva na osobní svobodu jednotlivce (čl. 5 odst. 1 Úmluvy) před společenským zájmem na objasnění trestné činnosti. V dané věci byl obviněný, tj. navrhovatel vzat usnesením Okresního soudu v Chomutově z 9. 10. 1993 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 4. 11. 1993 sp. zn. To 799/93 do vazby dle §67 písm. b) tr. ř. poté, co byl usnesením ze dne 7. 10. 1993 obviněn z trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zák. (závažný trestný čin srov. §51 tr. zák.), kterého se měl podle výpovědi poškozeného dopustit tak, že poškozeného nutil pod pohrůžkou násilí za použití vystřelovacího nože k vydání peněz a přitom jej fyzicky napadl několika údery pěstí do hlavy a nožem ho pořezal na ruce a bradě. V době, kdy rozhodoval okresní soud (9. 10. 1993) i krajský soud (4. 11. 1993) byl provedený výslech poškozeného (dne 6. 10. 1993), který nepotvrdil žádný subjektivní akt obviněného, odůvodňující obavu koluzního jednání, ale uvedl, že napadení byla přítomna servírka S., jeho kolega, s nímž seděl u stolu a skupina asi 7 lidí, dále byl proveden výslech svědkyně S. R. (dne 7. 10. 1993), která stejně jako poškozený nepotvrdila žádný subjektivní akt koluzního jednání ze strany obviněného, ale ani totožnost obviněného a dokonce ani přítomnost dalších svědků, vyjma muže, který tam byl u stolu s poškozeným, avšak odešel, když došlo k napadení; mimo to došlo ke konfrontaci obviněného a poškozeného (dne 7. 10. 1993), během níž obviněný nejenže trestnou činnost popíral, ale také popřel, že by byl na místě činu. Dalším provedeným důkazem, který měly soudy k dispozici, byla lékařská zpráva, obsahující popis zranění, jako těžké pohmoždění, tržně zhmožděná rána na bradě a dolním rtu vlevo (3x1 cm), řezná rána v meziprstním prostoru mezi palcem a ukazovákem na levé ruce 1,5 cm dlouhá, brýlový hematom pravé očnice a otok s uvedením předpokládané doby léčení 10 až 14 dnů. V návaznosti na shora uvedené skutkové údaje a za situace, kdy další vyšetřování bylo odvislé v podstatě na jediném bezpečně identifikovatelném svědku (kolega poškozeného sedící s ním u stolu), který měl zcela zvláštní, ba přímo určující význam, neboť jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky věrohodnosti obviněného a poškozeného, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto je právě tou rozhodující konkrétní skutečností, odůvodňující obavu, že obviněný bude koluzně jednat ve smyslu určité objektivní konstelace. Jinými slovy onou rozhodující, konkrétní skutečností, odůvodňující vazbu navrhovatele dle §67 písm. b) tr. ř. resp. obavu z koluzního jednání, byla okolnost, spočívající ve skutečnosti, že tu byl dosud nevyslechnutý svědek, mající zvláštní postavení potud, že jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky věrohodnosti obviněného nebo poškozeného. Jak vyplývá ze shora uvedeného, má Ústavní soud za to, že byly v dané věci splněny podmínky ust. §67 písm. b) tr. ř.. Pokud jde o námitky navrhovatele, že odůvodnění rozhodnutí nesplňuje požadavky §68 tr. ř., nutno předeslat, že věta druhá v §68 tr. ř. (rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi) znamená, že rozhodnutí musí být odůvodněno konkrétními skutečnostmi dle §67 tr. ř. a protože tyto byly shledány ve skutečnosti, že tu byl dosud nevyslechnutý jediný zjevně identifikovatelný svědek, mající zvláštní postavení potud, že mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky věrohodnosti obviněného nebo poškozeného, má Ústavní soud za to, že pokud tato skutečnost pouze nedošla dostatečného výrazu v odůvodnění rozhodnutí, může jít jen o vadu, kterou by bylo lze napadnout stížností pro porušení zákona (R 64/92 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu), tedy nezákonnost, která však sama o sobě již v této věci není způsobilá dosáhnout takové intenzity, že by šlo současně i o ústavnost resp. zásah do práva na svobodu jednotlivce dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ohledně posledně uvedené námitky navrhovatele v tom smyslu, že v dané fázi trestního řízení konstatování důvodného podezření ze spáchání trestného činu je v rozporu se zásadou presumpce neviny dlužno dodat, že důvodné podezření ze spáchání trestného činu je podmínkou, která musí být splněna, aby vůbec bylo lze zahájit trestní stíhání dokonce bez ohledu na to, zda tu nastoupí splnění dalších podmínek nutných k vzetí do vazby a naopak podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu musí být splněna vždy, aby vůbec bylo lze uvažovat o splnění dalších podmínek nutných pro vzetí do vazby (srov. §160 a §68 tr. ř.). Z důvodů shora uvedených a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná, neboť nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvou garantovaného práva na ochranu osobní svobody. Pro úplnost k námitce krajského soudu o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uvádí, že za situace, kdy trestní řád nepřiznává obviněnému, ale ministru spravedlnosti (§266 a násl. tr. ř.) právo podat stížnost pro porušení zákona, není tato procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva přiznává a to v tom smyslu, že by bylo lze ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. usnesením před vlastním projednáním pro nepřípustnost odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. 9. 1994