ECLI:CZ:US:1994:2.US.33.94
sp. zn. II. ÚS 33/94
Usnesení
Sp. zn. II ÚS 33/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. D., zastoupen advokátem JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí P.ú., čj. 496/93 ze dne 26. 2. 1993 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, čj. 17891/93/3210/1000 ze dne 4. 5. 1993, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1993 čj. 6A 145/93 - 15, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem namítal nesprávnost rozhodnutí P.ú., sp. zn. 496/93 ze dne 26. února 1993, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva obchodu a průmyslu ČR ze dne 4. 5. 1993 sp. zn. 17891/93/3210/1000, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 450.000,-- Kč a které pak napadl v řízení u Vrchního soudu v Praze, jenž jeho žalobu rozsudkem ze dne 24. 11. 1993 čj. 6A 145/93 - 15 zamítl. Napadeným rozhodnutím navrhovatel vytýkal, že byl jimi poškozen na svých základních, Ústavou zaručených právech, a to v právu na nestranné objektivní rozhodování státních orgánů a soudů. Jinak odkázal na všechny podstatné okolnosti a události vedoucí k rozhodnutí, tak jak je uvedl v důkazních listinách s tím, že na pravdivosti a platnosti těchto svých tvrzení trvá. K poškození jeho práv mělo dojít necitlivým a neodborným postupem P.ú., neboť navrhovatel neměl možnost osobně jednat s rozhodujícími orgány, které měly k dispozici pouze listinné podklady.
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že pokud navrhovatel poukázal na porušení č1. 2 odst. 2 Hlavy I. ústavního zákona č. 23/1991 Sb., byl tento uvozovací ústavní zákon zrušen, navíc ústavní zákon č. 23/1991 Sb. ustanovení čl. 2 odst. 2 Hlava I. neobsahuje, ale tvoří je toliko §1 až §7. Současně připustil, že měl stěžovatel na mysli čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v tomto směru však uvedl, že zmíněný čl. 2 odst. 2 problematiku základních lidských práv nijak neřeší, ale pouze konstatuje, že státní moc lze uplatňovat v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V této souvislosti pak vyslovil názor, že ústavní stížnost nespecifikuje základní právo, které mělo být napadeným rozhodnutím porušeno, ačkoliv zákonnou podmínkou je tvrzení a prokázání porušení konkrétního základního práva nebo svobody. Dále Vrchní soud konstatoval, že právo na nestranné rozhodování není právem základním a navíc nemůže být chápáno tak, že nestranné rozhodnutí je jen takové rozhodnutí, které vyzní ve prospěch stěžovatele. Dále Vrchní soud uvedl, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť té se mu dostalo přezkoumáním rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Konečně uvedl, že napadenými rozhodnutími nemohlo být dotčeno ani stěžovatelovo právo podnikat, neboť předmětem rozhodnutí nebyl výkon práva podnikání, ale otázka přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele a dospěl k závěru, že pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne 4. 5. 1993 sp. zn. 17891/93/3210/1000 a P.ú. sp. zn. 496/93 je tato
nepřípustná (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), neboť zákon (tj. zák. č. 99/1963 Sb. o občanském soudním řízení - ve znění zák. č. 240/1993 Sb. dále jen o.s.ř.) upravuje další procesní prostředek, kterým je možnost přezkoumání správního rozhodnutí dle §244 a násl. o.s.ř.. Navíc, i kdyby tu nebyla ona nepřípustnost, jde vzhledem k tomu, že návrh byl podán na poště dne 21. 2. 1994 a napadené rozhodnutí P.ú., je z 26. 2. 1993 a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR nabylo právní moci doručením dne 12. 5. 1993, o návrh, podaný opožděně, tj. po uplynutí 60denní lhůty dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Naopak, pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu, je toto rozhodnutí rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva přiznává proto je ústavní stížnost proti němu nejen přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb., ale také podaná včas (rozsudek nabyl právní moci 27. 12. 1993). Pokud však jde o další náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu, ze spisu plyne, že byl navrhovatel přípisem ze dne 10. 3. 1994, doručeným oproti podpisu dne 14. 3. 1994, vyzván k odstranění vad návrhu do 26. 3. 1994 mimo jiné také v tom smyslu, aby uvedl konkrétně, které ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy dle čl. 10 bylo porušeno. Současně byl upozorněn na náležitosti týkající se plné moci. Po uplynutí lhůty k odstranění vad návrhu Ústavní soud znovu přezkoumal návrh navrhovatele a zjistil, že navrhovatel doplnil svůj návrh odkazem na č1. 2 odst. 2 Hlava I. ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina zákl. práv a svobod a předložil plnou moc s datem ze 14. 3. 1994, tato ale byla doložena bez podpisu advokáta a nelze z ní tudíž dovodit, že smlouva o zastoupení skutečně vznikla, i když je pravdou, že jeho podpis je součástí původní plné moci z 25. 1. 1994, která však nesplňovala podmínky, jak ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., (neboť v ní byla tzv. substituční doložka) tak ustanovení §31 odst. 2 citovaného zákona, (neboť v ní nebylo výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem). Za této situace má Ústavní soud zato, že ani jedna z plných mocí předložených navrhovatelem nesplňuje podmínky zák. č. 182/1993 Sb. a není tudíž perfektní, to vše pak s tím důsledkem, že navrhovatel neodstranil vady návrhu, resp. plné moci ve lhůtě k tomu určené (§41 písm. b) a §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Stejně tak má Ústavní soud zato, že i tvrzení navrhovatele o porušení práva na nestranné, objektivní rozhodování, neboť neměl možnost osobně jednat s rozhodujícími orgány, nebylo dále upřesněno uvedením příslušného konkrétního ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy dle č1. 10 Ústavy, které bylo takto porušeno tzn., že i v tomto smyslu zůstal jeho návrh neúplným podáním (§41 písm. b), §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Naopak, pokud navrhovatel doplnil svůj návrh v tom směru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Hlava I. ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, posoudil Ústavní soud tento návrh navrhovatele (§63 zák. č. 182/1993 Sb. v návaznosti na §41 odst. 2 o.s.ř.) jako doplnění návrhu tak, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 2 odst. 2 Hlava I. Listiny základních práv a svobod dle Usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, publikovaného pod č. 2/1993 Sb. (dále jen Listina). V tomto směru má však Ústavní soud zato, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, neboť navrhovatel neuvedl jedinou skutečnost, na níž by dokumentoval, že došlo v souvislosti s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu k výkonu státní moci mimo meze stanovené zákonem a způsobem, který zákon nestanoví. Naopak, z připojeného spisu sp. zn. 6A 145/93 plyne, že Vrchní soud postupoval v dané věci v mezích zákona o občanském soudním řízení §244 - §250 (o.s.ř.) a způsobem, který tento zákon stanoví (srov. zejména §250 - o.s.ř.).
Ze všech shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost proti rozhodnutí P.ú. a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. a opožděná dle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, zatímco ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byla odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené a dle §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 13. 6. 1994 soudkyně Ústavního soudu ČR