ECLI:CZ:US:1994:2.US.6.93
sp. zn. II. ÚS 6/93
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. 4. 1994 ve veřejném jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti J. F., proti pravomocným rozhodnutím 1) usnesení vyšetřovatele Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování Frýdek-Místek, pracoviště Třinec, sp. zn. OVV 416/92 ze dne 16. 9. 1992 ve spojení s usnesením okres.prokurátora ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 Pv 1746/92, ze dne 28. 9. 1992 2) usnesení soudce Okres. soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 2 Nt 738/92, ze dne 17. 9.1992, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 Nt 512/92, ze dne 9. 10. 1992, za účasti okresního prokurátora ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, takto:
I. Ústavní stížnost proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR
Okresního úřadu vyšetřování Frýdek-Místek, sp. zn. OVV 416/92
ze dne 16. 9. 1992, ve spojení s usnesením okres. prokurátora
ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 Pv 1746/92, ze dne 28. 9. 1992,
s e odmítá .
II.Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-
Místku, sp. zn. 2 Nt 738/92, ze dne 17. 9. 1992, ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 Nt 512/92, ze
dne 9. 10. 1992, s e zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost byla podána ve smyslu čl. 6 úst. zák. č.
91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR. Podání odůvodňuje stěžovatel
tím, že shora uvedenými pravomocnými rozhodnutími státních orgánů
veřejné moci byly porušeny čl. 8, 10 a 13 Listiny základních práv
a svobod.
Podání stěžovatele bylo doručeno dne 4. 12. 1992 na adresu
Ústavního soudu ČSFR. Stěžovatel J. F. napadá:
ad 1 návrhu: usnesení vyšetřovatele Policie ČR sp.zn. OVV 416/92
ze dne 16. 9. 1992, kterým bylo podle §163 odst. 1 tr. ř.
proti němu vzneseno obvinění (zák. 141/1961 Sb. ve znění
pozdějších změn a doplňků, dále jen tr. řád). Usnesení bylo
odůvodněno tím, že trestní stíhání bylo již zahájeno dne 28.
7. 1992 podle §160 odst. 1 tr. řádu pro trestný čin porušo-
vání předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou dle §124,
odst.1, 2 písm.b) tr.zák. Jak se dále uvádí, bylo prokázáno,
že obviněný J.F. společně s obv. P. D. poté, co obv. L.B.
nechal přepravit do ČSFR kamiony Liaz a Renault celkem 35
082 l lihu Royal a tím se pokusi- li uvést do oběhu nejméně
17 082 l alkoholu Royal, a to přesto, že nikdo z nich nemá
dovozní licenci dle vyhl. FMZO 560/91 Sb. a neměli souhlas
Min. zemědělství ČR dle vyhl. FMH 66/91 Sb. k uvedení
alkoholu do oběhu. Tímto jednáním by došlo ke zkrácení daně
z obratu v celkové výši 2 903 840, -- Kčs. K dokonání
trestného činu nedošlo, neboť oba kamiony byly zadrženy.
Jednání obv. J. F. bylo kvalifikováno jako pokus zkrácení
daně podle §148 odst. 1, 3 tr. zák.
Citované usnesení navrhovatel napadl stížností.
Stížnost byla usnesením okres. prokurátora ve Frýdku-Místku
sp. zn. 1 Pv 1746/92, ze dne 28. 9. 1992, zamítnuta jako
nedůvodná.
ad 2 návrhu : usnesením soudce Okr. soudu ve Frýdku-Místku, sp.
zn. 2 Nt 738/92, ze dne 17. 9. 1992, bylo podle ustanovení
§68 tr. řádu rozhodnuto o vazbě obv. J.F., a to z důvodů
uvedených v §67 písm. a, b tr. řádu. I toto usnesení napadl
obviněný stížností. Krajský soud v Ostravě svým usnesením,
sp. zn. 4 Nt 512/92 ze dne 9. 10. 1992, stížnost zamítl. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 11. 1992. Usnesení
odůvodnil soud výpověďmi spoluobviněných a zejména
skutečnostmi zjištěnými ze záznamů o pořízených odposleších
telef. hovorů. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí o trestním
stíhání, jakož i rozhodnutí o vzetí do vazby, bylo
odůvodněno pouze tím, že podezření z předmětné tr. činnosti
je založeno jenom na záznamech o pořízených odposleších
telef. hovorů, které však byly nařízeny ve skutkově zcela
jiné tr. věci, navíc v níž proti němu nebylo vzneseno
obvinění. Dále namítal, že odposlechy byly povoleny
a provedeny v době, kdy v trestní věci, pro níž je sám
stíhán, nebylo ještě zahájeno tr. stíhání. Konečně uvedl, že
záznamy pořízené odposlechem telef. hovorů, provedené v jeho
trestní věci dle ust. §140 odst.1 tr. zák., nesplňují
podmínky ustan. §88 tr.ř., neboť tr. čin, pro který je
stíhán, není ani zvlášť závažný trestný čin ani jiný úmyslný
trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní
smlouva. Závěrem stěžovatel navrhl zrušení usnesení, neboť
nejsou v souladu s čl. 8, 10 a 13 Listiny základních práv
a svobod, protože jsou založeny na odposleších telef. hovorů,
při jejichž provedení byl porušen zákon.
Ke stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, jako
účastník řízení, kde mimo jiné uvedl:
Již před zahájením trestního stíhání obviněného J. F., bylo
vedeno trestní stíhání proti obviněným:
L.B., P. D. a A.B.
kteří byli ve věci opakovaně vyslechnuti společně s řadou svědků.
Především z výpovědi spoluobviněného P.D. ze dne 6. 8. 1992 před
Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyplynulo důvodné podezření, že
se i J.F., který byl jeho spolupracovníkem, aktivně podílel na
pokusu uvést do oběhu dne 24. 7. 1992 do republiky přepravený
kamion lihu.
Neodpovídá tedy skutečnosti, jak uvádí Krajský soud v Ostra-
vě, že by záznamy odposlechů telef. rozhovorů, které byly pořízeny
v souvislosti s trestním stíháním obviněného L.B., byly podkladem
pro rozhodnutí krajského soudu o vazbě. Podle rozhodnutí krajského
soudu, jímž byla zamítnuta stížnost obv. J. F. do rozhodnutí
okresního soudu o vzetí do vazby, bylo těchto záznamů použito pro
argumentaci v tom smyslu, že je podezření, že vedle dosud
obviněných pachatelů se na shora uvedeném trestném činu podílely
i další osoby.
Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že již v době před
zahájením trestního stíhání vznesením obvinění proti J. F. a před
rozhodováním o vzetí do vazby soudů obou stup- ňů byla provedena
celá řada vyšetřovacích úkonů, ze kterých vyplývalo důvodné
podezření, že se obviněný J.F. podílel na vytýkané trestné
činnosti. Z uvedených důvodů odmítlo Krajské zastupitelství
v Ostravě stížnost navrhovatele na nezákonnost v rozhodování jak
Okresní soud ve Frýdku-Místku, tak i Krajský soud v Ostravě,
v označené věci.
2) Ke stížnosti se vyjádřila rovněž Okresní prokuratura ve
Frýdku-Místku, písemné vyjádření však na adresu Nejvyššího
soudu nedošlo. Proto požádal Ústavní soud o zaslání fotokopie
Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Fotokopii obdržel
Ústavní soud dne 17. 1. 1994 pod sp. zn. 1Pv 1746/92. Ve
vyjádření, býv. okr.prokuratury, bylo dále uvedeno, že
obviněný J.F. je stíhán pro pokus trestného činu zkrácení daně
podle §8 odst. 1 s §148 odst. 1, 3 tr.z.
Z výpovědi společníka obviněného - P. D., kterou učinil dne
6. 8. 1992, tedy před vznesením obvinění dle §163 odst.2 tr.ř. na
obviněného J.F., jednoznačně vyplývá jeho spoluúčast na
zprostředkování prodeje lihu. Okr. prokuratura popírá, že by se
důkazní materiál uvedený v návrhu na zahájení řízení opíral jen
o záznamy o pořízených odposleších telef. hovorů. Jak uvádí,
z obsahu trestního spisu je možno doložit, že důkazy proti
obviněnému J. F. se skládaly zejména z výpovědí svědků
a spoluobviněných. Jako listinné důkazy jsou také používány
protokoly s obsahem tel. hovorů z bytové stanice spoluobviněného
L. B., jejíž odposlech byl povolen opatřením krajského prokurátora
v Ostravě, sp. zn.1 Kv 100/92 ze 5. 6. 1992 a prodloužen dne 9.
7. 1992. Uvedené listinné důkazy se nacházely ve vyšetřovacím
spise Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR v Ostravě, čj. KVV
66/20-92, ve věci trestného činu padělání a pozměňování peněz dle
§140 odst.1 tr.z. Vzhledem k tomu, že obsah zaznamenaných telef.
hovorů zakládal důvodné podezření, že v trestní věci vedené pod
č.j. KVV 66-20-92 existují souvislosti s případem šetření
v trestní věci vedené u Okr.úřadu vyšetřování Policie ČR ve
Frýdku-Místku pod č.j. OVV 416/92, byl dne 4. 9. 1992 požádán
Kraj. úřad vyšetřování Policie ČR v Ostravě o zaslání
vyšetřovacího spisu č. j. OVV 416/92. Žádosti bylo vyhověno.
K námitce stěžovatele J. F., že odposlech telef.hovorů provedený
ve zcela jiné trestní věci odporuje ust.§88 tr.ř. uvádí okresní
prokuratura, že jakýkoli výklad ust. §88 tr. ř. prováděný
v souladu s požadavky teorie trestního práva neumožňuje výklad
v rozsahu, jak uvádí obviněný J.F.. Podle názoru okresní
prokuratury orgány činné v trestním řízení splnily všechny zákonné
požadavky, aby mohlo dojít k odposlechu bytové telef. stanice
spoluobviněného L. B.. Záznamy odposlechů obsahovaly skutečnosti
i o jiné trestné činnosti a byly pořízeny v souladu se zákonem,
splňovaly všechny zákonné podmínky pro jejich použití jako
důkazního prostředku v jiné trestní věci, vedené pod č.j. OVV
416/92 u Okres. úřadu vyšetřování Policie ČR ve Frýdku-Místku.
Okresní prokuratura dále shodně s Krajským soudem v Ostravě
odkazuje na svědecké výpovědi spoluobviněných i samotného J. F.,
které opravňovaly napadené usnesení Okres. úřadu vyšetřování
Policie ČR ve Frýdku-Místku dle §163 odst. 1 tr.ř.
Ústavní soud se zabýval stížností J. F., a dále si vyžádal
spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1T 30/93, a spis Policie
ČR - Krajský úřad vyšetřování Ostrava, č. j. KVV-322/01-94.
Při prošetření vydaného usnesení soudce Okresního soudu ve
Frýdku-Místku, sp.zn. 2 NT 738/92 ze dne 17. 9. 1992 ve spojení
Kraj. soudu v Ostravě, sp.zn. 4 Nt 512/92 ze dne 5. 10. 1992
Ústavní soud prozkoumal důkazy shromážděné v trestním spise sp.
zn. 1 T 30/93 a v rámci dokazování, ve smyslu §48 a §49 zák.č.
182/93 Sb., byli k otázce zákonnosti, při použití záznamů telef.
hovorů obv. L. B., získané ve skutkově odlišné věci, znovu
požádáni o vyjádření zástupci Krajského státního zastupitelství
v Ostravě. Ti uvedli, že podle jejich názoru záznamy telef. hovorů
byly získány v přísném souladu s ustan. §88 tr. řádu účinného do
31. 12. 1993. Pokud jde o jejich použití jako důkazu ve skutkově
odlišné tr. věci, šlo o využití důkazu ve smyslu §89 odst. 2
tr.řádu, jak to po novelizaci upřesňuje a konkretizuje §88 odst.
4 tr. řádu.
Podle bodu 2) obžaloby obv. P.D. a J. F. společně je kladeno
za vinu, že organizovali v červenci 1992 prodej 17 160 l lihu zn.
Royal, ač věděli, že tento líh byl dovezen na území republiky bez
celního odbavení a v dokladech byl označen jako chemikálie. Oba
jmenovaní tímto jednáním způsobili škodu velkého rozsahu. Jejich
jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně
podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 tr. zák. (později
změna kvalifikace na §8 odst.1 k §148 odst.1, 3 tr.
zák.). Jednání obviněných, jak uvádí prokuratura, je rovněž
prokazováno i záznamy odposlechnutých telef. hovorů. Povolení
odposlechů bylo součástí vyšetřovacího spisu Krajského úřadu
vyšetřování v Ostravě, ČVS: KVV-82/20-192.
Pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí, sp. zn. OVV
416/92 ze dne 16. 9. 1992 ve spojení s usnesením, sp. zn. 1Pv
1746/92 ze dne 28. 9. 1992, byla ústavní stížnost
o d m í t n u t a jako opožděná, neboť dle ustanovení §72 odst.
2 z.č.182/93 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60-ti dnů
s tím, že tato lhůta počíná dnem kdy rozhodnutí nabylo právní
moci. Protože tímto dnem je den vydání napadeného usnesení, tj.
28. 9. 1992 - 60-ti denní lhůta uplynula 26. 11. 1992. Jestliže
ústavní stížnost byla podána 3. 12. 1992 na poště, nezbylo
Ústavnímu soudu než návrh v této části dle cit. §72 odst. 2 z.č.
182/93 Sb. ve spojení s §147 a 148 téhož zákona
o d m í t n o u t , jako opožďěný.
Pokud jde o druhé z napadených usnesení, Ústavní soud se ve
svém šetření zabýval souladem vydaných usnesení, sp.zn. 2 Nt 738
ze dne 17. 9. 1992, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě sp.zn. 4 Nt 512/92 ze dne 9. 10. 1992, s právními
předpisy a možným porušením základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že odposlech telef. hovorů, jimiž je
v tr. věci argumentováno jako důkazním prostředkem, byl povolen
opatřením Kraj. prokuratury v Ostravě čj. 1 Kv 100/92 ze dne 5.
6.1992 a následně dne 9. 7. 1992, a to z telef. stanice obv. L. B.
a nikoli tedy z telef. stanice obv. J. F. Shora uvedené záznamy
byly pořízeny jako důkazní materiály v tr. věci č.j. KVV v Ostravě
66/20/92 o padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 1 tr.
zákona vedené proti nezjištěnému pachateli.
Ústavní soud ČR při hodnocení závěrů orgánů činných
v trestním řízení si byl vědom toho, že není součástí soustavy
obecných soudů ČR (čl. 90 Ústavy) . Nemůže proto zasahovat do
jejich jurisdikce, zvláště pak, jde-li, jako v tomto případě,
o věc dosud nerozsouzenou. Nemůže proto vykonávat nad jejich
činností přezkumný dohled bez dalšího. Ústavní soud proto omezil
svá zkoumání na otázky: zda tvrzené skutečnosti nastaly (tj. zda
bylo napadené usnesení vydáno pouze na základě záznamů
o odposlechu a zda tyto záznamy byly použity nezákonně) a zda
v kladném případě současně takto došlo i k zásahu do základních
lidských práv a svobod. V prvém směru Ústavní soud zjistil, a to
ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1T 30/93, že napadené
usnesení nebylo vydáno pouze na základě záznamů o odposlechu
telef. hovorů, jak tvrdí stěžovatel (byť by tato okolnost nedošla
dostatečného výrazu v odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále
zjistil ze spisu Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR Ostrava
sp. zn. KVV 66/20-92, že tyto záznamy byly pořízeny pro účely
trestního stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to
trestný čin dle §140/1 tr. zák. (srov. §41/2 tr. zák.), tedy
v souladu s podmínkami upravenými v §88 tr. ř. (z.č. 141/1961 Sb.
ve znění z.č. 558/1991 Sb.). Tuto skutečnost, totiž, že původní
odposlech byl proveden zákonně, což nakonec ani sám stěžovatel
nezpochybňuje, má Ústavní soud za primární. Ústavní soud u vědomí,
že trestní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací a oficiality
(srov. §2 odst. 4 tr. ř.), a že v trestním řízení za důkaz může
sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§89/2 tr. ř.),
nedovodil ani nezákonnost, ani zásah do základních lidských práv
upravených v čl. 8, čl. 10 a čl. 13 Úmluvy. Byl-li takto legálně
získaný záznam použit jako listinný důkaz, aniž byly dodrženy
podmínky §88 tr. ř. (z. č. 141/1961 Sb. ve znění z. č. 558/1991
Sb.) ve věci napadeného usnesení (Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 17. 9. 1992 sp. zn. 2 Nt 738/92 ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 1992 sp. zn.
4 Nt 512/92), neznamená to porušení zákona, neboť na listinné
důkazy se ustanovení §88 tr.ř. prostě nevztahuje.
Veden shora uvedenými úvahami Ústavní soud dospěl k závěru,
že nezbývá než navrhovatelovu ústavní stížnost v této části
zamítnout ve smyslu ustanovení §82 odst. 1 z. č. 182/93 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 z. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 27. 4. 1994