ECLI:CZ:US:1994:2.US.92.94
sp. zn. II. ÚS 92/94
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 92/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele K., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., o ústavní stížnosti ze dne 22. 6. 1994, došlé Ústavnímu soudu ČR dne 23. 6. 1994, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. září 1993, čj. Firm 30081/93, Rg. B 1382-72, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 1994,č.j. Firm 11426/94, Rg. B 1382-77, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, č.j. 13 Co 200/94, 13 Co 201/94-97, spolu s návrhem na zrušení §26 odst. 4 a §41 odst. 2 zákona o bankách, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem namítal nesprávnost výše citovaných rozhodnutí a domáhal se jejich zrušení. Konkrétně namítal porušení čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a č1. 11 odst. 1 věta druhá a č1. 4 Listiny. Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení výše citovaných ustanovení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.
Dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle §72 odst. 4 pak k ústavní stížnosti musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z návrhu stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze dosud nebylo doručeno všem účastníkům, takže dosud nenabylo právní moci. Z tohoto důvodu se stěžovatel především dovolává použití ustanovení §75 odst. 2 písm. b) cit. zákona, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti,
i když nebyla splněna podmínka §75 odst. 1, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel uvádí, že nucená správa, vykonávaná podle nepravomocného rozhodnutí způsobuje stěžovateli značnou morální a materiální újmu.
Ústavní soud neshledal použití ustanovení §75 odst. 2 písm. b) důvodným. Ústavní soud by měl rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Výjimky se připouštějí jen v mimořádných případech. V postupu odvolacího soudu, tak jak vyplývá z návrhu stěžovatele, ke značným průtahům nedošlo. Stěžovatel uvádí, že proti rozhodnutím o zavedení a prodloužení nucené správy podal odvolání, a to proti prvnímu dne 1. 4. 1994 a proti druhému dne 6. 4. 1994. Usnesení Městského soudu v Praze bylo vyhotoveno dne 17. 5. 1994.
Podle §74 cit. zákona může být podán spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona resp. jeho jednotlivých ustanovení. Není-li přípustná ústavní stížnost, nesplňuje dle tohoto ustanovení ve vztahu k ustanovení §64 odst. 1 písm. d) cit. zákona stěžovatel rovněž podmínku pro oprávnění podat návrh na řízení o zrušení zákona.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh nepřípustný. Spolu s ústavní stížností odmítá ústavní soud i návrh na zahájení řízení o zrušení jednotlivých ustanovení zákona dle §43 odst. 1, písm. d) cit. zákona jako návrh, podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 1994
Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR