infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-316-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.04.1994, sp. zn. III. ÚS 114/93 [ nález / ŠEVČÍK / výz-1 ], paralelní citace: N 23/1 SbNU 165 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:3.US.114.93

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti

Právní věta 1. K podání ústavní stížnosti je podle zákona aktivně legitimován každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§72 odst. 1 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb.), důvody pro odmítnutí takové stížnosti (§43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) pro jejich povahu nelze chápat jinak než jako překážky či vady procesní. Jsou tedy předpoklady aktivní legitimace stěžovatele především vymezeny na jedné straně toliko jeho tvrzením a procesními podmínkami na straně druhé (§43 odst. 1, §72 odst. 1 a 4, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Meritorní stránku ústavní stížnosti, resp. legitimace zkoumat není zapotřebí. 2. Rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra (§1 odst. 3 ve znění čl. II sub 1, §1 odst. 4 ve znění čl. II sub 2, §4 odst. 6, 7 ve znění čl. II sub 5, §5 odst. 1 ve znění čl. II sub 6 zák. č. 115/1948 Sb.), případně v jiných otázkách, ve zvláštních případech, vládě (§1 odst. 3 lit. b) ve znění čl. II sub 1, §3 ve znění čl. II sub 4 zák. č. 115/1948 Sb.). Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.

ECLI:CZ:US:1994:3.US.114.93
sp. zn. III. ÚS 114/93 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dne 28. dubna 1994 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů A. J., ing. A. J. a ing. K. J., proti rozsudkům Vrchnímu soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 1993, sp. zn. 3 Cdo 147/92, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 1992, sp. zn. 12 Co 609/92, jakož i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 1. června 1992, sp. zn. 1 C 265/92, se z r u š u j í . Odůvodnění: Ústavní stížností, která podle většinového názoru senátu byla podána včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), brojí navrhovatelé proti rozhodnutí obecných soudů (rozsudkům, jak ve výroku tohoto nálezu jsou označeny), a tvrdí - aniž by však svá tvrzení blíže rozvedli -, že těmito rozsudky byla porušena jejich základní práva a svobody stanovená v ústavním pořádku České republiky, zejména pak ta, která vyplývají jak z Ústavy ČR samotné (úst. zák. č. 1/93 Sb.), tak i z Listiny základních práv a svobod; poukazujíce na své právo (z citovaných ústavních předpisů vyplývající) vlastnit majetek a s tímto majetkem také svobodně nakládat, dovozují, že až dosud sporný majetek (nemovitosti blíže označené v předcházejícím sporu vedeném proti vedlejšímu účastníkovi před Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 1 C 265/92) byl jejich právním předchůdcům protiprávně znázorněn, a jestliže jim - jako osobám oprávněným (§3 zák. č. 87/91 Sb.) - neposkytly obecné soudy vůči nynějšímu držiteli (vlastníku) tohoto majetku soudní ochranu a jejich žalobě nevyhověly, zasáhly tak, jako orgány veřejné moci (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), do jejich ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vytýkajíce dále těm kterým rozsudkům obecných soudů konkrétní vady - nesprávná posouzení uplatněných nároků z hlediska aplikace zák. č. 87/91 Sb. - s opětným odkazem na již zmíněný čl. 11 Listiny základních práv a svobod, navrhli, aby Ústavní soud ČR svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil. Vrchní soud v Praze, jako účastník tohoto řízení (§76 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření (§42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.) a obdobně i v přednesech předsedy senátu, z něhož napadený rozsudek (3 Cdo 147/92) vzešel (§30 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody navrhovatelů a poukázal především na to, že tito nejsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), neboť cíle, který zákon (č. 87/91 Sb.) sleduje, nemá být dosaženo anulováním dřívějších předpisů (oprávněná osoba nenabývá restituovanou věc nově, ale dohodou); tzv. restituční zákony totiž - podle názoru Vrchního soudu - vycházejí z principu, že v době mezi odnětím věci a mezi jejím vydáním neexistuje protiprávní stav, a že v důsledku toho pak účinky restituce nenastávají ex tunc (k okamžiku, kdy k zásahu do vlastnických práv došlo) ani k okamžiku účinnosti zákona (v posuzované věci zák. č. 87/91 Sb.); jestliže tedy navrhovatelům vlastnické právo k znárodněním postiženým věcem nesvědčí, znamená to ve svých procesních důsledcích, že pro řízení o ústavní stížnosti dochází na jejich straně k nedostatku (aktivní) legitimace. S odkazem na to, že navrhovatelům přísluší nároky ve smyslu §2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb. v souvislosti s ustanovením §47 odst. 2 zák. č. 92/91 Sb. a s odvoláním na odůvodnění svého rozsudku, navrhl Vrchní soud, aby ústavní stížnost navrhovatelů byla zamítnuta (§82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Vedlejší účastník (§76 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.) převzal vývody Vrchního soudu, k nim se připojil a také on Ústavnímu soudu navrhl, aby ve věci rozhodl zamítavým výrokem. Ústavní soud se seznámil se skutkovým základem projednávané věci a s právními aspekty jejího posouzení především na podkladě spisu Okresního soudu v Semilech (sp. zn. 1 C 265/92) a také na podkladě výslechu prvé navrhovatelky, jakož i na podkladě dalších důkazů, které sám provedl (§48 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Takto Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu mezi navrhovateli a vedlejším účastníkem v řízení před obecnými soudy byly v roce 1948 znárodněné nemovitosti zapsané v pozemkové knize pro kat. úz. L. n. P. (ve složkách č. XXX a XXX), a že o restitučním nároku navrhovatelů na ně rozhodl Okresní soud v Semilech tak, že návrh na uzavření dohody o jejich vydání zamítl; stalo se tak v podstatě proto, že formu podnikání právních předchůdců navrhovatelů (veřejná obchodní společnost) posoudil jako podnikání právnickou osobou a v důsledku toho pak navrhovatelům nepřiznal postavení a charakter oprávněných osob (§3 zák. č. 87/91 Sb.); Krajský soud v Hradci Králové, který se z podnětu odvolání navrhovatelů věcí zabýval jako soud odvolací, ve svém rozhodnutí (rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 12 Co 609/92) zaujal stanovisko shodné se soudem I. stupně, a v důsledku toho jeho rozsudek potvrdil, nicméně s ohledem na povahu věci (§238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.) vyslovil přípustnost dovolání k (tehdy) Nejvyššímu soudu ČR. O včas podaném dovolání rozhodoval Vrchní soud v Praze (§16 zák. č. 335/91 Sb. ve znění zák. ČNR č. 17/93 Sb.). Ten v podrobném a pečlivém odůvodnění svého rozsudku (3 Cdo 147/92 z 26. 7. 1992) vyložil, proč odmítl právní závěry soudů nižších stupňů, pokud jde o právní povahu dřívější veřejné obchodní společnosti, proč tuto společnost nepokládá za právnickou osobu a (v důsledku toho), proč navrhovatele jako právního nástupce osobně ručících společníků bývalé veřejné obchodní společnosti sluší, z hlediska zák. č. 87/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokládati za osoby oprávněné. Přes tento odchylný právní názor však Vrchní soud dovolání navrhovatelů zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.), neboť v dalších svých úvahách dospěl k závěru - ostatně zdůvodněnému -, že k samotnému znárodnění posuzovaných nemovitostí, jako majetku někdejší firmy A. J., nejstarší parní továrna na suchary, oplatky, sušenky, perníkové zboží a různé cukrovinky L. nad Popelkou, Lomnice nad Popelkou [dále jen fa (podnik) A. J.] nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy (§6 odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.); zde se Vrchní soud postavil na stanovisko, že zmíněný rozpor lze dovodit pouze tam, kde byla porušena samotná znárodňovací norma. O takové porušení však podle názoru Vrchního soudu nejde, jestliže v samotném řízení o náhradě za znárodněný majetek (míní se tím zřejmě vládní nařízení č. 8/28 Sb. o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení) - §7 dekretu pres. rep. č. 101/45 Sb., resp. §10 odst. 3 dekr. pres. rep. č. 100/45 Sb.), nebylo rozhodnuto o takové náhradě a způsobu jejího zaplacení, aniž by šlo o situaci, kdy došlo ke znárodnění majetku, který pod režim znárodnění nespadá. Neztotožnil se tedy Vrchní soud s námitkami dovolání, dle nichž o rozpor s tehdy platnými předpisy jde i tehdy, jestliže k vyplacení náhrady za znárodněný majetek nedošlo pro absenci příslušného rozhodnutí; stran této námitky totiž Vrchní soud dovodil, že z konstrukce jednotlivých znárodňovacích předpisů je zřejmé, že řízení o náhradě znárodněného majetku nebylo nedílnou součástí znárodnění, ale probíhalo či probíhat mělo s jistým časovým odstupem od okamžiku, kdy znárodněný majetek již přešel (ex lege) do vlastnictví Československého státu, a proto z neexistence takovéhoto rozhodnutí nelze vyvozovat výhrady vůči samotným zákonným důvodů znárodnění. Z obsahu spisu Okresního soudu v Semilech (označeného již dříve) je patrno, že námitky, které navrhovatelé vůči soudním rozhodnutím a především vůči rozsudku Vrchního soud vznášejí, jsou téměř zcela shodné s těmi, které uplatnili již v řízení před obecnými soudy; i v řízení před Ústavním soudem podrobně rozvedli svá stanoviska stran nevyplacení (nestanovení) náhrady za znárodněný majetek, dovozujíce, že v této skutečnosti, ve smyslu již dříve citovaného zákonného ustanovení, je zapotřebí spatřovati rozpor znárodňovacího aktu s předpisy tehdy platnými Jsou tedy vývody ústavní stížnosti ve své podstatě polemikou s právními závěry obecných soudů a především s právními závěry Vrchního soudu. V této souvislosti jeví se na místě připomenout, že již dříve Ústavní soud vyložil (ve věci III. ÚS 23/93, obdobně Ústavní soud ČSFR v rozhodnutí č. 16 Sbírky usnesení a nálezů), proč se v zásadě necítí oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a v důsledku toho, proč na sebe nemíní atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, resp. za jakých výlučných podmínek se tak může stát; obdobně (v témže rozhodnutí) bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo, jak a v čem je spatřovat smysl a obsah ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto nezbývá, než na tato dřívější stanoviska a závěry Ústavního soudu odkázat. Posuzováno tedy z těchto hledisek, jeví se vývody ústavní stížnosti jako nedůvodné. Obdobně neztotožnil se Ústavní soud s námitkou Vrchního soudu stran nedostatku aktivní legitimace navrhovatelů. Nelze totiž, podle přesvědčení Ústavního soudu, ztrácet ze zřetele, že k podání ústavní stížnosti je podle zákona aktivně legitimován každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem bylo porušeno jeho ú s t a v n ě zaručené základní právo nebo svoboda (§72 odst. 1 lit. a) z. č. 182/93 Sb.), a když důvody pro odmítnutí takové stížnosti (§43 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) pro jejich povahu nelze chápat jinak než jako překážky či vady procesní. Jsou tedy předpoklady aktivní legitimace stěžovatele především vymezeny na jedné straně toliko jeho tvrzením a procesními podmínkami na straně druhé (§43 odst. 1, §72 odst. 1, odst. 2 a 4, §75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Meritorní stránku ústavní stížnosti, resp. uplatněného nároku v těchto souvislostech a stran aktivní legitimace zkoumat není zapotřebí a konec konců podle zákona ani nelze; bylo proto v posuzované věci ústavní stížnost, která jinak vyhovovala formálním podmínkám zákonem stanoveným (§§34 odst. 1, 2, 72 odst. 1a, 2, 4 a contr. 75 odst. 1 apod. zák. č. 182/93 Sb.), věcně projednat a o ní rozhodnout (§82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). I když se Ústavní soud neztotožnil s vlastními vývody ústavní stížnosti, bylo třeba posoudit okolnosti, které v řízení o ní před Ústavním soudem vyšly najevo. Z výslechu prvé navrhovatelky Ústavní soud zjistil, za jakých okolností, a jakým způsobem byla ona, resp. právní předchůdci navrhovatelů, zbaveni dispozice s jejich majetkem, z předloženého rozhodnutí někdejšího Zemského národního výboru v Praze (ze dne 16. 12 1947) bylo zjištěno, že jím byl, a z jakých důvodů, zrušen výměr někdejšího ONV v Semilech, jímž byl podnik právních předchůdců konfiskován (§1 odst. 1 sub. 3 dekr. pres. rep. 108/45 Sb.). Stručně shrnuto, z obou těchto důkazů vyplývá zcela nepochybně, že prvá navrhovatelka, resp. právní předchůdci navrhovatelů byli od poválečných dnů vystaveni zřetelnému tlaku a svévoli místních orgánů, jejichž cílem byl zjevný záměr odejmouti jim - pod nepravdivými záminkami - majetek, především pak fu (podnik) A. J., a že tento zřetelně protiprávní a násilný postup vůči nim musel být postupně napravován zásahy nadřízených orgánů, resp. úřadů. Tyto okolnosti nemohl Ústavní soud ve svých dalších úvahách ztratit ze zřetele. Vyhláškou ministra výživy (ministryně Jankovcové) č. 1476 ze dne 3. července 1948 (pod pol. 0/22) byl posléze podnik právních předchůdců navrhovatele, tj. fa (podnik) A. J., s účinností ode dne 1. ledna 1948 prohlášen ve smyslu zák. č. 115/48 Sb. (o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru) za znárodněný a vzhledem k tomu, že nešlo o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným, stanovení rozsahu znárodnění, tedy vymezení majetkové podstaty pod režim znárodnění spadající, bylo vyhrazeno zvláštnímu výměru (cit. vyhl. in fine). Zákonným podkladem pro znárodnění posuzovaného podniku byl tedy již zmíněný zákon č. 115/48 Sb., který jednak pravomoc stran rozhodování o rozsahu znárodnění svěřil ministrovi výživy (§4 odst. 7 ve znění čl. II sub. 5 zák. č. 115/48 Sb.), jednak - nikoliv v zanedbatelném směru - provedl novelizaci dekretu presidenta republiky č. 101/45 Sb. (o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského). Z hlediska uvažovaných souvislostí pak sluší poukázat na to, že 1) rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena v ý l u č n ě do rukou ministra (viz shora, §1 odst. 3 ve znění čl. II sub. 1, §1 odst. 4 ve znění čl. II sub. 2, §4 odst. 6, 7 ve znění čl. II sub. 5, §5 odst. 1 ve znění čl. II sub. 6, zák. č. 115/48 Sb.), případně v jiných otázkách, ve zvláštních případech, vládě (§1 odst. 3 lit. b) ve znění čl. II sub. 1, §3 ve znění čl. II sub. 4 zák. č. 115/48 Sb.). 2) zatímco dekret presidenta republiky č. 101/45 Sb. rozhodnutí o náhradě za znárodnění podřídil režimu vyplývajícímu z vládního nařízení č. 8/28 Sb. (o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů - správním řízení), novelizující zákon č. 115/48 Sb. v těchto věcech - nepochybně již v důsledku únorových událostí r. 1948 - takovýto režim výslovně vyloučil; rozumí se pak samo sebou, že již tím vznikla bezprecedentní situace, kterou obvyklými právními pojmy jen stěží lze popsat, pokud je ovšem takovýto popis vůbec možný. Nemá-li se tedy, alespoň v obecné poloze, připustit, že znárodňovací proces, resp. jeho režim založený zákonem č. 115/48 Sb., byl výrazem nikoli jen "třídní vůle", ale již vyslovené libovůle, nelze - při absenci jakýchkoliv jiných kautel - usoudit jinak, než že samotný proces znárodnění, jeho rozsah, jakož i důsledky, z něj vyplývající, dály se pod politickou odpovědností příslušného ministra, tedy v posuzované věci ministra (ministryně) výživy. Z výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 17. ledna 1949 (č. j. 25023-V-3-49), předloženého na výzvu Ústavního soudu vedlejším účastníkem, posléze Ústavní soud zjistil, že jde sice zřejmě o výměr, jehož vydání předpokládala již dříve zmíněná vyhláška č. 1476/48 Ú. l., tedy o "rozhodnutí", jímž byl vymezen rozsah znárodnění dřívější fy (podniku) A. J. nicméně, že jde o akt vydaný nikoli ministrem (ministryní), ale "za ministryni" patrně někým, kdo (možná) byl k jeho vydání zmocněn (pověřen). S odkazem na to, co bylo vyloženo již dříve stran odpovědnosti ministra za znárodňovací proces, stalo se tak ve zřetelném rozporu se zákonem (§4 odst. 7 ve znění čl. II sub. 5 zák. č. 115/48 Sb., neboť nebude patrně vážnějších pochyb o tom, že v uvažovaných souvislostech a s odkazem na znění zákona nelze osobu ministra (ministryně) a jeho ústavní a politickou odpovědnost zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za (patrně) jemu podřízeného úředníka b e z ú s t a v n í odpovědnosti. Otázkou případného zmocnění nebylo třeba podle přesvědčení Ústavního soudu se blíže zabývat, vzhledem k tomu, že instituce zástupců ministra se sice pokládala - podle zásad úřednického práva - za možnou a přípustnou, avšak d o s a h takové zástupčí funkce byl chápán jako o m e z e n ý ústavně-právním postavením ministra, což ovšem ve svých důsledcích znamená, že v ústavně-právních funkcích či v typicky ministerské odpovědnosti (a o tu v posuzované věci nepochybně jde - viz dále) je jakékoliv zastupování ministra, včetně jeho případného zastoupení úředním zástupcem, vyloučeno (sr. Slovník veřejného práva str. 612). Uváží-li se okolnosti, dotčené již dříve (absence, resp. suspenze předpisů o řízení, v němž rozhodnutí mělo býti vydáno - vládní nařízení č. 8/28 Sb. -, okolnosti, za nichž k odnětí dispozice s vlastnictvím právních nástupců navrhovatelů již dříve docházelo, a konečně též i vlastní právní povaha znárodňovaného subjektu, v němž majetek společnosti byl či mohl být promíšen s majetkem k podniku nepřináležejícím), je zřejmé, že rozhodnutí o tom v jakém rozsahu majetek fy (podniku) A. J. má býti znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale za všech těchto okolností nemohlo býti vydáno jinak než pod ústavní či typickou odpovědností ministra, tedy jinak než ministrem samotným. V tomto směru neztotožnil se tedy Ústavní soud s názorem Vrchního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku (str. 7 in fine), aniž by však v dalším jeho ostatní právní úvahy jakkoli zpochybnil. Sluší tedy uzavřít, že v posuzované věci podnik právních předchůdců navrhovatelů byl sice, jak ex lege pod znárodnění spadající, prohlášen za znárodněný ve shodě se zákonem (čl. I §1 sub. 20 zák. č. 115/48 Sb.), nicméně co do rozsahu tohoto znárodnění, tedy co do vlastního vymezení znárodňované majetkové podstaty, stalo se tak v rozporu s ním; řečeno jinými slovy, znárodňovací proces tohoto podniku byl dovršen způsobem očividně protiústavním a tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy (§6 odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.). Povaha tohoto rozporu pak již sama o sobě dovoluje vyvodit důsledky, jak z výroku tohoto nálezu jsou zřejmé, aniž by bylo zapotřebí dále vážit, zda - stále ještě za platnosti Ústavní listiny Československé republiky (zák. č. 121/20 Sb.) - samotné zde rozebírané právní normy byly s ní v souladu, když jinak - z hlediska zák. č. 87/91 Sb. - i samotná ústavní listina ČSR z roku 1920 je zřejmě "tehdy platným právním předpisem" (§6 odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.). Závěrem těchto úvah nezbývá než dodat, že i když k posuzovanému znárodnění došlo již ke dni 1. 1. 1948, tedy jako by mimo rozhodné období (§1 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb.), ztotožnil se Ústavní soud ČR s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu bývalé ČSFR (č. 16 Sbírky rozhodnutí a nálezů tohoto soudu) a pokládá vznik majetkové křivdy ve smyslu zákona (č. 87/91 Sb.), především vzhledem k charakteru zák. č. 115/48 Sb., a pro jeho retroaktivní účinky, za daný k datu vydání zákona, tj. ke dni 28. dubna 1948. Podle Listiny základních práv a svobod, která podle usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 je součástí ústavního pořádku České republiky, se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1); této ústavní zásadě třeba rozuměti tak, že prohlášené právo na soudní (a jinou právní) ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho (byť i jen tvrzeného) práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR (úst. zák. č. 1/93 Sb.), dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Jestliže pak obecné soudy ve věci navrhovatelů (OS Semily 1 C 265/92) ve svých rozhodnutích opomněly právní aspekty v tomto nálezu uvažované, nezbývá než uzavřít, že svým povinnostem, z již dříve zmíněných ústavních předpisů vyplývajícím, nedostály; vytýkané vady postihují rozhodnutí soudů všech stupňů, takže porušení Ústavou zaručených práv a svobod (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.) má své těžiště (základ) již v rozhodnutí soudu prvého stupně; Ústavní soud proto svým nálezem zrušil všechny rozhodnutí obecných soudů, jak ve výroku nálezu jsou označena (§82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 28.4.1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:3.US.114.93
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 114/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 23/1 SbNU 165
Populární název Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti
Datum rozhodnutí 28. 4. 1994
Datum vyhlášení 28. 4. 1994
Datum podání 25. 10. 1993
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 1
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 115/1948 Sb., §4 odst.6, §4 odst.7, §1 odst.3, §1 odst.4, §5 odst.1
  • 182/1993 Sb., §43 odst.1, §72 odst.1 písm.a, §72 odst.4, §75 odst.1
  • 87/1991 Sb., §2 odst.3, §3, §6 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík legitimace/aktivní
znárodnění
retroaktivita
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-114-93
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26309
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31