infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-101-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.06.1994, sp. zn. III. ÚS 13/94 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 34/1 SbNU 251 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:3.US.13.94

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Ke složení soudu při rozhodování o prodloužení vazby

Právní věta Ústavní soud se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:1994:3.US.13.94
sp. zn. III. ÚS 13/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. 6. 1994 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N. takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala zákonné podmínky (§§34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), vytýká stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 7, že stran prodloužení jeho vazby rozhodl (usnesením ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. Nt 443/93) způsobem odporujícím zákonu (nerozhodoval ve věci senát tohoto soudu, ale toliko samosoudce), a protože toto pochybení soudu jako orgánu veřejné moci (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.) zasahuje výrazným způsobem do jeho ústavně zaručených práv a svobod, jmenovitě pak do jeho osobní svobody, navrhl Ústavnímu soudu, aby svým nálezem vadné rozhodnutí obecného soudu zrušil. Obvodní soud pro Prahu 7 se k věci jako účastník řízení (§76 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) vyjádřil tak, že sice připustil formální pochybení, k němuž při vyhotovení rozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele došlo, tvrdil však, že toto nemělo nijaký vliv na správnost a zákonnost jeho rozhodnutí jako takového; odmítl tvrzení stěžovatele stran vadného složení soudu v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a v důsledku toho Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Státní zastupitelství pro Prahu 7 - vyzváno k podání vyjádření (§42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.) - Ústavnímu soudu sdělilo, že svá práva vedlejšího účastníka (§76 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.) v tomto řízení uplatnit nemíní. Předmětem přezkumu Ústavního soudu byla především námitka nesprávného obsazení soudu při rozhodování o prodloužení stěžovatelovy vazby. Ústavní stížnosti nelze upřít jisté oprávnění, pokud poukazovala na nedostatky ve formální stránce vyhotoveného rozhodnutí, které bylo stranám doručeno. Jak Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (sp. zn. Nt 443/93) zjistil, koncept rozhodnutí se od rozhodnutí vydaného jako čistopis (a stranám doručeného) liší, nicméně jde o odlišnosti v podstatě nevýznamné (v originálu založeném ve spise schází podpis a razítko soudu). Přesto však Ústavní soud na tuto okolnost zvlášť upozorňuje, zejména proto, že jak samotné vyhotovení tohoto rozhodnutí, tak celý obsah spisu, též s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím předsedy senátu JUDr. J.K. (č. l. 51) a zapisovatelky J.H. (č. l. 48 až 50), nesvědčí o přílišné pozornosti, kterou tento soud rozhodování o vazbách (a jejich prodloužení) věnuje. V této souvislosti dlužno též připomenout, že rozhodnutí samotné, především to, které je založeno ve spise (č. l. 6 a 7 spisu Nt 443/93), nesplňuje požadavky, které na takové rozhodnutí klade ustanovení §14 kancelářského řádu (Instrukce ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 30. srpna 1993, č. j. 1068/93-OOD), ba vlastně je s tímto ustanovením v rozporu. Navzdory tomu však nemohla být ústavní stížnost shledána důvodnou; přes důkazy, které Ústavní soud sám provedl (§§48 odst. 1, 49 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.; obsahem protokolu o neveřejném zasedání, z něhož dne 30. 11. 1993 napadené rozhodnutí vzešlo - č. l. 4 sp. zn. Nt 443/93, jakož i podstatným obsahem protokolu o hlasování z č. l. 5 téhož), nebylo prokázáno vadné složení soudu. Z obou těchto důkazů vyšlo totiž najevo, též s přihlédnutím k již zmíněným svědeckým výpovědím, že o prodloužení vazby stěžovatele nerozhodoval, jak tvrdí ústavní stížnost, samosoudce, ale senát (§71 odst. 2 t. ř.). I když je nutno vyslovit rozhodný nesouhlas se způsobem, jakým k ustavení senátu v daném případě došlo (viz svědecká výpověď H.), a i když se přihlédne k vadám samotného rozhodnutí, jak na ně bylo již poukázáno, nelze bezpečně dovodit, že by ústavně zaručené právo stěžovatele - jak se na ně odvolával - bylo podstatou věcí dotčeno. Jak již několikrát Ústavní soud vyložil (kupř. ve věci III. ÚS 23/93), necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ú s t a v n í procesní zásady a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod; řečeno jinak, vzhledem k tomu, že Ústavní soud není nadřazenou instancí soudů obecných, není v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou nesprávnost (nezákonnost), k níž v rozhodnutí (v řízení) u obecných soudů došlo; Ústavní soud v posuzované věci také vážil, zda postupem obecného soudu, jak Ústavním soudem byl zjištěn, nebyla zasažena jiná ústavně zaručená práva a svobody, než ta, na které poukazoval stěžovatel, avšak ani v tomto směru závady nezhledal. Aniž by Ústavní soud přezkoumával u stěžovatele důvodnost vazby jako takovou (ústavní stížnost to ostatně ani nenamítala), stačí odkázat na obsah trestního spisu a především též na výpověď samotného stěžovatele před Ústavním soudem; dle nich je stěžovatel důvodně podezřelý z rozsáhlejší trestní činnosti, a zejména pak na to, že dle svého prohlášení před policejními orgány (č. l. 3 spisu Nt 443/93) nehodlal by na výzvy vyšetřovatele, příp. dalších orgánů činných v trestním řízení, reagovat; porovnají-li se tyto okolnosti (skutečnosti), nasvědčující tomu, že obviněný alespoň podstatnou část své trestné činnosti připouští (č. l. 48) s formálním pochybením obvodního soudu (pro něž Ústavní soud přirozeně nenalézá ospravedlnění), je zřejmé, že nelze bezpečně dovodit, že by obvodní soud v podstatě věci pochybil a o prodloužení vazby stěžovatele nerozhodl zákonem stanoveným postupem; bude ovšem na obecném soudu, aby se podobným pochybením, jak tato v této věci před Ústavním soudem vyšla najevo, do budoucna vyvaroval, neboť jimi zavdává důvody k pochybnostem o zákonnosti svého rozhodování. Jestliže tedy nebylo v posuzované věci zjištěno porušení ani jiných ústavně zaručených práv a svobod včetně těch, jichž se stěžovatel dovolával, nezbylo než ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 16. 6. 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:3.US.13.94
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 13/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 34/1 SbNU 251
Populární název Ke složení soudu při rozhodování o prodloužení vazby
Datum rozhodnutí 16. 6. 1994
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 1. 1994
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §71 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík vazba/prodloužení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-13-94
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26835
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31