infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-188-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.11.1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 49/2 SbNU 87 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:3.US.150.93

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Vztah zákonných zásad důkazního řízení dle o.s.ř. a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu

Právní věta 1. Princip nezávislosti soudu je třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §120 odst. l al. 2 o. s. ř.; vycházeje z návrhového tvrzení, obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit. 2. Zásada vyjádřená v ustanovení §18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním ná- vrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. 3. Otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. l al. 2 o. s. ř. ); nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených ust. §18 o. s. ř. a také těch, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. 4. Je věcí soudu, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu §120 odst. l o. s. ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej příkladně odmítá či pokládá za nevěrohodný) a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§132 odst. l, §157 odst. 2 o. s. ř.). 5. Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny základních práv a svobod vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.

ECLI:CZ:US:1994:3.US.150.93
sp. zn. III. ÚS 150/93 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. listopadu 1994 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu v Brně, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1993, sp. zn. 21 Co 325/92, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu České republiky podána včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), a která i jinak splňovala zákonem stanovené podmínky pro její věcné projednání (§§30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 lit. a) a odst. 4 zák. č. 182/93 Sb.), napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci 29 C 272/91 ze dne 15. 4. 1992 Městského soudu v Brně), jímž byla zamítnuta její žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem, v napadeném rozhodnutí blíže označeným a popsaným, a tvrdila, že nepřipuštěním navrženého důkazu (označeného nesprávně jako "jednání na místě samém", zřejmě ohledáním nemovitosti na místě - §120 odst. 2 o.s.ř.), případně dalších důkazů (svědeckými výpověďmi), bylo jí znemožněno dokázati skutečnosti, které pro právní posouzení svého návrhu pokládá za podstatné; s odkazem na to, že obecný soud (Krajský soud v Brně jako soud odvolací) si nesprávně vyložil smysl navržených důkazů, jakož i cíl, který byl jimi sledován (mělo jít o prokázání skutečností dovolujících závěr o vědomosti žalovaných, o jejím jednání v omylu), dovozovala, že naznačeným postupem obecný soud nerespektoval zásady vyjádřené v ust. §18 o.s.ř., porušil jím zejména svou povinnost dbáti na rovné postavení účastníků v řízení a zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a své vývody uzavřela tak, že zmíněným pochybením obecný soud, jako orgán veřejné moci (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), zasáhl současně do jejich ústavních práv zaručených čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; navrhla proto, aby Ústavní soud České republiky napadené rozhodnutí z r u š i l . Zástupce účastníka - orgánu veřejné moci - předseda senátu Krajského soudu v Brně (21 Co), po opakované výzvě Ústavního soudu ČR, se ke stížnosti vyjádřil (§42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popřel vývody ústavní stížnosti a s důrazem na právo soudu volně hodnotit důkazy (§132 o.s.ř.), a stejně tak na jeho právo rozhodnout o tom, které důkazy provede (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.), navrhl, když současně omluvil svou neúčast u ústního jednání před Ústavním soudem ČR, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost z a m í t l . Vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní) popřeli vývody ústavní stížnosti zejména s poukazem na to, že v původním řízení šlo především o to učinit taková skutková zjištění, aby na jejich základě bylo možné posoudit právní důsledky pro projednanou věc z nich vyplývající; zdůraznili, že rozsah dokazování, a tedy i posouzení potřebnosti provedení navrhovaných důkazů (a stejně tak jejich hodnocení vyúsťující do konečného závěru), je výlučným právem soudu; s odkazem k tomu, že akceptování výtek ústavní stížnosti by ve svých důsledcích vedlo k omezování soudu, především v oblasti volného hodnocení důkazů, a založilo by nežádoucí precedens, také oni navrhli, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost z a m í t l . Ústavní soud - necítě se vázán skutkovými zjištěními, učiněnými v předchozích řízeních (§81 zák. č. 182/93 Sb.) - vyžádal si především spis posuzované věci se týkající (Městského soudu v Brně, sp. zn. 29 C 272/91) a dále sám vyslechl stěžovatelku a vedlejší účastníky, jakož i svědka (v původním řízení znalce) O.M. a Ing. L.M., autora dalšího znaleckého posudku, jímž byl - jako listinou - před odvolacím soudem proveden důkaz; na základě těchto důkazů dospěl Ústavní soud ČR k následujícím skutkovým zjištěním. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1992 (sp. zn. 29 C 272/91), ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 9. 1993 (sp. zn. 21 Co 325/92), byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení jejího vlastnictví k nemovitostem. Svůj žalobní návrh stěžovatelka opřela o tvrzení, že při jednání o kupní smlouvě se žalovanými jednala stran těchto nemovitostí - zejména co do výše kupní ceny - v omylu, který musel být žalovaným znám. S touto právní konstrukcí se obecné soudy (shodně v obou stupních) neztotožnily, a protože v jednání stěžovatelky neshledaly znaky jednání v omylu, s odkazem na tehdy platné ustanovení občanského zákoníku (zák. č. 40/64 Sb., ve znění pozdějších předpisů), rozhodly zamítavým výrokem. Obecné soudy opřely své právní závěry o důkazy označené v odůvodnění jejich rozhodnutí, odvolací soud též navíc o důkazy, které sám provedl, a jimiž předchozí řízení doplnil (výslechem stěžovatelky, druhého vedlejšího účastníka - rozumí se v nynějším řízení), jakož i výslechem svědka (v řízení před Městským soudem v Brně znalce) O.M., jakož i písemným znaleckým posudkem ing. L.M. (zřejmě jako důkaz listinou - §129 odst. 1 o.s.ř.). Již v této souvislosti je třeba konstatovat, že mezi důkazem listinou (tj. znaleckým posudkem ing. M.) a důkazem výpovědí svědka (v řízení před soudem I. stupně znalce) O. M., případně dalšími důkazy, jeví se výrazný a zásadní rozpor, a to nejen co výše znaleckého ocenění posuzovaných nemovitostí, ale též co do užité jeho systematiky, případně aplikace podzákonných norem a že tento rozpor nepodařilo se odstranit ani v řízení o ústavní stížnosti. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že jím zjištěný skutkový stav odpovídá skutkovému stavu zjištěnému již soudem I. stupně a že vlastně je mezi účastníky nesporný; z tohoto odůvodnění však již není patrno, zda a případně jak soud zhodnotil znalecký posudek ing. L.M., který, jak již řečeno, je s ostatními důkazy v příkrém rozporu. Podle přesvědčení Ústavního soudu jde o natolik vážnou vadu rozhodnutí, že ji v dalších úvahách Ústavního soudu nebylo možno přehlédnout. Bylo již řečeno, že ústavní stížnost vytýkala odvolacímu soudu pochybení v tom, že tento soud neprovedl další důkazy, jichž se stěžovatelka před tímto soudem domáhala a že právě v tom spatřuje nejen porušení procesních předpisů platných pro obecné soudy, ale současně též neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv; s tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť již dříve v předchozích rozhodnutích (kupř. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. I, č. 5) dovodil, že zásada volného hodnocení důkazů soudem (§132 o.s.ř.) je důsledkem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č. 1/93 Sb.) a že v důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy při takovém svém hodnocení respektují mimo jiné kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., resp. článku 36 Listiny základních práv a svobod. Již zmíněný princip nezávislosti soudu je ovšem třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.; vycházeje z návrhového tvrzení (narace návrhu či žaloby), obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování (potřebného doplnění) spadá ovšem do jeho výlučné pravomoci. Zásada vyjádřená v ust. §18 o.s.ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv), neznamená však povinnost soudu vyhovět v š e m důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu (k jejich návrhům) byly v určitém (úměrném) poměru. Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o.s.ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o.s.ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede, a které nikoli (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.); nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených ust. §18 o.s.ř. a také těch, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. Tím méně lze pak obecnému soudu vytknout, že zákonem stanoveným postupem, jak shora bylo vyloženo, zasáhl do ústavně zaručených práv účastníka řízení, jemuž, co do jeho důkazních návrhů, nevyhověl; pod aspektem těchto úvah jeví se proto vývody ústavní stížnosti jako n e o p r á v n ě n é . Posuzovanou věc však bylo nutno uvážit z jiného hlediska než z kterého vycházela projednávaná ústavní stížnost. Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 9. 1993 (č. l. 41 v. spisu) je patrno, že odvolací soud znalecký posudek ing. M., předložený žalobkyní (v tomto řízení stěžovatelkou), přijal a jím také - jako listinou - provedl důkaz. Byla již dříve zmínka o tom, že obsah tohoto posudku je v příkrém rozporu s důkazy do té doby ve věci provedenými. Bylo ovšem věcí odvolacího soudu, jak s tímto zjevným rozporem naloží (zda se o jeho odstranění pokusí obvyklým způsobem) nebo zda závěry tohoto posudku z těch či oněch důvodů odmítne. Bylo však - podle přesvědčení Ústavního soudu - jeho povinností i tento (provedený) důkaz ve smyslu §120 odst. 1 o.s.ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej případně odmítá či pokládá za nevěrohodný) a v odůvodnění svého rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§§132 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak odvolací soud neučinil a naopak dospěl při hodnocení důkazní a skutkové situace k zjevně nesprávnému závěru, že "po doplnění dokazování v odvolacím řízení a po zhodnocení všech důkazů (§211, 23 o.s.ř.) zjistil stejný skutkový stav, jaký dovodil soud I. stupně", a že "...tento skutkový stav je nesporný (§6, 120 odst. 4 o.s.ř.)", jemu zákonem uloženou povinnost nesplnil. Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich (způsobem zmíněným již dříve) vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny základních práv a svobod vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb. Ze všech těchto důvodů, byť jiných než na ně poukazovala ústavní stížnost, proto nezbylo než rozhodnout - aniž by však byla posuzována meritorní stránka věci - tak, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo (§82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 3. 11. 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:3.US.150.93
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 150/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 49/2 SbNU 87
Populární název Vztah zákonných zásad důkazního řízení dle o.s.ř. a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu
Datum rozhodnutí 3. 11. 1994
Datum vyhlášení 3. 11. 1994
Datum podání 27. 12. 1993
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 95 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §18, §120 odst.1, §132, §153 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkazní břemeno
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-150-93
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26337
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31