infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-157-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.1994, sp. zn. III. ÚS 65/93 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 27/1 SbNU 213 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:3.US.65.93

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Poučovací povinnost soudů v občanském soudním řízení

Právní věta Obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 občanského soudního řádu), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§3 občanského soudního řádu); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu, v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí občanského soudního řádu, to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Připuštění dovolání ve smyslu §238 odst. 1 občanského soudního řádu, totiž - na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu u odvolání) výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti, tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen. I kdyby nebylo povinnosti soudu, vyplývající z již citovaného ustanovení §5 občanského soudního řádu, vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (čl. 112 odst. 1 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.); pod tam zmíněný "stavený postup" (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.

ECLI:CZ:US:1994:3.US.65.93
sp. zn. III. ÚS 65/93 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dne 31. května 1994 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L. proti Městskému soudu v Praze 2, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1993, sp. zn. 25 Co 261/93, se z r u š u j e . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb. - dále jen zákon), která jinak splňovala podmínky pro ústavní stížnost zákonem předepsané (§§34, 74, odst. 1 lit. a), 4 zákona), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze (sp. zn. 25 Co 261/93), a tvrdila, že tímto rozsudkem vpředu označený soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva tím, že jí jako navrhovatelce v řízení před obecným soudem, po vynesení rozsudku v opravném řízení, poskytl nesprávné poučení o opravném prostředku, a tak jí znemožnil domáhat se přezkumu rozhodnutí soudu II. stupně v řízení o dovolání (podle části IV., hlavy třetí o.s.ř.); ve věci samé pak má stěžovatelka zato, že odvolací soud pochybil, jestliže - nesprávně aplikovav ust. §5 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb. - odvolání odpůrce vyhověl a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že její žalobu zamítl. Městský soud v Praze vyjádřil se k podané ústavní stížnosti (§43 odst. 3 zákona) tak, že rozsudek soudu I. stupně přezkoumával v mezích svého oprávnění jako soud odvolací, a protože v opravném řízení dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud I. stupně, napadené rozhodnutí posuzoval tak (§220 odst. 1 o.s.ř.), že žalobu stěžovatelky zamítl; své rozhodnutí pokládá odvolací soud i nadále za odpovídající zákonu, a proto také v dalším odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí s tím, že z něj jsou dostatečně patrny rozhodovací důvody, kterými se při posouzení věci řídil. Pokud pak jde o námitku stěžovatelky stran poučení, poukázal odvolací soud nato, že navrhovatelce se dostalo, jak po vynesení rozhodnutí, tak i v jeho písemném vyhotovení, poučení zcela odpovídající zákonu, totiž, že proti jeho rozhodnutí, jako rozhodnutí odvolacího soudu, není o d v o l á n í přípustné (§156 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Pokládá proto odvolací soud vývody ústavní stížnosti za neopodstatněné, mimo jiné též proto, že stěžovatelka před zahájením řízení před Ústavním soudem nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla podle zákona k ochraně svého práva k dispozici (§72 odst. 2 al. 2 zákona) a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, pokud by však ještě předtím neshledal důvody pro postup dle §43 odst. 1 lit. e), f), §75 odst. 1 zákona. Vedlejší účastník (§76 odst. 2 al. 1 zákona) rovněž pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a s odkazem na to, že stěžovatelka vyvolala před soudem I. stupně řízení o obnovu řízení (§232 a násl. o.s.ř.), které není dosud skončeno, Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud, poté co nezjistil důvody bránící meritornímu projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 zákona), seznámil se s věcí jednak na podkladě spisu (Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 247/92), jednak tím, že u ústního jednání (k němuž, ač řádně předvoláni, se nedostavili účastník a vedlejší účastník, takže bylo jednáno v jejich nepřítomnosti - §101 odst. 2 o.s.ř., §63 zák. č. 182/93 Sb.) stěžovatelku sám vyslechl a takto: zjistil: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 7. 1. 1993 zcela vyhověl žalobě stěžovatelky, která požadovala zavázat odpůrce k uzavření dohody stran vydání věci (nemovitostí v řízení před obecnými soudy blíže označené), a protože proti jeho rozsudku podal odpůrce odvolání, zabýval se věcí Městský soud v Praze jako soud odvolací. Ten svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 25 Co 261/93) rozhodnutí soudu I. stupně, na podkladě odlišného právního závěru, změnil tak, že žalobu zamítl. Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 40 v., sp. zn. 4 C 247/92 Obvodního soudu) bylo stěžovatelce po vyhlášení rozsudku dáno poučení "o nepřípustnosti opravného prostředku"; poučení na písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu zní tak, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné". Stěžovatelka před Ústavním soudem jako účastnice řízení vypověděla, že stran svého dalšího případného postupu ve své věci řídila se poučením, poskytnutým jí odvolacím soudem, a teprve později, po lhůtě uvedené v §72 odst. 2 zákona, zjistila, že toto poučení zákonu neodpovídá; je přesvědčena o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně ve shodě se zákonem, takže nesprávným poučením jí bylo navíc zabráněno ve snaze dosíci nápravy vadného rozhodnutí cestou dovolání; má proto zato, že odvolací soud, především oním nesprávným poučením, ji zkrátil na jejím právu na soudní ochranu. Po těchto zjištěních dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti nelze upřít oprávnění; jestliže Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu I. stupně, založil tak pro stěžovatelku proti svému rozhodnutí zákonný důvod pro další opravný prostředek, jímž je dovolání (§238 odst. 1 o.s.ř.); jestliže jí posléze poučil tak, že proti jeho rozhodnutí není o d v o l á n í přípustné, poskytl jí poučení sice nikoli zcela v rozporu se zákonem (o.s.ř.), ale přesto poučení neúplné. Zde Ústavní soud nesdílí názor odvolacího soudu (č. l. 8 v.), že poučovat účastníky o dalších opravných prostředcích než o odvolání mu zákon neukládá. Odvolací soud totiž přehlíží, že jeho povinnost podati účastníkům vyčerpávající poučení pro něj vyplývá z dalších, případně jiných zákonných ustanovení. Tak především obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich p r o c e s n í c h právech a povinnostech (§5 o.s.ř.), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§3 o.s.ř.); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první o.s.ř. (v němž řízení zpravidla končí), ale též na řízení dle téže části hlavy třetí o.s.ř., to ovšem potud - jako je tomu v posuzované věci - pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští, když jinak nevznikají pochybnosti o tom, že do kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem přípustný opravný prostředek (další). Připuštění dovolání ve smyslu §238 odst. 1 o.s.ř., totiž - na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu u odvolání), výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti, tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen. Na tomto závěru Ústavního soudu nic nemění skutečnost, že tato poučovací povinnost odvolacího soudu do novely o.s.ř. expressis verbis nebyla pojata (§156 al. 2, §157 odst. 1 o.s.ř.). Leč i kdyby nebylo povinností soudu, vyplývající z již citovaného ustanovení §5 o.s.ř. (v tom smyslu, jak bylo vyloženo), vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR (čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.); pod tam zmíněný "stanovený postup" (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné. Také tímto předpisem vyšší právní síly (jde o předpis ústavní) se měl cítit odvolací soud v posuzované věci vázán. Protože pak obecné soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 úst. zák. 1/93 Sb.), je zřejmé, že nesprávným, pokud se týče neúplným, jeho poučením, byla stěžovatelka na svém ústavně zaručeném právu (§72 odst. 1 lit. a) zákona) na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácena. Jestliže tedy Městský soud v Praze ve věci stěžovatelky postupoval tak, jak před Ústavním soudem bylo zjištěno, jako orgán veřejné moci porušil její základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.) a současně tak nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.; proto také jeho vývody ve vyjádření k ústavní stížnosti sluší odkázati na úvahy Ústavního soudu, jak shora jsou rozvedeny. Při úvaze nad nápravou vadného postupu Městského soudu v Praze byl Ústavní soud veden tím, že i když je poučení o opravných prostředcích, obdobně jako odůvodnění rozhodnutí částí rozhodnutí samého (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to částí očividně samostatnou, nejde o samostatnost takovou, aby je bylo možno od vlastního rozhodnutí oddělit a je posléze jako nesprávné či neúplné zrušit, případně nahradit vlastním výrokem; posléze uvedenému navíc brání též to, že k nápravě vadného rozhodnutí cestou reformace není Ústavní soud oprávněn (§82 odst. 3 lit. a) zákona); obdobně nelze v posuzované věci hledat nápravu případně v extenzivním výkladu (analogií) §204 odst. 2 o.s.ř., již proto, že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí. Z uvedených důvodů nezbylo proto, aniž by se Ústavní soud jakkoli zabýval meritem věci, než ústavní stížností napadené rozhodnutí z r u š i t (§82 odst. 1, 3 lit. a) zákona). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 31. 5. 1994

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1994:3.US.65.93
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 65/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 27/1 SbNU 213
Populární název Poučovací povinnost soudů v občanském soudním řízení
Datum rozhodnutí 31. 5. 1994
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 8. 1993
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90, čl. 112 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §3, §238 odst.1, §5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-65-93
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26379
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31