ECLI:CZ:US:1994:4.US.110.94
sp. zn. IV. ÚS 110/94
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. 11. 1994 ve věci ústavní stížnosti obce Š., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti usnesení Vlády ČR č.177 ze dne 6.4.1994, o schválení změn a doplňků závazné části územního plánu velkého územního celku P., spojené s návrhem na zrušení nařízení Vlády ČR č. 104/1994 Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku P., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 7. 1994 bylo Ústavnímu soudu doručeno telegrafické podání, které bylo písemně doplněno podáním doručeným soudu 29. 7. 1994. Obě podání jsou podepsána starostou obce Š. - J.K. a k poštovní přepravě byla dána dne 27. 7. 1994. V podání, které je označeno jako ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje stěžovatel zrušení usnesení Vlády ČR ze dne 6. 4. 1994 č. 177, o schválení změn a doplňků závazné části územního plánu velkého územního celku P. a nařízení vlády č. 104/1994 Sb., kterým byla závazná část tohoto územního plánu vyhlášena. Ústavní stížnost obec odůvodnila tím, že konstatované rozhodnutí porušilo zaručené právo obce Š. na samosprávu.
Výzvou Ústavního soudu z 9. 8. 1994 bylo stěžovateli uloženo, aby ve lhůtě do 10. 9. 1994 předložil doklad o povinném právním zastoupení a aby právní zástupce v této lhůtě návrh upřesnil a doplnil tak, jak to ukládá ustanovení §34 zákona o Ústavním soudu, zejména pak, aby uvedl, jaká konkrétní práva obce měla být napadenými akty vlády porušena a jakých prostředků obec na ochranu svých práv použila. Podáním ze 4. 8. 1994 obec, zastoupená starostou, stížnost doplnila podrobným vylíčením průběhu jednání o vedení trasy dálnice exponovanou oblastí P., která probíhala v letech 1991 - 1994. K tomuto podání byla přiložena obsáhlejší dokumentace (zápisy z jednání, nezávislá vyjádření k posudkům a dokumentaci, různé připomínky a stanoviska, atd. - celkem 18 příloh).
Dne 12. 9. 1994 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti ve smyslu výzvy tohoto soudu z 9. 8. 1994, spolu s plnou mocí, kterou obec udělila k zastupování v řízení o ústavní stížnosti advokátovi JUDr. P.K. Jak vyplývá z upřesnění petitu stížnosti, které učinil právní zástupce stěžovatele, spatřuje stěžovatel zásah státu, kterým došlo k porušení zaručeného práva obce na samosprávu (§72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.) v usnesení Vlády ČR č. 177 ze dne 6. 4. 1994. Současně žádá, aby bylo zrušeno nařízení vlády č. 104/1994 Sb. Vzhledem k tomu, že předmětem stížnosti je rozhodnutí, proti němuž zákon nepřipouští opravných prostředků, stěžovatel uvádí, že takových prostředků tedy použít nemohl, a podává proto přímo ústavní stížnost. Současně žádá Ústavní soud, aby stížnost, která svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele, nebyla odmítnuta, a to s odvoláním na ust. §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. V postupu vlády spatřuje porušení práv na samosprávu, která jsou obci vymezena v rozsahu §13 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v platném znění. V konkrétním případě došlo, podle názoru stěžovatele, k podstatnému zásahu do pravomoci obecního zastupitelstva schvalovat územně plánovací dokumentaci a mít tuto dokumentaci pro příslušný sídelní útvar schválenu (§36 odst. 1 písm. n) citovaného zákona o obcích). Napadené rozhodnutí pak podstatným způsobem do závazné části územního plánu sídelního útvaru zasáhlo. Došlo tedy k rozsáhlému zásahu do životního prostředí a do dalších možností rozvoje územního obvodu obce.
Podle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů. V daném případě je napadeno usnesení Vlády ČR a v souvislosti s ním též nařízení vlády č. 104/1994 Sb. Ústavní soud sdílí názor právního zástupce stěžovatele, že stížnost směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon nepřipouští opravných prostředků. V tomto případě tedy je nutné počátek lhůty posuzovat podle závěru věty druhé §72 odst. 2, tedy za její prvý den považovat den, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. I v případě, že se soud postaví na stanovisko pro stěžovatele výhodnější a za počátek běhu lhůty bude považovat až den vyhlášení nařízení vlády č. 104/1994 Sb. ve Sbírce zákonů, nezbývá mu než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána pozdě. Částka 34 Sbírky zákonů, ve které bylo citované nařízení vlády vyhlášeno, byla rozeslána dne 27. 5. 1994. Tento den je tedy ve smyslu §72 odst. 2 zákona prvním dnem, který se již do lhůty počítá, na rozdíl od počítání podle ust. §57 odst. 1 o.s.ř. I když soudce zpravodaj posuzoval lhůtu 60 dnů jako lhůtu procesní, a to opět především z toho důvodu, že takové posouzení je pro stěžovatele výhodnější, musel konstatovat, že jestliže bylo telegrafické podání učiněno 27. 7. 1994, byl tento den 62. dnem ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Pokud se stěžovatelé dovolávají ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak toto ustanovení se nedotýká v žádném případě běhu lhůty podle §72 odst. 2 citovaného zákona. Toto ustanovení je třeba vykládat ve vztahu k §75 odst. 1, tedy tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Neumožňuje tedy prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 1994
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj