Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.1994, sp. zn. IV. ÚS 16/93 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 51/2 SbNU 103 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:4.US.16.93

sp. zn. IV. ÚS 16/93 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele České obce sokolské proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 218/93 - 38, ze dne 15. 9. l993, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti vedlejších účastníků l. Tělovýchovné jednoty ZD H.B. 2. Českého svazu tělesné výchovy, kanceláře v Praze 6 - Strahov, Mezi stadiony, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 133/92, ze dne 25. 2. l993, byl k návrhu Československé obce sokolské vydán rozsudek, jímž byla vedlejšímu účastníku Českému svazu tělesné výchovy stanovena povinnost vydat Československé obci sokolské stavební parcelu č. kat. 76 a pozemkovou parcelu 277/5, vše k. ú. H.B, okres Ch., do 2 měsíců od právní moci rozsudku, návrh na vydání sokolovny č.p. 25 v H.B. byl zamítnut a stejně tak byl zamítnut návrh směřující proti Tělovýchovné jednotě ZD H.B. na vydání všech shora označených nemovitostí a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek, proti němuž bylo podáno odvolání jak ze strany Československé obce sokolské, tak ze strany Českého svazu tělesné výchovy, byl zcela potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1993, sp. zn. 8 Co 218/93. Oba soudy vycházely ze zjištění, že pokud jde o označené pozemky, šlo o majetek, který ke dni 31. 3. 1948 patřil Tělocvičné jednotě v H. B., na tento majetek se tedy vztahuje zákon č. 173/1990 Sb., přitom Československou obec sokolskou oba soudy považovaly za oprávněnou organizaci ve smyslu ustanovení §2 citovaného zákona. Oba soudy pak, pokud jde o otázku věcné pasivní legitimace ve sporu, vycházely ze závěru, že povinnou organizací je vedlejší účastník ČSTV Praha, neboť samotné usnesení mimořádného sjezdu ČSTV z 25. 3. 1990 nemohlo přivodit převod vlastnictví a hospodářskou smlouvu č. 539/91 ze dne 31. 12. 1991, kterou se ČSTV Praha pokusil předmětné pozemky převést na Tělovýchovnou jednotu ZD H. B., považovaly za neplatnou, neboť byla uzavřena po účinnosti novely zákona č. 173/1990 Sb., provedené zákonem č. 247/1991 Sb., která prohlásila veškeré převody majetku, na který se vztahovaly předpisy o navrácení majetkových práv organizacím Sokola, za neplatné. Pokud jde o objekt sokolovny, vycházely oba soudy po provedení důkazů ze závěru, že dům č.p. 25 k.ú. H. B. je novým objektem vybudovaným po datu 31. 3. 1948, a proto jej nelze podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. Československé obci sokolské vydat. Tento rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností s tvrzením, že uvedeným rozhodnutím, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na vydání sokolovny, bylo porušeno jeho základní právo zaručené Ústavou ČR a obsažené v Listině základních práv a svobod v čl. ll odst. l prvá a druhá věta - tedy právo vlastnit majetek stejného zákonného obsahu a ochrany. V odůvodnění své ústavní stížnosti poukázal na to, že v řízení před soudy obou stupňů navrhoval doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru stavebnictví k posouzení otázky, zda stavební práce na sporném objektu sokolovny představují změnu stavby původní, či zda jejich realizací došlo ke vzniku stavby zcela nové. Tomuto jeho důkaznímu návrhu však nebylo vyhověno, a proto má za to, že důkazní řízení zůstalo neúplné. Avšak i bez ohledu na tuto skutečnost, je stěžovatel toho názoru, že věc byla posouzena nesprávně právně, pokud oba soudy při projednávání věci vycházely z data 31. 3. l948, jako z data rozhodného pro posouzení důvodnosti jeho nároku. V této souvislosti pak dále poukazuje na ust. §4 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., v němž je přesně určen způsob, jakým se oprávněným organizacím majetková práva k věcem movitým i nemovitým navracejí. Dle tohoto ustanovení se tato práva navracejí ve stavu ke dni uzavření příslušné dohody, tedy bez ohledu na případnou přístavbu, nadstavbu nebo rekonstrukci, nebo naopak, bez ohledu na případné znehodnocení příslušného objektu. Tento zákon č. 232/1991 Sb. byl přijat později než zákon č. 173/1990 Sb. a pokud obsahuje v ust. §4 jako okamžik rozhodný pro navrácení majetkových práv skutečnost jinou, než zákon předchozí a soud měl pochybnosti o tom, který okamžik je okamžikem rozhodným, měl, podle jeho názoru, podle zásady lex posterior derogat priori, vycházet z tohoto později přijatého právního předpisu a majetková práva stěžovateli přiznat dle jejich stavu k datu uzavření dohody a pokud k jejímu uzavření pro neochotu vedlejších účastníků nedošlo, k datu vydání rozhodnutí. Uvedl dále, že podle jeho názoru je součástí ústavně zaručeného práva vlastnit majetek i právo vlastnit majetek restituovaný a dovozuje pak dále, že v případě zákona č. 173/1990 Sb. jde o restituci majetkových práv přímo ze zákona. Podle zákona č. 173/1990 Sb. se obec sokolská nemůže domáhat například odškodnění za značné množství demolovaných či zcela znehodnocených objektů sokoloven nebo odškodnění za perzekuci předních sokolských činitelů, bylo by však krajně nespravedlivé, kdyby na druhé straně nemohla požadovat navrácení svého původního majetku, byť v mezidobí třeba i modernizovaného nebo rekonstruovaného, sloužícího k témuž účelu. Na podporu svého názoru pak poukazuje na rozhodnutí bývalé Krajské státní arbitráže v Brně, čj. Arb. 17187/91/703, ze dne 26. ll. 1991. V závěru odůvodnění ústavní stížnosti pak zdůrazňuje, že v této věci byl v evidenci nemovitostí na listu vlastnickém stále veden jako vlastnický titul původní nabývací titul zaniklé Tělocvičné jednoty Sokol v Horním Bradle z roku 1937 a nikoliv titul z let osmdesátých či devadesátých, kdy k rekonstrukci došlo. Navrhl proto, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by vyslovil, že výrokem rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. l993, čj. 8 Co 218/93-38, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 2. 1993, čj. 8 C 133/92-22, ve výroku o zamítnutí návrhu na vydání sokolovny č.p. 25 v obci H. B., okres Ch., bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. ll odst. 1 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod a dále, aby stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl zrušen. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 9. 9. 1994, pak stěžovatel dále uvedl, že podle jeho názoru může být ústavní stížnost přezkoumávána i podle ustanovení §75 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb., neboť výrazně přesahuje pouhý zájem na restituci konkrétního nemovitého majetku v obci H. B. a směřuje k řešení zásadní otázky, zda jsou obecné soudy při svých rozhodováních vázány pravomocnými rozhodnutími příslušných správních orgánů. Podle názoru stěžovatele mohou být taková rozhodnutí měněna či rušena pouze na základě zákona a příslušného rozhodnutí z něj vycházejícího. V této souvislosti pak poukazuje na ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. s tím, že v daném případě měly soudy povinnost vycházet z rozhodnutí povolujícího rekonstrukci, když proti vydání tohoto rozhodnutí žádný z vedlejších účastníků neprotestoval, ani je nenapadl mimořádným opravným prostředkem. Závěry obou soudů v daném případě od tohoto faktu zcela odhlížejí a pravomocná správní rozhodnutí nahrazují vlastním hodnocením současného stavu dle svědeckých výpovědí svědků, přitom se jedná vesměs o svědky, mající zájem na výsledku sporu. Stěžovatel pak dále dovozuje, že pokud by taková praxe měla obstát a kterýkoliv soud by tak mohl kdykoliv na základě individuální úvahy soudce takové rozhodnutí zpochybnit, vedlo by to ve svých důsledcích ke stavu právní nejistoty. Konečně pak v doplňku ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že posouzení ústavní stížnosti má dalekosáhlý význam i pro náhled na spory obdobného rázu, přičemž v této souvislosti uvádí, že u soudů České republiky bylo podáno asi tisíc žalob týkajících se restituce sokolského majetku a v mnohých těchto sporech je řešena obdobná problematika. Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že zastává stanovisko, že časovou hranicí k navrácení majetkových práv stěžovateli, odňatých mu zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., vymezuje datum 31. 3. 1948 (§2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb.). Jak však vyšlo z provedených důkazů najevo, původní stavba - sokolovna, vybudovaná před uvedeným datem, zanikla demolicí. Nová stavba, která není nikterak totožná se stavbou původní, byla zbudována po více než 40 letech od uvedeného data. Vlastník stávající stavby nabyl vlastnického práva k ní originálním způsobem - zhotovením nové věci. Lze proto shrnout, že stěžovatel uplatňuje právo na vydání nemovitosti, která mu v minulosti nikdy vlastnicky nepatřila a popírá tak ústavně zaručené právo nynějšího vlastníka nemovitosti - právo vlastnit majetek. Namítá-li se nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů, má účastník řízení za to, že Ústavní soud ČR není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a rovněž tak není náhradní institucí v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Nepřísluší mu proto zabývat se správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem, pokud ovšem jejich postup neměl za následek porušení ústavních procesních zásad, tyto však v souzené věci porušeny nebyly. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník - Český svaz tělesné výchovy (dále jen ČSTV) - ve svém písemném vyjádření namítl nepřípustnost ústavní stížnosti, neboť stěžovatel, podle jeho názoru, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dále namítl nedostatek procesní způsobilosti České obce sokolské v tomto sporu, neboť, jak uvedl, původně byl nárok uplatněn jménem Československé obce sokolské. Po konání III. sjezdu Československé obce sokolské ve dnech 30. - 31. 1. 1993 nelze práva a úkony založené touto organizací považovat za úkony nyní uskutečňované Českou obcí sokolskou. Na straně stěžovatele nedošlo toliko ke změně názvu právnické osoby, ale i k zásadním organizačním, kompetenčním a právním změnám na straně původního žalobce. Změna názvu občanského sdružení není důkazem o stavu zachování či přechodu práv. Je podle něj zcela nepochybné, že právní pozice Československé obce sokolské, jako celofederální tělovýchovné organizace od roku 1990 s federálními kompetencemi, se týkaly všech subjektů v Čechách, na Moravě i na Slovensku a že ze všech jednot a žup i na Slovensku byly tvořeny zastupitelské orgány Československé obce sokolské nezávisle na tom, že v rámci stanov této organizace působil samostatný právní subjekt s názvem Ústredie Československej obce sokolskej na Slovensku. Tento subjekt měl pouze pravomoc organizačně řídící, rozhodující kompetence však svědčily federálním orgánům ČOS, kde měli zástupci ze Slovenska své zastoupení. Z usnesení III. sjezdu ČOS pak, podle jeho názoru, nevyplývá přechod práv a závazků původně uplatněných výlučně jménem Československé obce sokolské na nynější Českou obec sokolskou, která není právně totožná s Československou obcí sokolskou. Za těchto okolností je podle něj sporné, zda ústavní stížnost je vůbec Ústavním soudem projednatelná. Pokud jde o věc samu, poukázal na to, že v řízení bylo nesporně prokázáno, že sokolovna č.p. 25 v H.B. byla vybudována v letech 1985 až 1988, a ke dni 31. 3. 1948 tedy neexistovala. Původní sokolovna měla zcela odlišný stavební charakter, jednalo se o celodřevěnou budovu, která byla demolicí odstraněna a místo ní byla vybudována nová stavba, která je zděná, obvodové zdivo stojí na nových základech, které v půdorysu neodpovídají původním rozměrům odstraněné stavby. Tvrzení, že je nutno vycházet z ustanovení, že se majetková práva navracejí ve stavu ke dni uzavření příslušné dohody nelze akceptovat, neboť toto se týká pouze těch staveb, které existovaly ke dni 31. 3. 1948. Kromě uvedeného pak tento vedlejší účastník dále namítá, že nemovitosti, které byly předmětem sporu, byly právně pořízeny jedině a výlučně jménem Tělovýchovné jednoty Sokol, a to bez jakékoliv majetkové či jiné účasti ČOS a bez jakéhokoliv zápisu o právním zatížení těchto nemovitostí ve prospěch ČOS, byly ke dni 31. 3. 1948 ve výlučném vlastnictví Tělovýchovné jednoty Sokol. Ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění novel, sice ČOS také deklaruje jako jednu z mnohých tzv. oprávněných osob k podání výzvy na uzavření dohody o navrácení majetku, ale nikoliv zástupně, tedy za jiné případně oprávněné osoby, a to jenom z důvodů, že tyto jiné oprávněné osoby neobnovily svoji původní činnost, resp. právní existenci. Kromě toho zákon č. 173/1990 Sb. pro případ splnění všech svých náležitostí stojí na principu navrácení majetku formou uzavření dohody, a nikoliv tedy na principu vydání majetku, přitom žaloba stěžovatele i její petit stojí právě chybně na principu reivindikačním. Vedlejší účastník odmítá tezi, že zákon č. 173/1990 Sb. údajně deklaruje navrácení majetkových práv ze zákona. Zákon podle něj předpokládá uzavření dohody, resp. při odmítnutí dohodu uzavřít, vydání takového rozhodnutí, které nahradí vůli odpůrce. Z uvedených důvodů je tedy původně podaná žaloba zjevným a současně procesně neodstranitelným omylem, a to jak v prezentaci žaloby i údajně sporné majetkové sestavy, tak i ve znění petitu a takto vadně podané žalobě nelze právně dovoleným způsobem vyhovět. Vedlejší účastník má za to, že pokud vůbec rozhodnutím soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva na vlastnictví, pak bylo porušeno vůči vedlejším účastníkům, neboť těmito rozhodnutími v části týkající se pozemků, byl zbaven majetku ten, kdo majetek vlastnil, reálně užíval a zhodnocoval jej ve prospěch stěžovatele, který zcela nesporně nikdy vlastníkem tohoto majetku nebyl. V další části svého vyjádření se pak tento vedlejší účastník vyjadřuje k právnímu postavení tělovýchovných spolků i jejich historickému vývoji, z nichž pak dovozuje, že Tělovýchovná jednota ZD H.B. je rovněž znovu vzniklou dobrovolnou organizací ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb., a proto jí byl podle uvedeného zákona předán ten majetek, který tato organizace vlastnila k 31. 3. 1948. Tato jednota, podle jeho názoru, prokázala svoji kontinuitu s původní Tělocvičnou jednotou Sokol H.B., když nikdy nedošlo k jejímu zániku ani k faktickému odnětí majetkových práv, konkrétně práva držby, užívání i práva dispozičního. O zániku spolku nebyl předložen žádný důkaz a z kroniky vyplývá, že došlo pouze ke změně názvu organizace při zachování shodné členské základny, poslání a činnosti organizace. Je tedy, podle názoru vedlejšího účastníka, nesporné, že odnětí majetku této tělovýchovné jednotě je v rozporu s dobrými mravy a také se smyslem zákona č. 173/1990 Sb., když majetek byl rozhodnutím soudu předán ve prospěch někoho, kdo zjevně nikdy nebyl jeho vlastníkem ani uživatelem a k jehož činnosti nikdy nesloužil. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, a pokud by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil, mělo by tak být učiněno z důvodu nedostatku aktivní legitimace na straně stěžovatele a z důvodu nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy. Další vedlejší účastník Tělovýchovná jednota ZD H.B. ve svém písemném vyjádření v podstatě poukazuje na správné rozhodnutí obecných soudů, týkající se sokolovny. Výrok soudu o zamítnutí návrhu na její vydání stěžovateli odpovídá provedenému dokazování, z něhož plyne, že tato stavba k rozhodnému datu 31. 3. 1948 neexistovala. Shodně s ČSTV i tento vedlejší účastník poukazuje na to, že je samostatnou organizací, registrovanou u Ministerstva vnitra ČR, která se považuje za znovu vzniklou dobrovolnou organizaci ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb. Zároveň však v závěru písemného vyjádření uvádí, že původní Tělovýchovná jednota Sokol H.B. nikdy nezanikla, došlo pouze k změně názvu a i tento vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud se především věcí zabýval z hlediska ust. §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Druhý vedlejší účastník vznesl námitku nepřípustnosti ústavní stížnosti, neboť, podle jeho názoru, nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Výslovně však neuvedl, který procesní prostředek měl být stěžovatelem vyčerpán. Vzhledem k tomu, že stížnost napadá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, bylo by možno podat proti stížností napadenému rozsudku dovolání pouze z důvodů uvedených v ust. §237 o.s.ř. Žádnou z vad uvedených v ust. §237 o.s.ř. však řízení před soudy obou stupňů netrpělo, obnova řízení se pro účely řízení před Ústavním soudem za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nepovažuje, a proto námitka nepřípustnosti ústavní stížnosti není důvodná. Další námitka druhého vedlejšího účastníka, kterou se Ústavní soud v tomto stadiu řízení zabýval, spočívala v podstatě v tom, že stěžovatele nelze považovat za oprávněného k podání této ústavní stížnosti, když původně byl nárok na navrácení majetku, a to i v soudním řízení, uplatňován Československou obcí sokolskou, přitom tato organizace, podle mínění vedlejšího účastníka, není právně totožná se stěžovatelem - Českou obcí sokolskou. Ani tato námitka však není důvodná. V tomto směru je třeba vycházet z právní úpravy provedené zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (zák. č. 300/1990 Sb., 513/1991 Sb. a 68/1993 Sb.), podle které jsou občanská sdružení právnickými osobami (§2 odst. 2), vznikají registrací (§6 odst. 1), kterou k návrhu ve stanoveném řízení provádí Ministerstvo vnitra ČR (§7), které také bere na vědomí změnu stanov sdružení (§11 odst. 3), není-li ovšem dán důvod k postupu podle odst. 2 §11, jenž může vést až k rozpuštění sdružení. V souzené věci bylo pak zjištěno z potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 6. 1993, jakož i ze Změn a doplňků stanov Československé obce sokolské, které Ministerstvo vnitra ČR vzalo na vědomí dne 16. 2. 1993, že v souvislosti se změnou státoprávního uspořádání byla na III. sjezdu Československé obce sokolské, konaném ve dnech 30. a 31. ledna 1993, provedena změna stanov Československé obce sokolské, na základě které byl změněn název tohoto občanského sdružení, zařazeného do registru občanských sdružení ČR pod čj. VSP/1-1311/90-R již dne 18. 6. 1990, na "Českou obec sokolskou". Jestliže tedy, jak plyne z uvedených zjištění, vzalo Ministerstvo vnitra ČR změnu stanov původního občanského sdružení na vědomí podle ust. §11 odst. 3 zák. č. 83/1990 Sb., v platném znění, není důvodu, s přihlédnutím k té skutečnosti, že předmětem návrhu na navrácení majetku je majetek ležící na území České republiky, pochybovat o tom, že stěžovatel - Česká obec sokolská - je subjektem oprávněným k podání této ústavní stížnosti. Nebylo proto možno ústavní stížnost ani z důvodu uvedeného pod písm. d) odst. 1 §43 zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány ani žádné další důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, zabýval se Ústavní soud věcí samou, posuzoval tedy, zda a které ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno. Stěžovatel sám je toho názoru, že stížností napadeným rozsudkem, pokud jím byl zamítnut jeho návrh na vydání sokolovny č.p. 25 v H.B ., bylo porušeno právo zakotvené v čl. ll odst. 1 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K zásahu do tohoto ústavně zaručeného práva, podle jeho názoru, došlo postupem soudu, který neučinil správná skutková zjištění, když nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru stavebnictví, a který také věc nesprávně posoudil, když nevzal v úvahu ust. §4 zákona 232/1991 Sb., v platném znění, podle něhož se majetková práva navracejí ve stavu ke dni uzavření příslušné dohody, případně ke dni vydání soudního rozhodnutí. Především je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Zabýval se proto věcí nejprve a především z hlediska dodržení práva na soudní ochranu v hlavě páté Listiny základních práv a svobod upraveného, i když stěžovatel výslovně porušení tohoto práva nenamítal. Pro posouzení důvodnosti návrhu stěžovatele na vydání sokolovny č.p. 25 v H.B. v řízení před obecnými soudy bylo třeba, kromě jiného, také objasnit otázku, zda výsledkem stavebních prací, týkajících se objektu sporné sokolovny v letech 1985 - 1988, byla rekonstrukce nemovitosti (jejímž vlastníkem ke dni 31. 3. 1948 byla nepochybně Tělocvičná jednota Sokol H.B. a nebo zda došlo k vytvoření věci nové. Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 133/92, který si Ústavní soud vyžádal, se oba soudy touto otázkou zabývaly. V řízení před soudem I. stupně byly v tomto směru provedeny důkazy výslechem svědků, projektovou dokumentací stavby a rozhodnutími příslušných správních orgánů - stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, které vycházely z označení celé stavební akce jako rekonstrukce. I při existenci těchto rozhodnutí výslovně se zmiňujících o rekonstrukci je však třeba připustit, že výsledkem stavební aktivity mohlo být i vytvoření věci nové. Pokud totiž v průběhu soudního řízení vedlejší účastník uvedl, že označení celé stavební akce jako rekonstrukce bylo účelové, s ohledem na její finanční zajištění, bylo třeba soudem ověřit, zda údaj o rekonstrukci je v souladu se skutečným stavem věci. Tímto postupem soud nijak nezasáhl do kompetence stavebního úřadu. Z rozhodnutí správních orgánů je třeba ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. vycházet, a to ze stavebního povolení v tom směru, že šlo o stavební činnost, ze stavebně právního hlediska přípustnou a z kolaudačního rozhodnutí pak v tom směru, že tímto rozhodnutím byl stvrzen soulad stavebních prací se schválenou stavební dokumentací a povoleno užívání stavby k určenému účelu. V tomto smyslu je dána vázanost, resp. povinnost, soudu vycházet z předložených správních rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Posouzení otázky vzniku nové věci, resp. zániku věci původní, je však otázkou, kterou musí v občanskoprávním řízení vyřešit soud sám. Posouzení této otázky je pak posouzením otázky právní, při níž může, ale také nemusí, být využito znaleckého posudku. Podle ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň však je v tomto ustanovení uvedeno, že je to soud, který rozhoduje o tom, který z navržených důkazů provede. Ten pak také podle své úvahy ve smyslu §132 o.s.ř. důkazy hodnotí, a to každý z nich jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V daném případě pak, jak je patrno z obsahu shora označeného spisu, stěžovatel, s odvoláním na označení celé akce jako rekonstrukce, sice v průběhu řízení navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, přitom však výslovně nezpochybňoval tvrzení protistrany o tom, že z původní sokolovny zůstaly zachovány pouze základy a část štítové zdi. Tato skutečnost byla soudem zjištěna ze shodných výpovědí tří slyšených svědků, z nichž jeden vykonával na stavbě funkci stavebního dozoru a dále z projektové dokumentace. Tato projektová dokumentace, kterou je třeba nepochybně považovat za objektivní důkaz, sice nese ve svém označení rovněž název rekonstrukce, ve své obsahové části, s níž se Ústavní soud rovněž seznámil, však opakovaně na několika místech uvádí, že stará tělocvična byla stržena až na základy a likvidována. Pokud tedy oba soudy vycházely po zhodnocení provedených důkazů ze zjištění, že ze staré sokolovny, jejímž vlastníkem byla Tělocvičná jednota H.B., zůstaly před započetím stavebních prací v roce 1985 pouze základy a část štítové zdi, tedy v podstatě ze zjištění, že při stržení původní sokolovny již nebylo patrno dřívější řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1. l994), mohly, za situace, kdy stěžovatel výslovně netvrdil, že by tomu bylo jinak, učinit závěr o tom, že původní stavba zanikla a přestala být věcí v právním slova smyslu a že tedy stavební činností vznikla nová věc, aniž by musel nařizovat důkaz znaleckým posudkem. Obecné soudy tedy postupovaly v souladu s ust. §120 i §132 o.s.ř., která jsou ustanoveními, upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, do kterých se promítají principy upravené v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 3 hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by v řízení před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků nebo, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Jestliže pak obecný soud tímto způsobem, v němž nebylo shledáno porušení práva na soudní ochranu, dospěl k závěru, že sokolovna, jejíhož vydání se stěžovatel domáhal, není toutéž věcí, která ke dni 31. 3. 1948 patřila Tělocvičné jednotě H. B., nebylo pak možno přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by stížností napadeným rozsudkem bylo porušeno právo zakotvené v čl. ll odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Majetková práva k věcem podle zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, se sice oprávněným osobám, s ohledem na ust. §4 zákona č. 232/1991 Sb., v platném znění, navrací ve stavu ke dni uzavření dohody, tedy bez ohledu na jejich zhodnocení či znehodnocení, musí však jít o majetková práva k věcem existujícím ke dni 31. 3. 1948. Tak tomu však v dané případě nebylo, když sokolovna, původně vlastnicky patřící Tělocvičné jednotě v H.B., ke dni uplatnění nároku podle §2 zák. č. 173/1990 Sb. již jako věc neexistovala. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§82 odst. l zák. č. 182/1993 Sb.). Přesto, že v této věci nebylo možno ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět z důvodů výše uvedených, nemá Ústavní soud ČR pochybnosti o tom, že Československou obec sokolskou je třeba, v případech, kdy tělocvičné jednoty Sokol v místech svoji činnost neobnovily, považovat za oprávněnou organizaci ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, s ohledem na dikci uvedeného ustanovení a také s přihlédnutím k důvodové zprávě k zákonu č. 247/1991 Sb. Tedy i v tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Hradci Králové. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 1994