ECLI:CZ:US:1994:4.US.23.93
sp. zn. IV. ÚS 23/93
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti B. K. proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, č.j. 4C 307/91, ze dne 23. 3. 1993 a rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 15 Co 316/93, ze dne 20. 10. 1993, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 12. 1993, podanou ve lhůtě podle
§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se navrhovatel domáhá zrušení
rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, č.j. 4 C 307/91, ze dne 23.
3. 1993 a rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 15 Co 316/93, ze
dne 20. 10. 1993. Uvedenými rozsudky byla pravomocně zamítnuta
navrhovatelova žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru a náhradu mzdy, směřující proti jeho bývalému
zaměstnavateli - A., společnému zemědělskému podniku (nyní a.s.)
se sídlem v B. Důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle
§53 odst. l písm. b) zákoníku práce, ke kterému došlo dne 29.
resp. 30. 8. 1991, spatřoval zaměstnavatel ve zvlášť hrubém
porušení pracovní kázně spočívajícím v tom, že navrhovatel
opakovaně v pracovní době zabezpečoval nákup zboží pro svoje
soukromé podnikání. Soudy obou stupňů neshledaly postup
zaměstnavatele protiprávním, ať již co do použitého důvodu pro
okamžité zrušení pracovního poměru, či pokud šlo o dodržení lhůty
pro tento úkon.
Podle ústavní stížnosti došlo těmito rozsudky k porušení
zákonných předpisů a základních lidských práv stěžovatele,
zaručených mu Ústavou a ústavními zákony, konkrétně pak čl. 8
ústavního zákona č. 23/1991 Sb., podle kterého může být občan
stíhán a vyšetřován jenom z důvodů a způsobem, které stanoví
zákon. Při jednání před Ústavním soudem doplnila právní zástupkyně
stěžovatele podání v tom smyslu, že tím, že zaměstnavatel požádal
o spolupráci policii, došlo ke kompromitování stěžovatele a toto
jednání se dotklo jeho cti, což je v rozporu s čl. 10 Listiny.
Domnívá se, že v dané věci jde především o to, zda kdokoliv je
povinen se všemi důsledky strpět, aby se o jeho jednání zajímaly
orgány policie.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem
vyžádáno, uvedla předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. E. Z.,
že názor odvolacího soudu na běh lhůt k okamžitému zrušení
pracovního poměru podle §53 odst. 3 a §46 odst. 4 zákoníku práce
je uveden v rozsudku a že pojem "šetření jiného orgánu" tento
zákoník blíže nevymezuje ani neurčuje formu takového šetření.
Podle názoru odvolacího soudu rozhodně nejde jen o šetření orgánů
činných v trestním řízení a v tomto směru se vyjadření dovolává
i stanoviska publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č.
42/1993. Vyjádření vedlejšího účastníka - bývalého zaměstnavatele
navrhovatele, vyžádáno nebylo a ani při jednání se k věci
nevyjádřil.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud
především ze skutečnosti, že stížnost směřuje proti rozhodnutím
obecných soudů a nikoli proti postupu policie, která na žádost
zaměstnavatele prováděla určitá šetření. Ze spisového materiálu
dospěl Ústavní soud k názoru,že soudy obou stupňů vycházely ze
skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti stran sporu
a způsobem, který je stanoven procesními předpisy. V rámci volného
hodnocení provedených důkazů pak učinily oba soudy závěr, že
okamžité zrušení pracovního poměru bylo důvodné a bylo provedeno
v zákonem určené lhůtě. Jednání před Ústavním soudem pak žádné
nové skutečnosti nepřineslo.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními
názory, které soudy obou stupňů zaujaly a v zásadě jen opakuje
argumenty, které obsahovalo již navrhovatelovo odvolání a se
kterými se odvolací soud ve svém rozsudku vypořádal. Ústavnímu
soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti
kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit,
zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených
základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod
zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č. 10
Ústavy. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému
všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy
procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Tento právní názor
vyslovil již Ústavní soud ČSFR svým usnesením ze 4. ll. 1992, č.
13/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR a Ústavní soud ČR se
s tímto názorem ztotožňuje. Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat
jakýsi přezkumný dohled nad obecnými soudy, samozřejmě za
předpokladu, že soudy postupují ve své činnosti v souladu s pátou
hlavou Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu
nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada
volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená
v ustanovení §132 občanského soudního řádu, respektována, a tak
tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není
Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to
dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně
neztotožňoval.
Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu
vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a v soudním řízení nebyla porušena ani jeho práva vyplývající
z článku 38 této Listiny. Námitka, že postupem soudů došlo
k porušení článku 8 Listiny neobstojí, neboť tento článek stanoví
záruky osobní svobody a předpoklady, za kterých může být někdo
trestně stíhán, zadržen, zatčen, či jinak zbaven osobní svobody.
Proti navrhovateli žádná taková opatření činěna nebyla, jednalo se
o řízení ve sféře pracovněprávních vztahů a Ústavní soud
neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena základní práva
navrhovatele, resp. jeho svobody zaručené Ústavou, ústavními
zákony či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud
rozhodl o navrhovatelově ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku
tohoto nálezu uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 2. června 1994