ECLI:CZ:US:1994:4.US.33.94.1
sp. zn. IV. ÚS 33/94
Usnesení
IV. ÚS 33/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. I. D., D. Z., G., N. a Ing. D. S., všichni zastoupeni advokátem JUDr. P. K., proti "postupu Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky a Vlády České republiky při posuzování otázky, zda dostavět T., a při rozhodnutí o tom", za účasti Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, zastoupeného advokátem JUDr. M. M., a vlády České republiky zastoupené advokátem JUDr. PhDr. F. H., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ČR stížnost dne 2. 3. 1994, směřující proti postupu Ministerstva průmyslu a obchodu a Vlády ČR při posuzování otázky, zda dostavět T., a při rozhodnutí o tom. V odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě uvedli, že Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR mělo prokazatelně v době přípravy podkladů k rozhodnutí Vlády ČR o dalším postupu v případě rozestavěné T. informace o tom, že je zadána studie ekonomických souvislostí dostavby této elektrárny firmě T., a že součástí této studie, dohotovené právě v době vládního rozhodování, jsou rovněž kapitoly 6 a 7, kde jsou zvažovány možnosti úspor energie v ČR a SR v době do roku 2010. Tyto části studie ukazují rozsah úspor několikanásobně vyšší, než kolik úřední místa běžně přiznávala, přitom náklady na uskutečnění těchto úspor jsou nižší než náklady na výrobu elektřiny jakýmkoliv způsobem, včetně dostavby a provozování T. a z ekonomických důvodů by proto měly být podle studie uskutečněny nejdříve. O těchto skutečnostech, ve studii uvedených, neměly ostatní vládní úřady ani další ústavní činitelé zjevně před rozhodnutím o dostavbě T. žádné informace, o čemž svědčí například dopis ministra P. L. ze dne 21. 1. 1993 i iniciativní materiál ministra F. B., předložený vládě 12. 2. 1993. Vláda předmětnou záležitost projednala dne 10. 3. 1993 a rozhodla svým usnesením č. 109 tak, že vydala souhlas s dostavbou T. a své rozhodnutí mimo jiné zdůvodnila konstatováním, že prognóza poptávky po elektřině a analýza jejího pokrytí prokazuje, že při souběhu ekologického programu a realizace útlumu uhelných elektráren je nutné zajistit nový zdroj o výkonu zhruba 2NWe a provedené analýzy potvrzují z hledisek technických, ekonomických a ekologických dostavbu T. jako nejvýhodnější variantu náhrady dožívajících a vyřazovaných uhelných zdrojů z provozu. Takové konstatování podle stěžovatelů bylo možno učinit pouze tehdy, nebyla-li vzata v úvahu studie T. ve svém celku.
Rovněž obsah materiálu, který byl podkladem pro projednání a rozhodnutí předmětné otázky ve vládě, závěry této studie zcela pomíjí. Tímto postupem označených orgánů, těmito jejich opatřeními a jejími zásahy bylo způsobeno, že podstatné skutečnosti a souvislosti nebyly vzaty v úvahu jako podklad pro rozhodnutí o dostavbě T., rozhodnutí tedy nebylo učiněno po náležitém uvážení věci. Rovněž veřejnost nebyla o podstatných skutečnostech a souvislostech informována a byla tak uvedena v omyl. Tím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, jejich členů a dalších občanů ČR a bylo tím porušeno jejich právo na informace podle čl. 17 odst. 4 Listiny, právo na poskytování informace o činnosti státních orgánů podle čl. 17 odst. 5 Listiny, právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu čl. 35 odst. 2 Listiny, rovné postavení podle čl. 1 Listiny a dále byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, a proto stěžovatelé navrhli, aby ÚS vydal nález jímž by:
1. vyslovil, že došlo k porušení čl. 17 odstavec 1, 4 a 5, čl. 35 odstavec 2, čl. 1 Listiny a dále čl. 2 odstavec 3 a čl. 69 odstavec 2 Ústavy a dále
2. aby oběma označeným orgánům bylo zakázáno, aby v porušování uvedených práv a svobod pokračovali a bylo jim přikázáno obnovit stav před těmito porušeními ústavních zákonů, tedy nové projednání a rozhodnutí ve věci dostavby T. Zároveň stěžovatelé navrhli vydání předběžného opatření, jímž by oběma označeným orgánům a rovněž Č., a.s., v zájmu odvrácení hrozících vážných škod a újmy na životním prostřední jihočeského regionu i širšího území, hrozících v důsledku usnesení vlády z 10. 3. 1993, nebylo před novým projednáním a rozhodnutím věci dále pokračováno v dostavbě T.
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ve svém písemném vyjádření vyhovělo žádosti Ústavního soudu a sdělilo údaje týkající se zadání a předložení studie firmy T., na kterou se ústavní stížnost odvolává. Z uvedeného sdělení v podstatě vyplývá, že na žádost vlády ČSFR schválila komise Evropských společenství v červenci 1991 zařazení "studie nejmenších nákladů v energetice" do programu Phare - Energy 1991 pro ČSFR. Cílem studie bylo stanovit varianty možného rozvoje výrobní a přenosové soustavy elektroenergetiky v ČSFR do roku 2010 a provést jejich ekonomické zhodnocení. V říjnu 1991 vyzvala komise Evropských společenství 6 konzultačních firem k předložení návrhů na řešení předmětné problematiky. Ve výběrovém řízení mezi těmito firmami, jehož se jako hodnotitelé zúčastnili vedle zástupců federálního ministerstva hospodářství, ministerstev ČR a SR, Č. a S. podniků i zástupci komise Evropských společenství, byla jako zpracovatel studie vybrána firma T. Zpracování studie bylo zahájeno v březnu 1992, v červenci 1992 byla schválena reorientace studie na problémy rozvoje elektroenergetiky samostatně v ČR a SR. Dílčí podstatné výstupy studie byly v pracovním pořádku předávány koordinátorovi studie a jeho prostřednictvím i Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR od konce měsíce prosince 1992. Tyto byly brány v úvahu při přípravě zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR pro Vládu ČR k problematice dostavby T., posléze předložené dne 4. 3. 1993 k projednání Vládě ČR. Dokončená úplná studie firmy T. byla Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR předána dne 26. 2. 1993. Podstatné výstupy studie, včetně části, týkající se řízení strany poptávky po elektřině, byly Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR brány v úvahu jako jeden z podkladů zprávy pro Vládu ČR a údaje o realistickém potencionálu úspor elektřiny do roku 2010, uvedené v části 6 studie, byly v předložené zprávě pro jednání Vlády ČR výslovně uvedeny.
K samotné ústavní stížnosti pak Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ve svém písemném vyjádření uvádí, že podle jeho názoru je jejím skutečným předmětem prakticky samotné usnesení Vlády ČR ze dne 10. 3. 1993. S odkazem na čl. 87 odstavec 1 písmeno a) a d) Ústavy a §§72, odstavec 1 písmeno a) a 76 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zdůrazňuje, že ústavní stížnost může směřovat jen proti zásahu do ústavně zaručených základních subjektivních práv a svobod stěžovatele, přitom účastníky řízení jsou stěžovatelé a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu stížnost směřuje. Je třeba proto posoudit otázku, zda, kým - kterým orgánem veřejné moci a do kterého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, kterých konkrétních subjektů bylo Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR nebo Vládou ČR zasaženo s tím důsledkem, že došlo k porušení základních práv nebo svobod. Dále se tento účastník řízení vyjadřuje k pojmům "zásah orgánu veřejné moci" a "veřejná moc" a zároveň uvádí, že bude nutno v řízení specifikovat, v jakých směrech je přičítáno údajné zasahování do ústavně zaručených základních práv a svobod Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a v jakých směrech Vládě ČR s důsledky pro jejich postavení jako účastníku řízení. Pokud pak jde o Vládu ČR, poukazuje na formy jejího rozhodování, v této souvislosti odkazuje také na usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 6 A 111/92-6, ze dne 7. 5. 1993, dovozuje pak, že usnesení vlády by bylo možno jen zcela výjimečně považovat, avšak jen v závislosti na jeho konkrétním obsahu z hlediska zasahování do ústavně zaručených práv a svobod, za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy, proti kterému je ústavní stížnost přípustná. Takovou povahu však usnesení vlády ČR, ze dne 10. 3. 1993, č. 109, podle názoru tohoto účastníka nemá, protože do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů ve smyslu jejich porušení nijak nezasáhlo.
Pokud jde o samotnou zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR pro Vládu ČR ve věci dostavby T., pak tento účastník řízení uvádí, že příprava této zprávy a její podání Vládě ČR byly plně legitimním činem, vyplývajícím z postavení Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, jako ústředního orgánu státní správy pro energetiku - s odkazem na ustanovení §§13, 22 a 27 zákona č. 2/1969 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Funkcí projednání této zprávy ve
vládě bylo posouzení dostavby T. ze všech v úvahu přicházejících hledisek a posléze stanovení úkolů a směrnic ministrům vlády pro jejich další činnost související s dostavbou T. V této souvislosti pak také zdůrazňuje, že je věcí ministerstev i vlády, na základě jakých podkladů a informací rozhodují a jakým způsobem organizují svoji činnost před tím, než o konkrétní věci rozhodnou. Tyto aspekty činnosti ministerstev a vlády nemohou, podle názoru tohoto účastníka, podléhat přezkoumávání soudy, a to ani v rámci ústavního soudnictví. S odkazem na diskuse a besedy na téma dostavby T., které probíhaly v Či před vydáním usnesení Vlády ČR č.109 a na tiskovou konferenci, k níž došlo po projednání zprávy k dostavbě T., dne 10. 3. 1993, pak ve svém vyjádření Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR dovozuje, že k tvrzenému porušení práva na informace ve smyslu čl. 17 odstavec 1, 4 a 5 Listiny nedošlo. Stejně tak nedošlo ani k porušení čl. 35 odstavec 2 Listiny, neboť informace o vlivech dostavby T. byly komplexní a týkaly se i možných vlivů na životní prostředí v rozsahu podle ustanovení §14 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, jehož se stěžovatelé dovolávají. Jako nepřípadné z hlediska předmětu ústavní stížnosti pak tento účastník řízení považuje odvolávky stěžovatelů na údajné porušování jiných ústavně zaručených základních práv a svobod, protože k jejich porušení v konkrétních souvislostech nedošlo, ani nebylo doloženo, respektive nejde o ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů, jde o principy fungování státní moci. Dále pak ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ve svém vyjádření poukazuje na to, že ústavní stížnost může být považována za pochybnou i z hlediska některých dalších ustanovení zákona o Ústavním soudu, když je otázkou, nakolik bylo zasaženo do práva na informace těch stěžovatelů, kteří jsou právnickými osobami, vzhledem k povaze tohoto práva a další otázkou je, zda ústavní stížnost nebyla podána opožděně. V závěru svého vyjádření se pak tento účastník řízení vyjadřuje i k navrhovanému vydání předběžného opatření, které považuje za nepřípustné a z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud návrh odmítl z důvodů uvedených v §43 odstavec 1 písmeno c), popřípadě b) nebo d) zákona č. 182/1993 Sb., popřípadě, aby nálezem podle ustanovení §82 odstavec 1 téhož zákona ústavní stížnost zcela zamítl.
V podstatě totéž pak navrhuje i druhý účastník řízení - Vláda ČR, která dále ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelé nemají zcela vyjasněnu otázku právního postavení vlády v této věci. Kromě toho stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pouze v obecné rovině uvádí skutečnosti, které nezakládají podklad pro úvahu, k jaké poruše v konkretizované podobě u subjektivních práv došlo. Obdobně jako Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR i Vláda ČR poukazuje dále ve svém vyjádření na formy svého rozhodování s tím, že usnesení, které v dotčené věci vydala, není právním předpisem, ale je v podstatě pokynem členům vlády pro jejich činnost a v této souvislosti i tento účastník odkazuje na závěry judikátu Vrchního soudu v Praze, čj. 6 A 111/92-6, ze dne 7. 5. 1993. Uvádí dále, že usnesení vlády č. 109 ze dne 10. 3. 1993 pro svůj obsah naprosto nezasahuje do specifických ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Pokud jde o námitky stěžovatelů, že vláda nevzala beze zbytku studii firmy T. za podklad svého rozhodnutí, vláda uvádí, že tato studie byla pouze pomocným podkladem pro její rozhodování, a nelze ji proto vládě vnucovat takovým způsobem, že má být podstatným a jediným podkladem, který by determinoval její usnesení. Je proto také nadsazené tvrdit, že nezveřejněním této studie byly zatajovány některé podstatné skutečnosti s tím, že byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů,spočívající zejména v oblasti informací. Tento účastník řízení dále pak poukazuje na stanoviska obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, čj. 0.p.j.n. 1/93 a C.p.j.n. 102/93, která řeší otázku přezkoumávání činnosti vlády soudy a závěrem pak zdůrazňuje, že v tomto dotčeném případě nelze jeho usnesení č. 109 ze dne 10. 3. 1993 pokládat za akt takové činnosti, kdy by se rozhodovalo o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat, a proto stěží lze tuto povinnost přenášet na Ústavní soud.
Ústavní soud se věcí zabýval nejprve z hlediska ustanovení §43 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy, zda v daném případě nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Důvod uvedený pod písmenem a) uvedeného ustanovení dán není, neboť vada návrhu na zahájení řízení - ústavní stížnosti - spočívající původně v nedostatku plné moci a zákonu o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. neodpovídajícímu zastoupení stěžovatelů, byla ve lhůtě odstraněna.
Podle písmene b) uvedeného ustanovení soudce zpravodaj mimo ústní jednání návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o ústavním soudu. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti pak upravuje ustanovení §72 odstavec 2 citovaného zákona tak, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60ti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku,dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Za situace, kdy ústavní stížnost nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí, vydanému v řízení, jehož by byli stěžovatelé účastníky ve smyslu ustanovení §72 odstavec 1 písmeno a) citovaného zákona (za takové rozhodnutí skutečně nelze, z důvodů uvedených oběma účastníky v jejich vyjádření, usnesení Vlády ČR o dostavbě T. považovat) a kdy tedy nebylo možno stanovit počátek uvedené lhůty dnem právní moci takového rozhodnutí, bylo třeba posoudit otázku, kdy v daném případě zákonná 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet. V tomto směru je třeba s ohledem na znění ustanovení §72 odstavec 2 zákona č. 182/1993 Sb. vycházet z předmětu ústavní stížnosti, jímž je tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, způsobený podle stěžovatelů postupem obou stížností označených orgánů "při posuzování otázky dostavby T. a při rozhodnutí o tom". Jde tedy o postup obou orgánů před vydáním a při vydání rozhodnutí Vlády ČR o dostavbě T., usnesení č. 109, které, jak bylo zjištěno z uvedeného usnesení, bylo vládou vydáno dne 10. 3. 1993, kdy vláda, jak bylo dále zjištěno ze sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, měla k dispozici zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, týkající se problematiky dostavby T., která vycházela z již dokončené a úplné studie firmy T. Ústavní soud sice sdílí názor Ministerstva průmyslu a obchodu o tom, že oba orgány v tomto řízení je třeba odlišovat a samostatně by bylo třeba posuzovat jejich postup z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, pokud by došlo k posuzování merita věci, avšak v této fázi řízení před Ústavním soudem, týkající se posouzení včasnosti podané ústavní stížnosti, se touto otázkou blíže nezabýval, stejně tak nebylo nutno blíže hodnotit případně rozlišit povahu činnosti obou orgánů z hlediska klasifikace uvedené v ustanovení §72 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb. tedy posuzovat, zda se jednalo o "opatření " či kiny zásah" a kterého z obou orgánů - neboť, i kdyby bylo možno činnost obou orgánů považovat za "opatření" nebo "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu uvedeného ustanovení, pak nelze pominout, že se tak stalo v procesu přípravy, shromažďování podkladů a informací pro rozhodnutí Vlády ČR č. 109 ze dne 10. 3. 1993 a že toto rozhodnutí pak bylo završením a dokončením uvedeného procesu. Proto je třeba, podle názoru Ústavního soudu, považovat právě uvedené rozhodnutí vlády, respektive den jeho vydání, za nejzazší den skutečnosti, která je předmětem této ústavní stížnosti. S ohledem na to, že k vydání usnesení Vlády ČR č. 109 došlo před účinností zákona o Ústavním soudu, je třeba s ohledem na přechodné ustanovení §146 zákona č. 182/1993 Sb. považovat za počátek 60ti denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti den, kdy nabyl účinnosti zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., tj. den 1. 7. 1993. Jestliže tedy byla ústavní stížnost podána teprve dnem 2. 3. 1994, stalo se tak po uplynutí této zákonem stanovené lhůty.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako opožděná podle §43 odstavec 1 písmeno b) odmítnuta, aniž bylo dále třeba zabývat se důvodností námitek účastníků, týkajících se dalších důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti, uvedených pod písmeny c) a d) odstavce 1 §43.
S ohledem na to, že došlo k odmítnutí ústavní stížnosti, nebylo možno ani vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 1994
JUDr. Eva Zarembová