Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.09.1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 42/2 SbNU 35 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:4.US.55.94

sp. zn. IV. ÚS 55/94 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co 238/92, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a obce B. jako vedlejšího účastníka, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co 238/92 s e z r u š u j e . Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 31. 3. 1994, která byla na výzvu Ústavního soudu doplněna právní zástupkyní stěžovatele dne 6. 5. 1994, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co 238/92, kterým bylo zastaveno řízení o jeho restitučním nároku. Jak uvádí stěžovatel, vyzval dne 1. 4. 1991 Obecní úřad v B. k vydání nemovitosti - pozemku, p. č. XXXX o výměře 224 m2 v k. ú. B. Vzhledem k tomu, že obec jako povinná osoba s ním odmítla uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, podal žalobu u Okresního soudu v Jihlavě a tento soud rozsudkem ze dne 18. 12. 1991, sp. zn. 4 C 550/91 jeho návrhu vyhověl a uložil obci povinnost uzavřít dohodu o vydání věci. Tento rozsudek napadla obec odvoláním v lednu 1992. Od té doby se ve věci nic nedělo, ačkoli, podle názoru stěžovatele, šlo o zcela jednoduchou záležitost. Poněvadž nečinnost odvolacího soudu trvala více než jeden rok, požádal v březnu 1993 o sdělení, kdy bude v jednání pokračováno. Jeho dotaz zůstal bez odpovědi, a proto 3. 6. 1993 navštívil soudkyni, která věc vyřizovala. Ta mu přislíbila, že věc vyřídí v nejkratším čase. Ke svému překvapení obdržel v únoru 1994 usnesení Krajského soudu v Brně s datem 29. 12. 1993, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě zrušen, řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena k dalšímu řízení Pozemkovému úřadu v Jihlavě. Tomuto usnesení nepředcházelo žádné jednání. Usnesení je odůvodněno tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že pokud předmětná parcela je v evidenci nemovitostí vedena jako pastvina, jedná se o zemědělskou půdu a není tedy dána pravomoc soudu, ale pozemkového úřadu. Stěžovatel vytýká postupu soudu především to, že bezdůvodným prodlužováním soudního řízení byl postaven do situace, kdy mu názor soudu byl sdělen až v době, kdy již nemohl své nároky u pozemkového úřadu uplatnit. V postoji soudu spatřuje záměrně negativní postoj k jeho restitučnímu nároku a způsob vyřízení považuje za naprosto byrokratický a neodborný. Nesouhlasí tedy ani s názorem, že zde byly důvody k zastavení řízení, neboť pozemek, o který se jedná, nikdy nebyl a není využíván k zemědělské výrobě a jde fakticky o parcelu stavební. Podle jeho názoru tedy soud prvého stupně postupoval správně, když případ posoudil podle zákona č. 87/1991 Sb. a v tomto směru odkazuje i na stanovisko Nejvyššího soudu ČR. Za podstatu své ústavní stížnosti pak považuje porušení základního práva zaručeného v článku 95 Ústavy a článku 38 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru postup soudu porušil jeho právo na to, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. V. P. uvedla ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 5. 1994, že podle jejího názoru je třeba za zemědělskou půdu považovat i takovou, která zemědělsky využívána není, ale je k takovému využití určena. Pokud jde o údajné porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, je délka řízení před Krajským soudem dána vysokým nápadem věcí, který není přiměřený počtu soudců vyřizujících odvolání. Ponechává na posouzení Ústavního soudu, zda tento článek byl porušen, vyslovuje však názor, že průtahy v řízení nemohly ovlivnit jinak věcně správné rozhodnutí. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Obec B. se k ústavní stížnosti vyjádřila prostřednictvím své právní zástupkyně. Ve vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 12. 8. 1994, se obec nevyjadřuje k průtahům v řízení, ale zaměřuje se spíše na odbornou stránku věci. Okresnímu soudu v Jihlavě je vytýkáno, že věc posuzoval podle zákona č. 87/1991 Sb., ač o tento zákon stěžovatel svůj nárok v návrhu neopíral, ale vydání pozemku požadoval s odvoláním na zákon č. 229/1991 Sb., t. j. zákon o půdě. Kromě toho neposoudil soud prvého stupně správně otázku pasivní legitimace. Účastníkem řízení měla být obec a nikoli Obecní úřad v B.. Dále je namítáno, že ústavní stížnost by neměla být připuštěna proto, že stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, konkrétně tím, že neuplatnil právo dovolání ve smyslu ustanovení §237 písm. f) OSŘ. Z těchto důvodů zastává vedlejší účastník názor, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta resp. odmítnuta. Při jednání dne 14. 9. 1994 pak vedlejší účastník dále uvedl, že je třeba vzít zřetel na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí nepřešly věci z vlastnictví České republiky k jejichž vydání uplatnila nárok osoba oprávněná podle zvláštního přepisu. Dále pak doplnil své vyjádření v tom směru, že v roce 1940 byla z iniciativy bývalého vlastníka provedena v pozemkové knize změna, když bývalá stavební parcela byla přepsána na pastvinu. Kromě vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka požádal Ústavní soud o stanovisko i Pozemkový úřad v Jihlavě. Ten ve vyjádření z 20. 6. 1994, doplněném dne 27. 6. 1994, sdělil, že stěžovatelův nárok nevede a že lhůta pro uplatnění nároku zanikla 31. 1. 1993. Kromě toho správní orgán uvádí, že nezastává právní názor, že by byl příslušným orgánem k rozhodnutí o nároku. Zákon č. 229/1991 Sb. představuje lex specialis, který vylučuje postup podle lex generalis. Vzhledem k tomu, že oprávněná osoba nárok neuplatnila ve lhůtě do 31. 1. 1993 podle §9 citovaného zákona, nepovažuje se správní orgán za příslušný k rozhodnutí. Z výše uvedených písemností a ze spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp.zn. 4C 550/91, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána v zákonem předepsané lhůtě. Dále se soud zabýval otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, které právní řád připouští. V tomto směru soud nesdílí stanovisko vedlejšího účastníka, že ústavní stížnosti mělo předcházet dovolání podle §237 písm. f) OSŘ. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, u kterého soud nejprve posuzuje jeho přípustnost. Vzhledem k novosti tohoto institutu a zatím ne příliš početné a ustálené judikatuře zastává senát Ústavního soudu názor, že jako předčasná by mohla být odmítnuta pouze taková stížnost, kde zcela nepochybně bylo dovolání přípustné. V případě, že přípustnost takového dovolání není jednoznačná, nelze stěžovateli nepodání dovolání vytknout. Stejně tak by senát neodmítl stížnost jako opožděnou, pokud by dovolání (s výjimkou dovolání zcela evidentně nepřípustného) podáno bylo, ale bylo dovolacím soudem odmítnuto. Jádro ústavní stížnosti spočívá v názoru stěžovatele, že odvolací soud nepostupoval v souladu s principy, které Listina základních práv a svobod (dále jen Listina) stanoví v hlavě páté. Ústavní soud po posouzení všech důkazů, které byly provedeny vesměs Okresním soudem v Jihlavě, dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Podle ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Principy této Úmluvy, pokud jde o právo na soudní ochranu, jsou pak upraveny též v hlavě páté Listiny. Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení soudů svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy uvedené ve výše zmíněných článcích Listiny a Úmluvy. V daném případě je nesporné, že Krajský soud v Brně svým postupem de facto odepřel stěžovateli poskytnutí práva na soudní ochranu, když zastavil řízení, aniž by k tomu měl zcela jasné a nepopiratelné důvody. Odvolací soud vůbec nezohlednil skutečnost, že dokonce sama žalovaná strana ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že pozemek je v centru obce, nikdy zemědělsky využíván nebyl a není, že se jedná ve skutečnosti o stavební parcelu po demolici dvou starých domů a že tedy případné vydání se řídí zákonem č. 87/1991 Sb. Námitky obce proti vydání spočívaly v tom, že pozemek nelze vydat, neboť byl zastavěn. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je obecnou restituční normou, kterou nelze použít pouze v případech, kdy je zmírnění křivd upraveno speciálním předpisem. Podle §1 odst. 4 se tohoto zákona nepoužije též tehdy, jestliže majetkové křivdy vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch. Musí tedy jít nejen o půdu, která je jako zemědělská vedena, ale musí být i splněna podmínka jejího zemědělského využití. Využívání k zemědělským účelům v době odnětí vlastnického práva je rovněž podmínkou pro případný postup podle §30 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve svém komplexu se tedy postup odvolacího soudu jeví jako řízení, ve kterém nebylo respektováno právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu nemá oporu v provedených důkazech a ve svých důsledcích staví stěžovatele do situace, kdy by svoje práva k předmětné nemovitosti, která jsou jinak nepopiratelná, nemohl uplatnit. Postup soudu tak budí dojem, že spíše než o spravedlivé rozhodnutí věci šlo o nalezení formálního argumentu pro vyřízení starého případu. Stěžovateli lze rovněž přisvědčit v tom, že v řízení došlo ke zcela zbytečným průtahům. Odvolání ve věci bylo podáno 22. 1. 1992 a odvolacímu soudu byl spis doručen 24. 2. 1992. Pomineme-li úkon odvolacího soudu směřující k vydání doplňujícího rozsudku z 8. 4. 1992, který se týkal nákladů řízení, odvolací soud ve věci neučinil žádné úkony po dobu takřka dvou let, aby pak bez jednání řízení zastavil. Námitky soudu, že k těmto průtahům došlo v důsledku obecně známé přetíženosti soudů, je sice možné připustit jako konstatování obecného stavu, těžko však ve věci samé. Navíc pak je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. Z výše uvedených důvodů proto dospěl soud k závěru, že napadené usnesení a zejména pak řízení, které mu předcházelo, je v rozporu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto napadené rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. září 1994