ECLI:CZ:US:1994:4.US.72.94
sp. zn. IV. ÚS 72/94
Usnesení
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P.H., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 7 C 61/92, ze dne 2. 6. 1993 a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 25 Co 508/93-30, ze dne 25. 1. 1991, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a BP, s.p. v likvidaci, F.K., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. I.H., komerční právničkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou, včas podanou, ústavní stížností domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 7 C 61/92, ze dne 2. 6. 1993, a rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 25 Co 508/93-30, ze dne 25. 1. 1991, a rozhodl tak, že lhůta k podání žádosti o vydání nemovitostí byla dodržena.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 7 C 61/92-14, ze dne 2. 6. 1993, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby českému státu - BP, byla stanovena povinnost vydat stěžovateli dům čp. 376 na pozemku č. 1895 v k.ú. H. a dále povinnost sepsat dohodu o předání domu a převodu všech vlastnických práv a povinností na navrhovatele. Uvedený soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, posuzoval návrh stěžovatele podle zákona č. 403/1990 Sb. a s ohledem na to, že zjistil, že stěžovatel vyzval povinnou osobu k vydání nemovitostí teprve dne 27. 9. 1991, tedy po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení 19 citovaného zákona, návrh zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž soudu I. stupně v podstatě vytýkal, že nevzal v úvahu překážku vytvořenou nedostatkem součinnosti státních orgánů, která způsobila opožděné podání výzvy. Ještě v průběhu lhůty získal stěžovatel, jak uvedl, pořadí na vydání výpisu z pozemkové knihy a tento výpis obdržel teprve dnem 25. 7. 1991. Je tedy přesvědčen o tom, že po dobu trvání této překážky byla přetržena šestiměsíční lhůta k podání výzvy k vydání nemovitostí.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil, když zjistil, že předmětné nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatel svým návrhem domáhal, které byly původně ve vlastnictví jeho dědečka V.H., přešly do vlastnictví čsl. státu na základě rozhodnutí finančního odboru rady ONV, ze dne 9. 12. 1959, zn. Fin. Nč-čp.376/VII Pa/Kl, vydaného podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 28. 12. 1959. Dospěl proto ke shodnému závěru jako soud I. stupně, že při posuzování nároku stěžovatele je třeba použít zákona č. 403/1990 Sb., který, jak plyne z jeho 1, se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým, věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle zákona č. 71/1959 Sb. Shodně jako soud I. stupně
poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na ustanovení §19 zákona č. 403/1990 Sb. a lhůtu v něm stanovenou a k odvolacím námitkám stěžovatele pak uvedl, že citovaný zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo tuto lhůtu přerušit, a to ani v případě, že by zmeškání této lhůty způsobil výlučně někdo jiný, než osoba oprávněná.
V ústavní stížnosti směřující proti oběma citovaným rozhodnutím pak stěžovatel v podstatě uvádí, že podle jeho názoru, i když je lhůta uvedená v ustanovení §19 zákona č. 403/1990 Sb. lhůtou prekluzivní, není možno ji vykládat k tíži těch oprávněných osob, které ji zmeškaly v důsledku zavinění státního orgánu. Jestliže státní orgán nebyl schopen v požadované době vyhotovit výpis z pozemkové knihy osvědčující nárok oprávněné osoby, pak tato nesoučinnost státních orgánů či jejich neschopnost nemůže znamenat uplynutí prekluzivní lhůty. Uvádí dále, že jestliže smyslem restitučních zákonů bylo odstranit křivdy a nespravedlnosti způsobené totalitním režimem, kterým byla porušena základní lidská a občanská práva, pak je způsobením stejné křivdy, když opět státní orgán stejného státu, byť jiného režimu, nevystaví v patřičné lhůtě doklad opravňující k vydání nemovitosti osobě, která zmíněnou křivdu utrpěla. V důsledku obou napadených rozhodnutí pak, podle jeho názoru, došlo k porušení jednoho ze základních lidských práv - práva vlastnického.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, stejně tak, jako vedlejší účastník.
Podstata ústavní stížnosti i argumenty v ní uvedené v zásadě pouze opakují námitky, uváděně stěžovatelem v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vypořádal. Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
V daném případě, z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 7 C 61/92, nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatele byly porušeny ústavní principy, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, ke stěžovatelem namítanému porušení vlastnického práva dojít nemohlo, neboť obnova vlastnického práva je u restitučních zákonů podmíněna mimo jiné také uplatněním práva v zákonem stanovených lhůtách. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Proto byla jako taková podle §43 odstavec 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb. soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 1994
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj