ECLI:CZ:US:1994:4.US.89.94
sp. zn. IV. ÚS 89/94
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti ing. R.G., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, čj. 33 Ca 43/94-15, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O.Ú., pozemkového úřadu v P., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím O.Ú., Okresního pozemkového úřadu v P., ze dne 13. 12. 1993, čj. Ž 1534/92 R 1, a Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, čj. 33 Ca 43/94-15, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem, ve výroku pozemkového úřadu blíže uvedených, nemovitostí v okrese P., stěžovatel, jenž svůj restituční nárok uplatnil podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přehlíží, pokud se týče aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tu podstatnou skutečnost, že původní vlastník nemovitostí R.D.G. nesplňuje základní restituční podmínku uvedenou v ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona, totiž státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, nyní státní občanství České republiky, a to v době jeho úmrtí. Na tuto skutečnost je zcela správně poukázáno v obou napadených rozhodnutích a sotva ji lze zpochybňovat tvrzením, že při sčítání obyvatel v roce 1929 nešlo vůbec o svobodný akt volby mezi německou a českou národností. Používání německé řeči ve stěžovatelově rodině vskutku ještě nemuselo znamenat, že všichni její členové byli německé národnosti, nicméně, jak i Ústavní soud zjistil z potvrzení archívu Ministerstva vnitra, ze dne 31. 10. 1945, čj. 39848/45, bývalý vlastník má ve sčítacím archu sčítání lidu Československé republiky ze dne 1. 12. 1930 (K n/L. 1) zapsánu národnost německou. Jakkoli tedy stěžovateli bylo dnem 30. 12. 1992 uděleno občanství České republiky, nelze tím zhojit skutečnost, že původní vlastník ke dni svého úmrtí podmínku občanství České republiky nesplňoval. Zákon ČNR č. 234/1992 Sb., ve znění zákona ČNR č. 441/1992 Sb., vydaný na základě zmocňovacího ustanovení §7 zákona č. 93/1992 Sb., novelizujícího zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy sice prolomil tzv. rozhodné období, běžící od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to tak, že upravil restituci majetku státních občanů České a Slovenské Federativní republiky, trvale žijících na území České republiky, kteří ztratili majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, a to za dále uvedených podmínek, nezměnil však nic na skutečnosti, že, vyjma případů uvedených v §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění zákona ČNR č. 441/1992 Sb., zůstává tzv. rozhodné období podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, základní podmínkou úspěšného uplatnění restitučních nároků podle citovaných zákonů.
Opřel-li stěžovatel svůj nárok také o zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musel proto nutně počítat s uvedenou podmínkou rozhodného období, jež v projednávané věci bezpochyby splněna není. Také Ústavní soud totiž sdílí stanovisko zastávané obecnými soudy (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 1993, Odon 4/93, uveřejněný pod R 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že k přechodu majetku na stát docházelo bez ohledu na intabulační princip. Všechna tvrzení uvedená v ústavní stížnosti a doplnění k ní jsou tedy z tohoto pohledu evidentně bezpodstatná, neboť i v případě, že by alespoň některým z nich nebylo možno upřít oprávnění, by nedošlo k naplnění uvedené základní podmínky. To platí i pokud jde o stěžovatelovu výtku, že v některých případech jsou v pozemkové knize uvedeny zápisy uvádějící pouze uvalení národní správy v letech 19451950 a zápisy provedené až po roce 1954, v řadě případů tyto zápisy o konfiskaci, popř. o uvalení národní správy, dokonce chybí, takže jako poslední vlastník je uveden R.R.D.G. Jestliže totiž k vydání rozhodnutí podle §3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., popř. podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., v projednávané věci došlo alespoň v některých případech, byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů "kategorizován", takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebyla vydána nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege. Má-li pak stěžovatel na mysli jiný nárok, nevážící se k zákonu ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani k zákonu č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo mu již ze strany Městského soudu v Praze vysvětleno, že v takovém případě by musel postupovat odlišným způsobem.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 1994
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj