Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 12.07.1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 [ nález / GÜTTLER / výz-1 ],paralelní citace: N 38/1 SbNU 279 [ 164/1994 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.3.94
Restituce - zrušení podmínky trvalého pobytu pro určení nároku
Právní věta1. Omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze některými subjekty obsahuje čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který uvádí, že "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (od 1. 1. 1993 v České republice). Ve vazbě na čl. 42 odst. 1 Listiny pod pojmem "občan" se rozumí státní občan ČSFR (ČR). Tato úprava se však u fyzických osob týká pouze podmínky státního občanství České republiky, a to ještě nikoli obecně, nýbrž jen ohledně určitých věcí v zákoně stanovených. Listina v uvedeném ustanovení pak nezmocňuje zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci restitučního procesu či obecně), totiž podmínky trvalého pobytu na území České republiky. Takové zmocnění nelze nalézt ani v jiných ústavních předpisech českého státu.2. Výraz "trvalý pobyt" je upraven v ust. §3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. Trvalým pobytem je pobyt v místě stálého bydliště občana, to je zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z ustanovení §1 citovaného zákona vyplývá, že účelem zákona je úprava a zabezpečení řádného a včasného hlášení a evidence československých státních občanů na území tehdejší ČSSR. Jde tedy o zákon z oblasti práva veřejného, který má povahu toliko evidenční a policejní; to je ostatně patrno i z ustanovení §3 odst. 3 tohoto zákona, podle něhož trvalý pobyt mohou mít občané jen v objektech, které jsou označeny číslem podle zvláštních předpisů. Pojem "trvalého pobytu" by proto neměl mít relevanci v normě, která upravuje soukromoprávní vztahy, jakou je ve zkoumaném případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.3.94
sp. zn. Pl. ÚS 3/94NálezÚstavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o návrhu na zrušení 1) části ustanovení §3 odstavce 1 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech " a má trvalý pobyt na jejím území" a části ustanovení §3 odstavce 2 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", 2) části ustanovení §5 odstavce 2 a odstavce 4 zákona č. 87/1991 Sb. ,o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona" takto:Dnem 1. listopadu 1994 se zrušují:1) v ustanovení §3 odstavci 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení §3 odstavci 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",2) v ustanovení §5 odstavci 2 a odstavci 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".Odůvodnění:I.Skupina 53 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala návrh:1. na zrušení části věty za čárkou, totiž slov "a má trvalý pobyt na jejím území" v ust. §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., zák. č. 267/1992 Sb. a zák. č. 134/1993 Sb. a v ust. §3 odst. 2 téhož zákona, ve znění pozdějších předpisů, v části věty znějící "a mají trvalý pobyt na jejím území" s poukazem na to, že jsou v rozporu:a) s ustanovením čl. 1 , 4 a 10Ústavy České republikyb) s ustanovením čl. 1 , 3 , 4 a 11 odst. 1 věta druhá, jakož i s čl. 36 , 38 a 42Listiny základních práv a svobodc) s ustanovením čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod2. na zrušení části ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona." V doplňujícím podání ze dne 2. 6. 1994 se praví, že tato ustanovení jsou v uvedených slovech rozporná s týmiž ústavními předpisy , s nimiž jsou v rozporu napadené části §3 odstavců 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb.Návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl odůvodněn takto:
ad 1) Cílem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.), je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, které byly v tzv. rozhodném období (t. j. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) učiněny v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená v mezinárodněprávních dokumentech a smlouvách závazných pro náš stát. K dosažení tohoto cíle zákon upravil i podmínky, jejichž splnění je předpokladem vzniku nových práv a závazků upravených zákonem č. 87/1991 Sb., resp. nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci.Z ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. pak vyplývá, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ust. §6 zákona , pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území; v případě, že tato osoba již zemřela, je oprávněnou osobou ta fyzická osoba, která je jako zvláštní právní nástupce uvedena v §3 odst. 2 sub. písm. a) až e) , pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. Ten, kdo obě tyto podmínky nesplňuje, není oprávněnou osobou ve smyslu těchto ustanovení.Vzhledem k ústavnímu pořádku České republiky a se zřetelem k ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, je podmínka trvalého pobytu na území České republiky podmínkou nepřípustnou, neboť nepřiměřeně omezuje "ucházení se" o majetková práva, především o práva vlastnická, v jejichž navrácení spočívá zmírnění následků v minulosti způsobených křivd. V důsledku stanovení této podmínky (vedle podmínky druhé, tj. příslušného státního občanství), byly fyzické osoby, kterým byl v minulosti odňat majetek, resp. jejich právní nástupci, rozděleny na kategorii rovnoprávnějších a na kategorii méně rovnoprávných lidí.Stanovení podmínky "trvalého pobytu" je zjevně diskriminační povahy. Jde o výraz z oblasti práva veřejného, který se vyskytuje pouze v zákoně č. 135/1982 Sb. , o hlášení a evidenci pobytu občanů, tedy v předpise, který měl (kromě jiných cílů typických pro totalitní režim) za cíl zřetelně oddělit od sebe dva druhy lidí. Takové rozlišování je třeba odmítnout a to nejen pro oblast soukromoprávní, ale pro celý právní řád státu, který se proklamuje jako stát právní. Tím spíše je třeba odmítnout použití takového výrazu v zákoně, jehož cílem je zmírnění následků křivd minulých let.ad 2) Zákon č. 87/1991 Sb. stanovil dále nezvyklé a dané věci neúměrně krátké lhůty jak pro tzv. výzvu k vydání věci, tak i pro uplatnění tzv. nároku oprávněné osoby u soudu. Zatímco prvá z nich je prekluzivní ex lege, stala se jí druhá lhůta toliko výkladem státních notářství a soudů. Vzhledem k tomu, že podmínky státního občanství a trvalého pobytu měly být splněny nejpozději v den podání tzv. výzvy, resp. podle výkladu soudů dokonce nejpozději v den účinnosti dotyčného zákona, bylo pro osoby žijící mimo území českého státu takřka nemožné je splnit.Z této argumentace plyne, že napadené části ust. §3 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. jsou protiústavní, protože v rozporu s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10Ústavy znerovnoprávňují lidi, kteří jsou si rovni, zejména protiprávně rozlišují mezi vlastníky. Napadené části ust. §3 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. tak porušují ust. čl. 1 , 4 a 10Ústavy České republiky, dále ust. čl. 1 , čl. 3, čl. 4 a čl. 11 odst. 1 věta druhá, jakož i čl. 36 , 38 a 42Listiny základních práv a svobod a ust. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod.Pokud jde o návrh na zrušení části ust. §5 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona", je odůvodněn zejména úzkou souvislostí s ust. §3 odst. 1 a odst. 2 téhož zákona , neboť jen tak lze umožnit těm, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby jej řádně uplatnili v nové lhůtě, jejíž počátek bude spadat vjedno s nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu.II.Návrh skupiny poslanců byl nejdříve přezkoumán po stránce formální. Důvody pro odmítnutí návrhu ve smyslu ust. §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nebyly shledány.III.Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 1994 (podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny) uvedla, že přijatý zákon č. 87/1991 Sb. je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění dne 21. března 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Smyslem zákona je provedení alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, neboť četnost oblastí společenského života, ve kterých byly v naší republice majetkové a jiné křivdy v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 napáchány, a množství postižených osob, do značné míry omezují možnosti komplexní právní úpravy, která by zahrnula nápravu následků všech křivd. Stejně tak není možné provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění všech, kteří byli v minulosti poškozeni. V souladu s tímto principem zákon stanovil u oprávněných osob jako podmínku státní občanství a trvalý pobyt na území republiky. Přijetí této zásady plně odpovídá mezinárodním zvyklostem.Je tedy věcí Ústavního soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 a §5 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.IV.Ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10Ústavy , které jsou podle názoru skupiny poslanců napadenými částmi ust. §3 odst. 1 a odst. 2 a ust. §5 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů porušeny, stanoví toto:- článek 1Ústavy : Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.- článek 4Ústavy : Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.- článek 10Ústavy : Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.- článek 1Listiny Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v základních práv právech. Základní práva a svobody jsou a svobod (dále nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a jen "Listiny"): nezrušitelné.- článek 3 odst . Základní práva a svobody se zaručují všem bez 1. Listiny : rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.- článek 3 odst. 2 Každý má právo svobodně rozhodovat o své Listiny : národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování ohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.- článek 3 odst. 3 Nikomu nesmí být způsobena újma na právech Listiny : pro uplatňování jeho základních práv a svobod.- článek 4 odst. 1 Povinnosti mohou být ukládány toliko na Listiny :základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.- článek 4 odst. 2 Meze základních práv a svobod mohou být za Listiny : podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem.- článek 4 odst. 3 Zákonné omezení základních práv a svobod musí Listiny : platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.- článek 4 odst. 4 Při používání ustanovení o mezích základních Listiny : práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.- článek 11 odst.1 Vlastnické právo všech vlastníků má stejný věta druhá zákonný obsah a ochranu.Listiny :- článek 36 odst.1 Každý se může domáhat stanoveným postupem Listiny : svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.- článek 38 odst.1 Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Listiny : Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.- článek 42 odst.1 Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí Listiny : se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.- článek 42 odst.2 Cizinci používají v České a Slovenské Listiny : Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou , pokud nejsou přiznána výslovně občanům.- článek 42 odst.3 Pokud dosavadní předpisy používají pojmu Listiny : "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.- článek 1 odst.1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod :Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.V.Dne 29. dubna 1994 byl přijat zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. července 1994. Podle čl. I, bodu 1. se v §3 za odstavec 1 vkládají nové odstavce 2 a 3 a dosavadní odstavce 2 a 3 se označují jako odstavce 4 a 5. Touto zákonnou změnou je tedy dotčeno i číslování napadeného ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který se nadále označuje jako odstavec 4.VI.Vlastní rozbor problematiky1) Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou ústavnosti zúžení okruhu osob, jimž byly způsobeny některé majetkové a jiné křivdy z občanskoprávních a pracovněprávních úkonů a ze správních aktů, které byly v tzv. rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) učiněny v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená v mezinárodních dokumentech a smlouvách závazných pro náš stát (§1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Zúžení okruhu oprávněných osob vyplývá z ust. §3 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož je oprávněnou osobou pouze fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. V případě, že tato osoba již zemřela, je oprávněnou osobou ta fyzická osoba, která je jako právní nástupce uvedena v §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona (dříve v §3 odst. 2 písm. a) až e) ) pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území.Po celou dobu aplikace těchto předpisů je vedena odborná diskuse o souladu tohoto zákonného řešení s mezinárodními zásadami obsaženými v současné době i v Listině základních práv a svobod , zejména s ohledem na možnost porušení principu rovnosti, konkrétně principu rovnosti v přístupu k majetku odňatému v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) způsoby popsanými v zákoně.Argumentace týkající se porušení principu rovnosti navíc poukazuje i na odlišnou koncepci této otázky v zákoně č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších změn a doplnění, který toto zúžení neobsahuje.Je nesporné, že i v procesech restituce vlastnictví je nezbytné posuzovat zásadu rovnosti před zákonem v souvislosti se specifiky oblasti, v níž má nalézt své naplnění. Je třeba uvážit, zda za existence pouze relativní rovnosti potencionálně zainteresovaných fyzických osob může ústavněprávní koncepce základních práv České republiky tolerovat existenci zužujícího ustanovení co do okruhu subjektů práva podle kritéria trvalého pobytu na území České republiky.V prvé řadě je nutné posoudit interpretační význam samotné preambule zákona č. 87/1991 Sb., z níž vyplývá, že cílem právní úpravy je "snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jde tedy o vymezení obsahu pojmu "některých" majetkových a jiných křivd. Vzniká otázka, zda lze tento pojem chápat nejen ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových zásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období, či zda je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů s ohledem na to, zda mají trvalý pobyt v ČSFR (od 1. 1. 1993 v České republice). Na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Slovní spojení "některé majetkové a jiné křivdy" lze považovat za vyjádření vůle zákonodárce zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější. Prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého restitučního titulu naplní, však z uvedené formulace preambule zákona dovodit nelze. Z toho je možné usuzovat, že mezi definicí pojmu "oprávněné osoby" podle ust. §3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odst. 2) napadeného zákona a textem i smyslem jeho preambule není souladu.Možnost výslovného omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze některými subjekty obsahuje článek 11 odst. 2Listiny, který uvádí, že "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice (od 1. 1. 1993 v České republice). Ve vazbě na článek 42 odst. 1Listiny pod pojmem "občan" se rozumí státní občan ČSFR (České republiky). Tato úprava se však u fyzických osob týká pouze podmínky státního občanství České republiky, a to ještě nikoli obecně, nýbrž jen ohledně určitých věcí v zákoně stanovených. Citované ustanovení, které klade důraz na pojem "určité věci", sice stanoví jako podmínku sídlo v ČSFR, avšak tato podmínka se týká pouze právnických osob a nikoli občanů. To je dáno z gramatického hlediska zejména použitím spojky "nebo", která v tomto kontextu nemá význam slučovací, nýbrž vylučovací, jakož i použitím výrazu "se sídlem", jenž v současné češtině vyjadřuje umístění osob právnických a nikoli fyzických; u těch se hovoří o "bydlišti" nebo "pobytu". Listina v uvedeném ustanovení pak nezmocňuje zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci restitučního procesu či obecně), totiž podmínky trvalého pobytu na území České republiky. Takové zmocnění nelze nalézt ani v jiných ústavních předpisech českého státu.Sám výraz "trvalý pobyt" je upraven v ust. §3 odst. 2 zák. č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. Trvalým pobytem je pobyt v místě stálého bydliště občana, to je zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z ustanovení §1 citovaného zákona vyplývá, že účelem zákona je úprava a zabezpečení řádného a včasného hlášení a evidence pobytu československých státních občanů na území tehdejší ČSSR. Jde tedy o zákon z oblasti práva veřejného, který má povahu toliko evidenční a policejní; to je ostatně patrno i z ustanovení §3 odst. 3 tohoto zákona , podle něhož trvalý pobyt mohou mít občané jen v objektech, které jsou označeny číslem podle zvláštních předpisů. Pojem "trvalého pobytu" by proto neměl mít relevanci v normě, která upravuje soukromoprávní vztahy, jakou je ve zkoumaném případě zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích.Při řešení otázky ústavnosti podmínky trvalého pobytu ve smyslu napadeného zákona je dále nutno zvážit ustanovení článku 14 odst. 1 a odst. 2Listiny, i když se jej návrh skupiny poslanců výslovně nedovolává. Podle tohoto článku svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky (nyní České republiky), má právo svobodně ji opustit. Jestliže tedy napadené ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ( §3 odst. 1 , 2 - nyní 4) považuje za oprávněnou osobu jen fyzickou osobu, která (mimo další podmínky) má trvalý pobyt na území ČSFR (ČR) - a jestliže zákon jen této osobě umožňuje s úspěchem žádat o vydání odňatých věcí - pak tato zákonná podmínka ve svých důsledcích ústavně zaručenou svobodu pobytu a pohybu ignoruje.Z citovaného článku dále vyplývá, že Listinou zaručená svoboda pobytu je právem jednotlivce, které je vůči státu vynutitelné. Jde o subjektivní nárok veřejnoprávní povahy na rozdíl od subjektivních nároků soukromoprávních, jež jsou výrazem právního vztahu dvou rovných subjektů. Jednotlivec sám však nemá žádné donucovací mocenské prostředky vůči státní moci. Nezbytnou součástí právního řádu proto musí být i nástroje, které tuto disparitu vyrovnávají. Mezi nejdůležitější z nich právě patří ústavní garance základních lidských práv a svobod.Donucování strpět nebo snášet omezení práv v rozsahu překračujícím meze stanovené ústavními zákony a Listinou základních práv a svobod je třeba pokládat za neoprávněný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle článku 4 odst. 2Listiny meze těchto práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem za podmínek stanovených Listinou. Jak již bylo uvedeno, omezení vlastnického práva normuje Listina v článku 11 odst. 2, jen se zřetelem k státnímu občanství fyzických osob, nikoli se zřetelem k pobytu občanů; podstata tohoto omezení ve smyslu citovaného ustanovení Listiny však netkví v tom, že by článek 11 odstavec 2 akcentoval podmínku státního občanství fyzických osob, nýbrž v tom, že se uvedené omezení týká určitých věcí vymezených zákonem (srov. str. 10, 2. odstavec). (Ostatní omezení vlastnictví v článku 11 odst. 3, odst. 4Listiny se souzené věci netýkají). Listina v článku 4 odst. 3 současně zdůrazňuje, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Toto ustanovení úzce souvisí se základním principem rovnosti lidí podle článku 1Listiny. Je tedy zřejmé, že uvedené předpisy nejsou ustanovením §3 odst. 1, odst. 4 (dříve odst. 2) napadeného zákona respektovány.Ústavní soud dále posuzoval návrh skupiny poslanců i v širším kontextu a zjišťoval, zda a jak byly upraveny restituce, odškodňování a rehabilitace v jiných srovnatelných zemích střední a východní Evropy. Ve Spolkové republice Německo byla vydána vyhláška o přihlašování majetkověprávních nároků ze dne 11. 10. 1990 (spolkový zákon I, str. 2162, naposledy změněn článkem 5 druhé změny ze dne 14. 7. 1992, spolkový zákon I, str. 1257, 1268) ve znění novely z 3. 8. 1992 (spolkový zákon I, str. 1481). Tato vyhláška platí pro posuzování majetkových hodnot, které byly zabaveny, státně nebo vykonavatelsky spravovány na základě vyjmenovaných předpisů, mezi nimiž je v §1 odst. 1 písm. e) uvedena vyhláška z 11. 11. 1968 o právech a povinnostech správce majetku vlastníků, kteří nezákonně opustili Německou demokratickou republiku, vůči věřitelům v NDR (§1). Citovaná vyhláška z 11. 10. 1990 dále platí pro zajištění majetkových hodnot, které byly odejmuty v souvislosti s trestním řízením pro jednání proti právnímu státu, pokud oprávněné osoby požádaly o revizi trestního rozsudku nebo jiných opatření trestního stíhání podle zákona o rehabilitacích ze 6. září 1990 (zákon I, č. 60, str. 1459) ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 písm. b).Podle §2 odst. 1 nároky podle této vyhlášky mohou ohlásit fyzické nebo právnické osoby, jejichž majetkové hodnoty byly postiženy podle opatření ve vyhlášce uvedených, což platí i pro dědice a právní nástupce právnických osob (srov. "Regelung offener Vermögensfragen in den neuen Bundesländern", Verlag für die Rechts -und-Anwaltspraxis Herne/Berlin, 2. vydání 1992, str. 65 a násl.).Dále byl ve Spolkové republice Německo vydán zákon o úpravě otevřených majetkových otázek z 23. 9. 1990, který je součástí smlouvy o sjednocení s NDR ze dne 31. 8. 1990 (spolkový zákon 1990, str. 885, 1159). Tento zákon upravuje v §1 odst. 1 majetkověprávní nároky na majetkové hodnoty, kteréa) byly vyvlastněny bez odškodnění a převedeny do národního majetku;b) byly vyvlastněny proti nižšímu odškodnění, než příslušelo občanům dřívější NDR;c) byly státními správci nebo po převedení do státního majetku příkazcem odprodány třetím osobám;d) byly na základě rozhodnutí prezidia Rady ministrů ze 7. 2. 1972 a souvisejících úprav převedeny do státního majetku.Zákon v dalších odstavcích (2 až 8, ust. §1) upravuje celou řadu dalších majetkověprávních otázek.Pojem "oprávněné osoby" je v §2 odst. 1 zákona z 23. 9. 1990 vymezen takto:
Oprávněné osoby ve smyslu tohoto zákona jsou fyzické a právnické osoby a osobní obchodní společnosti, jejichž majetkové hodnoty jsou postiženy opatřeními podle §1, a jejich právní nástupci. Nejsou-li uplatněny nároky židovských oprávněných osob ve smyslu §1 odst. 6 nebo jejich právních nástupců, platí vzhledem k nárokům podle majetkového zákona následnické organizace restitučního práva a - pokud tyto žádné nároky neohlásí - Conference on Jewish Material Claims against Germany, Inc. jako právní nástupce. Totéž platí, pokud je stát dědicem nebo dědicem po dědici židovského pronásledovaného ve smyslu §1 odst. 6 nebo pokud byla židovská právnická osoba nebo právně nezpůsobilé židovské sdružení osob z důvodu §1 odst. 6 rozpuštěno nebo donuceno k samorozpuštění (srov. týž pramen jako shora).Z uvedeného textu je patrno, že v obou výše uvedených normách nejsou oprávněné osoby v uplatnění svých práv jakkoli omezeny ani určením trvalého pobytu v zemi, ani státní příslušností. I komparatistický pohled na souzenou věc nasvědčuje tedy tomu, že návrh skupiny poslanců je opodstatněn.Ústavní soud proto dospěl k závěru, že návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení napadené části ustanovení §3 odst. 1 , odst. 2 (nyní odst. 4) zák. č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, je důvodný, pokud poukazuje na rozpor:- s článkem 1Ústavy , který prohlašuje Českou republiku za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,- s článkem 1Listiny , zaručujícím rovnost v právech,- s článkem 3 odst. 1Listiny , zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod,- s článkem 4 odst. 2Listiny , stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem,- s článkem 4 odst. 3Listiny , který určuje, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky,- s článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod , určujícím, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.- s článkem 10Ústavy , podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republiky vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.Napadené ustanovení zákona je dále v rozporu s článkem 11 odst. 2Listiny , který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Rovněž je v rozporu s čl. 14 odst. 1, 2Listiny , který zakotvuje svobodu pohybu a pobytu a další práva v něm uvedená.Pokud se však poslanecký návrh opírá o níže uvedené články Ústavy a Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud jejich porušení z těchto důvodů:- článek 4Ústavy - stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tento článek klade důraz na ochranu soudní mocí, má tedy jiný smysl a nedotýká se částí ustanovení §3 odst. 1, odst. 4 (dříve odst. 2) zák. č.87/1991 Sb.,- články 36 a 38 Listiny - oba tyto články kladou důraz na ochranu soudní mocí, tedy stejně jako článek 4Ústavy ,- článek 42Listiny - nejde o rozpor s tímto článkem. Návrh napadá podmínku trvalého pobytu, článek 42Listiny lidských práv a základních svobod zaručených Listinou pro cizince, pokud tato práva nejsou přiznána výslovně občanům. Článek 42Listiny se tedy souzené věci vůbec netýká.2) Návrh skupiny poslanců dále brojí proti neúměrně krátké lhůtě stanovené v ustanovení §5 odst. 2, odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. k podání výzvy k vydání věci (6 měsíců ode dne účinnosti zákona) a k uplatnění nároku oprávněné osoby u soudu (1 rok ode dne účinnosti zákona). Návrh argumentuje zejména tím, že tato ustanovení jsou s ustanovením §3 odst. 1, odst. 2 (nyní odst. 4) napadeného zákona - která jsou zjevně protiústavní - organicky spojena, neboť normují způsob, jak může (a musí) oprávněná osoba svůj nárok realizovat. Za této situace je podle návrhu skupiny poslanců nezbytné zrušit v ust. §5 odst. 2, odst. 4 slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť jen tím lze umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu (tedy občanům České republiky, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají), aby jej řádně uplatnili ve lhůtě, jejíž počátek bude spadat v jedno s nabytím účinnosti zrušujícího nálezu Ústavního soudu.V předchozích úvahách Ústavní soud dospěl k názoru, že ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 ( dříve odst. 2) zák. č. 87/1991 Sb., pokud normovalo pro oprávněné osoby též podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (od 1. 1. 1993 na území České republiky), je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti lidí, zakotveným v Listině základních práv a svobod. Tento závěr by však sám o sobě nestačil k odstranění nerovnosti mezi oprávněnými osobami, neboť lhůty obsažené v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 napadeného zákona již uplynuly. Fyzické osoby, které jsou občany České republiky a nemají na jejím území trvalý pobyt, by tedy nemohly své nároky s úspěchem uplatnit, neboť uplynutím zákonné lhůty zanikly. Tím by se zrušení neústavních ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odst. 2) napadeného zákona zcela minulo účinkem. K naplnění ústavních principů, které vyvolává nutnost zrušit části ustanovení §3 odst. 1, odst. 4 (dříve odst. 2) zákona , je proto nezbytné zrušit i část ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona, konkrétně slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť, jak správně uvádí navrhovatel, jen tak se umožní občanům, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas. Ustanovení §5 odst. 2, 4 a §3 odst. 1, 4 (dříve odst. 2) zákona jsou tedy vzájemně natolik spjata, že je nelze od sebe oddělovat a uvažovat o ústavnosti §5 odst. 2 , 4 samostatně. Proto Ústavní soud dovozuje, že rovněž napadená část ust. §5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. je ve svých důsledcích v rozporu s týmiž ústavními předpisy, které jsou porušeny napadenou částí ust. §3 odst. 1, 2 tohoto zákona.Jestliže Ústavní soud zrušuje v ust. §5 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", pak lhůta uvedená v §5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. 11. 1994. Tento závěr je nezbytný, neboť jinak by v souzené věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených částí ustanovení §3 odstavce 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb. , nebyla garantována. Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (České republiky), kterou nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (České republiky) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.Ústavní soud se pro úplnost zabýval i námitkou navrhovatele, že 6měsíční lhůta k výzvě k vydání věci a 1roční lhůta k uplatnění nároku u soudu, které počínají běžet již dnem účinnosti zákona, jsou nepřiměřeně krátké. I této námitce je třeba přisvědčit. Významné je, že se obě lhůty váží na účinnost zákona, o němž se řada občanů s trvalým pobytem mimo území republiky, zejména občanů ze zámořských zemí, nemusela, popř. nemohla vůbec včas dozvědět. Za této situace je stanovení několikaměsíčních lhůt k uplatnění nároku zejména ve vztahu k těmto občanům diskriminující, neboť ve svých důsledcích mnoha z nich znemožnilo, aby své nároky v zákonné lhůtě uplatnili. Z tohoto hlediska lze dovozovat, že určení nepřiměřeně krátkých lhůt v ust. §5 odst. 2, 4 zákona je v rozporu s ústavními předpisy, jichž se návrh skupiny poslanců dovolává. Důsledně vzato je v rozporu i s ust. čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , neboť zejména uvedeným občanům nebylo určením zcela nereálných lhůt umožněno, aby se svého práva domáhali u nezávislého a nestranného soudu.Lhůty uvedené v ust. §5 odst. 2, 4 zák. č. 87/1991 Sb. ovšem Ústavní soudu zrušit nemůže již z toho důvodu, že návrh na jejich zrušení podán nebyl. I kdyby však takový návrh podán byl, zrušením uvedených lhůt by obě ustanovení pozbyla jakýkoli věcný smysl. I s přihlédnutím k tomu Ústavní soud dovozuje, že ochraně ústavnosti odpovídá výše uvedený závěr, podle něhož se stávající lhůty váží na vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, tedy na den 1. 11. 1994. Tím jsou dostatečně respektována rovná práva všech občanů, tedy i občanů trvale žijících v cizině, u nichž je třeba předpokládat, že nyní jsou s odstupem doby o svých právech ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. dostatečně informováni a mohou je reálně a včas uplatnit.Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda vypuštění částí ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 napadeného zákona nemá povahu retroaktivní a zda neporušuje princip právní jistoty, který lze dovodit z článku 1Ústavy České republiky . V souzené věci jde o nápravu nebo odčinění křivd, k nimž došlo v minulosti a součástí toho je i restituce majetku. Náprava je uskutečňována konkrétními zákony (zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 173/1990 Sb., o majetku tělovýchovných organizací), upravujícími jednotlivé úseky života při respektování zásady, že dřívější normy nebudou zrušovány retroaktivně, nýbrž že budou odstraněny pouze některé následky jejich dřívějšího použití. Je pravda, že již sám zásah do právního stavu vytvořeného podle starých norem v předchozím období jistý aspekt retroaktivity má. Zákon č. 87/1991 Sb. však do samého právního řádu kritického období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), retroaktivně nezasahuje, neboť se týká jen následků, které jsou s účinky tohoto právního řádu spojeny a ničeho jiného (srov. též Bičovský: Poznámky k filozofii rehabilitačních a restitučních zákonů, Právník 12/93-1116).S tímto stanoviskem literatury se ztotožňuje i Ústavní soud.Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného (srov. též Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník 1/94-3, 5).Lze-li u zákona č. 87/1991 Sb. vůbec hovořit o retroaktivitě, pak se jedná toliko o retroaktivitu nepravou, která je z hlediska právní jistoty akceptovatelná. Je to obdobné jako u zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (s určitými výjimkami, např. u oprávněných osob). Konstrukce nápravy (rehabilitace) spočívá ve stanovení oprávněné osoby, povinné osoby, v nutnosti podat výzvu povinnému ve stanovené propadné lhůtě, v povinnosti povinného uzavřít konkrétní dohodu o vydání věci a v nutnosti podat v propadné lhůtě žalobu na povinného k vynucení podepsání takové dohody, jestliže povinná osoby odmítla dohodu o vydání věci uzavřít. Nejde tedy o klasickou vindikaci, i když se jedná o nárok na vydání věci, který je však založen na lex specialis (zákon č. 87/1991 Sb.).Tato úprava dále znamená, že se uznává platnost dřívějšího právního řádu a nedojde-li k realizaci nároku na vydání věci, zůstává při vytvořeném právním stavu a není možno použít jiného právního ustanovení, a to ani ustanovení obecného.Je zřejmé, že tyto úvahy se z hlediska posuzování retroaktivity právního předpisu netýkají pouze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako celku, nýbrž, že se vztahují i na důsledky vypuštění slov "ode dne účinnosti tohoto zákona", dosud obsažených v ustanovení §5 odstavcích 2, 4 zákona.Proto Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že vypuštění uvedených slov v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. nepřípustnou retroaktivitu nezakládá. V opačném případě by celý zákon č. 87/1991 Sb. musel být považován za nepřípustně retroaktivní. V souzené věci, jak již bylo uvedeno, se však může jednat jen o retroaktivitu nepravou, jež je v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou.S námitkou, že vypuštění části ust. §5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. (konkrétně slov "ode dne účinnosti tohoto zákona") porušuje princip právní jistoty, se nelze ztotožnit i z dalších důvodů. Právní jistota jako jeden ze základních pojmů a požadavků právního státu musí být jistotou jeho obsahových hodnot (srov. R 14/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Ty úzce souvisejí s dalšími zásadami, jako jsou rovnost všech lidí v právech (čl. 1Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1Listiny) a stejná ochrana vlastnického práva všech vlastníků (čl. 11 odst. 1Listiny). Respektování těchto zásad je v souzené věci zajištěno především zrušením části ustanovení §3 odst. 1, 4 (dříve odst. 2) zákona, která normují trvalý pobyt občanů na území republiky jako podmínku uplatnění nároku na vydání věci. Mají-li se však následky legalizace této neústavní podmínky reparovat, je třeba zrušit nejen tuto podmínku samu, nýbrž - jak již bylo řečeno - je třeba i zajistit,že nové znění §3 odst. 1, 4 (dříve odst. 2) zákona může být reálně uvedeno v život. Toho lze dosáhnout právě jen otevřením lhůty k vydání věci a k uplatnění nároku u soudu pro ty občany, jimž dosud podmínka trvalého pobytu na území republiky uplatnění jejich práva na vydání věci znemožňovala.Proto Ústavní soud podle článku 87 odst. 1 písm. a)Ústavy a podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dnem 1. listopadu 1994 zrušuje: 1) v ustanovení §3 odstavci 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení §3 odstavci 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",2) v ustanovení §5 odstavci 2 a odstavci 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 12. července 1994
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu ČR JUDr. V.Ševčíka ve věci navrhovatelů skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a účastníka řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, za účasti vedlejšího účastníka MUDr. E.W. o návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení ( §5 odst. 2 a 4) zákona č. 87/91 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".Ve věci označené shora zaujal jsem, pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §5 odst. 2 a 4 vpředu označeného zákona , oproti většinovému názoru pléna Ústavního soudu ČR, odlišné stanovisko ( §14 zákona č. 182/93 Sb. ), k němuž jsem byl veden v podstatě těmito úvahami:Návrh na zrušení shora citovaných zákonných ustanovení byl skupinou poslanců odůvodněn tím, že "jen tak (sc. zrušením oné části zákona) lze umožnit těm, jejichž nárok založí teprve (očekávaný) nález Ústavního soudu, aby jej řádně uplatnili v nové lhůtě, jejíž počátek bude spadat v jedno s nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu", když byl současně poukázal též na to, že dříve stanovené lhůty k uplatnění nároků z napadeného zákona vyplývajících je třeba - z hlediska zájmu těch, kteří se dříve nebo i v současné době zdržují (zdržovali) mimo území České republiky (ČSFR) pokládati za natolik krátké, že objektivně nebylo je lze, ať již z těch či oněch důvodů, k dosažení napadeným zákonem sledovaného cíle využít.Ani jedné z těchto námitek, přes opačný většinový názor pléna, nelze - podle mého soudu - přiznat oprávnění, neboť:1. Tvrzená vzájemná spjatost posuzovaných ustanovení s ustanoveními §3 odst. 1 a 4 téhož zákona je toliko zdánlivá, a navíc jako taková jeví se toliko tehdy, je-li podložena (určována) účelovým výkladem zákona samotného, což ostatně návrh sám ani nezastírá; ve skutečnosti však ono sepětí mezi oběma ustanoveními neexistuje; ustanovení §3 definuje pojem oprávněné osoby, případně vymezuje okruh jejich právních nástupců, zatímco posuzované ustanovení odstavců 2 a 4 §5 zákona stanoví pro uplatnění ze zákona vyplývajících nároků (prekluzivní) lhůty, a současně také stanoví počátek jejich běhu. Je očividné, že je-li mezi oběma ustanoveními vzájemná vazba, jde toliko o vazbu vztahovou (funkční) nikoli však o sepjatost takovou, jakou dovozuje návrh, resp. též i odůvodnění samotného nálezu; jde tedy o zákonné ustanovení v podstatě zcela samostatné, a tudíž i samostatně posuzovatelné.2. Tvrzení o diskriminujícím faktoru daných lhůt je přinejmenším problematické; odhlédnuto od toho, že časový odstup od okamžiku přijetí posuzované normy (únor, březen 1991) do současné doby může přinést na normu samotnou jiný (nikoli však protiústavní) pohled (a proto není rozhodující), je povinností zákonodárce dbát v legislativní činnosti především zájmu země a blaha občanů v ní žijících. Nelze zde ztrácet ze zřetele ratio, pro které lhůty - jistěže poměrně krátké - byly uzákoněny; stalo se tak především proto, že celý zákon (č. 87/91 Sb. ) byl v době svého přijetí chápán jako naléhavý a nezbytný nástroj deetatizace, v níž byl požadavek její rychlosti chápán jako zcela a bezvýjimečně prioritní (srovnej záznam ze společné schůze Federálního shromáždění ČSFR, na níž byl zákon přijat, včetně vstupního expozé tehdejšího ministra financí). Přesto však, bylo-li by vůbec možné o jistém porušení rovnosti uvažovat, šlo by nepochybně o střet dvou chráněných zájmů, v němž - z hlediska námitky diskriminace - bylo by třeba vážit zcela důvodný a oprávněný zájem státu na co nejrychlejším průběhu privatizace (jako veřejné hodnoty) a zjevně dáti přednost ze dvou vzájemně se střetnuvších zájmů tomu, který realizací těchto veřejných hodnot co nejvíce usnadňuje, příp. který je jako takové ohrožuje co nejméně (viz obdobně též Rozhodnutí č. 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR).3. Zrušení uvažovaných ustanovení (odst. 2 a 4 §5 zákona č. 87/91 Sb. ) vážným způsobem zasahuje do právní jistoty země, a tedy vlastně již do hodnot vyplývajících zejména z čl. I úst. zákona č. 1/93 Sb. ; otřásá totiž především povahou lhůty samotné, neboť zatímco podle nyní vypuštěného textu šlo o lhůtu, zcela jednoznačně a nepochybně, objektivní, současné znění, jak odst. 2, tak i odst. 4 §5 cit. zákona , též s přihlédnutím k odůvodnění samotného nálezu, není s to za daných okolností zabránit důvodným pokusům o její výklad jako lhůty subjektivní, což již samo o sobě může do rozhodovací praxe obecných soudů vnést nemalé obtíže. Výklad, podaný odůvodněním nálezu, v tomto směru jeví se nejen jako nepřesvědčivý (bez ohledu na to, zda je či není pro obecné soudy pro jejich rozhodování závazný), ale současně též jako stojící nejméně propter legem, neboť pro závěry vztahující se toliko k "osobám, které nesplňovaly podmínku k trvalému pobytu na území ČSFR (ČR)" není v současném znění zákona nijaké opory.Závěrem této části: stanovisko navrhovatelů, resp. jejich návrhů (viz shora), tj. požadavek na zrušení ustanovení §5 v odst. 2 a 4) je z jejich hlediska logický, a jako takový jej lze pochopit; z hlediska právních, pokud se týká ústavně-právních, úvah je však nepřijatelný. Není úkolem ústavního soudnictví (v tomto případě a v případech tomuto podobných) "reparovat následky legalizace neústavní podmínky (tím, že) je třeba zrušit nejen tuto podmínku samu, nýbrž (současně s tím je třeba) zajistit, že nové znění §3 odst. 1, 4 zákona může být reálně uvedeno v život". Ústavnímu soudnictví nepřísluší (a vzhledem k povaze jeho funkce ani příslušet nemůže) "reparovat následky neústavnosti v zákoně", neboť takováto reparace (její způsob, rozsah, doba, ve které se tak má stát, apod.) musí být nezbytně podložena politickou vůlí, která se ovšem nemůže projevovat jinak a jinde než v samotném poslaneckém sboru. Opačný postup očividně zasahuje (rušivě) do činnosti moci zákonodárné, což je, vzhledem k povaze České republiky (preambule, čl. 1 , 5 a 6 úst. zákona č. 1/93 Sb. ) a obecně uznávané nauce o dělbě moci ve státě, nepřípustné.Na rozdíl od většinového stanoviska pléna mám tudíž za to, že i prostý "akademický" výrok o neústavnosti podmínky (trvalého pobytu na území ČSFR - ČR) by měl z hlediska ústavnosti svůj význam sám o sobě. Dále již Ústavní soud ve svém nálezu jít neměl. Navrhovatelům totiž, mimo jiné, nic nebránilo v tom, aby o další změnu (ve lhůtách a jejich běhu) usilovali tam, kde je k tomu ústavní a zákonná možnost, tedy ve Sněmovně samotné.Z důvodů naznačených shora, jeví se nález pléna ústavního soudu v této věci, pokud zrušil též ustanovení odst. 2 a 4 §5 zákona č. 87/91 Sb. ve slovech "od účinnosti zákona", jako rozhodnutí s jistými prvky účelovosti a s účelovými výklady zákona má právě naše země dostatek neblahých zkušeností.Měl proto být, podle mého přesvědčení, v této části návrh skupiny poslanců zamítnut.V Brně dne 14. 7. 1994Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94Zrušením slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanoveních §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, stávají se uvedené odstavce torzem, postrádajícím smysl. Nebude z nich totiž patrno, kdy začíná běžet šestiměsíční lhůta stanovená pro výzvu oprávněné osoby povinné osobě, resp. jednoroční lhůta k uplatnění nároku u soudu. Tuto podstatnou mezeru v zákoně nelze zhojit ani výkladem Ústavního soudu v tom směru, že tyto lhůty začínají podle jeho názoru běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, neboť tímto Ústavní soud ve skutečnosti nečiní výklad části zákonného ustanovení - proto, že jeho zrušením již zde chybí -, ale nahrazuje to, co může být jen úkolem zákonodárce.V této části, tj. v bodě 2, měl proto být návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zamítnut, neboť v uvedeném bodě odporuje ústavním principům, právní jistoty a dělby moci.JUDr. Vladimír ČermákV Brně dne 12. července 1994