Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 [ nález / HOLLÄNDER / výz-1 ],paralelní citace: N 46/2 SbNU 57 [ 214/1994 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.4.94
Použití důkazu anonymního svědka v rámci trestního řízení
Právní věta1. Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků.2. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.3. Při závažném zásahu do práva obviněného na obhajobu, a tím i do principů spravedlivého procesu, bylo tudíž povinností zákonodárce hledat rovněž možnosti minimalizace takového zásahu.4. Účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu.5. Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného (resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení. Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.4.94
sp. zn. Pl. ÚS 4/94NálezPlénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo o návrhu skupiny poslanců na zrušení ustanovení §55 odst. 2, ustanovení, vyjádřeného v §74 odst. 1 slovy "(§68, 69, 72, 73, 73a), s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§71 odst. 2, 5),", a ustanovení §209 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, takto:Dnem 1. března 1995 se zrušují ustanovení §55 odst. 2, §209 a ustanovení, vyjádřené v §74 odst. 1 slovy "(§68, 69, 72,73, 73a), s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§71 odst.2, 5)," zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestnířád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb.,zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č.178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb.,zákona České národní rady č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb.a zákona č. 292/1993 Sb.Odůvodnění:I.Dne 10. 9. 1993 obdržel Ústavní soud České republiky návrhskupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikyna zahájení řízení o zrušení ustanovení §55 odst. 2, částiustanovení §74 odst. 1, vyjádřené slovy "s výjimkou rozhodnutío jejím prodloužení (§71 odst. 2, 5)", a ustanovení §209trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb.Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslalÚstavní soud České republiky předmětný návrh k vyjádřeníPoslanecké sněmovně. Předseda Poslanecké sněmovny potvrdilstanovisko Poslanecké sněmovny, vyjádřené jejím hlasovánímo návrhu zákona, a zdůvodnil závažnost přijaté novely trestníhořádu. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny ParlamentuČeské republiky zároveň potvrdil, a to v souladu s požadavky,obsaženými v ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., žezákon č. 292/1993 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslancůPoslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993, podepsán příslušnýmiústavními činiteli a řádně vyhlášen.Podle §42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soudČeské republiky vyžádal jako listinné důkazy od Poslaneckésněmovny příslušný tisk a záznam sněmovního projednávání zákona č.292/1993 Sb., (Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna,1993, I. volební období, tisk č. 535, těsnopisecká zpráva o schůziPoslanecké sněmovny, I. volební období, 14. schůze, 9.-11.listopadu 1993).II. II/a1. V souvislosti s ustanoveními §55 odst. 2 a §209trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., navrhovatelénamítají jejich rozpor s čl. 38 odst. 2Listiny základních práva svobod, dále s čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktuo občanských a politických právech, a konečně s čl. 6 odst. 3písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podlenázoru navrhovatelů citovaná ustanovení trestního řádu jsouv rozporu s uvedenými ustanoveními Listiny základních práva svobod a mezinárodních smluv podle čl. 10Ústavy Českérepubliky, protože "anonymní výslech svědka vylučuje provedenídůkazu postavením obviněného tváří v tvář svědkovi, jestliže jehovýpověď v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědkaa rozpor nelze vyjasnit jinak ... Vyloučením tohoto důkazníhoprostředku se omezuje zjištění skutkového stavu věci a pečlivéobjasnění okolností, svědčících ve prospěch i v neprospěchobviněného (podle novelizovaného §2 odst. 5trestního řádu)."Navrhovatelé na podporu svého základního argumentu poukazují dálena neurčitost rozlišovacího znaku přípustnosti anonymníhosvědectví, vyjádřeného příslovcem "zjevně", a tedy na možnouzneužitelnost napadených ustanovení trestního řádu. V souvislostis namítaným rozporem s Úmluvou o ochraně lidských práva základních svobod navrhovatelé argumentují i judikaturouEvropského soudu pro lidská práva.Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vesvém vyjádření k návrhu k odůvodnění citovaných napadenýchustanovení trestního řádu uvádí: "Podle důvodové zprávy je smyslemnavrhované novely trestního řádu kromě jiného poskytnout většíochranu svědkům, vystaveným pro jejich výpověď nebo jen proodhodlání svědčit verbálním i násilným útokům. V souladus převažující tendencí i v evropských právních řádech se posilujekontradiktornost řízení v procesu dokazování a více se přihlížík zásadě rovnosti stran soudního procesu. ... Ze shora uvedenéhovyplývá, že přijatá právní úprava vyjadřuje snahu sladit vzájemnápráva a postavení na jedné straně svědka a na jedné straněobžalovaného. Zákon vychází z toho, že je třeba poskytnoutsvědkovi dostatečnou ochranu v případě, že mu hrozí reálnénebezpečí za to, že plní svoji zákonnou povinnost, aniž by tím nadruhé straně bylo nějakým zásadním způsobem ohroženo právoobžalovaného na obhajobu."2. Jelikož návrh argumentuje rozporem citovaných ustanovenítrestního řádu nejen s Listinou základních práv a svobod, nýbržtaké s mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy Českérepubliky, nutno v první řadě poukázat na existující mezinárodníjudikaturu k danému problému:V případech, když byl navrhovatel odsouzen na základěsvědectví anonymních svědků, jež obhajoba nemohla vyslechnout(Kostowski v. Netherlands (1989), Windisch v. Austria (1990)),Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval porušení čl.6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základníchsvobod.V těchto případech došlo na národní úrovni k odsuzujícímurozsudku na základě svědectví anonymního informátora, přičemžtento pro výrok soudu stěžejní důkaz už nebylo možno vykonat přiústním jednání. Uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidskápráva umožňují tudíž dvojí interpretaci: První je odmítnutíanonymního svědectví v postavení možného usvědčujícího důkazu projeho rozpor s právem na obhajobu a s principy spravedlivéhotrestního procesu, vyjádřenými v čl. 6Úmluvy, druhou je aplikaceobecného principu ústnosti a veřejnosti, zavazujícího vykonatvšechny důkazy v ústním jednání a umožnit tak obviněnému uplatněníjeho práv podle čl. 6 odst. 3 písm.d)Úmluvy.3. Vývoj práv a svobod, zaručujících nedotknutelnost osobnísvobody, byl nerozlučně spojen s vývojem jejich procesníchgarancí. Tento vývoj vedl k utvoření procesních principůnestranného řízení (práva na řádný proces).Ústavní rámec procesních práv je obsažen jak v Listinězákladních práv a svobod, tak v mezinárodních smlouvách podle čl.10 Ústavy České republiky.Ustanovení §55 odst. 2 a §209trestního řádu, ve zněnízákona č. 292/1993 Sb., zavádějí v trestním procesu možnostpoužití anonymního svědectví jako usvědčujícího důkazu.Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojenís právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnoutobžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů,směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikacev případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním jeprověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnostprověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudížomezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němusměřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit sek osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva naobhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu,s principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádípro obžalobu, a je tedy v rozporu s principy spravedlivéhoprocesu.Ústavní úprava základního práva či svobody v některýchpřípadech výslovně zmocňuje zákonodárce, aby za určitých podmínek,resp. z hlediska ústavně vymezených cílů, zákonem základní právoči svobodu omezil. V případě čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod, jakož i v případě čl. 14 odst.3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právecha čl. 6 odst. 3 písm. d)Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod tomu tak ale není. To znamená, že citovanáustanovení Ústavy České republiky a mezinárodních smluv podle čl.10 Ústavy České republiky neposkytují zákonodárci prostork omezení v nich obsažených základních práv a svobod.K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavníúprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize.V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterýchmá prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterýchjiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základníprávo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního právači svobody.Z argumentace, obsažené ve vyjádření předsedy Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky, lze dovodit, že dokontrapozice k základním právům, vyplývajícím ze spravedlivéhoprocesu, klade práva na nedotknutelnost osoby svědka.Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobodyve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovittyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právoči svoboda:První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou jepožadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního právaresp. svobody (čl. 4 odst. 4Listiny základních práv a svobod).Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základníchpráv a svobod spočívá v následujících kritériích:Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdaliinstitut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnoutsledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). V daném případělze přisvědčit zákonodárci, že institut anonymního svědka umožňujedosáhnout cíl, tj. zabezpečit ochranu nedotknutelnosti jeho osoby.Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod jekritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativníhoprostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinýmiopatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšaknedotýkajícími se základních práv a svobod. Odpověď na splněníkritéria potřebnosti v daném případě není jednoznačná: stát kromělegislativní konstrukce, umožňující anonymitu svědka, může k jehoochraně použít i jiné prostředky (např. využití anonymní výpovědipouze jako kriminalistického prostředku pro další vyšetřování,poskytnutí ochrany svědkovi atd.).Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizistojících základních práv. V posuzovaném případě jedním z nich jeprávo na řádný proces, zabezpečující právo na osobní svobodu,druhým je právo na osobní nedotknutelnost. Tato základní právajsou prima facie rovnocenná.Porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv(po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti) spočívá ve zvažováníempirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů.Empirickým argumentem lze chápat faktickou závažnost jevu, jenž jespojen s ochranou určitého základního práva (v posuzovaném případějde o nárůst případů vyhrožování a zastrašování svědků ze stranyorganizovaného zločinu). Systémový argument znamená zvažovánísmyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systémuzákladních práv a svobod (právo na řádný proces je v tétosouvislosti součástí obecné institucionální ochrany základníchpráv a svobod). Kontextovým argumentem lze rozumět další negativnídopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostněníjiného (v daném případě možnost zneužití institutu anonymníhosvědka v trestním procesu). Hodnotový argument představujezvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledemk akceptované hierarchii hodnot.Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojícíchzákladních práv je rovněž zvažování využití právních institutů,minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich.Tak kupříkladu argument v neprospěch omezení jednohozákladního práva možností zneužití této úpravy lze eliminovatminimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalšíchprocesních podmínek rozhodování o něm.Lze tudíž konstatovat, že, v případě závěruo opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizistojících základních práv, je nutnou podmínkou konečnéhorozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu dojednoho z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst.4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, žezákladních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používáníustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogickyrovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.V posuzovaném případě řada argumentů vypovídá ve prospěchinstitutu anonymních svědků: zejména argument empirický (nárůstorganizované kriminality a s tím spojených případů ohrožovánísvědků), systémový (narušení akceschopnosti justice v důsledkuohrožování svědků), hodnotový (ochrana života a majetku občanů).Při závažném zásahu do práva obviněného na obhajobu, a tími do principů spravedlivého procesu, bylo tudíž povinnostízákonodárce hledat rovněž možnosti minimalizace takového zásahua zakotvit tomu odpovídající nástroje. Příklady takových nástrojůmohou být již zmíněné procesní mechanismy nebo stanovení výjimkyz obecného principu volného hodnocení důkazu soudcem uloženímpovinnosti soudu při hodnocení výpovědi anonymního svědka zvlášťzkoumat, zdali byla soudu a účastníkům dána dostatečná příležitostse vypořádat s věrohodností svědka a s důkazní silou jeho výpovědiatd. Tyto příklady dokumentují skutečnost, že v rámci úpravyinstitutu anonymního svědka má zákonodárce prostor pro úpravunástrojů, minimalizujících zásah do práva na obhajobu a práv,vyplývajících ze spravedlivéh procesu. Volba nástroje,minimalizujícího zásah do základního práva resp. svobody, je jižv kompetenci demokratického zákonodárce.Lze tudíž konstatovat, že v §55 odst. 2 a §209 trestníhořádu obsažené omezení práva na obhajobu nesplňuje podmínky, kterénutno vyžadovat při kolizi dvou základních práv pro omezeníjednoho z nich, zejména požadavek minimalizace zásahu, a je tudížv rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2Listinyzákladních práv a svobod.Podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. sezákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, u kterých Ústavní souddojde k závěru o jejich rozporu s ústavním zákonem nebomezinárodní smlouvou podle čl. 10Ústavy České republiky, zrušujednem, který Ústavní soud v nálezu určí. Uvedený institut umožňujeposunout den, kterým se zrušuje určité ustanovení zákona, za denvyhlášení nálezu ve Sbírce nálezů, a tím poskytnout zákonodárciprostor k tomu, aby parciální nedostatek zákonné úpravy napravil.Z tohoto důvodu Ústavní soud České republiky stanovil den zrušeníustanovení §55 odst. 2 a §209trestního řádu na 1. březen 1995,a tím zákonodárci poskytl časový prostor k novelizaci trestníhořádu a k jeho doplnění o jím zvolený mechanismus, minimalizujícízásah do práva obviněného na obhajobu, a současně tím umožnil, abytrestní proces nezůstal po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudubez institutu, chránícího svědka.II/b1. V souvislosti s ustanovením §74 odst. 1trestního řádu,ve znění zákona č. 292/1993 Sb., navrhovatelé namítají jeho rozpors čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod, dále s čl. 14odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politickýchprávech, a konečně s čl. 6 odst. 3 písm. d)Úmluvy o ochranělidských práv a základních svobod. Podle názoru navrhovatelůcitované ustanovení trestního řádu je v rozporu s uvedenýmiustanoveními Listiny základních práv a svobod a mezinárodníchsmluv podle čl. 10Ústavy České republiky, protože Listinazákladních práv a svobod "v žádném svém ustanovení, předevšímv čl. 8, zaručujícím osobní svobodu, ani v čl. 41, delegujícímomezení některých základních práv a svobod do zákonné oblasti,nepřipouští omezení práva obviněného podávat stížnosti protirozhodnutí, jímž ho soud zbavuje osobní svobody. Postupnározhodnutí o prodlužování vazby, znamenající dvojnásobek ažosminásobek "nezbytně nutné" maximálně šestiměsíční vazby, jsouekvivalentní rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť i při rozhodovánío prodloužení vazby je soud povinen zkoumat, zda trvají nebo zdase nezměnily důvody vazby." Návrh v této souvislosti dáleargumentuje právem na příslušnou právní ochranu resp. soudníochranu, vyplývajícím z čl. 2 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktuo občanských a politických právech a z čl. 5 odst. 4Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod.Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vesvém vyjádření k návrhu na zrušení části §74 odst. 1 trestníhořádu k odůvodnění uvedeného napadeného ustanovení uvádí: "Pokudjde o §74 odst. 1 důvodová zpráva konstatuje, že nejde o novéustanovení, nýbrž pouze o úpravu, která odstraňuje přetrvávajícívýkladové pochybnosti."2. Dikce ustanovení §74 odst. 1trestního řádu před noveloubyla následující: "Proti rozhodnutí o vazbě je přípustnástížnost." Její interpretaci ve vztahu k rozhodování o prodlouženívazby podal Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 6. 3.1992, sp. zn. 2 Tz 21/92, publikovaném pod č. 57 Sbírky soudníchrozhodnutí a stanovisek, 1992, přičemž dospěl k závěru, podlekterého rozhodnutí o prodloužení vazby není rozhodnutím o vazběa tudíž není proti němu přípustná stížnost:"Rozhodnutí o návrhu prokurátora na prodloužení vazbyznamená rozhodnutí, že se vazba prodlužuje, nebo rozhodnutí, že sevazba neprodlužuje, resp. že se návrh prokurátora na prodlouženívazby zamítá. Oba naznačené způsoby rozhodnutí předpokládají, žejsou dány vazební důvody podle §67tr. ř., a v tomto smyslu neníexistence důvodů vazby kritériem, na kterém by bylo to či onorozhodnutí o návrhu prokurátora závislé. Tímto kritériem je pouzeto, zda by propuštěním obviněného na svobodu v důsledku uplynutízákonné lhůty, po kterou je vazba přípustná, mohlo být zmařenonebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení.K tomu je třeba dodat, že návrh prokurátora na prodlouženívazby není návrhem na přezkoumání vazebních důvodů. Jestliže soudpři plnění úřední povinnosti, uvedené v první větě ustanovení §72 odst. 1tr. ř., zjistí, že důvody vazby neexistují, propustíobviněného z vazby, a to opět z úřední povinnosti podle třetí větyustanovení §72 odst. 1tr. ř., a nikoli z podnětu návrhuprokurátora na prodloužení vazby. V takovém případě již nevydáváani rozhodnutí o tom, že se vazba neprodlužuje.Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudu o návrhuprokurátora na prodloužení vazby podle §71 odst. 1tr. ř., veznění zák. č. 558/1991 Sb., není rozhodnutím o vazbě ve smysluustanovení §74 odst. 1tr. ř. Nejde tedy o rozhodnutí, protikterému by byla přípustná stížnost podle §74 odst. 1tr. ř., §141 odst. 2tr. ř."Novela trestního řádu tudíž explicitně v nové dikciustanovení §74 odst. 1 vyjádřila interpretační závěry judikatury.Tyto závěry se opírají o dedukci, podle které je zkoumánívazebních důvodů toliko nutnou podmínkou rozhodování o prodlouženívazby, nikoli však podmínkou dostatečnou: tou je až posouzenítoho, "zda by propuštěním obviněného na svobodu v důsledkuuplynutí zákonné lhůty, po kterou je vazba přípustná, mohlo býtzmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení". Otázkou je,zdali při naplnění vazebních důvodů je možno vůbec dospětk závěru, že by už dosažení účelu trestního řízení zmařeno neboztíženo být nemohlo. Jinými slovy, jestli je slučitelný závěr,podle kterého jsou současně dány vazební důvody a současně už neníobava ze zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.Obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavněakceptovatelných důvodů omezení osobní svobody (po sděleníobvinění - §68, 160trestního řádu) s cílem tímto nezbytnýmomezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztíženídosažení účelu trestního řízení. Z toho vyplývá, že tvrzenío slučitelnosti současné existence vazebních důvodů a neexistenceobavy ze zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízenípředstavuje kontradikci.Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivépotrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair"proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkouexistence demokratického právního státu.Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudížpovažovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného(resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenouorgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení.Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kroměexistence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobnísvobody osoby, vůči které se vede trestní řízení, a na kterounutno pohlížet z hlediska principu presumpce neviny) je tudížrozhodováním, na které nutno vztáhnout vyšší požadavky, než narozhodování o vazbě. Pro takové rozhodování, z hlediska principurovnosti, musí platit proto vše, co platí pro rozhodování o vazběsamotné, tedy i právo na přezkoumání.Evropský soud pro lidská práva při aplikaci čl. 5 odst. 4Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod opakovanězdůraznil právo dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě.V této souvislosti nutno řešit také případnou otázku, zdalioprávnění žádat o přešetření důvodnosti vazby není možno považovatza přezkoumání rozhodnutí o prodloužení vazby. Negativní odpověď,a tudíž závěr o neexistenci možnosti přezkoumání rozhodnutío prodloužení vazby podáním žádosti o přešetření důvodnosti vazby,lze spatřovat ve skutečnosti, že oba tyto instituty se týkajíodlišného předmětu přezkoumání. Přezkoumání rozhodnutío prodloužení vazby, při existenci vazebních důvodů, může býtopodstatněno absencí vážných důvodů, v jejichž důsledku v uplynulévazební lhůtě nebylo možno řízení ukončit.Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §74 odst. 1 trestníhořádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., vylučuje možnostpřezkoumání rozhodnutí o vazbě, za které nutno považovat takérozhodnutí o jejím prodloužení, čímž je v rozporu s ustanovenímčl. 5 odst. 4Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Důsledkem zrušení části ustanovení §74 odst. 1 trestníhořádu, a tudíž zrušení výjimky, omezující podání stížnosti protirozhodnutí o prodloužení vazby, je absence mechanismu rozhodovánív případech, kdy o prodloužení vazby podle §71 odst. 3 trestníhořádu rozhoduje Nejvyšší soud. Za účelem poskytnout zákonodárcičasový prostor pro doplnění uvedeného mechanismu, obdobně jakov případě zrušení §55 odst. 2 a §209trestního řádu, Ústavnísoud České republiky rozhodl i v případě zrušení části ustanovení§74 odst. 1trestního řádu o posunutí dne účinnosti nálezu na 1.březen 1995.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.V Brně 12. října 1994
Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů k rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §55 odst. 2 a části ustanovení §209 napadeného zákona.Podepsaná zastává stanovisko, že návrh skupiny poslanců měl být zamítnut v plném rozsahu ohledně návrhu na zrušení ust. §55 odst. 2 a pokud jde o §20 trestního řádu, v části vymezené slovy: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o výslech svědka. Jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné závažné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návrhu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky,“ a to z těchto důvodů:1.Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (MPOPP), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (EÚ) upravují v rámci rovnosti zbraní ve spravedlivém trestním procesu právo obviněného na konfrontaci v širším smyslu. Uvedené právo ve smyslu citovaných ustanovení zahrnuje alternativně osobní, tj. přímou konfrontaci (...provedl výslech) anebo konfrontaci zprostředkovanou (...dal provést výslech).Toto právo přiznává obviněnému i platný trestní řád (publikovaný ve Sbírce zákonů v úplném novelizovaném znění pod č. 69/1994, dále tr. ř.) v ustanovení §33 odst. 1, pokud jej opravňuje vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,jakož i uvádět důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy... atd. Ustanovení §94 tr. ř. upravuje konfrontaci v užším smyslu, a to pouze přímou (osobní). Podle §164 odst. 4 tr. ř. může dále vyšetřovatel umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást vyslýchaným svědkům otázky (konfrontace v širším smyslu). Ve smyslu §214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit....Konečně z ustanovení §215 odst. 1 tr. ř. plyne právo obžalovaného a jeho obhájce se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky; z odstavce 2 téhož ustanovení potom i jeho právo žádat předsedu senátu o to, aby jim umožnil vyslechnout svědka (konfrontace v širším smyslu).Účelem ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. je zajištění bezpečnosti svědka utajením jeho pravých generálií (osobních údajů) v protokole o jeho výpovědi, tzn. .chránit jeho identitu tak, aby ji obviněný nemohl při seznamování se se spisem zjistit a eventuálně realizovat hrozící nebezpečí, pro které byl svědek utajen.Bude-li mít obviněný potřebu konfrontace (v širším i užším smyslu) s osobou, která proti němu svědčila, je pro realizaci tohoto práva, rozumí se na konfrontaci, rozhodující především obsah příslušné výpovědi a nikoliv pravá totožnost svědka který předmětnou výpověď složil. Žádost o konfrontaci, širším či užším smyslu, jakožto návrh na doplnění dokazování, může být podán již v průběhu vyšetřování, resp. v jeho závěru při seznamování se s výsledky tohoto vyšetřování. Pokud vyšetřovatel tét žádosti vyhoví, technicky konfrontaci provede způsobem analogickým, jak je opsán v §209 tr. ř., tj. způsobem zprostředkovaným. Obviněný poté, co se seznámí s výpovědí svědka, se k ní vyjádří a aniž by se se svědkem setkal tváří v tvář, může mu prostřednictvím vyšetřovatele klást otázky. Tím je obviněnému zaručeno práv dát provést výslech svědka. Uvedený postup, plynoucí z §209 tr. ř. a použitelný nejen v řízení před soudem, nýbrž i ve stadiu vyšetřování, tak umožňuje výslech svědka, resp. zprostředkovanou konfrontaci, i když jde o svědka v neprospěch či ve prospěch obviněného, jehož totožnost v zájmu jeho bezpečnosti, nebo osoby jemu blízké, je třeba utajit. Pokud EÚ v čl. 6 odst. 3 písm. d) výslovně hovoří o právu obviněného dosáhnout předvolání svědků ve svůj prospěch i proti sobě, potom ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. ničemu takovému nebrání, a o to jde. Ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu anonymizovaná osoba svědka již vyslechnutého nevyžaduje jeho předvolání, leda za účelem obviněným navrhované konfrontace, což je možné (viz výklad shora). Stejně tak ani způsob anonymizování osoby svědka podle §209 tr. ř., z důvodů ochrany jeho bezpečnosti, resp. osob jemu blízkých, nebrání obviněnému (obžalovanému) v tom, aby dosáhl přítomnosti tohoto svědka u hlavního líčení, protože citované ustanovení §209 tr. ř. s přítomností zmíněného svědka počítá. Pokud se má za to, že §209 tr. ř. je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), to vzhledem k důvodům možného vykázání obžalovaného z jednací síně, třeba z pohledu interpretačního zdůraznit následující. Podmínka projednání věci v přítomnosti toho, jehož se věc dotýká, je splněna nejen v případě bezprostřední fyzické přítomnosti obžalovaného u procesního úkonu, ale též tehdy, má-li taková osoba vždy dodatečnou možnost se s průběhem řízení (dokazování) seznámit a vyjádřit se k němu; to je i ratio institutu seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, které celé neprobíhá jen za fyzické přítomnosti obviněného (i když dle citovaného ustanovení §164 odst. 4 tr. ř. to možné je).Rozšiřuje-li tedy §209 tr. ř. důvody vykázání obžalovaného z jednací síně, zajišťuje jeho informovanost o průběhu řízení v jeho nepřítomnosti tím, že po jeho návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Striktně doslovný výklad čl. 38 odst. 2 Listiny, tzn. Lpění na fyzické přítomnosti obviněného minutu po minutě u každého procesního úkonu, by v řadě případů vedlo k ochromení trestního řízení a ke znemožnění dosažení jeho účelu (§1 tr. ř.).Platí to zejména v trestních věcech, kde poškozenými svědky jsou děti (např. pohlavně zneužité). V těchto případech se nepočítá s bezprostřední přítomností obviněného u výslechu, neboť by to znamenalo mnohdy jeho znemožnění. Zároveň však právo obviněného seznámit se alespoň dodatečně s výsledky trestního stíhání, které je proti němu vedeno, zcela omezeno není. Zárukou jeho uplatnění je již zmíněné seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, případně i takový způsob výslechu svědků, který předpokládá §209 tr. ř. Z hlediska judikatury Evropské komise (dále Komise) k této otázce srov. Níže citovaný případ Kurup v. Denmark (11219/84). Možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jak též předpokládá citovaný článek Listiny, není eliminována anonymizací osobních údajů o svědkovi, neboť obviněný se může seznámit s obsahem výpovědi takovéhoto anonymního svědka a vzít ji v úvahu z hlediska své obhajoby; neznalost generálií svědka, jak již řečeno, není v tomto momentě rozhodující. Ta má ovšem význam z hlediska věrohodnosti svědka, která je rovněž důležitá pro celkovou verifikaci jeho výpovědi, tj. kromě pravdivosti této výpovědi jako takové. Zkoumat, resp. zpochybňovat věrohodnost svědka může potom obviněný, či jeho obhájce, způsobem, který předpokládá již citovaná poslední věta §209 tr. ř.:„Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“Otázky adresované anonymnímu svědkovy se mohou tudíž týkat i jeho věrohodnosti, aniž by však byla narušena jeho osobní anonymita, ne tedy pouze předmětu důkazu (skutku). Lze klást např. otázky stran zdravotního stavu svědka, jeho předpokladu schopnosti věrohodně svědčit. Institut anonymního svědka tedy neomezuje zcela možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi a tím ani jeho věrohodnost. Bude-li totiž anonymní svědek usvědčen ze lži, stává se tím zároveň nevěrohodným. Přes hledisko pravdivosti lze tak zkoumat i věrohodnost osoby anonymního svědka. Stejně tak lze zpochybňovat jeho věrohodnost, budou-li výše popsaným způsobem (§209 tr. ř. ) zjištěny jiné okolnosti dotýkající se samotné osoby svědka, aniž by byla narušena jeho anonymita. S výše uvedenými otázkami přítomnosti při projednávání věci, jakož i s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům úzce souvisejí následující závěry. Podle „Směrnic a principů“ přijatých na konferenci expertů o „Ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti ve střední a východní Evropě a v SSSR“: „Žádný protokol o výslechu osoby nebo podobný dokument nemůže být předložen k tíži obviněného jako důkaz v soudním řízení, ledaže obhajoba měla možnost být přítomna při příslušném úkonu.“ (Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, 60, 1992, č. 5 s. 320). Třeba v této souvislosti zdůraznit, že za situace, popsané v §209 tr. ř., kdy je obžalovaný vykázán z jednací síně, zůstává zde přítomen jeho obhájce. V případě, že obhájce k utajení totožnosti svědka, aniž by obžalovaný musel v průběhu jeho výslechu opouštět jednací síň. Obdobně vyznívá i rozhodnutí Komise ze dne 16. 12. 1981 č. 895/78 ve věci X. v. Dánsko: „Je zásadně důležité, aby obžalovaný byl přítomen při svém procesu při výslechu svědků, ale za výjimečných okolností není porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, jestliže svědek byl slyšen v nepřítomnosti osoby, proti níž svědectví směřuje, pod podmínkou, že byl přítomen její advokát, pokud advokát mohl při výslechu svědka hájit zájmy obhajoby stejně, jako by to učinil sám obžalovaný.“Z jiných principů, shrnutých zástupcem Komise před Soudem ve věci Windisch a týkající se dokazování svědkem, které vypracovala judikatura, třeba upozornit na následující: Práva obhajoby zpravidla vyžadují, aby obžalovaný měl přiměřenou a dostatečnou možnost popírat svědectví proti němu a vyslýchat nebo nechat vyslýchat svědka v době složení svědectví nebo v pozdějších stadiu řízení. Proces se posuzuje jako celek z toho hlediska, zda proběhl spravedlivě; jednotlivá dílčí práva mohla být porušena, přesto vzhledem k významu důkazů, jichž se porušení týká, vzhledem k ostatním důkazům a celkovému způsobu vedení řízení lze toto považovat za spravedlivé (Repík, B.: Požadavky Evropské úmluvy lidských práv na trestní proces, Bulletin advokacie 1992, 10. s. 7-11).Případy Kostowski v. Netherlands a Windisch v. Austria (Kostowski Case, Vol. 166, 1989, Publications of the European Court of Human Rights; windisch Case, Vol. 186, 1991, tamtéž) znamenaly porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ nikoliv v tom, že vnitrostátní soudy se opíraly o výpověď anonymního svědka, nýbrž v tom, že tyto, pro výrok soudu stěžejní důkazy již nebylo možné provést při ústním jednání soudu, resp. kdy oba navrhovatelé byli odsouzeni na základě svědectví anonymních svědků, které obhajoba nemohla vyslechnout. Naproti tomu poslední věta napadeného §209 tr. ř. takovou možnost nabízí, tedy vylučuje případné pochybení, jehož se ve výše uvedených věcech dopustily holandský a rakouský soud, tj. pochybení, která jako taková vyplývají z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ.K uvedené problematice se úzce váže následující případ judikovaný Komisí (john Ib Nielsem Kurup v. Denmark, No 11219/1984, European Commission of Human Rights, Decisions and Reports, No 42/1985).Navrhovatelova stížnost se vztahuje k faktu, že identita svědků, kteří figurovali v daném případu, mu nebyla známá, že musel opustit jednací síň, když tito vypovídali a navíc, že byl vyloučen z části jednání, kdy obžaloba prováděla shrnutí případu, které se dotýkalo výpovědi svědků.Navrhovatel tvrdí, že tyto okolnosti porušily jeho právo mít adekvátní čas a podmínky pro přípravu své obhajoby, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚ.Navíc navrhovatel je toho názoru, že jeho právo vyslýchat svědky, tak jak je zachyceno v čl. 6 odst. 3 písm. d), nebylo dodrženo a nakonec, že se mu nedostalo „fair“ procesu, tak jak míní čl. 6 odst. 1 EÚ.Komise namítá, že práva zabezpečená čl. 6 odst. 3 jsou práva obžaloby a obhajoby v obecném slova smyslu. Při určení, zda tato práva byla respektována, není dostačující vycházet jen ze situace, v níž je pouze obžalovaný. Úvaha musí zahrnovat celkovou situaci, ve které má obhajoba prostor pro své uplatnění. Je pravdou, že možnost setkávat se se svým obhájcem je základní částí přípravy jeho obhajoby. Nicméně nemůže být namítáno, že práva na kontakt s obhájcem a konzultace s ním nesmí být podřízena žádnému omezení.Navrhovatelův obhájce byl zavázán rozhodnutím soudu zdržet se diskuse o těch částech výpovědi učiněných svědky A a D, které by mohly vésti k odkrytí jejich identity ve vztahu k obžalovanému-navrhovateli.Žádná omezení nebyla navrhovateli kladena, pokud jde o setkání, korespondence nebo výměnu informací mezi ním a obhájcem při přípravě řádné obhajoby. Za těchto okolností Komise neshledala žádná fakta, která by omezovala navrhovatelovo právo připravit obhajobu v takovém rozsahu, který by mohl vyústit v porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) nebo d) EÚ, jak navrhovatel poukazuje.Pokud se týče navrhovatelovy stížnosti, že musel opustit soudní síň odvolacího soudu, když svědci A a D byli vyslýcháni, Komise považuje za principiální, aby obžalovaný byl přítomen, když svědkové, vypovídající proti němu, jsou vyslýcháni. Komise nicméně akceptovala, že za výjimečných okolností zde mohou být důvody vyslýchat svědky proti obžalovanému v jeho nepřítomnosti, za podmínky, že jeho právník je přítomen.V projednávaném případě byl navrhovatel vyzván, aby opustil soudní síň v době, když svědci A a D svědčili proti němu. Dánská vnitrostátní úprava dává předsedovi senátu právo, pokud existují zvláštní důvody, vykázat obžalovaného ze soudní síně, v případě, že by svědek nebo spoluobžalovaný nevypověděl bez zábran, jestliže jinak tato výpověď být získána nemůže.V projednávaném případě, který se týkal mezi jiným vážného drogového zločinu, měl odvolací soud dobrý důvod navrhovatele ze soudní síně vykázat.Nicméně, když navrhovateli-obžalovanému bylo nařízeno opustit soudní síň, jeho obhájce zůstal a měl všechny možnosti v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ vyslechnout oba svědky a klást jim otázky. Komise dále zjistila, že zájmy obhajoby mohou být zajištěny stejně dobře navrhovatelovým právníkem jako navrhovatele samým.Komise proto uzavírá, že požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ byly v navrhovatelově soudním případu splněny.Ačkoliv Komise neobjevila prima facie překročení minima práv, tak jak je uvádí čl. 6 odst. 3 EÚ, přesto také zvažovala, zdali okolnosti citované navrhovatelem v průběhu jeho procesu nemohou nicméně vést k závěru, že se mu nedostalo „fair“ slyšení, jak mu garantuje čl. 6 odst. 1 EÚ.Jak Evropská komise, tak Evropský soud opakovaně připomínají, že zásada rovnosti zbraní je procedurální rovností obžalovaného a obžaloby a neoddělitelným prvkem „fair“ procesu. Nicméně, jak bylo ukázáno shora, toto vše nezabezpečuje obžalovanému právo být přítomen osobně za všech okolností všem procesním úkonům.Proto při úvaze o navrhovatelově stížnosti, jak byla předložena, včetně faktu, že dotyčný musel opustit soudní síň nejen v době výslechu svědků, ale i v době, kdy obžaloba prováděla shrnutí svědeckých výpovědí, nezjistila Komise žádné porušení principu rovnosti zbraní, které by mohlo způsobit, že by se navrhovateli nedostalo „fair“ slyšení u odvolacího soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚ.Z toho, co bylo uvedeno, Komise dovodila, že návrh musí být odmítnut jako zřejmě neopodstatněný, ve smyslu čl. 27 odst. 2 EÚ.Z uvedených důvodů prohlásila Komise stížnost za nepřípustnou a nevyhověla jí.2.Z hlediska naší platné právní úpravy (§55 odst. 2 tr. ř.) je podmínkou přípustné anonymizace generálií svědka v protokole o jeho výpovědi hrozba zjevné újmy na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí pro osobu svědka nebo osobě jemu blízké, rozumí se v souvislosti s podáním svědectví. Hrozba zjevné újmy na zdraví musí být zcela evidentní, tj. jako taková prokazatelná, nestačí jakékoliv nebezpečí újmy. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení trestního řádu konstatuje, že zejména v souvislosti s objasňováním organizované kriminality se vyskytují případy, kdy osoby vypovídající jako svědci se stávají terčem nátlaku nebo násilných útoků, jejichž cílem je svědka zastrašit a ovlivnit tak jeho odhodlání vypovídat. K ochraně svědků právě v těchto případech se umožňuje utajení jejich osobních údajů. Stejný charakter jako „hrozba zjevné újmy na zdraví“ musí mít i „jiné vážné nebezpečí“ uváděné jako alternativa.Popsané zákonné předpoklady anonymizace osoby svědka jsou vymezeny poměrně určitě, čímž směřují spíše ke zúženému aplikování tohoto procesního institutu. Pokud by ovšem zákonodárce podmínky utajení svědka zúžil příliš, mohl by umíněný právní institut vyřadit z jeho aplikace téměř úplně. To je ovšem stěží přijatelné ve světle požadavků uplatňovat i takové důkazní prostředky, které vyžaduje nárůst zejm. organizovaného zločinu a potřeba jeho účinného odhalování.Podmínky utajení totožnosti svědka v hlavním líčení (§209 tr. ř.) formuluje zákon následovně:1.“hrozba újmou na zdraví, smrtí nebo jiné vážné nebezpečí hrozící svědkovi či osobě jemu blízké, plynoucí z podaného svědectví“ nebo2.“potřeba zachovat anonymitu svědka ze závažných důvodů“.První předpoklad je formulován obdobně jako v §55 odst. 2 tr. ř. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v souvislosti s hlavním líčením zákon výslovně neuvádí „zjevnou“ újmu. Tím je dosah právě této podmínky anonymizace poněkud rozšířen. Proto naopak svědek, utajený podle §55 odst. 2 tr. ř., je beze zbytku jako takový pokryt i ustanovením §209 tr. ř. Na druhé straně však naposledy citované ustanovení výslovně uvádí, jako alternativu, hrozbu smrti svědkovi, která je ovšem pokryta též ustanovením §55 odst. 2 tr. ř., vyložíme-li jej logicky (a minori ad maius). Stejný dosah obou ustanovení, tj. spíše omezující, lze dosáhnout zužujícím výkladem právě §209 tr. ř., tj. tam uvedené první podmínky anonymizace svědka. Předpoklad druhý je formulován naopak velmi obecně. Takováto úprava zřejmě umožňuje anonymizovat i svědka jiného, než kterého má na mysli §55 odst. 2 tr. ř. Restrinkce §209 tr. ř., ve formě uvedeného předpokladu, jsou tedy menší než v případě ustanovení §55 odst. 2 tr. ř., čímž vytvářejí příliš velký prostor pro volné uvážení. 3. Důvody rozvedené v bodech 1 a 2 vyúsťují v potřebu trvat na ústavnosti §55 odst. 2 tr. ř., jakož i §209 tr. ř.; v tomto druhém případě však jen, jde-li o výše uvedený první předpoklad anonymizace svědka v hlavním líčení („hrozba újmou...“), jakož i ve zbývající části tohoto naposledy citovaného ustanovení, neboť v ní nejde o otázku utajení svědka.Naproti tomu druhý předpoklad anonymizace svědka ve smyslu §209 tr. ř. vymezený slovy: „...anebo o svědka, jehož totožnost musí zůstat ze závažných důvodů utajena...“ je napadnutelný pro jeho neurčitost a tím i nedostatečnou minimalizaci užívání právě takovéhoto procesního institutu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny).Proto bylo podle mého názoru třeba návrh skupin poslanců ohledně zrušení §55 odst. 2 tr. ř. a §209 tr. ř. v rozsahu uvedeným v úvodu zamítnout.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.4.94
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 4/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
214/1994 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 46/2 SbNU 57
Populární název
Použití důkazu anonymního svědka v rámci trestního řízení
Datum rozhodnutí
12. 10. 1994
Datum vyhlášení
Datum podání
23. 2. 1994
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
1
Navrhovatel
SKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Holländer Pavel
Napadený akt
zákon; 141/1961; o trestním řízení soudním (trestní řád); §55/2, §209
zrušení právního předpisu (skupina poslanců) právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“ základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality