Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 13.09.1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94 [ nález / JURKA / výz-1 ],paralelní citace: N 40/2 SbNU 7 [ 207/1994 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.9.94
Nabývání státního občanství ČR státními občany SR - právo opce občanů zaniknuvší ČSFR
Právní věta1. Nelze souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že prohlášením podle §6 zákona č. 40/1993 Sb. může státní občanství České republiky nabýt kterýkoliv cizinec. Vždy musí být vyjádřena vazba na původní stát (SR, ČSSR, ČSFR), a tato vazba musí být nepřetržitá a trvající i z hlediska zásady cives origo facit. V rámci prohlášení se nezkoumá otázka eventuálně jiného státního občanství, které mohla fyzická osoba získat, protože se zde vychází z právního základu existence státního občanství ČSFR a je pouze konkretizováno občanství nově vzniklé České republiky.2. Je conditio sine qua non každé demokratické vlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členům a jejich úřadům, a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (§67 odst. 1 Ústavy). Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny. Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právních předpisů jako obecně závazných normativních aktů, ale i prostřednictvím interních normativních instrukcí a individuálních aktů (§21 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., podle kterého se ministerstva ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády). Zákon č. 2/1969 Sb. také vztah ministerstva a vlády výslovně vyjadřuje v §28 odst. 1, podle kterého "činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje Vláda ČR". Vláda je současně jako vrcholný orgán výkonné moci, jejím představitelem i ve vztahu k Poslanecké sněmovně. Ministerstva zpracovávají na svých úsecích otázky svěřené do jejich působnosti, a ve stanovených oblastech státní politiky je předkládají vládě jako celku k projednání. Nositelem ústavněpolitické odpovědnosti za činnost ministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směru kontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie, jako jsou interpelace (čl. 53 odst. 1, 2 Ústavy), citační právo Poslanecké sněmovny a jejich orgánů nebo vyšetřovací komise (čl. 30, čl. 38 odst. 2 Ústavy).3. Česká republika řešila otázku nabývání státního občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je zákon č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., kde je obsažena zásada předcházení vzniku dvojího státního občanství a zamezení vzniku bezdomovectví. Takto bylo navázáno na právní úpravu platnou na území ČSFR a ukázalo, že skutečnosti, že obdobné zásady jsou uplatněny i v právních předpisech jiných evropských států. Nutno zdůraznit, že dnem vzniku samostatných států, a to České a Slovenské republiky se státní občané jednoho státu dostávají do postavení cizince na území státu druhého. Česká republika jako samostatný stát si může tedy stanovit podmínky pro nabytí občanství zcela nezávisle na právní úpravě jiného státu. Toto právo bylo vyjádřeno přijetím zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., ve kterém mimo jiné bylo stanoveno i nabytí státního občanství cizincem. Vztah žadatele o občanství musí být odpovídajícím způsobem vyjádřen (tedy vztah k ČR, a to nejen k území, ale musí být i objektivizován k ČR jako takové). Právě toto vyjádření je obsaženo v podmínkách, za kterých bylo lze státní občanství ČR nabýt. Znovu nutno opakovat, že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat jeho občanství.
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.9.94
sp. zn. Pl. ÚS 9/94NálezÚstavní soud České republiky rozhodl v plénu o návrhu skupiny 46 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení §6, §11, §12 odst. 3, §18 odst. 1 písm. a, c) a §18a písm. a, b) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb. takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:I.Dne 14.4.1994 obdržel Ústavní soud České republiky návrhskupiny 46 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikyna zahájení řízení o zrušení ustanovení §6, §11, §12 odst. 3,§18 odst. 1 písm. a, c) a §18a písm. a, b) zákona č. 40/1993Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, veznění zákona č. 272/1993 Sb. Protože podání návrhu splnilopodmínky uvedené v §64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,a návrh byl přípustný podle §66 téhož zákona, zahájil Ústavnísoud řízení a požádal Parlament České republiky, aby se v zákonnélhůtě k návrhu písemně vyjádřil. Podle ust. §42 odst. 3 a §69zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaslal tento předmětnýnávrh k vyjádření Poslanecké sněmovně. Předseda Poslaneckésněmovny potvrdil stanovisko Poslanecké sněmovny vyjádřené jejímhlasováním. Uvedl, že smyslem přijatého zákona je - vzhledem kevzniku samostatného státu - České republiky, upravit nově institutstátního občanství a řešit ho komplexně. Poukazuje na to, že zákonvychází ze zásady, podle které by každý občan měl mít pouze jednostátní občanství, kdy takováto právní úprava existuje v mnohadalších státech Evropy a není nová ani v našem právním řádu. Dálezdůrazňuje zásadu, že každý občan by měl mít možnost za dodrženízákonem stanovených podmínek nabýt nebo pozbýt státní občanstvíČeské republiky. Proto vedle stanovení podmínek bylo třeba comožná nejpřesněji stanovit důvody, ze kterých je možné některépodmínky pro státní občanství prominout. Ve vztahu ke státnímobčanům Slovenské republiky obsahuje potom zákon zvláštní postup,který umožňuje při splnění stanovených podmínek nabytí státníhoobčanství České republiky. Přijatá novela zákona pak řeší situacevzniklé aplikací zákona, kdy ze získaných poznatků vyplynulo, ženěkterá ustanovení zákona mohou být určitými skupinami občanůpokládána za příliš tvrdá. Závěrem uvádí, že přijatý zákon se úzceváže na vznik samostatného Českého státu, obsahuje kompletníprávní úpravu státního občanství v souladu s mezinárodněchráněnými lidskými právy a základními svobodami. Ve svémvyjádření předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikyzároveň potvrdil z hlediska ustanovení obsaženého v §68 odst. 2zák. č. 182/1993 Sb., že zákon č. 40/1993 Sb. byl schválenpotřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 29.12.1992a zákon č. 272/1993 Sb. byl stejným způsobem schválen dne12.10.1993. Oba zákony byly podepsány příslušnými ústavnímičiniteli a byly řádně vyhlášeny.Podle §42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodajvyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny příslušnétisky v souvislosti s projednáváním uvedených zákonů (Českánárodní rada, 1992, VII. volební období, tisk č. 208,Parlament ČR, Poslanecká sněmovna, 1993, I. volební období, tiskč. 473), obsahující projevy jednotlivých poslanců k předlozezákona.Pro získání přehledu o praktickém uplatnění, příp. dopaduzákona č. 40/1993 Sb. a zákona č. 272/1993 Sb., vyžádal soudcezpravodaj také zprávu od Ministerstva vnitra ČR o počtu osob,kteří zvolili státní občanství České republiky prohlášením vesmyslu ust. §6 zák. č. 40/1993 Sb., příp. kolik jich byloneúspěšných, dále potom zprávu o počtu udělených výjimekMinisterstvem vnitra z hlediska ust. §11, §12 odst. 3citovaného zákona a jejich skladbě a konečně i o sdělení, kolikobčanů SR požádalo o státní občanství ČR z hlediska ust. §18odst. 1 písm. a, c) cit. zákona a z hlediska ust. §18a odst. 1písm. a, b) zák. č. 272/1993 Sb., a kolik takových žadatelůstátní občanství České republiky obdrželo.Ze zprávy Ministerstva vnitra, a to vrchního řediteleII. sekce, plyne, že Ministerstvo vnitra a okresní úřady vyřídilyv období 1992 až červen 1994 cca 319 tis. podání týkajících sestátního občanství České republiky. Z hlediska ust. §6 odst. 1zák. č. 40/1993 Sb. zpráva uvádí, že se jedná o zcela výjimečnépřípady, a to maximálně v počtu 10 osob za období 1993, 1994, kdyjde o osoby, které měly k 31.12.1992 občanství ČSFR, ale narodilyse v cizině, nikdy nežily v ČR ani v SR a ani jejich rodiče předodchodem do ciziny neměli pobyt v České nebo Slovenské republice.Vzhledem k těmto skutečnostem proto nebylo možné podle zák.č. 39/1969 Sb. určit, že jsou státními občany České republikya nebylo možné ani určit podle zák. č. 206/1968 Sb., že jdeo občany Slovenské republiky.Co se týče případů, kdy byla Ministerstvem vnitra prominutapodmínka stanovená v §11 a §12 odst. 3 zák. č. 40/1993 Sb.,zpráva uvádí, že evidence v tomto směru není vedena a vzhledemk počtu žádostí a rozsahu zjišťování požadovaných údajů jenereálné ji zpracovat. Pouze pokud jde o prominutí složenístátoobčanského slibu podle §12 odst. 3 cit. zákona se uvádí vezprávě, že toto ustanovení se užívá zcela ojediněle a složenítohoto slibu je promíjeno jen osobám přestárlým a osobámzdravotně postiženým.Ohledně případů využití volby státního občanství ČR státnímiobčany SR se ve zprávě praví, že tato volba probíhala do30.6. letošního roku a dosud bylo kladně vyřízeno cca 319 tis.podání. Takto nabylo státního občanství České republiky podlezák. č. 39/1969 Sb. (t.j. žádosti podané koncem roku 1992)65 tis. osob, podle §18, §18a zák. č. 40/1993 Sb., ve zněnízákona č. 272/1993 Sb., t.j. volbou občanství, 240 tis. osoba podle §19 a §7 zák. č. 40/1993 Sb., ve znění zák.č. 272/1993 Sb., t.j. udělením, 14 tis. osob. Současně bylovydáno cca 100 zamítavých rozhodnutí ve věci udělení nebo volbyobčanství České republiky. Z těchto skutečností je zřejmé, ženaprosté většině občanů Slovenské republiky, kteří požádalio české občanství bylo vyhověno, neboť podmínky pro volbua udělení občanství splnili.II.Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jakočasově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osobya státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidlanezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemnápráva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby naochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytuna jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejnýchzáležitostí. Povinností občana je především věrnost státu,závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým jepovolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvímjednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státuurčovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státníobčanství.Státní občanství je jednoznačně institutem vnitrostátníhopráva, ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se dovnitřních věcí státu. Avšak důsledky státního občanství majídopad i navenek vzhledem k tomu, že státní občanství zaručujefyzické osobě, která je jeho nositelem, ochranu i na území jinéhostátu. V takovém případě samozřejmě může dojít ke střetu zájmůa institut státního občanství se tak dostává i do pozornostimezinárodního práva. Mezinárodní aplikace uznání státníhoobčanství v každém jednotlivém případě musí být založena nanárodním právu dotčeného státu, rozhodnutí státu o udělení svéhovlastního občanství nemusí být mezinárodně přijímáno bez otázek.V případě Nottebohm Mezinárodní soudní dvůr judikoval, že "státnemůže očekávat, že pravidla (upravující získání státníhoobčanství), která zakotví, mají nárok na uznání jiným státem,pokud nejedná v souladu s všeobecným cílem právního závazkustátního občanství podle něhož je jedinec v "genuine"(opravdovém) spojení se státem, který chrání své občany protijiným státům." (ICJ Rep, 1955 s. 23). Jinými slovyz mezinárodního pohledu nemusí být akceptován jiným státem případudělení státního občanství fyzické osobě, která není v blízkémvztahu ke státu udělujícímu občanství. I když rozhodnutíMezinárodního soudního dvora zavazuje jen státy, které jsouúčastny sporu, lze z pohledu obecného mezinárodního právakonstatovat, že s výjimkou aplikace některých mezinárodníchsmluvních závazků (úprava udělení občanství včetně stanoveníkategorií osob, jimž může být občanství uděleno, podmíneka postupu udělování státního občanství, které musejí tyto fyzickéosoby splnit), je záležitostí každého státu, který je určujesamostatně (Nottebohm case, ICJ Rep, 1955, s. 20).III.V souvislosti s ust. §6 zák. č. 40/1993 Sb. navrhovatelénamítají jeho rozpor s článkem 1. ústavního zákona ČNRč. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR.Ustanovení §6 cit. zákona upravuje způsob nabytí státníhoobčanství ČR prohlášením, a to osobami, které k 31.12.1992 bylystátními občany ČSFR, ale nebylo možné určit ani občanství ČR aniobčanství SR. Podle názorů navrhovatelů formulace §6 cit. zákonapřipouští, aby podle něj české státní občanství pouhýmprohlášením nabyli cizí státní příslušníci. Dále uvádějí, že"k 1.1.1969 a k 31.12.1992 tedy bylo vyloučeno, aby někdo bylčeskoslovenským státním občanem a nebyl zároveň státním občanemČeské (nebo Slovenské) republiky. Neexistovala množinajednotlivců, kteří by byli československými státními občany,a kteří by nebyli zároveň českými nebo slovenskými státnímiobčany." Toto tvrzení však neobstojí. Ustanovení §6 cit. zákonatotiž není ve svém znění aplikovatelné na cizince (tedy osobys cizí státní příslušností), protože základní podmínkou propoužití tohoto ustanovení je státní občanství ČSFR existujícík 31.12.1992. V úvahu by připadala pouze taková právní situace,kdyby státní občan ČSFR byl současně i státním občanem jinéhostátu (tedy bipolita). Z hlediska ust. §6 cit. zákona všaknepřipadá v úvahu námitka cizího státního občanství, protože totoustanovení neobsahuje nové nabytí státního občanství udělenímcizinci, kdy musí být splněna podmínka propuštění z původníhostátního svazku, ale pouze potvrzení existujícího původníhostátního občanství ČSFR a jeho transformaci ve státní občanstvíČeské republiky. Existence druhého (cizího) státního občanstvínení v daném případě rozhodující.Důležité je však odpovědět na otázku, zda ke dni 31.12.1992mohly existovat fyzické osoby, které byly státními občany ČSFR,aniž bylo určeno jejich státní občanství ČR nebo SR. Rozborempředchozích právních úprav ohledně nabývání a pozbývání státníhoobčanství lze bez pochyby dospět k závěru, že takový právní stavbyl reálně možný. Institut státního občanství České socialistickérepubliky byl konstituován zákonem č. 39/1969 Sb., o nabývánía pozbývání státního občanství České socialistické republiky.Podle §2 odst. 1 cit. zákona byl státním občanem republiky ten,který měl k 1.1.1969 státní občanství Československésocialistické republiky, jestliže se narodil na území Českésocialistické republiky. Podle §2 odst. 2 cit. zákona bylstátním občanem ČSR i státní občan ČSSR, který se narodilv cizině, jestliže byl k 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu naúzemí ČSR, eventuálně jestliže před odchodem do ciziny měl on,anebo jeho rodiče na území ČSR poslední trvalý pobyt. Zákonč. 39/1969 Sb. však obsahuje i ustanovení (ve svém §3), řešícísituaci fyzických osob, které měly státní občanství ČSSR, alestátní občanství (České republiky nebo Slovenské republiky)nebylo možné určit. Uvedený právní stav, tedy existence státníhoobčanství ČSSR, aniž by bylo možno určit státní občanství ČSRnebo SSR, mohl reálně existovat, neboť státní občanství národnírepubliky se tvořilo v r. 1969 dodatečně. Podle předchozíchprávních úprav (zák. č. 194/1949 Sb.) se státní občanstvínabývalo narozením na území Československé republiky z rodičů,kteří jsou občany (základní způsob - §1 odst. 1 cit. zákona),a to i tehdy, jestliže dle §1 odst. 1 cit. zákona se dítěnarodilo v cizině byli-li otec i matka občany Československérepubliky. Za této podmínky mohla fyzická osoba mítčeskoslovenské občanství (podle zák. č. 39/1969 Sb. i státníobčanství ČSSR a následně i ČSFR), ale nebyly splněny i podmínkytrvalého pobytu u ní ani u rodičů. I u těchto rodičů totiž mohločeskoslovenské státní občanství vzniknout "zděděním" po předcích.Podle ust. §3 zák. č. 39/1969 Sb. mohly tyto fyzické osoby nabýtstátního občanství ČSR prohlášením. Toto prohlášení je všakprávem fyzické osoby, v daném případě státního občana ČSSR,nikoliv jeho povinností. Současně nutno ovšem zdůraznit, žecitovaná právní úprava nestanovila žádnou lhůtu pro výkon tohotopráva a nestanovila ani právní následky pro případné nevyužitídaného práva. Z těchto skutečností lze potom snadno vyvodit, žeprávo prohlášením nabýt státní občanství ČSR bylo stanoveno jakoprávo časově neomezené a plynutím času nezanikající. Je tedyzřejmé, že může existovat právní stav, kdy fyzická osoba mástátní občanství ČSSR (a posléze i ČSFR) a současně nemá státníobčanství ČR nebo SR, a kdy za současného práva tedy můžeprohlášením určit, zda jeho národní občanství je vázáno k Českénebo Slovenské republice. Tuto právní úpravu potom beze zbytkupřevzal i zákon č. 40/1993 Sb.Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatelů, žeprohlášením podle §6 zák. č. 40/1993 Sb. může státní občanstvíČeské republiky nabýt kterýkoliv cizinec. Vždy musí být vyjádřenavazba na původní stát (ČSR, ČSSR, ČSFR) a tato vazba musí býtnepřetržitá a trvající i z hlediska zásady cives origo facit.V rámci prohlášení se nezkoumá otázka eventuálně jiného státníhoobčanství, které mohla fyzická osoba získat, protože se zdevychází z právního základu existence státního občanství ČSFR a jepouze konkretizováno občanství nově vzniklé České republiky.Podmínka propuštění z jiného státoobčanského svazku, jak jižřečeno výše, není zkoumána, protože se zde nejedná o nověudělované občanství. Nutno též připomenout, že zprávaMinisterstva vnitra ČR potvrdila, že se jedná o zcela výjimečnépřípady (maximálně 10 osob v průběhu jednoho roku).Z uvedených skutečností potom nelze nijakým způsobemdovodit, že ustanovení §6 zák. č. 40/1993 Sb. je v rozporus ustanovením článku 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,protože k 1.1.1969 i k 31.12.1992 existoval právní stav, kterýumožňoval podle §3 zák. č. 39/1969 Sb. státním občanům ČSSRs časově neomezeným právem zvolit si prohlášením státní občanstvíČeské socialistické republiky.IV.Návrh skupiny poslanců dále směřuje proti ust. §11 a §12odst. 3 zák. č. 40/1993 Sb., která jsou podle navrhovatelův rozporu s ustanovením čl. 67 odst. 1Ústavy ČR a uvádějí, žepodle tohoto ustanovení na vrcholné úrovni ve věcech výkonustátní moci odpovídá vláda, nikoliv Ministerstvo vnitra. Dáleuvádějí, že jde o rozpor s ustanovením čl. 2 odst. 2, čl. 9odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 2 odst. 1Listiny základních práva svobod s tím, že státní moc musí sloužit všem občanům v souladus podstatnými náležitostmi demokratického právního státu bezvázanosti na nějakou výlučnou ideologii nebo náboženské vyznánía při respektování rovnosti všech lidí v právech.V ustanovení §11 zákona č. 40/1993 Sb. je obsaženo právoMinisterstva vnitra prominout- podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. a) cit. zákona (tedynepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu 5 let na územírepubliky), pokud jsou splněny další podmínky uvedené v §11odst. 1 písm. a) až f), tedy narození na území ČR nebo žije naúzemí ČR nepřetržitě alespoň 10 let nebo měl v minulostistátní občanství ČR, příp. státní občanství ČSFR nebo bylnezrušitelně osvojen státním občanem ČR, a nebo jeho manžel(manželka) je státním občanem ČR),- podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. b) cit. zákona (tedypropuštění ze státního svazku jiného státu) při splnění dalšíchpodmínek uvedených v §11 odst. 2 cit. zákona (tedy má-ližadatel na území ČR nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu5 let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel občanem,neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento státodmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku),- podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. d) cit. zákona (tedyznalost českého jazyka) v případech hodných zvláštního zřetele.V ustanovení §12 odst. 3 cit. zákona je pak obsaženo právoMinisterstva vnitra prominout složení státoobčanského slibu.Návrh skupiny poslanců namítá, že "výkon tohoto práva bylsvěřen do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstvavnitra a nebyla zákonem upravena možnost přezkoumání zákonnostijeho rozhodnutí v těchto věcech, což je porušením ustanoveníčl. 2 odst. 1, čl. 67 odst. 1Ústavy ČR a čl. 2Listinyzákladních práv a svobod, podle nichž musí státní moc býtvykonávána hierarchickým způsobem tak, aby za ni v nejvyššíúrovni odpovídala vláda a aby sloužila všem občanům v souladu sevšemi podstatnými náležitostmi demokratického právního státu(čl. 9 odst. 2Ústavy). Při rozhodování o udělování státníhoobčanství je prioritní veřejný zájem, který je vymezen dělboustátní moci (čl. 2Ústavy) a demokratickými hodnotami, a kterýnesmí být diktován ideologickými ani náboženskými motivy (čl. 2odst. 1 Listiny) ani individuálními zájmy jen některých fyzickýchosob (čl. 1Listiny o rovnosti lidí v právech)".Žádný z výše uvedených článků Ústavy nebo Listiny základníchpráv a svobod není napadenými ustanoveními v §11, §12 odst. 3zák. č. 40/1993 Sb. porušen a v tomto směru nebyla určena čiprokázána souvislost. Je conditio sine qua non každé demokratickévlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členůma jejich úřadům, a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce.Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (§67 odst. 1Ústavy).Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny.Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právníchpředpisů jako obecně závazných normativních aktů, alei prostřednictvím interních normativních instrukcía individuálních aktů (§21 zák. ČNR č. 2/1969 Sb., podle kteréhose ministerstva ve veškeré své činnosti řídí ústavnímia ostatními zákony a usneseními vlády). Zákon č. 2/1969 Sb. takévztah ministerstva a vlády výslovně vyjadřuje v §28 odst. 1,podle kterého "činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocujevláda ČR". Vláda je současně jako vrcholný orgán výkonné mocijejím představitelem i ve vztahu k Poslanecké sněmovně.Ministerstva zpracovávají na svých úsecích otázky svěřené dojejich působnosti a ve stanovených oblastech státní politiky jepředkládají vládě jako celku k projednání. Ta s nimi v podoběobecných dokumentů a zpráv nebo v podobě zákonodárné iniciativyvystupuje před Poslaneckou sněmovnou.Nositelem ústavně politické odpovědnosti za činnostministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směrukontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie jako jsouinterpelace (článek 53 odst. 1, 2Ústavy), citační právoPoslanecké sněmovny a jejích orgánů nebo vyšetřovací komise(čl. 30, čl. 38 odst. 2Ústavy). Dalším kontrolním mechanismem,kterým je sledována činnost a volán k ústavněprávní odpovědnostiministr je i možnost jeho odvolání z funkce. Podle čl. 74Ústavy ČR tento kontrolní mechanismus přísluší předsedovi vlády(návrh na odvolání ministra) a prezidentovi republiky (odvolánísamotné). Z těchto skutečností potom jednoznačně plyne, žečinnost ministerstva jako orgánu státní správy, kterému jezákonem (a je bezpochybné, že zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývánía pozbývání státního občanství ČR, ve znění zák. č. 272/1993 Sb.,se tak stalo - čl. 79 odst. 1Ústavy) svěřena pravomock udělování státního občanství, je podrobena všem postupům, kteréjsou běžné v systémech parlamentních demokracií, může být těmitoprostředky kontrolována a také může být vyvozena ústavně právníodpovědnost příslušného ministra, pokud při své činnosti porušujestanovená pravidla chování.Tvrzení, že udělování českého státního občanství bylosvěřeno do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstvavnitra, tedy neodpovídá skutečnosti.Vzhledem k uvedenému lze mít za to, že ustanovení §11,§12 odst. 3 zák. č. 40/93 Sb. nejsou v rozporu s těmiustanoveními Ústavy a Listiny jak uvádí navrhovatel a nebylaprokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušenímuvedených ustanovení.V.Návrh skupiny poslanců se konečně dotýká i ustanovení §18odst. 1, písm. a, c) a §18a písm. a, b) zák. č. 40/1993 Sb., veznění zák. č. 272/1993 Sb., kdy uvedená ustanovení upravují volbustátního občanství ČR státními občany Slovenské republiky.Podle ustanovení §18 citovaného zákona měl občan Slovenskérepubliky do 30.6.1994 právo zvolit státní občanství ČR, jestližesplňoval podmínky stanovené v odstavci 1 písm. a až c). Tytopodmínky zahrnovaly- nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR alespoň po dobu 2 let,- propuštění ze státního svazku Slovenské republiky,- bezúhonnost (nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzenpro úmyslný trestný čin).V §18a cit. zákona je potom upraveno nabytí státníhoobčanství ČR volbou občanů SR, kteří se narodili na jejím územído 31.12.1939 a jejichž rodiče nebo alespoň jeden z nich senarodili na území ČR nebo dosáhli nejpozději v r. 1993 věku 60let za současného splnění dvou podmínek, a to- nepřetržitého trvalého pobytu na území ČR po dobu alespoň2 let,- bezúhonnosti (nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzenpro úmyslný trestný čin).Podle návrhu skupiny poslanců jsou tato ustanovenídiskriminační povahy proto, že stanoví občanům SR, kteří původněbyli také státními občany ČSFR, zvláštní podmínky pro získánístátního občanství ČR, tedy podmínky, které předchozízákonodárství společného státu neznalo. Má tak být v rozporus ust. čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politickýchprávech, podle něhož jsou si všichni lidé rovni a mají obecnéprávo na stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaciz jakýchkoliv důvodů.Úvodem k této problematice nutno zdůraznit, že po vznikučeskoslovenské federace byla provedena právní úprava na úsekustátního občanství čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., veznění zák. č. 125/1970 Sb., v zákoně č. 165/1968 Sb., o zásadáchnabývání a pozbývání státního občanství, v zákoně ČNR č.39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Českérepubliky, ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č.124/1969 Sb., a v zákoně SNR č. 206/1968 Sb., o nabývánía pozbývání státního občanství Slovenské republiky. Text čl. 5ústavního zákona č. 143/1968 Sb. vycházel z principu prvotnostistátního občanství České republiky nebo Slovenské republiky(přičemž státní občan každé republiky je zároveň občanemČeskoslovenské republiky), novela tohoto článku provedenáústavním zákonem č. 125/1975 Sb. již deklaruje, že československéstátní občanství je jednotné a každý československý občan jezároveň občanem České republiky nebo Slovenské republiky, totoustanovení mělo být konkretizováno zákony obou republik. Tak senestalo a v teorii i praxi převažovaly názory, že republikovéstátní občanství je prvotní. Dále článek obsahoval zmocnění, žezásady nabývání a pozbývání státního občanství republiky stanovízákon Federálního shromáždění. Tím se stal zákon č. 165/1968 Sb.,který stanovil kritéria pro určení, kteří českoslovenští občanéjsou občany České republiky, a kteří občany Slovenské republiky,dále stanovil, že nabytím (pozbytím) státního občanství Českérepubliky nebo Slovenské republiky se nabývá (pozbývá) současněi občanství československé a určil, že dosavadní občan jednérepubliky, který nabyl občanství druhé republiky (např. volbounebo udělením) pozbyl státní občanství druhé republiky. Tatoprávní úprava vycházela ze zásady, že fyzická osoba může býtobčanem vždy jen jedné republiky, ke ztrátě státního občanstvíjedné republiky tak docházelo automaticky okamžikem nabytístátního občanství druhé republiky.V zákonech č. 39/1969 Sb. a 206/1968 Sb. byly stanovenypodrobnosti pro určení občanství České republiky a Slovenskérepubliky dosavadních občanů unitárního státu, podmínky pro volbuobčanství jedné republiky občanem druhé republiky (kdy volbu bylomožné provést do 31.12.1969), způsoby nabývání a pozbýváníobčanství republiky. Po uplynutí lhůty pro volbu občanství Českérepubliky mohl státní občan Slovenské republiky požádat o udělenístátního občanství České republiky a musel splňovat pouzepodmínky trvalého pobytu v České republice, jejíž splnění bylomožné prominout. Jakmile mu bylo uděleno občanství Českérepubliky, pozbyl automaticky občanství Slovenské republikya nepředkládal proto doklad o propuštění ze svazku Slovenskérepubliky.V souvislosti s předpokládaným rozdělením České a SlovenskéFederativní Republiky nutno připomenout, že byly hledány cestypro co možná nejjednodušší a nejrychlejší řešení otázky státníhoobčanství. Vycházelo se z principu předcházení vzniku dvojíhostátního občanství a zabránění vzniku bezdomovectví. Vycházelo seze zásady, že změna dosavadního státního občanství fyzické osobyje možná jen na základě jejího vlastního projevu vůle. Vycházelose ze skutečnosti, že k 31.12.1992 byl každý občan ČSFR občanemČeské nebo Slovenské republiky. Optimálním se jevilo přijetídvoustranné smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou, jejížnávrh byl zpracován i českou stranou předložen. Smlouva vycházelaz následujících zásad:- fyzické osoby, které měly k 31.12.1992 státní občanství jednérepubliky, jsou státními občany této republiky i od 1.1.1993,- umožnit provedení volby občanství České republiky dosavadnímuobčanovi Slovenské republiky a naopak (pro volbu se stanovilalhůta 6 měsíců a podmínkou byl 3letý trvalý pobyt na územírepubliky, jejíž občanství si fyzická osoba volí,- nabytím státního občanství jedné smluvní strany se automatickypozbývá státní občanství druhé smluvní strany,- předcházení vzniku dvojího státního občanství u dětí, u kterýchje jeden z rodičů občanem jedné smluvní strany a druhý státnímobčanem druhé smluvní strany, kdy rodičům se umožňovaloprovedení volby státního občanství pro dítě a zároveň sestanovila kritéria pro určení státního občanství jen jednésmluvní strany pro dítě, nebyla-li volba občanství rodičiprovedena.Z uvedené zprávy Ministerstva vnitra, a to vrchního řediteleII. sekce, tak plyne, že by se maximálně zjednodušil postup přizískání státního občanství jedné smluvní strany občanem druhésmluvní strany a současně by se předešlo i vzniku dvojíhostátního občanství a bezdomovectví. Z téže zprávy potom plyne, žeslovenská strana tento návrh neakceptovala a přiklonila sek možnosti dvojího státního občanství.Česká republika proto řešila otázku nabývání státníhoobčanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým jezákon č. 40/1993 Sb., ve znění zák. č. 272/1993 Sb., kde jeobsažena zásada předcházení vzniku dvojího státního občanstvía zamezení vzniku bezdomovectví. Takto bylo navázáno na právníúpravu platnou na území ČSFR a vycházeno ze skutečnosti, žeobdobné zásady jsou uplatněny i v právních předpisech jinýchevropských států.Státní občané Slovenské republiky, kteří do 31.12.1992nepodali žádost o udělení státního občanství České republiky,mohli nabýt státní občanství České republiky podle zák. č.40/1993 Sb., ve znění zák. č. 272/1993 Sb., a toa) volbou občanství podle §18 a §18a (do 30.6.1994),b) udělením podle §19 do 30.6.1994,c) udělením podle §7 (tento způsob není časově omezen).Zmíněný způsob nabývání občanství byl omezen lhůtami, a topodle §18 a §19 zák. č. 40/1993 Sb., kdy toto prohlášení mohlobýt učiněno nejpozději do 31. prosince 1993 a následněi nařízením vlády ČR č. 337/1993 Sb. ze dne 15.12.1993, kdy tytolhůty byly prodlouženy do 30. června 1994. Ústavním zákonem č.542/1992 Sb. došlo k 31.12.1992 k zániku České a SlovenskéFederativní Republiky jako samostatného státu a dnem 1.1.1993vznikly dva nové samostatné státy, které bez pochyby majísvrchovanou pravomoc upravovat své vnitřní záležitosti. Takovouvnitřní záležitostí je samozřejmě i nabývání státního občanství.Lze plně souhlasit s tvrzením navrhovatele, že státní občanéSlovenské republiky se zánikem společného státu stali na územíČeské republiky cizinci (samozřejmě i naopak). Ovšem tvrzení, žek zániku ČSFR a tedy i státního občanství došlo bez přímoprojevené vůle státních občanů ČSFR a v nezjištěném počtu případůproti jejich vůli, je za dané situace neopodstatněnéa spekulativní. Naopak nutno zdůraznit, že dnem vznikusamostatných států, a to České a Slovenské republiky, se státníobčané jednoho státu dostávají do postavení cizince na územístátu druhého. Česká republika jako samostatný stát může tedystanovit podmínky pro nabytí občanství zcela nezávisle na právníúpravě jiného státu (Slovenské republiky). Toto právo bylovyjádřeno přijetím zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zák.č. 272/1993 Sb., ve kterém mimo jiné bylo stanoveno i nabytístátního občanství cizincem. Neobstojí tvrzení navrhovatele, žev případě státního občana Slovenské republiky nejde o cizincea neobstojí ani tvrzení, že volba vyvolaná zánikem federálníhostátního občanství může podmiňovat pouze subjektivní vůle občanaa jeho tzv. objektivní vztah k území. Právě tento vztah musí býtodpovídajícím způsobem vyjádřen (tedy vztah k ČR), a to nejenk území, ale musí být i objektivizován k ČR jako takové. Právětoto vyjádření je obsaženo v podmínkách, za kterých bylo lzestátní občanství ČR nabýt. Znovu nutno opakovat, že každýsuverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získatjeho občanství. Tvrzení navrhovatele, že jestliže nebylobezúhonností podmíněno trvání duálního státního občanství ČSFRa ČR, že tedy tomu nemůže tak být i nyní, je irelevantní.Nejsou stanovena dodatečně zákonná omezení na právní stava skutečnosti, které nastaly před nabytím účinnosti novéhozákona, ale ke dni jeho účinnosti a dále do budoucna. Jak jižřečeno, při volbě státního občanství ČR státními občany SR nutnovycházet obecně z režimu, kterému podléhají v souvislostis občanstvím právě cizinci jako takoví. Podmínky stanovenév těchto směrech pro občany SR jsou jiné a právě pro něpříznivější. To samozřejmě z hlediska minulého soužití v rámcispolečného státu a společenských, pracovních i rodinných vazeb,které se za tu dobu vytvořily, obecně tedy z důvodů, které lzeveskrze označit za humánní. Ani v této oblasti však nelzeuvažovat voluntaristicky. Stanovené podmínky jsou přiměřenénastalé situaci, dostatečně objektivizují vztah k České republicea nejsou nikterak diskriminující. K těmto podmínkám je potom namístě uvést následující: k pojmu trvalý pobyt se dle názoruÚstavního soudu jedná o faktické vyjádření trvalého pobytu a tedyo trvalý pobyt nikoliv ve smyslu evidenčním - přihlášení sek trvalému pobytu na příslušném úřadě - ale ve smyslu faktickém.Trvalým pobytem je třeba takto rozumět pobyt v místě stáléhobydliště člověka, to jest zpravidla v místě, kde má rodinu,rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslemzdržovat se zde trvale ( v souladu s rozhodnutím Vrchního souduv Praze sp. zn. 3 Cdo 76/93). Dvouletý trvalý pobyt jako podmínkapro volbu občanství byl stanoven i s ohledem na zákon SNR č.206/1968 Sb., který jako podmínku pro udělení občanství Slovenskérepubliky občanovi České republiky stanovil dvouletý pobyt naúzemí Slovenska. V době přijímání zákona o nabývání občanstvíČeské republiky tento zákon SNR ještě platil a proto v souladu sezásadou vzájemnosti lze tuto lhůtu považovat za přiměřenou. Je namístě připomenout, že i v případě kratšího trvalého pobytu mohloMinisterstvo vnitra státní občanství České republiky žadateliudělit podle §19 nebo podle §7 zák. č. 49/1993 Sb. K otázcepravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin v posledních 5letech je nutno zdůraznit, že se jedná o trestný čin úmyslný(nikoliv tedy nedbalostní) a v této souvislosti nutno uvésti s ohledem na důvodovou zprávu k přijatým zákonům o státnímobčanství České republiky, že pokud jde o osoby, které bylypravomocně odsouzeny pro úmyslný trestný čin, budou splňovatshora uvedenou podmínku pro udělení státního občanství Českérepubliky po zahlazení svého odsouzení soudem. V souladus trestním zákonem a trestním řádem se pak na tyto osoby pohlížíjako na osoby, které nebyly odsouzeny a ve výpisu z rejstříkutrestů se již odsouzení neuvádí. Nutno také dodat, že např.drobné krádeže jsou zpravidla projednávány jako přestupek,u trestného činu krádeže se jedná o protiprávní jednání, kterýmsi pachatel přivlastnil cizí věc větší hodnoty. Určitézvláštnosti plynoucí ze zániku federace tak byly zohledněny právěv dočasném zvláštním režimu určeném pro možnost volby státníhoobčanství ČR. Poněkud výhodnější podmínky volby, stanovené proskupinu občanů SR, kteří se zdržují v cizině a před odchodem dociziny měli trvalé bydliště na území ČR, je nutno chápat znovujako humánní gesto, které respektuje možné rodinné a jiné obecnělidské vazby, které tito občané mohou k ČR mít. Je samozřejměnadbytečné zmiňovat se o možnostech těchto emigrantů získatobčanství ČR v době předchozího režimu. K této skutečnosti nutnodále uvést, že tyto osoby se zdržují mimo území České republikyv naprosté většině případů více než 5 let, a tak nemohly býtodsouzeny na území České republiky (rejstřík trestů vede pouzeodsouzení, ke kterému došlo na území České republiky)a vyžadování takového dokladu od cizozemských orgánů se jevíproblematické, neboť některé státy takový doklad fyzické osoběnevydávají a i v případech, kdyby byl výpis předložen by byloobtížné posoudit charakter trestné činnosti, kdy další problémyby zjevně nastaly, kdy takováto osoba by žila ve více státech.Nelze tedy v těchto souvislostech hovořit o diskriminaci určitéskupiny osob. Pokud vůbec, pak tedy pouze o diskriminaciv pozitivním smyslu, tedy že cizincům - občanům SR bylo právníúpravou přiznáno výhodnější postavení než cizincům - občanůmjiných států mimo SR nebo apolitům, jako důsledek úpravy práv přirozdělení státu z hlediska mezinárodního práva.Z hlediska praktického stavu, jak plyne z uvedené zprávyMinisterstva vnitra, občané Slovenské republiky, kteří nepodaližádost o udělení občanství České republiky a měli trvalý pobytv České republice k 31.12.1992 a tento pobyt trvá, mohou podatžádost o povolení trvalého pobytu v České republice. Titožadatelé nepředkládají doklady stanovené pro jiné cizince, alepouze prokáží zápisem v občanském průkazu trvalý pobyt a prokážíobčanství Slovenské republiky. Právní postavení občanů Slovenskérepubliky s trvalým pobytem v České republice je téměř shodnés postavením občana České republiky. Za tím účelem bylo uzavřenomezi Českou a Slovenskou republikou přes 40 mezinárodních smluv,ze kterých stejně jako z dalších právních předpisů plyne, ženapř. právo na bezplatné vzdělání, zdravotní péči, dávkyv nezaměstnanosti, sociální dávky apod. jsou vázány na trvalýpobyt a nikoliv na státní občanství. S institutem státníhoobčanství České republiky je spojeno volební právo, právovykonávat některá zaměstnání (soudci, vojáci, státní zástupci),branná povinnost.Je konečně na místě připomenout, že Česká republika nenívázána právní úpravou státního občanství ČSFR vzhledem k tomu, žetento institut zánikem ČSFR zanikl také. Ústavním zákonem ČNRč. 4/1993 Sb., který nabyl účinnosti dnem 31.12.1992, bylypřevzaty právní předpisy platné před vznikem ČR, nelze všakpoužít ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR a příslušnostíČR k ní. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státníhoobčanství, nabyl účinnosti dnem 1.1.1993 a v §28 bod 1, 2 zrušilpůvodní právní úpravu, tedy zákon ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývánía pozbývání státního občanství České socialistické republiky, veznění zákona ČNR č. 92/1990 Sb. a zákon č. 165/1968 Sb.,o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství.S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soudk závěru, že ustanovení §18 odst. 1 písm. a), c) a §18apísm. a, b) zák. č. 40/1993 Sb., ve znění zák. č. 272/1993 Sb.,nejsou v rozporu s ust. článku 26 Mezinárodního paktuo občanských a politických právech jak uvádí navrhovatel a nebylaprokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušenímuvedeného ustanovení.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 13. září 1994
O D L I Š N É S T A N O V I S K OSoudců JUDr. V. Č. a JUDr. P. V. k nálezu Ústavního soudu zedne 13. 9. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců nazrušení některých ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. o nabývánía pozbývání státního občanství ČR, ve znění zák. č. 272/1993 Sb.,podané podle ustanovení §14 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavnímsoudu.Podepsaní soudci zastávají stanovisko, že návrhu skupinyposlanců v bodě, ve kterém se dožadovali zrušení ustanovení §18odst. 1 písm. a), c) a §18a písm. a), b) zákona č. 40/1993 Sb.o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky veznění zákona č. 272/1993 Sb., mělo být vyhověno, a to z těchtod ů v o d ů :I.Ústava České republiky v článku I prohlašuje Českou republikuza demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodámčlověka a občana. Kromě toho se Ústava ve svém preambuli hlásík tradicím československé státnosti, což, mimo jiné, je vyjádřenoi převzetím právního řádu bývalého státu a částečně i jehosymbolů. Přihlásila se tedy k myšlenkám, podle kterých mělo býtČeskoslovensko stabilizujícím demokratickým útvarem ve středníEvropě, založeným na humanistických principech a na principechdemokracie. Preambule Ústavy zdůrazňuje občanský a nikolivnárodní princip nového státu.Stát, který chce být demokratickým právním státem musí nutněuznat povinnost svého ústavního sebeomezení, neboť k tomuto pojmunezbytně přináleží uznání nadstátního původu základních lidskýchpráv, tedy uznání autonomie člověka a občanské společnosti. Prostát, na rozdíl od občana, nemůže platit, že dovoleno je vše, conení výslovně zapovězeno.V souvislosti se zánikem společného státu tedy Českárepublika výslovně deklarovala ve své Ústavě, že se cítí býtpokračovatelkou československé státnosti. Tato státnost pak nenípouhou abstrakcí, ale její obsah je a byl naplňován konkrétnímisubjekty, tedy především občany tohoto státu. Dalo by se protoočekávat, že zákon, který na tuto Ústavu bezprostředně navazuje,a který upravuje nejen nabývání a pozbývání státního občanstvíČR, ale který také obsahuje zvláštní ustanovení v souvislosti sezánikem ČSFR, bude výše zmíněné principy a ideová východiska vůčibývalým občanům společného státu respektovat. Takový postup by sedal očekávat o to více, jestliže Ústava Slovenské republiky,stojící spíše na principu národním a ve své preambuli společnoučeskoslovenskou státnost opomíjející, je realizována zákonem,který osobám, které byly k 31. 12. 1992 státními občany ČSFR, alenebyly státními občany Slovenské republiky, umožňuje volbuobčanství SR bez jakýchkoliv podmínek (§3 zákona č. 40/1993Zb.).II.Nepochybně nelze nic namítat proti tvrzení, že Českárepublika jako samostatný stát může stanovit podmínky pro nabytíobčanství zcela nezávisle na právní úpravě jiného státu, tedyi na právní úpravě Slovenské republiky. Názor podepsaných soudcůvšak je ten, že u občanů ČSFR bylo toto občanství občanstvím defacto prioritním, a to především v právním vědomí občanů státu.Z mezinárodně-právního hlediska pak bylo občanstvím jediným.Kritéria transformace státního občanství pro občany federace,kteří byli občany Slovenské republiky by tedy měla být výraznějiná, než kritéria pro nabytí občanství cizinci. Tvrzení, žeúprava obsažená v ustanovení §18 resp. 18a zákona č. 40/1993 Sb.výrazně jiná a zvýhodňující skutečně je, je nepřesvědčivé.Zmíněná ustanovení zařazená do části třetí nazvané "Zvláštníustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti sezánikem ČSFR", jsou v podstatě zvláštní jen svým názvem. Jedinou"výhodou", kterou tato ustanovení skýtají občanům Slovenskérepubliky žijícím na území České republiky oproti skutečnýmcizincům, je snížení délky nepřetržitého trvalého pobytu z pětilet na dva roky, resp. byly odstraněny určité tvrdosti pro staršíobčany (dodatečně připojený §18a). Stanovené podmínky tedyrozhodně nezakládají opční právo, jehož zakotvení by se daloočekávat u státu, který si dal do vínku principy a právníkontinuitu tak, jak jsou zmíněny v odst. I. tohoto stanoviska.Lze souhlasit s názorem skupiny poslanců, že těmito ustanovenímibyly zavedeny diskriminační podmínky pro získání státníhoobčanství bývalými státními občany ČSFR, kteří se tak v části svépůvodní vlasti stali cizinci. Dodatečně byla stanovena zákonnáomezení na právní stav a skutečnosti, které nastaly a existovalypřed nabytím účinnosti zákona č. 40/1993 Sb. Navíc byla tatopráva omezena způsobem, který z těžko pochopitelných důvodů aninení stejný pro všechny občany Slovenské republiky. Zadiskriminující lze především považovat, že ti občané Slovenskérepubliky, kteří svůj vztah k nově vzniklé České republice mohlidoložit dlouhodobým trvalým pobytem na jejím území, mají prozískání občanství podmínky nejméně výhodné. Pouze na ně se totižvztahuje, tak jako na skutečné cizince, neprominutelná podmínkapětileté beztrestnosti, která se nevyžaduje pro ty slovenskéobčany, kteří trvale žijí v cizině a před odchodem do ciziny mělitrvalý a časově nevymezený pobyt na území České republiky.Podstatně výhodnější podmínky, přesněji čisté právo opce, pakplatí pro bývalé občany ČSFR, u kterých není možné určitobčanství některé z republik (§6 zák. č. 40/1993 Sb.). Podepsanísoudci zastávají názor, že princip volby státního občanství tak,jak je upraven v §6 předmětného zákona, je standardním řešenímve státě, který chce být demokratickým právním státem a který seupřímně hlásí k tradicím československé státnosti. Jakákolivúprava pod tento standard je diskriminující.V Brně 16. září 1994JUDr. V. Č.JUDr. P. V.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.9.94
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 9/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
207/1994 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 40/2 SbNU 7
Populární název
Nabývání státního občanství ČR státními občany SR - právo opce občanů zaniknuvší ČSFR
Datum rozhodnutí
13. 9. 1994
Datum vyhlášení
Datum podání
14. 4. 1994
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
1
Navrhovatel
SKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Jurka Vladimír
Napadený akt
zákon; 40/1993; o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky; §6, §11, §12/3, §18/1/a, §18/1/c, §18a
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem) základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace zrušení právního předpisu (skupina poslanců)