Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.09.1995, sp. zn. I. ÚS 11/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 46/4 SbNU 17 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.11.95

sp. zn. I. ÚS 11/95 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K. proti usnesení Městského soudu v Brně, sp. zn. 45 C 123/91, ze dne 24. 2. 1994, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 21 Co 399/94, ze dne 2O. 7. 1994, o neplatnost výpovědi, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení soudů, kterými bylo zastaveno řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u Úřadu městské části Brno - Žabovřesky s odůvodněním, že žalobcem označený žalovaný - Úřad městské části Brno - Žabovřesky - nemá způsobilost být účastníkem řízení. Stěžovatel napadá pochybení v právních závěrech obou soudů, neboť podle jeho mínění Úřad městské části Brno - Žabovřesky ve smyslu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (ve stížnosti chybně uveden jako zákon č. 369/1990 Sb.) a Statutu města Brna (vydaného jako obecně závazná vyhláška č. 1/1993) pracovněprávní subjektivitu měl a má. Dále poukazuje na to, že se soud nedostatečně vyrovnal s poučovací povinností ve smyslu §5 (v souvislosti s §43 odst. 1) občanského soudního řádu, neboť prakticky po čtyřech letech dokazování (směřujícího k meritu věci) řízení zastavil, aniž by řádně stěžovatele poučil o možnosti změny v označení žalovaného. V této souvislosti se stěžovatel dovolává zřejmé spojitosti s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 79/94, z 26. 10. 1994. Stěžovatel konečně namítá, že řízení u nalézacího soudu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Tímto postupem a rozhodnutími soudů se stěžovatel cítí být zkrácen na svých ústavních právech, vyplývajících z čl. 3 odst. 3, čl. 29 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po formální stránce. Zjistil, že co do zákonných náležitostí splňuje podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla podána fyzickou osobou ve smyslu §72 odst. 1 v zákonné lhůtě (§72 odst. 2) a nejedná se o stížnost nepřípustnou (§75 citovaného zákona). Bylo tedy možné přistoupit ke zkoumání ústavní stížnosti po stránce věcné. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Městský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na své rozhodnutí ve věci a uvedl, že poučovací povinnost podle §5 občanského soudního řádu je poučovací povinností o procesních právech a povinnostech. Pokud by soud poučoval o tom, koho má účastník žalovat, šlo by o poučení hmotněprávní. Mimo to nelze pominout ani skutečnost, že od počátku sporu, a téměř po celou dobu jeho trvání, byl stěžovatel (žalobce) právně zastoupen advokátem. Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal v plném rozsahu na napadené rozhodnutí a dodal, že stěžovatel je doposud přesvědčen, že jím označený subjekt (Úřad městské části Brno - Žabovřesky) je řádným účastníkem soudního řízení. Označil tedy za žalovaného toho, koho za účastníka skutečně označit chtěl. Nepřichází proto v úvahu poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 79/94, a "specifikace záměny či zpřesnění označení", neboť dle vůle stěžovatele k žádné změně na straně žalovaného nemělo dojít. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že Úřad městské části Brno - Žabovřesky procesněprávní subjektivitu má, poukazuje krajský soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. 6 Cdo 59/92, z něhož plyne, že obecní úřad jako orgán obce nemá právo vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem a nést odpovědnost vyplývající z těchto vztahů a nemá tedy vůbec způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Úřad městské části Brno - Žabovřesky jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že po zrušení obvodních inspekcí veřejného pořádku dne 30. 4. 1990 byla tato činnost koncentrována u městské inspekce veřejného pořádku. Stěžovatel odmítl vykonávat pro Obvodní národní výbor Brno 2 jakékoliv jiné práce než práci inspektora veřejného pořádku. Protože tento druh práce Obvodní národní výbor Brno 2 neměl, nezbylo než dát stěžovateli výpověď podle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Po formální stránce úřad městské části uplatnil u soudu již v roce 1993 námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného (správně nedostatku právní subjektivity) s tím, že stěžovateli i soudce, projednávající danou věc, tuto otázku dostatečně vysvětlil. Stěžovatel však poučení odmítal a stále trval na názoru, že žalovaný úřad má "právní i pracovněprávní subjektivitu". O tom svědčí i jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1994. Uvedený úřad konečně vyslovil názor, že stěžovatel není způsobilý činit samostatné úkony a tedy ani předložit ústavní stížnost, byť prostřednictvím svého právního zástupce. Město Brno ve svém vyjádření (vyžádaném podle §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) uvedlo, že právní subjektivitu má podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (§4 odst. 1), obec jako celek. Její rozdělení na části je pouze územním členěním. Úřady městských částí mohou v rámci nedělitelné právní subjektivity vystupovat pouze jménem města Brna. Toto své vyjádření podporuje shodným výkladovým stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 8. 1993, podle něhož účastníkem pracovněprávního vztahu je v daném případě město Brno. Město Brno se konečně dovolalo judikatury obecných soudů, které v obdobných případech řízení vedená proti obecním úřadům zastavují. Z obsahu spisu okresního soudu zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl v pracovním poměru jako inspektor veřejného pořádku u Obvodního národního výboru Brno 2, který byl právním předchůdcem Úřadu městské části Brno - Žabovřesky. Dne 10. 4. 1991 mu byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvodem výpovědi byla okolnost, že bývalý Národní výbor města Brna zrušil ke dni 30. 4. 1990 obvodní inspekce veřejného pořádku a zřídil od 1. 5. 1990 městskou inspekci. Stěžovatel do nově zřízené inspekce nebyl přijat v souvislosti s potřebou snížení stavu pracovníků tohoto úseku. Ve věci proběhlo celkem osm soudních jednání a na předposledním z nich dne 16. 12. 1993 zástupce žalovaného úřadu upozornil na spornost "pasivní legitimace" Úřadu městské části Brno - Žabovřesky. Na tuto okolnost reagoval stěžovatel (jeho právní zástupce) návrhem na "změnu" účastníka řízení na město Brno, avšak tento návrh dne 28. 1. 1994 vzal zpět. Soud první instance v dané situaci řízení zastavil s poukazem na ustanovení §103 a 104 občanského soudního řádu. Odvolací soud toto usnesení prvého soudu potvrdil s tím, že zákon o obcích přiznává právní subjektivitu pouze obci, nikoli příslušnému orgánu na úrovni obce, jemuž přísluší pouze jednat jménem obce. Nemůže však být samostatně žalován a vzhledem k nedostatku způsobilosti k právním úkonům mu nenáleží ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V prvé řadě se bylo třeba vypořádat s námitkou, že stěžovatel není způsobilý činit samostatné právní úkony a tedy ani podat ústavní stížnost. V tomto směru Ústavní soud doplnil řízení a zprávou Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1995, sp. zn. 45 C 123/91, zjistil, že stěžovatel nebyl zcela či zčásti zbaven způsobilosti k právním úkonům a řízení o tom nebylo ani zahájeno. Rovněž Úřad městské části Brno - Žabovřesky, jenž uvedenou námitku vznesl, takový podnět nepodal a podat nemíní (zpráva uvedeného úřadu ze dne 24. 4. 1995). Ani další okolnosti uvedené tímto úřadem, zejména stěžovatelovy dopisy tajemnici úřadu M. H., samy o sobě nenasvědčují oprávněnosti námitky, že stěžovatel není způsobilý podat ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud tuto námitku nemohl akceptovat. Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelovým tvrzením, že Úřad městské části Brno - Žabovřesky, proti němuž jeho žaloba směřovala, má samostatnou pracovněprávní (a v tomto směru i procesní) subjektivitu. Tento názor nelze přijmout. Především poukazuje Ústavní soud na dnes již ustálenou judikaturu obecných soudů (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. 6 Cdo 59/92), podle níž zákon o obcích č. 367/1990 Sb. nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávní. Není důvodu, aby se Ústavní soud z hlediska své kompetence od této judikatury odchyloval. Stěžovatel se však mýlí i potud, pokud v otázce subjektivity úřadu městské části poukazuje na Statut města Brna vydaný jako obecně závazná vyhláška pod č. 1/1993. Tento Statut totiž nezakládá (a ani by nemohl založit) samostatnou pracovněprávní subjektivitu úřadu městské části, neboť nositelem právní subjektivity je obec jako celek a obecní úřad (ani úřad městské části) není samostatným právním subjektem. Stejné stanovisko zaujalo i Ministerstvo vnitra ČR, jak bylo zjištěno z jeho dopisu Magistrátu města B. ze dne 12. 8. 1993, zn. LK/5330/93-667. Pokud jde o Statut města Brna, lze dále poukázat na jeho článek 9 odst. 2, podle něhož plní funkci statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, zejména zákoníku práce a předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, tajemník Magistrátu města B.. V citovaném vyjádření města B. se pak správně konstatuje, že vzhledem k právní subjektivitě obce vystupují jak městské části, tak i Magistrát města B. a úřady městských částí pouze jménem města B. a nikoli jménem vlastním. Stěžovatel dále namítal, že nebyl náležitě poučen soudem o možnosti změnit označení žalovaného, jestliže jím označený žalovaný neměl podle názoru obecného soudu způsobilost být účastníkem řízení. V souzené věci však ani tato námitka neobstojí. Stěžovatel a jeho tehdejší právní zástupce byli informováni žalovaným při jednání dne 16. 12. 1993 o tom, že od roku 1992 se právní subjektivita úřadů městských částí stala spornou. Téhož dne právní zástupce stěžovatele navrhl soudu "změnu účastníka tak, aby na straně odpůrce bylo město Brno zastoupené Úřadem městské části Brno - Žabovřesky," avšak dne 28. 1. 1994 vzal tento návrh zpět. Od toho dne stěžovatel neustále trval a trvá na stanovisku, že úřad městské části je způsobilým účastníkem řízení a že má pracovněprávní subjektivitu. To zdůraznil i v písemném podání soudu dne 24. 2. 1994, tedy v den vydání rozhodnutí Městského soudu v Brně o zastavení řízení. Toto rozhodnutí - které výslovně popřelo právní subjektivitu žalovaného Úřadu městské části Brno - Žabovřesky, konstatovalo, že podle zákona o obcích vystupuje jako právnická osoba svým jménem obec, a poukázalo na to, že podle citovaného zákona je město Brno městem se zvláštním statutem - bylo podle přesvědčení Ústavního soudu v souvislosti s předchozím soudním řízením dostatečně kvalifikovanou informací stěžovateli o tom, že úřad městské části nelze pro nedostatek právní subjektivity s úspěchem žalovat; možnost změnit označení žalovaného vyplynula z dosavadního soudního řízení, kdy sám stěžovatel (jeho advokát) nepřesně navrhl "změnu účastníka tak, aby na straně žalovaného bylo město B. ...". V průběhu odvolacího řízení měl tedy ještě stěžovatel možnost změnit označení žalovaného účastníka, což však neučinil, a v několika dalších podáních soudu trval na tom, že úřad městské části má "pracovněprávní", popřípadě "procesněprávní" subjektivitu. Toto stanovisko ostatně nezměnil ani v řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti stěžovatel poukázal na zjevnou spojitost s právní věcí, o které Ústavní soud rozhodoval nálezem pod sp. zn. II. ÚS 79/94 z 26. 10. 1994. Ani tato argumentace není na místě. Z právního hlediska je významné, že uvedený nález akcentoval specifickou povahu sporu, neboť v souzené věci šlo o aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd; vzhledem k tomu bylo třeba přiznat oprávněným osobám, které často postrádaly základní informace, náležitou ochranu zdůrazněním poučovací povinnosti na straně soudu. K tomuto stanovisku ostatně začíná tendovat i judikatura obecných soudů. V tomto směru lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích uveřejněný pod R 29/1995, podle něhož nesprávné označení žalovaného v řízení o vydání věci (či o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci) podle zákona o mimosoudních rehabilitacích je odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, takže soud má podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat žalobce k opravě označení žalovaného. I zde nepochybně šlo o poučení žalobce o jeho procesním právu, jak ostatně vyplývá z ust. §43 odst. 1, 2. věty o.s.ř. V souzené věci jde však po právní stránce o spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, tedy - oproti uvedenému nálezu Ústavního soudu - o spor mimo rámec mimosoudních rehabilitací, kdy judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje. Ještě výraznější je však rozdíl mezi nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 79/94 (jehož se stěžovatel dovolává) a souzenou věcí po stránce skutkové. V řízení před obecným soudem (které předcházelo řízení u Ústavního soudu vedenému pod sp. zn. II. ÚS 79/94) navrhovatel dne 11.9. 1992 správně změnil označení odpůrce (Městský úřad Boskovice) na město Boskovice a soud účastníky (žalobce a město Boskovice) předvolal k jednání na 21. 4. 1993. V rozporu s tímto procesním postupem však soud usnesením ze dne 29. 3. 1993 - tedy ještě před nařízeným jednáním - řízení zastavil s odůvodněním, že Městský úřad B. (jenž byl původně žalován a jemuž bylo usnesení o zastavení řízení adresováno) nemůže být účastníkem řízení pro nedostatek právní způsobilosti. Oproti tomu v této souzené věci stěžovatel změnu označení žalovaného neprovedl a postupoval způsobem, který je blíže popsán na jiném místě tohoto rozhodnutí (str.6, 7). Žalobce byl informován, že žaluje osobu, která nemá právní subjektivitu, ale neuvěřil tomu a stále trval a trvá na tom, že právem žaluje Úřad městské části Brno - Žabovřesky, který je podle jeho mínění právní subjektivitou nadán. Z řízení tedy vyplynulo, že oproti popsanému postupu obecného soudu, jímž se zabýval Ústavní soud v řízení pod sp. zn. II. ÚS 79/94, byl postup soudu v souzené věci nesrovnatelně jiný a nelze jej označit za protiústavní. Za této situace proto Ústavní soud přijímá argumentaci krajského soudu (uvedenou ve vyjádření k ústavní stížnosti), že ve srovnání s řízením vedeným pod sp. zn. II. ÚS 79/94 nešlo v souzené věci o případ, kdy by soud nerespektoval změnu označení žalovaného žalobcem, neboť v tomto sporu podle výslovně vyjádřené vůle stěžovatele k žádné změně na straně žalovaného dojít nemá. Ústavní soud se konečně zabýval i námitkou, že soudní řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho. Tento názor však nesdílí. Řízení bylo zahájeno u okresního soudu 6. 6. 1991 a skončilo usnesením o zastavení řízení dne 24. 2. 1994, takže v prvním stupni trvalo cca 2 a 3/4 roku. Odvolací řízení trvalo od 26. 4. do 20. 7. 1994, tedy necelé 3 měsíce. Ve věci bylo nařízeno osm jednání, byla vznesena námitka "podjatosti" soudců Městského soudu v Brně (jež byla později vzata zpět), došlo k několikaměsíčnímu onemocnění předsedy senátu a posléze k jeho výměně. Je pravda, že k zastavení řízení pro nedostatek subjektivity na straně žalovaného zřejmě mohlo - technicky vzato - dojít dříve. Nelze však opomenout, že právní názory o otázce právní subjektivity obcí a obecních úřadů se v době řízení o žalobě stěžovatele teprve vyvíjely. Krajský soud v Brně sice usnesením ze dne 5. 2. 1993, sp. zn. 15 Co 450/92, vyslovil, že městský úřad nemá právní subjektivitu, avšak toto usnesení se teprve postupně stávalo známým zejména pomocí odborných časopisů, které je někdy toliko publikovaly,jindy však i kritizovaly (srov. Bulletin advokacie č. 9/93-46, Právní rozhledy č. 4/1994 v příspěvku "Nad jedním soudním rozhodnutím", Bulletin advokacie č. 8/1994 v příspěvku "Obec či obecní úřad..."). Tento vývoj dozrával v průběhu let 1993 a 1994, tedy v době, kdy soudní řízení v projednávané věci dospívalo k závěru. Za této situace lze proto stěží vytýkat procesnímu soudu, že nepřistoupil k zastavení řízení v době podstatně dřívější. Vycházeje z těchto úvah, přistoupil Ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatele v řízení před obecnými soudy a jimi vydanými rozhodnutími porušeny. Článek 3 odstavec 3, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Jde o předpis patřící mezi obecná ustanovení Listiny, který není sám o sobě bezprostředně aplikovatelný, a na souzenou věc evidentně nedopadá. Ani sám stěžovatel přijatelným způsobem nevysvětlil, v čem spatřuje souvislost uvedeného článku s předmětem ústavní stížnosti. Článek 29 odstavec 2 uvádí, že mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Tohoto článku se stěžovatel zřejmě dovolává proto, že je poživatelem částečného invalidního důchodu, avšak jeho obsah neinterpretuje správně. Článek 29 odstavec 2 Listiny sám zvláštní ochranu uvedených osob nenormuje a znamená zejména pokyn zákonodárci, aby takovou ochranu cestou prostého zákona zajistil. To je zřejmé i z odstavce 3 čl. 29 Listiny, podle něhož "podrobnosti stanoví zákon." Osoby zdravotně postižené jsou chráněny řadou právních předpisů a jejich ochranu zajišťují i předpisy obecné (srov. např. §50 zákoníku práce). Jejich porušení však v řízení nevyšlo najevo a ostatně ani stěžovatel - pokud jde o zvláštní ochranu osob zdravotně postižených - konkrétní námitky neuplatnil. V této souvislosti je na místě poukázat na to, že návrh stěžovatele na neplatnost výpovědi nebyl obecnými soudy věcně zamítnut z důvodů tkvících v hmotném právu - které by souvisely se zvláštní ochranou osob zdravotně postižených v pracovněprávních vztazích - ale řízení proti žalovanému skončil usnesením o jeho zastavení, takže aplikovány byly normy čistě procesní. Souvislost tohoto rozhodnutí soudu a citovaného článku 29 odst. 2 Listiny tedy shledat nelze. Stěžovatel se dále dovolává článku 36 odstavců 1, 2, 3 Listiny. Článek 36 odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 36 odst. 2 kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Z citovaných odstavců čl. 36 je zřejmé, že jde o ustanovení, která garantují právo na soudní ochranu. Toto právo však přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana stěžovateli odepřena nebyla, neboť soud o jeho žalobě řádně jednal a v řízení byla provedena celá řada důkazů. Argumentem, že stěžovateli byla odepřena soudní ochrana, není ani skutečnost, že soud nerozhodl ve věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity žalovaného, tedy z důvodů formálních, neboť takovou možnost platný a nezrušený procesní zákon zná a sankcionuje. V konkrétním případě pak napadené usnesení soudu o zastavení řízení vyplynulo z právních názorů, jež se v otázce právní subjektivity obcí a obecních úřadů postupně vyvíjely a v podstatě se ustalovaly v době, kdy se soudní řízení chýlilo ke konci. To je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud nevidí důvod, pro který by bylo třeba považovat judikaturu obecných soudů, o niž se opírají i napadená rozhodnutí, za protiústavní. Článek 36 odst. 3, na který stěžovatel rovněž poukazuje, uvádí, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V tomto směru došlo u stěžovatele k zjevnému omylu, neboť náhrada škody uvedeného druhu nebyla předmětem řízení u obecného soudu. Citovaný článek Listiny se tedy obsahu ústavní stížnosti vůbec netýká. Stěžovatel konečně tvrdí, že délkou řízení byl porušen článek 38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (1. věta odst. 2). Touto otázkou se Ústavní soud podrobněji zabývá na jiném místě tohoto nálezu. Z důvodu přehlednosti proto jen stručně rekapituluje, že řízení u okresního soudu trvalo 2 a 3/4 roku, ve věci proběhlo osm jednání a šlo o případ, jehož vyřízení bylo prodlužováno jednak dlouhodobým onemocněním soudce, jednak zbytečnou námitkou "podjatosti" všech soudců procesního soudu, kterou vznesl sám stěžovatel a později ji vzal zpět. Vliv na délku řízení, jak je konstatováno výše, měla konečně i skutečnost, že právní názory v otázce právní subjektivity obce a obecního úřadu po vydání zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, nebyly jednotné, vyvíjely se postupně a v podstatě dozrály teprve v době, kdy soudní řízení v projednávané věci spělo k závěru. Ani v tomto směru tedy nelze dát stěžovateli za pravdu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že žádný článek Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, nebyl napadenými rozhodnutími obecných soudů porušen. Nebylo rovněž zjištěno, že by byl porušen jiný ústavní zákon či mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách ve smyslu článku 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. září 1995