ECLI:CZ:US:1995:1.US.118.94
sp. zn. I. ÚS 118/94
Usnesení
I. ÚS 118/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele ing. F.P., zastoupen advokátem JUDr. K.Z., o ústavní stížnosti proti postupu bývalého SN v řízení vedeném pod čj. 5 D 1833/83, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu ČR neúplné podání ze dne 8. 8. 1994. Poté, co obdržel výzvu Ústavního soudu ČR ze dne 27. 9. 1994 k odstranění vad podání, zareagoval přípisem ze dne 1. 11. 1994 a následně dalším doplňujícím přípisem z 30. 11. 1994. Ve svých přípisech poukázal na svou sociální situaci, na to, že je důchodce a tedy nemá finanční prostředky na úhradu advokáta. Žádal, aby mu byl Ústavním soudem ČR ustanoven advokát "ex offo". Ústavní soud objasnil přípisem ze 14. 12. 1994 navrhovateli institut nuceného zastoupení v řízení před Ústavním soudem a poskytl další lhůtu k odstranění vady podání z hlediska nezbytnosti zastoupení tak, aby navrhovatel mohl využít postupu dle §16 zák. 128/90 Sb. o advokacii. Podáním ze dne 16. 2. 1995 doplnil navrhovatel svá původní neúplná podání, přičemž vyhověl i institutu nuceného zastoupení.
Z obsahu ústavní stížnosti zpracované právním zástupcem navrhovatele vyplynula podstata jeho ústavní stížnosti. Navrhovatel napadá postup bývalého SN, které v řízení pod čj. 5D 1833/83 otevřelo řízení o dodatečném projednání dědictví. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel stížností ze dne 2. 7. 1992, kde žádal zrušení zákazu výplat z vkladní knížky, neboť se jedná o jeho vlastní úspory a vzhledem k nízkému důchodu je z toho důvodu bez životních prostředků. O této navrhovatelově
I. ÚS 118/94
stížnosti nebylo údajně dosud rozhodnuto.
Tímto postupem a následnou nečinností orgánů veřejné moci vzniká navrhovateli škoda, neboť byl nucen zastavit stavbu rodinného domu S., zastavit vývoj systému S., rozestavěná stavba vlivem povětrnostních vlivů chátrá.
Z toho dovozuje navrhovatel, že došlo v konkrétním případě k porušení čl. 11 odst. 1 ústavního zák. č. 2/1993 Sb. a domáhá se vydání nálezu dle §82 odst. 3 písm. a) a b) zák. č. 182/93 Sb.
Poté, co z podání zpracovaného právním zástupcem navrhovatele se seznámil Ústavní soud s podstatou ústavní stížnosti navrhovatele, dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost není opodstatněná.
Zejména nutno vytknout této ústavní stížnosti, že i po zpracování advokátem postrádá přesnou a jasnou formulaci návrhového petitu, tedy konkretizaci rozhodnutí, které má být ústavním nálezem zrušeno. Z obsahu lze dovodit, že se má zřejmě jednat o rozhodnutí bývalého SN, čj. 5 D 1833/83, z března 1992. Pokud ovšem ústavní stížnost uplatnil navrhovatel v roce 1994, jedná se o její uplatnění daleko po lhůtě stanovené pro její podání v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. V tomto směru pak Ústavní soud ČR neshledal důvod k aplikaci §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., tj. neodmítnout přijetí ústavní stížnosti, pokud není splněna podmínka odst. 1 §75 zák. 182/1993 Sb. Ústavní soud je toho názoru, že v daném případě nepřesahuje ústavní stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatele a ani nedochází k průtahům, z nichž by mohla vzniknout stěžovateli vážná a neodstranitelná újma.
Z přílohového materiálu, zaslaného navrhovatelem Ústavnímu soudu, totiž je patrno, že dne 29. 11. 1994 došlo v NK., v přítomnosti soudní komisařky JUDr. O.K., k uzavření dědické dohody ohledně dodatečného projednání dědictví po zemřelé J.P., a to pod čj. 18 D 799/93, Nd 80/93. Tato dohoda právně řešila problematiku obou vkladních knížek, které byly pojaty do BSM zemřelé a navrhovatele.
Je tedy zřejmé, že o podání navrhovatele ze dne 2. 7. 1992 bylo rozhodnuto a navrhovatel má zřejmě k dispozici i následné soudní rozhodnutí, které ve svých přílohách nezaslal.
Nelze proto dovozovat, že by v důsledku postupu orgánu veřejné moci došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, jak se domnívá navrhovatel.
S poukazem na skutečnosti shora uvedené, zejména s poukazem
na to, že navrhovatel uplatnil ústavní stížnost po lhůtě stanovené pro její podání a dále i pro neopodstatněnost této ústavní stížnosti, rozhodl Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a c) zák. č. 182/93 Sb. tak, že návrh byl odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 1995
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR