infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-159-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.09.1995, sp. zn. I. ÚS 142/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 45/4 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.142.94

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích

Právní věta Nelze se ztotožnit s tvrzením, že v ustanovení §8 odst. 4 cit. zákona, které praví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", měl zákonodárce na mysli pouze pozemek nezastavěný, neboť tento argument nelze ničím podepřít. Citované ustanovení evidentně nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Pokud by toto zákonodárce zamýšlel, nepochybně by tak v zákoně výslovně učinil. Navíc není důvod k tomu se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajisté existovat vedle sebe a je možno je bez problémů právní cestou řešit, což není v praxi nic neobvyklého.

ECLI:CZ:US:1995:1.US.142.94
sp. zn. I. ÚS 142/94 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti M. V. a V. Š., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 17 Co 733/93, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 147/92, ze dne 16. 9. 1993, jímž byl zamítnut jejich návrh na uložení povinnosti stávajícím vlastníkům, manželům R. P. a K. P. uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání nemovitostí oprávněným osobám dle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. v platném znění, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Navrhovatelé, podali dne 30. 9. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě. Znojemský soud ve svém rozsudku zamítl návrh stěžovatelů, aby současným vlastníkům nemovitostí, manželům P., bylo uloženo uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání předmětných nemovitostí, a to garáže ve Z. a pozemku p. č. 42/3, zast. plochy o výměře 19 m2, které byly původně ve vlastnictví manželů V., rodičů navrhovatelů, jimž byly odňaty výměrem ministerstva výživy ze dne 23. 1. 1950 při "znárodnění" majetkové podstaty podniku "Frant. J. V.". Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 16. 9. 1993 byl návrh stěžovatelů zamítnut s poukazem na to, že nejsou splněny podmínky §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pokud jde o garáž a podmínky §8 odst. 4 cit. zákona, pokud jde o pozemek, na němž je garáž umístěna. To znamená, že v prvém případě manželé P. nejsou fyzickými osobami povinnými, protože nejsou splněny podmínky §4 odst. 2 cit. zákona, ve druhém případě pak §8 odst. 4 cit. zákona vylučuje výdej pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, jež se později změnilo v bezpodílové spoluvlastnictví manželů P. Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Dle stanoviska Krajského soudu se jednalo o žalobu na uzavření dohody dle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání věci, kterou povinné osoby odmítly uzavřít, a rozhodnutím soudu zde má být nahrazen projev vůle druhé smluvní strany. Soud má tak nahradit akceptaci návrhu na dohodu o vydání věci ve smyslu ustanovení §43 c odst. 2 obč. zákoníku. Dle ust. §44 odst. 2 občanského zákoníku přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku pak Krajský soud odvodil, že soud může nahradit akceptaci nabídky dohody jen jako celku, aniž provádí jakékoli změny, výhrady, dodatky nebo omezení. V opačném případě (jak vyplývá z ust. §44 odst. 2 občanského zákoníku), by rozhodnutí soudu bylo vlastně novou nabídkou, nikoli akceptací nabídky původní, a k uzavření dohody by tudíž nemohlo dojít. Protože v této věci pro rozpor s ustanovením §8 odst. 4 zákona číslo 87/1991 Sb. nebylo možno vyhovět žalobě na vydání pozemku, musel soud zamítnout návrh jako celek. Dle názoru soudu nebylo možno zamítnout žalobu, týkající se vydání pozemku, a případně vyhovět žalobě na vydání stavby. Proto odvolací soud, aniž zkoumal věcné důvody, pro které byla žaloba zamítnuta, rozsudek soudu I. stupně již z tohoto důvodu potvrdil. Stěžovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splnila formální náležitosti. Věcně se stěžovatelé omezili pouze na tu část rozsudku, která se týkala jen pozemku. Z odůvodnění stěžovatelů vyplývá, že předmětný pozemek o výměře 19 m2 i s garáží na něm stojící vlastnili již jejich rodiče. Tyto nemovitosti byly rodičům znárodněny a poté garáž byla prodána manželům P. a pozemek, na němž stála, jim byl dán do osobního užívání. Právo osobního užívání dle občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 bylo zřizováno za účelem stavby rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže, popř. zřízení zahrádky. S přechodem vlastnictví ke stavbě již postavené bylo zřizováno právo osobního užívání k pozemku, na němž taková stavba stála. Při převodu vlastnictví stavby, postavené na pozemku v osobním užívání, automaticky přecházelo právo osobního užívání na nabyvatele stavby a od 1. 1. 1992 se v tomto případě změnilo v bezpodílové spoluvlastnictví manželů P. Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo porušeno právo navrhovatelů vlastnit majetek dle ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že soud nemůže v tomto případě nahradit souhlas druhé strany (v tomto případě povinných manželů P.) s uzavřením dohody o vydání předmětných nemovitostí, protože nelze vyhovět žalobě na vydání pozemku. Dle stanoviska navrhovatelů ustanovením §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. měl zákonodárce však na mysli jako pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, pouze pozemek nezastavěný, nikoli pozemek charakteru zastavěné plochy, neboť vydáním stavby, na kterou by byl právní nárok a nevydáním pozemku, k němuž již jako zastavěnému bylo zřízeno právo osobního užívání, by, dle stěžovatelů, přímo ze zákona vznikl složitý právní vztah mezi oprávněnou osobou, jakožto staronovým vlastníkem stavby a povinnou osobou, jakožto vlastníkem pozemku pod stavbou. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pak předseda senátu Krajského soudu v Brně doplnil, že s námitkami stěžovatele, ohledně výkladu ust. §8 odst. 4 zákona číslo 87/1991 Sb., nelze souhlasit, neboť citované ustanovení nerozeznává, zda pozemek je, či není zastavěn. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu rozlišovat v právním režimu restitucí mezi pozemky zastavěnými a nezastavěnými, nepochybně by tak v zákoně učinil. Soud sdělil, že v tomto případě při svém rozhodování plně respektoval zákon a vyložil jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak mu to ukládá Ústava ČR. V podstatě shodný názor vyjádřil ve svém stanovisku k ústavní stížnosti i Okresní soud ve Znojmě. V souladu s tímto názorem bylo i vyjádření povinných osob - manželů P., kteří se ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména obsahu spisů Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě i vyjádření všech účastníků, dospěl soud k závěru, že stížnost není důvodná. Nelze se ztotožnit s tvrzením, že v ustanovení §8 odst. 4 cit. zákona, které praví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", měl zákonodárce na mysli pouze pozemek nezastavěný, neboť tento argument nelze ničím podepřít. Citované ustanovení evidentně nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Pokud by toto zákonodárce zamýšlel, nepochybně by tak v zákoně výslovně učinil. Navíc není důvod k tomu se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajisté existovat vedle sebe a je možno je bez problémů právní cestou řešit, což není v praxi nic neobvyklého. Lze přisvědčit názoru Okresního soudu ve Znojmě, že navrhovatelé nebyli oprávněni požadovat vydání pozemku i budovy garáže. Manželé P., jako osoby povinné, měli předmětný pozemek v osobním užívání až do 1. 1. 1992, kdy se ze zákona, na základě ustanovení §872 odst. 1, novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., toto právo osobního užívání změnilo na právo vlastnictví. Pozemek však dle platné právní úpravy - ustanovení §8 odst. 4 zákona číslo 87/1991 Sb. - nejsou nadále povinni vydat ani vzhledem k tomu, že citované ustanovení je stále účinné a nelze je chápat jinak, než že se vztahuje nadále také na veškeré nezastavěné pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo osobního užívání. Navrhovatelé přesto požadovali vydání předmětného pozemku zároveň s vydáním budovy, a to přesto, že ani podmínky §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny: nebylo prokázáno, že manželé P. nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, nebo že jde dále o osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Krajský soud svým rozhodnutím neporušil právo navrhovatelů vlastnit majetek, ani žádné jejich jiné základní lidské právo, neboť v souladu s již citovanými ustanoveními občanského zákoníku, a to §43 c odst. 2, a §44 odst. 2, soud může navrhovanou dohodu jako celek buď schválit, nebo zamítnout. V opačném případě by se jednalo ve skutečnosti o nový návrh ze strany soudu a k uzavření dohody by tudíž nemohlo dojít. Krajskému soudu tedy nezbylo, než rozhodnout, jak je výše uvedeno. Pokud pak se navrhovatelé dovolávají čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odkazuje Ústavní soud na ustálený výklad, podle něhož je posláním tohoto článku ochrana vlastnických vztahů právně již konstituovaných. Tuto podmínku však vznesený nárok navrhovatelů nesplňuje. Náklady řízení Ústavní soud vedlejším účastníkům a jejich právnímu zástupci nepřiznal. Podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu platí totiž zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Odstavec 4 téhož paragrafu sice stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k odst. třetímu je však třeba toto ustanovení vykládat restriktivně. V souzené věci Ústavní soud neshledal náležitý důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. září 1995

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:1.US.142.94
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 142/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 45/4 SbNU 11
Populární název Výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích
Datum rozhodnutí 7. 9. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 9. 1994
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §43c odst.2, §44 odst.2
  • 87/1991 Sb., §4 odst.2, §8 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík osoba/povinná
smlouva
náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-142-94
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26511
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31