ECLI:CZ:US:1995:1.US.142.94
sp. zn. I. ÚS 142/94
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti M. V. a V. Š., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 17 Co 733/93, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 147/92, ze dne 16. 9. 1993, jímž byl zamítnut jejich návrh na uložení povinnosti stávajícím vlastníkům, manželům R. P. a K. P. uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání nemovitostí oprávněným osobám dle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé, podali dne 30. 9. 1994 k Ústavnímu soudu
ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně,
jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě.
Znojemský soud ve svém rozsudku zamítl návrh stěžovatelů, aby
současným vlastníkům nemovitostí, manželům P., bylo uloženo
uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání předmětných nemovitostí,
a to garáže ve Z. a pozemku p. č. 42/3, zast. plochy o výměře 19
m2, které byly původně ve vlastnictví manželů V., rodičů
navrhovatelů, jimž byly odňaty výměrem ministerstva výživy ze dne
23. 1. 1950 při "znárodnění" majetkové podstaty podniku "Frant. J.
V.".
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 16. 9. 1993 byl návrh
stěžovatelů zamítnut s poukazem na to, že nejsou splněny podmínky
§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
pokud jde o garáž a podmínky §8 odst. 4 cit. zákona, pokud jde
o pozemek, na němž je garáž umístěna. To znamená, že v prvém
případě manželé P. nejsou fyzickými osobami povinnými, protože
nejsou splněny podmínky §4 odst. 2 cit. zákona, ve druhém případě
pak §8 odst. 4 cit. zákona vylučuje výdej pozemku, k němuž bylo
zřízeno právo osobního užívání, jež se později změnilo
v bezpodílové spoluvlastnictví manželů P.
Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu I.
stupně. Dle stanoviska Krajského soudu se jednalo o žalobu na
uzavření dohody dle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání věci, kterou
povinné osoby odmítly uzavřít, a rozhodnutím soudu zde má být
nahrazen projev vůle druhé smluvní strany. Soud má tak nahradit
akceptaci návrhu na dohodu o vydání věci ve smyslu ustanovení §43 c odst. 2 obč. zákoníku. Dle ust. §44 odst. 2 občanského
zákoníku přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení
nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh.
Z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku pak Krajský soud
odvodil, že soud může nahradit akceptaci nabídky dohody jen jako
celku, aniž provádí jakékoli změny, výhrady, dodatky nebo omezení.
V opačném případě (jak vyplývá z ust. §44 odst. 2 občanského
zákoníku), by rozhodnutí soudu bylo vlastně novou nabídkou, nikoli
akceptací nabídky původní, a k uzavření dohody by tudíž nemohlo
dojít. Protože v této věci pro rozpor s ustanovením §8 odst. 4
zákona číslo 87/1991 Sb. nebylo možno vyhovět žalobě na vydání
pozemku, musel soud zamítnout návrh jako celek. Dle názoru soudu
nebylo možno zamítnout žalobu, týkající se vydání pozemku,
a případně vyhovět žalobě na vydání stavby. Proto odvolací soud,
aniž zkoumal věcné důvody, pro které byla žaloba zamítnuta,
rozsudek soudu I. stupně již z tohoto důvodu potvrdil.
Stěžovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení §72
odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle
něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným
rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její
základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem. Ústavní
soud zjistil, že ústavní stížnost splnila formální náležitosti.
Věcně se stěžovatelé omezili pouze na tu část rozsudku, která se
týkala jen pozemku.
Z odůvodnění stěžovatelů vyplývá, že předmětný pozemek
o výměře 19 m2 i s garáží na něm stojící vlastnili již jejich
rodiče. Tyto nemovitosti byly rodičům znárodněny a poté garáž byla
prodána manželům P. a pozemek, na němž stála, jim byl dán do
osobního užívání. Právo osobního užívání dle občanského zákoníku
ve znění platném do 31. 12. 1991 bylo zřizováno za účelem stavby
rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže, popř. zřízení
zahrádky. S přechodem vlastnictví ke stavbě již postavené bylo
zřizováno právo osobního užívání k pozemku, na němž taková stavba
stála. Při převodu vlastnictví stavby, postavené na pozemku
v osobním užívání, automaticky přecházelo právo osobního užívání
na nabyvatele stavby a od 1. 1. 1992 se v tomto případě změnilo
v bezpodílové spoluvlastnictví manželů P.
Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně
bylo porušeno právo navrhovatelů vlastnit majetek dle ustanovení
čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud
potvrdil rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že soud nemůže
v tomto případě nahradit souhlas druhé strany (v tomto případě
povinných manželů P.) s uzavřením dohody o vydání předmětných
nemovitostí, protože nelze vyhovět žalobě na vydání pozemku. Dle
stanoviska navrhovatelů ustanovením §8 odst. 4 zák. č. 87/1991
Sb. měl zákonodárce však na mysli jako pozemek, k němuž bylo
zřízeno právo osobního užívání, pouze pozemek nezastavěný, nikoli
pozemek charakteru zastavěné plochy, neboť vydáním stavby, na
kterou by byl právní nárok a nevydáním pozemku, k němuž již jako
zastavěnému bylo zřízeno právo osobního užívání, by, dle
stěžovatelů, přímo ze zákona vznikl složitý právní vztah mezi
oprávněnou osobou, jakožto staronovým vlastníkem stavby a povinnou
osobou, jakožto vlastníkem pozemku pod stavbou.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pak předseda senátu
Krajského soudu v Brně doplnil, že s námitkami stěžovatele,
ohledně výkladu ust. §8 odst. 4 zákona číslo 87/1991 Sb., nelze
souhlasit, neboť citované ustanovení nerozeznává, zda pozemek je,
či není zastavěn. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu rozlišovat
v právním režimu restitucí mezi pozemky zastavěnými
a nezastavěnými, nepochybně by tak v zákoně učinil. Soud sdělil,
že v tomto případě při svém rozhodování plně respektoval zákon
a vyložil jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak mu to
ukládá Ústava ČR.
V podstatě shodný názor vyjádřil ve svém stanovisku k ústavní
stížnosti i Okresní soud ve Znojmě. V souladu s tímto názorem bylo
i vyjádření povinných osob - manželů P., kteří se ztotožnili
s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli zamítnutí ústavní
stížnosti.
Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména obsahu spisů
Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě i vyjádření
všech účastníků, dospěl soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Nelze se ztotožnit s tvrzením, že v ustanovení §8 odst. 4 cit.
zákona, které praví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo
osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", měl zákonodárce na
mysli pouze pozemek nezastavěný, neboť tento argument nelze ničím
podepřít. Citované ustanovení evidentně nerozeznává mezi
zastavěným a nezastavěným pozemkem. Pokud by toto zákonodárce
zamýšlel, nepochybně by tak v zákoně výslovně učinil. Navíc není
důvod k tomu se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní
vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný
vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy
mohou zajisté existovat vedle sebe a je možno je bez problémů
právní cestou řešit, což není v praxi nic neobvyklého.
Lze přisvědčit názoru Okresního soudu ve Znojmě, že
navrhovatelé nebyli oprávněni požadovat vydání pozemku i budovy
garáže. Manželé P., jako osoby povinné, měli předmětný pozemek
v osobním užívání až do 1. 1. 1992, kdy se ze zákona, na základě
ustanovení §872 odst. 1, novely občanského zákoníku č. 509/1991
Sb., toto právo osobního užívání změnilo na právo vlastnictví.
Pozemek však dle platné právní úpravy - ustanovení §8 odst. 4
zákona číslo 87/1991 Sb. - nejsou nadále povinni vydat ani
vzhledem k tomu, že citované ustanovení je stále účinné a nelze je
chápat jinak, než že se vztahuje nadále také na veškeré
nezastavěné pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo
osobního užívání. Navrhovatelé přesto požadovali vydání
předmětného pozemku zároveň s vydáním budovy, a to přesto, že ani
podmínky §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny: nebylo
prokázáno, že manželé P. nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými
předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby
nabyvatele, nebo že jde dále o osoby blízké těchto osob, pokud na
ně věc byla těmito osobami převedena. Krajský soud svým
rozhodnutím neporušil právo navrhovatelů vlastnit majetek, ani
žádné jejich jiné základní lidské právo, neboť v souladu s již
citovanými ustanoveními občanského zákoníku, a to §43 c odst. 2,
a §44 odst. 2, soud může navrhovanou dohodu jako celek buď
schválit, nebo zamítnout. V opačném případě by se jednalo ve
skutečnosti o nový návrh ze strany soudu a k uzavření dohody by
tudíž nemohlo dojít. Krajskému soudu tedy nezbylo, než rozhodnout,
jak je výše uvedeno. Pokud pak se navrhovatelé dovolávají čl. 11
Listiny základních práv a svobod, odkazuje Ústavní soud na
ustálený výklad, podle něhož je posláním tohoto článku ochrana
vlastnických vztahů právně již konstituovaných. Tuto podmínku však
vznesený nárok navrhovatelů nesplňuje.
Náklady řízení Ústavní soud vedlejším účastníkům a jejich
právnímu zástupci nepřiznal. Podle §62 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb. o Ústavním soudu platí totiž zásada, že náklady
řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo
vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník,
pokud tento zákon nestanoví jinak. Odstavec 4 téhož paragrafu sice
stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle
výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo
vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému
účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
Vzhledem k odst. třetímu je však třeba toto ustanovení vykládat
restriktivně. V souzené věci Ústavní soud neshledal náležitý
důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil. Ze všech uvedených
důvodů Ústavní soud stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. září 1995