infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-180-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.10.1995, sp. zn. I. ÚS 15/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 66/4 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.15.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Právo na ochranu osobnosti a reparace následků způsobených jeho porušením

Právní věta Na základě čl. 10 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Z povahy daného případu vyplývá, že jednání německých úřadů, jemuž byl stěžovatel v Německu vystaven především v důsledku opomenutí pracovníků vysílající organizace, nese zřetelné znaky poškození práv, uvedených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto nelze mít za to, že postačí prostá omluva, ale určitá, věci úměrná finanční náhrada způsobené újmy se jeví Ústavnímu soudu jako právně přiměřená.

ECLI:CZ:US:1995:1.US.15.95
sp. zn. I. ÚS 15/95 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti J. D. na pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994, sp. zn. 1 Co 144/94, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. l994, sp. zn. 23 C 97/94, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, domáhajícího se náhrady nemajetkové újmy, způsobené jeho bývalým zaměstnavatelem VOKD, a. s., takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 144/94-37, ze dne 4. 10. 1994, s e z r u š u j e . Odůvodnění: I. J. D. podal dne 19. 1. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Uvedeným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, která mu vznikla v důsledku zaviněného jednání jeho bývalého zaměstnavatele VOKD, a. s., při zajištění jeho zaměstnání v SRN. Stěžovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. l82/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje předepsané obsahové i formální náležitosti. V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že se návrhem u soudu domáhal náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 1, 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §11 téhož zákona. Stěžovatel nepovažoval za postačující zadostiučinění VOKD, a. s., které spočívalo pouze v jeho písemné omluvě, neboť jeho zaviněným jednáním byla, dle názoru stěžovatele, závažným způsobem porušena základní práva a svobody stěžovatele, zaručená mu Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Jednalo se zejména o právo na zachování důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména, jakož i právo svobodně opustit území našeho státu podle ustanovení čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 14 odst. 1 Listiny. Zásah do těchto jeho práv a svobod spočíval v tom, že VOKD, jakožto jeho tehdejší zaměstnavatel, mu přes ústní přísliby a ujišťování nezajistil dle řádně sjednaných pracovních podmínek pracovní povolení pro výkon sjednané práce v SRN. V důsledku toho byl při kontrole příslušných úřadů v SRN tam zadržen, vyslýchán, bylo mu zakázáno vykonávat práci, následně byl na základě rozhodnutí úřadů SRN odtud vyhoštěn a byl mu uložen zákaz vstupu na území SRN na dobu jednoho roku. Uvedený návrh Krajský soud v Ostravě v plném rozsahu zamítl. Učinil tak po provedení pouze výslechu účastníků a listinných důkazů, přičemž odmítl návrh na provedení důkazů i svědeckými výpověďmi. Poté i Vrchní soud v Praze v rozhodnutí o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě tento rozsudek potvrdil. Stěžovatel poukázal zejména na skutečnost, že byl odpovědnými pracovníky VOKD, a. s. opakovaně ujištěn, že vše potřebné pro výkon práce v SRN je řádně vyřízeno, takže může odjet na pracoviště v SRN a vykonávat práci. Byl tak záměrně uveden v omyl nečinností zaměstnavatele, který tak porušil svoji zákonnou povinnost, neboť dle názoru stěžovatele může k zásahu do práv na ochranu osobnosti dojít i nečinností tam, kde právní předpis vyžaduje aktivní jednání. Zásah do jeho Ústavou a Listinou chráněných práv mu byl způsoben v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností VOKD, a. s., a měl značný dopad na jeho osobu. Vedle nemožnosti vycestovat do SRN byl vystaven i výraznému poškození své cti, a to v osobním, rodinném i pracovním životě, neboť jeho rodina i spolupracovníci nevěřili vysvětlení o důvodech jeho vyhoštění a byli přesvědčeni, že stěžovatel v SRN "něco provedl". Krajský soud v Ostravě vycházel při zamítnutí návrhu z ustanovení §13 občanského zákoníku, podle kterého fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, které může spočívat i v náhradě nemajetkové újmy v penězích. Dle stanoviska tohoto soudu je základním předpokladem aplikace §13 neoprávněný zásah. Žalobce tedy musí prokázat, že žalovaný se dopustil neoprávněného zásahu do jeho práv chráněných občanským zákoníkem. V předmětné věci však byla práva chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku - dle názoru Krajského soudu - porušena nikoli žalovaným, ale rozhodnutím německých úřadů. Dle žalovaného nešlo z jeho strany o neoprávněný zásah, neboť zde musí jít o aktivní jednání, nikoli pasivní - tj. "něco neudělat". Práva žalobce chráněná §11 obč. zákoníku byla porušena pravomocným rozhodnutím cizineckého úřadu, není zde tedy bezprostřední příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a jeho následky. Vrchní soud v Praze odůvodnil potvrzení rozsudku soudu 1. stupně tím, že je sice pravda, že žalobce byl vyhoštěn ze SRN proto, že neměl pracovní povolení pro práci v SRN a že tam nastoupil do práce po ujištění, že záležitosti, související s výkonem jeho práce v SRN, jsou vyřízeny, avšak nezajištění povolení pro výkon práce v SRN nelze považovat za neoprávněný zásah do ochrany osobnosti žalobce. Neoprávněný zásah je jednání, které se svým obsahem, formou a cílem dotýká práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zákoníku a je objektivně způsobilé tato chráněná práva narušit, popř. ohrozit. Dle Vrchního soudu zajištění povolení pro výkon práce však není aktivní chování, které z hlediska možné občanskoprávní odpovědnosti předpokládá výslovné znění ustanovení §13 odst. 1 obč. zákoníku. Na základě uvedeného tedy chování žalovaného i následky, které způsobilo žalobci není s ohledem na svůj hmotný obsah zásahem do osobnostního práva. II. Ústavní soud se seznámil se zhodnocením všech důkazů, obsažených ve spisech Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Praze. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že stěžovatel J. D. byl svým bývalým zaměstnavatelem, VOKD, a. s., uveden v omyl tím, že jím byl opakovaně ujištěn, že veškeré náležitosti, nutné pro práci v SRN, včetně pracovního povolení, má zajištěny, že si nemusí sám nic vyřizovat, i když ve skutečnosti pracovní povolení, které obvykle zaměstnavatel vyřizoval pro pracovníky v SRN hromadně, zaměstnavatel nezajistil. Přesto dostal pokyn k odjezdu do SRN a nástupu do práce. Toto jednání, resp. opomenutí bývalého zaměstnavatele VOKD, a. s., mělo pro stěžovatele již výše uvedené následky, spočívající v omezení svobody pohybu i dotčení jeho cti a lidské důstojnosti, způsobené různými dohady a pomluvami v jeho okolí a újmou na jeho cti v cizině. Ustanovení §11 občanského zákoníku v platném znění uvádí, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že se jedná o výčet demonstrativní, že jednotlivá dílčí práva na ochranu osobnosti musí být chápána pouze jako příkladná, typická, to znamená, že do celkového práva na ochranu osobnosti lze bezpochyby zařadit i zde výslovně nezmíněné právo na ochranu osobní svobody. Ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, obsahující jednotlivé prostředky ochrany osobnosti, praví, že fyzická osoba má zejména právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dle odst. 2 pak, pokud by nebylo postačující zadostiučinění dle odst. 1, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Oba soudy v zásadě shodně v odůvodnění svých rozsudků vyložily pojem neoprávněného zásahu do práva tak, že se musí jednat vždy pouze o aktivní chování, nikoliv chování pasivní - opomenutí. Tento výklad však z dikce citovaného ustanovení vyvodit nelze. Naopak pojem chování či konání může mít podobu jak aktivního jednání, tak i jednání pasivního - tj. opomenutí: neboť i opomenutím může být porušena právní či jiná povinnost, i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už majetková či nemajetková. Tak např. v oblasti práva trestního (§89 odst. 2 trestního zákona) se jednáním rozumí též opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Pojem zásah - v citovaném ustanovení - vyjadřuje nepochybně určité chování ať už pasivní či aktivní. Důležité je přitom posoudit skutečnou neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti a samozřejmě pak i následky tohoto zásahu pro fyzickou osobu. Na základě výše uvedeného lze dovodit, že v předmětné věci "zásahem" do práva na ochranu osobnosti bylo ze strany VOKD, a. s., pasivní chování, tedy nezajištění povolení k zaměstnání přesto, že se k tomu VOKD fakticky svým ujištěním zavázala. Zaměstnavatel má povinnost, vyplývající pro něj ze zákoníku práce (§35 odst. 1), vytvořit zaměstnanci všechny podmínky pro řádný výkon práce. Pokud nechtěl nebo nemohl pracovní povolení stěžovateli zajistit, měl ho řádně informovat o tom, co všechno si musí zařídit pro to, aby mohl v SRN vykonávat práci. Tím by splnil svoji zákonnou povinnost. Uvedeným chováním VOKD, a. s., došlo tedy k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti stěžovatele dle ustanovení §11 a §13 obč. zákoníku. Tím, že Krajský soud v Ostravě a poté i Vrchní soud v Praze zamítly návrh stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, bylo porušeno základní lidské právo stěžovatele na zachování jeho lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku ČR. Na základě čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Z povahy daného případu vyplývá, že jednání německých úřadů, jemuž byl stěžovatel v Německu vystaven především v důsledku opomenutí pracovníků vysílající organizace, nese zřetelné znaky poškození práv, uvedených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto nelze mít za to, že postačí prostá omluva, ale určitá, věci úměrná finanční náhrada způsobené újmy se jeví Ústavnímu soudu jako právně přiměřená. Pokud se stěžovatel dovolává čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba odkázat na to, že předmětné ustanovení se týká zcela odlišné problematiky a nelze je proto uplatnit. Rovněž pokud se stěžovatel dovolává čl. 14 Listiny základních práv a svobod, nelze jeho argumentaci uznat. Svá práva podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod může stěžovatel uplatňovat pouze vůči České republice. K omezení svobody pobytu a pohybu však nedošlo na území České republiky, ani při jeho opouštění, ani při vstupu na toto území, ale na území podléhajícím jurisdikci cizího státu. Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru ústavní stížnosti J. D. vyhovět a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994, sp. zn. 1 Co 144/94, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. října 1995

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:1.US.15.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 15/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 66/4 SbNU 151
Populární název Právo na ochranu osobnosti a reparace následků způsobených jeho porušením
Datum rozhodnutí 24. 10. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 1. 1995
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §13 odst.1, §13 odst.2, §11
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík náhrada
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-15-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27159
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31