ECLI:CZ:US:1995:1.US.180.94
sp. zn. I. ÚS 180/94
Usnesení
I. ÚS 180/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky A.L., zastoupené advokátem JUDr. V.Š., týkajícího se ústavní stížnosti, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 12. 12. 1994, označeným jako ústavní stížnost, jíž se domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 7. 1994, sp. zn. 6 C 114/94, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 1994, sp. zn. 18 Co 22/94.
Tyto soudy rozhodovaly o její žalobě, v níž požadovala uzavření dohody o vydání nemovitosti, konkrétně domu s parcelou č. 725 v N., podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobě nebylo opakovaně vyhověno (rozhodoval o ní třikrát Okresní soud v Náchodě a třikrát Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací). Poslední rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 1994, sp. zn. 18 Co 22/94, nabyl právní moci dne 21. 10. 1994. Krajský soud po několikerém doplnění řízení dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát a že manžel stěžovatelky pozbyl svého vlastnického práva k nim jiným způsobem, než popsaným v ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona, a to konkrétně tím, že jeho majetek byl předmětem dražby a předmětná nemovitost byla převzata právnickou osobou, nestátní organizací L., družstevní podniky K., zapsané společenstvo s omezeným ručením v N. Vyplývá to z usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne
I. ÚS 180/94
6. 4. 1950, čj. E 200/49 - 34, podle něhož šlo o převzetí z volné ruky, podle tehdy platného ustanovení §200 zákona č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád).
Pokud stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti námitky, že soudy si nevyložily správně ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., případně nevzaly zřetel na §6 odst. 2 téhož zákona, pokud jde o její tvrzení ohledně politické perzekuce a porušení lidských práv a svobod, je nutno vzít na vědomí, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (srv. nález ÚS, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR sv. 1, č. 17).
Ústavní stížnost může být podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podána, mimo jiné, jen tehdy, jestliže stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ve svém návrhu ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka, že bylo rozhodnutím soudů zasaženo do jejích práv obecně porušením mezinárodních aktů a úmluv a zvláště tím, že byl porušen článek 17 Všeobecné deklarace lidských práv; tyto dokumenty jsou podle ní závazné podle čl. 10 Ústavy ČR a tento článek byl také, podle ní, rozsudky obou soudů porušen.
Při posuzování návrhu ústavní stížnosti bylo nutno vyjít z toho, že Všeobecná deklarace lidských práv není mezinárodní úmluvou ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, nýbrž deklarací vyhlášenou Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948, která nebila ani ratifikována, ani vyhlášena jakou součást
právního řádu České republiky. Potud je tedy návrh zjevně neopodstatněný. Odvolání stěžovatelky na ostatní, blíže neurčené, mezinárodní úmluvy je paušální a zcela neurčité. Avšak i kdyby stěžovatelka měla na mysli článek 11 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky a jejíž citovaný článek je nejbližší čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, nebylo by možno jí dát za pravdu, protože se týká vlastnictví již existujícího, zatímco v jejím případě jde o to, zda v rámci částečného zmírnění následků některých majetkových křivd, k nímž došlo v období let 1948 až 1989, tedy nikoliv absolutně všech, jsou splněny podmínky zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za kterých může dojít ke zmírnění následků této křivdy a např. k naturální restituci majetku. Nelze tedy mít za to, že rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo do jejích práv, chráněných ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sbírky.
I. ÚS 180/94
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., návrh odmítl.
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 1995
JUDr. V1adimír P a u l
soudce zpravodaj