ECLI:CZ:US:1995:1.US.53.95
sp. zn. I. ÚS 53/95
Usnesení
I. ÚS 53/95
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Milošem Holečkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.D., proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, č.j. 33-603/6519/95 ze dne 20. 2. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 18. 4. 1995 domáhal zrušení rozhodnutí MPSV ČR, č.j. 33-603/6519/95, ze dne 20. 2. 1995, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí O.ú. v P., č.j. 374/cs/95/245, ze dne 26. 1. 1995 o zamítnutí odkladu civilní služby.
Podle stěžovatele byl uvedeným rozhodnutím MPSV ČR poškozen na svých právech s tím, že rozhodnutí je v rozporu s články 3/1, 4/1, 8/1, 15/1,3 a 16/1 Listiny základních práv a svobod a s článkem 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel ústavní stížnost doplnil kopiemi rozhodnutí obou státních orgánů, svého odvolání a své žádosti o povolení odkladu civilní služby.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel požádal O.ú. v P., dne 17. 1. 1995 o povolení odkladu civilní služby poté, co O.ú., dne 3. 1. 1995 stěžovatele předvolal k seznámení se s prací ve škole "S." a k dohodnutí konkrétních podmínek nástupu civilní služby v této organizaci.
Dále z ústavní stížnosti vyplývá, že odkladem civilní služby sleduje předejití trestnému činu vyhýbání se výkonu civilní služby. Stěžovatel totiž vyjádřil své stanovisko, že civilní službu považuje za stejnou, jako vojenskou službu s tím, že je rovněž v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. Stěžovatel přitom v této věci nesporně spojuje ve stížnosti uváděné články Listiny, když některé z nich přímo nesouvisí s řešenou problematikou.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti se základní ústavněprávní úpravou a zákonnou úpravou v České republice.
Ústavní úprava, a tedy právo na civilní službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání, je zakotvena v Listině základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb. ČR - dále jen Listina), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Jde o čl. 15 odst. 3 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. V této souvislosti je nutné připomenout i čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny, podle kterého se za nucené práce nebo službu nepovažuje vojenská služba nebo jiná služba stanovená zákonem namísto povinné vojenské služby. Česká republika je tak jedním ze států, který zavedl alternativní civilní službu pro ty občany, kteří odmítají vojenskou službu se zbraní. Pro občany ČR je tak upraven výběr mezi vojenskou službou či civilní službou.
Zákonem, o němž se zmiňují uvedené články Listiny, je v současnosti zákon č. 18/1992 Sb. ve znění zákona č. 135/1993 Sb., o civilní službě.
Obdobně je tato úprava zakotvena i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (tzv. Evropská úmluva), zejména v čl. 4 odst. 3, kdy v zemích, kde je odmítnutí vojenské služby uznáváno, je možné místo povinné vojenské služby vyžadovat jinou službu. Z tohoto pohledu nelze přisvědčit stěžovateli v jeho názoru na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se sice týkají i svědků J., ale z pohledu svobodného projevu víry či náboženství. Právě Evropská úmluva ponechává každému smluvnímu státu rozhodnout, zda uzná či neuzná právo na to, aby byli občané vyňati z vojenské služby při jejím odmítnutí z důvodu svědomí. Pakliže stát takové rozhodnutí učiní, upraví zákonem podrobněji podmínky jiné služby. V České republice se tak stalo zákonem č. 18/1992 Sb. v platném znění, kterým je upravena civilní služba.
Citovaný zákon je v souladu s Listinou a ústavním pořádkem ČR. Mimo jiné upravuje i povolání do civilní služby a dále i odklad výkonu civilní služby.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve svém rozhodnutí správně odůvodnilo, že důvody svědomí a náboženského přesvědčení jsou rozhodné pro odmítnutí vojenské základní služby a není smyslem §4 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., v platném znění, považovat tyto základní důvody i za důvody k povolení odkladu výkonu civilní služby. Nakonec i sám stěžovatel účelově považuje odklad jen za možnost, jak civilní službu (z důvodu svého svědomí) nevykonat.
Napadeným rozhodnutím MPSV ČR nebyly porušeny stěžovatelem uváděné články Listiny či čl. 1 Ústavy ČR. Lze konstatovat, že právě naopak zákon o civilní službě zabezpečuje zásadu rovných práv tím, že dle §1 odst. 5 stanoví, že výkonem civilní služby nesmí občanu, který ji vykonává, vzniknout neodůvodněné výhody proti těm občanům, kteří vykonávají vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenské cvičení.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel nesprávně aplikuje ustanovení Listiny, kdy spojuje svobodu vyznání svého svědomí s "výkonem" vlastního vyznání. Mylně se domnívá, že z důvodu svědomí může dojít ke zproštění od jakékoliv služby. Výkon civilní služby v ČR není v rozporu s čl. 16 Listiny, tedy s právem svobodně projevovat své náboženství nebo víru.
Návrh stěžovatele je v kontextu s citovanou právní úpravou neopodstatněný. V jeho případě nedošlo rozhodnutím státního orgánu k porušení základních práv nebo svobod ústavně zaručených či zaručených mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR.
Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení zákona jsou splněny, a proto soudce zpravodaj stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 1995
JUDr. Miloš Holeček
soudce zpravodaj