infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-485-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.1995, sp. zn. I. ÚS 59/93 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 22/3 SbNU 147 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.59.93

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Přechod majetku na stát buď konfiskací nebo znárodněním

Právní věta 1. Jestliže československý stát majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., zkonfiskoval a později tento majetek vyhláškou ministryně výživy podle zákona č. 115/1948 Sb. znárodnil, pak prohlásil za znárodněný majetek totéž jmění, jež dříve - tedy ze staršího právního důvodu - ve vlastnictví státu již bylo. Stát, který věc nabyl konfiskací, však nemůže tutéž věc později platně znárodnit, pokud ovšem v mezidobí vlastnictví k ní nepozbyl. Znárodnění je originálním způsobem nabytí vlastnictví a týž subjekt (stát) nemá právní možnost stát se vlastníkem věci, která již z jiného (staršího) právního titulu jeho vlastnictvím je. Je proto třeba na vyhlášku ministryně výživy ČSR č. 2150/1948 Úředního listu, pokud vyhlašuje znárodnění podniku Továrna poživatin E. H., pohlížet jako na právní předpis neúčinný. Došlo-li k přechodu majetku firmy E. H. na stát konfiskací, lze podle zákona č. 87/1991 Sb. uvažovat o jeho restituci za podmínek ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c), avšak jen tehdy, jestliže příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (za nichž došlo ex lege ke konfiskaci majetku) až po 25. únoru 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu §1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. 2. Stěžovatelka (ležící pozůstalost) je právnickou osobu podle rakouského práva - jež je třeba podle §17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, na dědické právní poměry aplikovat - takže by nebyly splněny podmínky §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož je oprávněnou osobou jen osoba fyzická za podmínek v zákoně uvedených. Jde o lex specialis a proto jeho použití nemůže vyloučit ani citovaný zákon č. 97/1963 Sb. I když je ležící pozůstalost - ve srovnání s českým právem - specifikem rakouského právního řádu, o vydání majetku je třeba rozhodnout podle platného domácího práva, které právnické osoby za osoby oprávněné nepovažuje.

ECLI:CZ:US:1995:1.US.59.93
sp. zn. I. ÚS 59/93 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatelky - pozůstalosti po zemřelém E. IV. H., zastoupené E. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 25. 2. 1993, č. j. 29 Co 762/92-84 a rozsudku Okresního soudu v Liberci z 2. 7. 1992 sp. zn.9 C638-92 ve věci určení vlastnictví, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 7. 1992, č.j. 9 C 638/92-57, jímž byla zamítnuta její žaloba na určení, že je jako právní nástupce E. IV. H. výhradním vlastníkem podniku Poživatina, n. p., (nyní provozovaného žalovaným podnikem Čokoládovny Praha 4), žaloba na určení, že žalovaný není vlastníkem uvedeného podniku a návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo zakázáno, aby žalovaný podnik byl privatizován, aby jakkoli nakládal podnikem Poživatina n. p., a aby provedl další úkony v žalobě uvedené. Stěžovatelka rovněž podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, č. j. 29 Co 762/92-84, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatelka uvedla, že výše citovanými rozsudky byla vůči ní porušena následující ústavně zaručená základní práva a svobody: 1. princip rovnosti zakotvený: a) v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje rovnost práv, (podle něhož "lidé jsou si svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné"); b) v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou bez jakékoli diskriminace, (podle něhož "užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení".) Porušení principu rovnosti z hlediska obsahového spatřuje stěžovatelka zejména v zákonném vymezení skupiny oprávněných osob, kterým se restituční nárok upírá, nejsou-li státními občany republiky či nemají-li trvalé bydliště na jejím území, ve skutečnosti, že se restituční nároky nevztahují na právnické osoby a v možnosti zmírnit jen některé majetkové křivdy. Poukazuje i na to, že v tomto případě má ležící pozůstalost (stěžovatelka) jen přechodnou podobu do dne, kdy bude dědictví předáno určitému dědici, tedy osobě fyzické. 2. princip ochrany vlastnického práva a neposkytnutí soudní ochrany vlastnictví, což, jak tvrdí stěžovatelka, představuje rozpor: a) s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek poskytuje ochranu vlastnictví, neboť stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje; b) s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny, podle něhož zákonem stanovené meze práv nesmí porušit samotnou podstatu a smysl zaručených práv. c) s čl. 1 prvního Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), jež zakotvuje právo pokojného užívání vlastního majetku, (a který zní "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva".) Porušení principu ochrany vlastnického práva a neposkytnutí soudní ochrany vlastnickému právu spatřuje stěžovatelka v tom, že se soud nevypořádal s otázkou právního titulu zániku vlastnictví, neboť nedospěl jednoznačně k závěru, že " k zániku nedošlo na I. základě dekretu č. 108/1945 Sb.". Stěžovatelka má za to, že byla zbavena vlastnických práv právě na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Soudy prý konečně měly prověřit otázku vlastnického práva zevrubně, v plném rozsahu žalobního titulu. Stěžovatelka proto navrhla, aby a) podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve slovech "státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který má trvalý pobyt na jejím území" pro rozpor s čl. 1 a 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod zrušena. V doplňujícím podání ze dne 11. 11. 1993 dále stěžovatelka navrhla i zrušení částí ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve slovech "pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území", b) byly zrušeny i napadené rozsudky Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tato ústavní stížnost byla dále rozšířena podáními ze dnů 1. 2. 1994, 29. 9. 1994 a 29. 11. 1994, která její údaje rozvádějí a doplňují. Ústavní soud se nejdříve zabýval návrhem na zrušení vpředu uvedených ustanovení (jejich částí) zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 1993 č.j. Pl. ÚS 32/93-17 byl návrh stěžovatelky na zrušení částí §§3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. a částí §§4 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb. odmítnut s poukazem na nesplnění podmínek §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť uvedený návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Plénum (postupujíc analogicky podle §43 odst. 1 písm. d) cit. zákona) totiž dovodilo, že obecné soudy zamítly žalobu nikoli proto, že není dána podmínka státního občanství stěžovatelky a jejího trvalého pobytu na území republiky - což stěžovatelka napadala - nýbrž proto, že žaloba byla podána osobou právnickou a nikoli osobou fyzickou, takže nebyly splněny podmínky §3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka se tedy domáhala zrušení té části zákona, která nebyla důvodem zamítnutí žaloby obecnými soudy. Ústavní soud se dále zabýval vlastní ústavní stížností. V napadeném rozsudku Okresního soudu v Liberci se uvádí, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem firmy továrna Poživatiny E. H., který byl jako jediný majitel ještě ke dni 12. 9. 1945 zapsán v obchodním rejstříku Krajského soudu v Liberci. Nebylo však prokázáno, že by vlastnické právo bylo "porušeno na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb." Továrna poživatin E. H. byla znárodněna vyhláškou ministryně výživy ze dne 18. 8.1948, č. 2150 Úředního listu, podle zákona č. 115/1948 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. však bez dalšího vlastnictví nevrací, ale určuje toliko osoby oprávněné žádat navrácení vlastnictví a zmírňuje pouze některé majetkové křivdy. Žalobce si však byl vědom toho, že v daném případě zákonné podmínky nesplňoval, neboť nešlo o státního občana ČSFR, který má trvalý pobyt na území republiky. Proto žalobě na určení vlastnického práva nemohlo být vyhověno. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že je třeba zkoumat dvě eventuality odnětí majetku právního předchůdce stěžovatelky a jeho přechodu na stát. a) Pokud by došlo k pozbytí vlastnictví na základě dekretu č. 108/1945 Sb., bylo by třeba posoudit v prvé řadě námitku jeho neplatnosti a neúčinnosti. Vládnout formou dekretů byl oprávněn prezident republiky. Prozatímní národní shromáždění uvedený dekret (i další dekrety prezidenta republiky) ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. schválilo. Dekret tedy nepozbyl platnosti. K jeho zrušení nedošlo, takže je platný, účinný a pro obecné soudy závazný. Pokud tedy právní předchůdce žalobce pozbyl vlastnictví účinností dekretu č. 108/1945 Sb., byla by žaloba na určení vlastnictví nedůvodná. b) Pokud by daná věc byla podřazena pod ustanovení zákona č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, poukazuje krajský soud na vyhlášku ministryně výživy č. 2150 Úředního listu ze dne 18. 8. 1948, v níž bylo uvedeno, že se Továrna poživatin E. H. dnem 1. 1. 1948 znárodňuje. Tato vyhláška podle krajského soudu pouze deklarovala přechod vlastnictví, který nastal již 1. 1. 1948 ex lege (zákonem č. 115/1948 Sb.). Žádný z restitučních zákonů, tj. ani zákon č. 403/1990 Sb. ani zákon č. 87/1991 Sb. tento zákon nezrušily. Restituční předpisy nevycházejí ani v tomto případě z principu obnovení vlastnictví ex tunc, nýbrž z principu nového nabytí vlastnictví na základě dohody o vydání věci a její registrací (popř. později vkladem do katastru nemovitostí). Pro vydání věci vyžadují restituční zákony další náležitosti, které v daném případě splněny nejsou. Oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. je totiž pouze osoba fyzická, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 citovaného zákona, pokud je státním občanem České republiky a má trvalý pobyt na jejím území. Žalobce je však osobou právnickou, takže posuzování jejího státního občanství a pobytu nepřichází v úvahu. Krajský soud konečně neshledal důvod pro postoupení věci Ústavnímu soudu ve smyslu §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť nedospěl k závěru, že obecně závazný právní předpis, který se věci týkal, je v rozporu s Ústavou, zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je republika vázána. Okresní soud v Liberci se jako účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém vyjádření odvolal na právní závěry, které jsou obsaženy v rozsudku, jenž byl ústavní stížností napaden. Vedlejší účastník Čokoládovny, a.s., k věci uvedl, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože podle §71 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je takový postup proti pravomocnému rozhodnutí soudu vyloučen. Za rozhodující považuje skutečnost, že předmětná nemovitost byla konfiskována dekretem č. 108/1945 Sb. jako majetek patřící osobě německé národnosti. Ke konfiskaci podle citovaného dekretu došlo ze zákona a její vyhlášení výměry bývalého národního výboru Liberec v letech 1946 a 1947 mělo povahu pouze deklaratorní. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou, že vzhledem k ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Podle tohoto ustanovení ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Ze zákonného textu i ze systematického zařazení §71 odst. 2 zákona do hlavy druhé, oddílu prvního, nazvaného "řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů", je zřejmé, že citované ustanovení - jehož se vedlejší účastník dovolává - se týká výlučně uvedeného řízení (o zrušení zákonů a jiných právních předpisů) a nikoli řízení o ústavní stížnosti. Z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jednoznačně plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím ..., opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je mimo jakoukoli pochybnost, že rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu tohoto ustanovení je i rozhodnutí obecného soudu. Proto námitce nepřípustnosti ústavní stížnosti, kterou podal vedlejší účastník, nebylo možné vyhovět. Ostatně, namítaný důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu ani nezná (srov. §75 zákona č. 182/1993 Sb., §§72 odst. 3, 66 tohoto zákona). Ústavní soud dále doplnil řízení některými dalšími důkazy. Ústavní soud vzal za prokázáno dopisy Majetkového úřadu ze dnů 10. 3. 1994, 14. 4. 1994 a přiloženým přípisem Jednotného národního výboru v Liberci ze dne 30. 5. 1952, č.j. VIII/1-193.1-30.5.1952-H/72, že majetek E. H. byl tamním výměrem ze dne 4. 10. 1946, č. 40899/46, a ze dne 4. 9. 1947, č.j. 1051/47 podle §1 odst. 1 č. 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. pravomocně zkonfiskován. Originál konfiskačních výměrů nemá majetkový úřad k dispozici. Dopisem Majetkového úřadu ze dne 20. 5. 1994 bylo zjištěno, že tento orgán vysvětluje rozpor mezi konfiskací továrny v letech 1946 a 1947 a jejím pozdějším znárodněním podle vyhlášky č. 2150/1948 Úředního listu z 18. 8. 1948 tím, že tehdejší ministerstvo výživy otázku konfiskace nepřešetřilo a znárodnilo majetek, který již byl ve vlastnictví státu od nabytí účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. Tyto případy, jak bylo prokázáno dopisem téhož úřadu ze dne 12. 1. 1995, nebyly ojedinělé. Z fotokopie přihlášky majetku ze dne 18. 12. 1947 na jméno "H. E. starší" se dále zjišťuje, že přihlašovatel v textu uvedl: o svém závodním majetku v ČSR (továrna poživatin v Liberci)... nemám podati ... žádnou přihlášku, poněvadž tento majetek je konfiskován podle vyhlášky magistrátu ... města Liberce ze dne 4. 10. 1946, č.j. 40899/46. Ze zprávy Okresního úřadu v Liberci ze dne 27. 6. 1994 bylo zjištěno, že bližší písemná dokumentace ve věci konfiskace majetku E. H. nebyla nalezena. Dopisem Státního ústředního archívu v Praze, došlým dne 27. 2. 1995, zn. SÚA 1389/40-95, bylo prokázáno, že ve fondech tohoto archívu jsou založeny pouze tyto základní doklady: dopis Ministerstva výživy SR ze dne 27. 3. 1948, č.j. 51.770/V-48 o zavedení národní správy do podniku E. H., továrna poživatin, , a o jmenování Československých čokoládoven, n.p., Praha, národním správcem, dopis Ministerstva výživy ze dne 18. 1. 1949, č.j. 4.705/V-1949 o zrušení uvedené národní správy (s poukazem na začlenění majetkové podstaty firmy do národního podniku) a výpis z firemního rejstříku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 3. 1949, zn. Firm. 298/A VII 576, v němž je uvedeno, že podle výše uvedeného "výměru" ministerstva výživy se vymazuje poznámka národní správy v důsledku začlenění konfiskované majetkové podstaty firmy do firmy Poživatina, n.p., v Liberci. Jiné písemnosti nebyly ve fondech Státního ústředního archívu nalezeny. Tento archív se nevyjádřil - byť byl vyzván - k otázce, proč došlo ke znárodnění již dříve zkonfiskovaného majetku. Dopisem Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 3. března 1995, zn. 324/95-162, bylo prokázáno, že toto ministerstvo (archívní oddělení) provedlo potřebné šetření, ale žádné doklady k majetku (rozuměj firmy E. H.) nebyly nalezeny. K výše uvedenému rozporu se toto ministerstvo rovněž nevyjádřilo. Ve zprávě Majetkového úřadu, oddělení mezistátních dohod, ze dne 10. 3. 1994, č.j. MD/26/94/Kr/k, se dále uvádí, že majetek rakouského státního občana E. H., nar. 19. 6. 1887, zemřelého 1986, byl konfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a byl vypořádán Smlouvou mezi Rakouskou republikou a ČSSR o vypořádání určitých finančních majetkoprávních otázek ze dne 19. 12. 1974. Touto smlouvou byl vypořádán majetek rakouských občanů, dotčený do 19. 12. 1974 některým československým opatřením odnímajícím nebo omezujícím vlastnické právo, a to za předpokladu, že bývalý vlastník byl rakouským občanem ke dni 27. 4. 1945 a on nebo jeho dědici měli rakouské státní občanství ke dni 19. 12. 1974, tj. dni podpisu smlouvy. Ve zprávě téhož Majetkového úřadu ze dne 24. 6. 1994 se dále uvádí, že veškerý majetek byl takto vypořádán, pokud nepřesahoval hodnotu 1 mil. Kč tehdejší československé měny. Na zbývající majetek se vztahovala tzv. neintervenční doložka, kterou se Rakouský stát zavázal nepodporovat nároky svých občanů, na které se vypořádání majetku nevztahovalo. Obsah citovaných zpráv Majetkového úřadu byl potvrzen i z vlastního textu Smlouvy mezi Rakouskou republikou a ČSSR o vypořádání určitých finančních majetkoprávních otázek ze dne 19. 12. 1974. Prohlášeními o přijetí ze dnů 2. 12. 1976 a 25. 11. 1980 vzal Ústavní soud za prokázáno, že E. H., narozený 1897 přijal od Finančního ředitelství pro Vídeň , Dolní Rakousko a Burgenland částku 240.000 rakouských šilinků jako náhradu za všechny "mně" (nám) (podle §§1, 10 až 34 ve spojení s §39 odškodňovacího zákona - ČSSR, Spolkové Sb. zák.č. 452/1975) příslušející nároky podle tohoto spolkového zákona a částku 400.000 rakouských šilinků jako náhradu za všechny "mně" (nám) (podle Spolkového zákona č. 557/1979 z 18. 12. 1978 Spolkové Sbírky zákonů, jímž byl změněn odškodňovací zákon - ČSSR, Spolkové Sbírky zák. č. 452/1975) příslušející nároky. Ústavní stížnost není důvodná. ad 1) Stěžovatelka se dovolává porušení principu rovnosti s poukazem na protiústavnost zák. č. 87/1991 Sb. Návrh na zrušení zákona, resp. některých jeho ustanovení, sice podán byl, avšak Ústavní soud jej odmítl. V rámci řízení o této ústavní stížnosti již proto protiústavnost uvedeného předpisu uplatňovat nelze. Porušení principu rovnosti podle článku 1 Listiny základních práv a svobod a podle článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tedy Ústavní soud ani z namítaného důvodu ani z jiného důvodu neshledal. V této souvislosti lze tedy jen pro úplnost dodat, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věci suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Stav, že budou reparovány křivdy jen fyzickým osobám, byl mimo jiné vyvolán snahou o obnovu základních lidských práv a svobod v nově budované demokratické společnosti. Lze ostatně připomenout, že v žádné jiné středoevropské či východoevropské zemi (s výjimkou Německa) majetkové křivdy napravovány nebyly. Nejde tedy ani v zákonném textu ani při aplikaci zákona o svévolné rozlišování mezi postiženými osobami, jak tvrdí stěžovatelka, ale toliko o možnou a pro stát i finančně únosnou nápravu křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských , politických, hospodářských a kulturních právech. ad 2) Při úvaze o namítaném porušení principu ochrany vlastnického práva a neposkytnutí soudní ochrany bylo třeba - což ostatně stěžovatelka požadovala - zejména posoudit, jakou právní formou a kdy došlo k odnětí majetku firmy E. H. v Liberci. Krajský soud připustil eventualitu konfiskace tohoto majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. i eventualitu jeho znárodnění podle zákona č. 115/1948 Sb. a přijal právní závěry vyplývající z možné aplikace jednoho i druhého předpisu. Se zřetelem k tomu jednal i Ústavní soud, který se po doplnění dokazování přiklonil k eventualitě první a dovodil, že k odnětí majetku právního předchůdce stěžovatelky došlo konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. I když se konfiskační výměry po uplynutí doby téměř padesáti let zřejmě nedochovaly, lze se spolehlivě opřít o ostatní provedené důkazy, zejména o citované prohlášení Jednotného národního výboru v Liberci (v němž jsou tyto výměry datem i jednacím číslem přesně identifikovány), o zprávy Majetkového úřadu v Praze, výpis z firemního rejstříku na č.l. 80 soudního spisu (v němž se hovoří o začlenění "konfiskované" majetkové podstaty do firmy Poživatiny) a o přihlášku majetku E. H. z roku 1947, v níž autor fakt konfiskace majetku výslovně konstatuje a jím také argumentuje. Ostatně, sama stěžovatelka v ústavní stížnosti "má za to", že ke zbavení vlastnických práv došlo na základě dekretu č. 108/1945 Sb., (dovolává se dopisu rakouského velvyslanectví v Praze ze dne 13. 1. 1966), byť ve svém pozdějším podání ze dne 1. 2. 1994 vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí o konfiskaci neexistuje; v dalším podání ze dne 29. 9. 1994 však poukazuje na dopis Jednotného národního výboru v Liberci, z něhož podle jejího tvrzení jednoznačně plyne, že majetek firmy E. H. byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. K témuž závěru, jak již bylo uvedeno, dospěl i Ústavní soud. Pokud pak vyhláškou č. 2150 Ú.l. ze dne 18. 8. 1948 bylo deklarováno znárodnění továrny poživatin E. H. v Liberci, podává rozumné vysvětlení tohoto rozporu Majetkový úřad v Praze, podle něhož příslušné ministerstvo věc nepřešetřilo a znárodnilo majetek, který již v důsledku konfiskace státu jako vlastníku patřil, což nebyly případy ojedinělé. Uvedený závěr nebyl zpochybněn ani dalším doplňujícím šetřením Ústavního soudu, neboť ani Státní ústřední archív v Praze ani archív ministerstva zemědělství nebyly s to pro nedostatek dokladů vysvětlit, proč byl znárodněn majetek již konfiskovaný. Je tedy zřejmé, že jestliže v souzené věci československý stát majetek podle citovaného dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. zkonfiskoval a později tento majetek vyhláškou ministryně výživy podle zákona č. 115/1948 Sb. znárodnil, pak deklaroval jako znárodněný majetek totéž jmění, jež dříve - tedy ze staršího právního důvodu - ve vlastnictví státu již bylo. Stát, který věc nabyl konfiskací, však nemůže tutéž věc později platně znárodnit, pokud ovšem v mezidobí vlastnictví k ní nepozbyl. Znárodnění je originárním způsobem nabytí vlastnictví a týž subjekt (stát) přirozeně nemá právní možnost státi se vlastníkem věci, která již z jiného (staršího) právního titulu jeho vlastnictvím je. Je proto třeba na vyhlášku ministryně výživy ČSR č. 2150/1948 Úředního listu, pokud pod písm. I, bodem 3 vyhlašuje znárodnění podniku Továrna poživatin Ed. H. (majitel E. H.), pohlížet jako na právní předpis neúčinný. Jestliže tedy k přechodu majetku firmy E. H. na stát došlo konfiskací, lze podle zákona č. 87/1991 Sb. uvažovat toliko o jeho restituci za podmínek ustanovení §6 odstavce 2 a §2 odstavce 1 písmeno c) tohoto zákona, avšak jen tehdy, jestliže příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretu č. 108/1945 Sb. (za nichž došlo ex lege ke konfiskaci majetku) až po 25. únoru 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu §1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento názor zastává i judikatura obecných soudů (R 15/94, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavní soud z hlediska ochrany základních lidských práv a svobod nevidí důvod se od ní odchylovat. V souzené věci však výše uvedené podmínky splněny nebyly, neboť tzv. konfiskační výměry byly vydány v letech 1946 a 1947, tedy mimo období rozhodné. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon č. 87/1991 Sb., který zmírňuje jen některé majetkové křivdy, zrušen nebyl a platí i nadále. Nadále je i platný dekret č. 108/1945 Sb., ohledně něhož stěžovatelka návrh na zrušení ani nepodala. I kdyby však byly konfiskační výměry vydány po 25. 2. 1948 - což se nestalo - přicházel by v úvahu toliko postup podle §31 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož proti rozhodnutím, opatřením a jiným aktům, které byly vydány v rozhodném období v rozporu se zákony a jinými právními předpisy a které směřovaly k politické persekuci nebo ke zvýhodnění z politických důvodů, může prokurátor podat protest do 31. 12. 1992. Tento postup se však vzhledem k datu vydání konfiskačních výměrů zřejmě neuskutečnil a stěžovatelka to ostatně ani netvrdila. Lze poukázat i na ustanovení §135 odst. 2, 2. věty o.s.ř. (§63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Podle tohoto předpisu bylo-li o takové otázce (rozuměj o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu) vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Takovým rozhodnutím jsou i tzv. konfiskační výměry někdejších národních výborů (srov. judikaturu obecných soudů, např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1994, 4 Cdo 19/93, uveřejněný pod č. 34 Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3/1994); není důvodu, aby se Ústavní soud od této judikatury odchyloval). Ze skutkového zjištění vyplynulo, že ke konfiskaci majetku firmy E. H. v Liberci skutečně došlo a vadnost či nesprávnost příslušného správního řízení doložena nebyla (srov. R 16/1994). Uvedené úvahy mají ovšem význam jen doplňující, neboť - jak již bylo uvedeno - konfiskační výměry byly vydány před rozhodným obdobím, takže základní podmínka ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. nebyla splněna. I když Ústavní soud (v souladu s první variantou napadeného rozsudku krajského soudu) dovozuje, že k odnětí majetku firmy E. H. došlo konfiskací, vzal pro úplnost v úvahu i druhou variantu uváděnou krajským soudem, který uvažoval též o důsledcích přechodu vlastnictví této firmy na stát znárodněním. V tomto směru by Ústavnímu soudu nezbylo, než odkázat na správné závěry krajského soudu, podle nichž je stěžovatelka (ležící pozůstalost) právnickou osobou podle rakouského práva - jež je třeba podle §17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, na dědické právní poměry aplikovat - takže by nebyly splněny podmínky §3 odst. 1 platného zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož je oprávněnou osobou jen osoba fyzická za podmínek v zákoně uvedených. Uvedený předpis je lex specialis, a proto jeho použití nemůže vyloučit ani citovaný zákon č. 97/1963 Sb. Za tohoto stavu by proto Ústavní soud nemohl akceptovat námitku obsaženou v ústavní stížnosti, že "právní existence pozůstalosti má jen přechodnou povahu a že nakonec dojde v každém případě k přiřčení dědictví konkrétním fyzickým osobám". I když, jak uvádí stěžovatelka, je ležící pozůstalost - ve srovnání s českým právem - specifikem rakouského právního řádu, o vydání majetku je třeba rozhodnout podle platného domácího práva, které právnické osoby za osoby oprávněné nepovažuje. Ústavní soud - poté, co si vyjasnil skutkovou a právní problematiku projednávané věci - přistoupil k úvaze, zda byly napadeným rozhodnutím porušeny článek 11 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod a článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dospěl k závěru zápornému. Ústavní soud v prvé řadě znovu zdůrazňuje, že ústavní stížnost (i vlastní žaloba) argumentují do značné míry tím, že podmínky uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou protiústavní. Tato otázka však již byla řešena citovaným usnesením pléna Ústavního soudu, jímž byl návrh na zrušení částí tohoto zákona odmítnut, takže rozhodnutí obecných soudů poukazem na protiústavnost uvedeného právního předpisu s úspěchem napadnout nelze. Pokud pak stěžovatelka namítala protiústavnost dekretu č. 108/1945 Sb. (podle něhož byla konfiskace majetku E. H. provedena), byla tato otázka již vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, jímž byl návrh na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb. zamítnut. Tento nález je vykonatelný a je tedy pro všechny orgány a osoby závazný (článek 89 Ústavy). Pokud jde o vlastní soudní rozhodnutí (která tyto právní předpisy aplikovala), nebyl rovněž shledán jejich rozpor s článkem 11 odst. 1 Listiny a s dalšími výše uvedenými ústavními předpisy. Původní nárok stěžovatelky (ležící pozůstalosti) je založen na právních poměrech dědických podle rakouského práva, jak konstatoval již krajský soud. Český právní řád chápe v konkrétním případě právní postavení stěžovatelky jinak, neboť při úvaze o vydání majetku se opírá o platný zákon č. 87/1991 Sb., který vytváří speciální posloupnost právních nástupců původního vlastníka, jež není posloupností podle dědického práva. V souzené věci se tedy nelze dovolávat ústavní ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana je poskytována pouze vlastníku a nikoli jeho právnímu nástupci, pokud dosud vlastníkem není. V tomto směru lze poukázat i na postupně se vyvíjející judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva (např. článek 11 odst. 1 Listiny) lze zpravidla aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, nikoli však v případech vycházejících ze zákona o mimosoudních rehabilitacích, který je konstruován na principu vydání věci oprávněné osobě ex nunc, takže oprávněný se stává vlastníkem teprve po uzavření dohody o vydání věci nebo po vydání pravomocného soudního rozsudku ve smyslu §5 odst. 3, 4 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 82/94, III. ÚS 23/93). Z těchto důvodů nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že nebyla poskytnuta soudní ochrana "jejímu vlastnickému právu". Ostatně, pokud toto tvrzení zakládala na tom, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou přesného právního titulu zániku vlastnictví E. H., byla tato pochybnost odstraněna v řízení před Ústavním soudem, který dovodil, že uvedené vlastnictví zaniklo konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ústavní soud se v průběhu řízení zabýval i otázkou odškodnění právního předchůdce stěžovatelky E. H. podle Smlouvy mezi Rakouskou republikou a (bývalou) Československou socialistickou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek ze dne 19. 12. 1974. Z předložených podání a dokladů však další závěry nevyvozoval, neboť k zamítnutí ústavní stížnosti stačí v mezidobí zjištěná skutečnost, že majetek E. H. IV. (právního předchůdce stěžovatelky) přešel na stát konfiskací a že konfiskační výměry byly vydány před rozhodným obdobím ve smyslu §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ze všech těchto důvodů byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. 4. 1995

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:1.US.59.93
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 59/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 22/3 SbNU 147
Populární název Přechod majetku na stát buď konfiskací nebo znárodněním
Datum rozhodnutí 26. 4. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 8. 1993
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 1, čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 1, čl. 14
Ostatní dotčené předpisy
  • 108/1945 Sb.
  • 115/1948 Sb.
  • 87/1991 Sb., §1, §2 odst.1 písm.c, §6 odst.2, §3 odst.1
  • 97/1963 Sb., §17
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík znárodnění
konfiskace majetku
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-59-93
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26134
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31