ECLI:CZ:US:1995:1.US.75.95
sp. zn. I. ÚS 75/95
Usnesení
I. ÚS 75/95
Č E S K Á R E P U B L I K A
USN E S ENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele F.K., zastoupeného advokátem JUDr. B.Z., o ústavní stížnosti na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2519/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 55/94.
Okresní soud v Táboře zamítl návrh stěžovatele, aby uložil odpůrci - D O., povinnost zaplatit 1 Kč náhrady soudních výloh jako symbol na odčinění křivdy, kterou mu D O. učinilo.
Proti tomuto rozsudku se navrhovatel odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, přičemž v odvolání rozšířil svůj návrh a požadoval zaplacení částky 70 010 Kč soudních výloh. Krajský soud tento návrh rovněž zamítl.
Nato podal navrhovatel k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, která však neobsahovala všechny náležitosti, které zákon č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu stanoví. Navrhovatel byl proto
I. ÚS 75/95
vyzván k odstranění vytčených nedostatků a tyto ve stanovené lhůtě odstranil.
Na základě přezkoumání doplněné ústavní stížnosti dospěl soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Navrhovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména podle č1. 10 Listiny základních práv a svobod. Přestože byl navrhovatel, jak uvádí, v základu svého předchozího sporu se D O. úspěšný, nebylo mu žádným soudem v předchozích řízeních přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V souvislosti s výroky o nákladech řízení byl tak postaven do pozice neúspěšného účastníka řízení. Tento fakt se údajně negativně odrazil na jeho cti a pověsti u spoluobčanů.
Jak soud zjistil, v předmětné věci proběhlo již řízení před Okresním soudem v Táboře a Krajským soudem v Českých Budějovicích, jimiž byl pravomocně rozhodnut spor navrhovatele a D O., o uložení povinnosti odprodat naturálie a o zaplacení částky 49 200 Kč a oba soudy zároveň ve výrocích obou rozsudků rozhodly o nákladech řízení a toto rozhodnutí v odůvodnění řádně zdůvodnily.
U rozsudku Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 4 C 166/90, na str. 5, je odůvodněno rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tím, že navrhovatel byl ve sporu úspěšný jen pokud jde o vyřešení otázky jeho členství v D. Rozhodnutí o nákladech řízení opřel soud o ustanovení §142 o. s. ř.. Dále i v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 531/92, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, velmi podrobně odůvodňuje rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s ust. §142 ;a násl. o. s. ř..
Přesto navrhovatel podal k Okresnímu soudu v Táboře nový návrh na náhradu nákladů tohoto předchozího řízení ve výši 1 Kč - pouze jako symbol odčinění křivdy na něm spáchané a když byl tento návrh zamítnut, podal proti rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ovšem se stejným výsledkem. Oba soudy shodně v odůvodnění svých rozsudků uvedly - a s tímto závěrem je možno se ztotožnit - že Okresní soud v Táboře , i Krajský soud v Českých Budějovicích i Vrchní soud v Praze v předchozím řízení rozhodly již o náhradě nákladů řízení podle platných právních předpisů, toto řízení bylo pravomocně skončeno, a proto nepřísluší žádnému dalšímu soudu v dalším řízení i rozhodovat o těchto náhradách. O nákladech v soudním řízení se rozhoduje vždy spolu s výrokem ve věci samé. Takto bylo také rozhodnuto ve výše citovaných rozhodnutích ve sporu účastníků,
I. ÚS 75/95
který trval od roku 1986. Ve věci, ve které již bylo jednou rozhodnuto, neměly řádné soudy žádný důvod, ani podklad, na jehož základě by bylo možno opět rozhodnout. I když navrhovatel požaduje pouze minimální, symbolickou částku 1 Kč jako morální zadostiučinění, je nutno ji považovat za materiální nárok, nikoliv morální nárok.
Na základě těchto výše uvedených důvodů oba soudy návrh navrhovatele zamítly.
Návrh, který projednávaly oba soudy, se neopíral o žádný právní důvod, a proto jej také oba soudy zamítly a stejně také nemá své opodstatnění ani předmětná ústavní stížnost.
Navrhovatel dále v doplněni svého návrhu uvedl, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svých nároků u soudu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že Okresní soud Tábor ve svém rozsudku, sp.zn. 4 C 166/90, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 581/92, vůbec nerozhodly o nákladech řízení. K tomu je nutno uvést, že oba citované rozsudky navrhovatel ve své ústavní stížnosti nenapadl a nežádal jejich zrušení. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jiné řízení, v jiné věci, nemůže se jimi tudíž Ústavní soud při rozhodování o této ústavní stížností zabývat. Zde by bylo nutno podat novou ústavní stížnost a bylo by otázkou dalšího zjišťování dodržení zákonné lhůty k jejímu podání.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že návrh navrhovatele je zjevně neopodstatněný, soud proto dospěl k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 1995
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR