ECLI:CZ:US:1995:2.US.136.94
sp. zn. II. ÚS 136/94
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 136/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu navrhovatele L.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o podání ze dne 26. září 1994 došlém Ústavnímu soudu dne 26. září 1994, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud se stížností na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Svou stížností napadá ustanovení §20 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti, za škodu způsobenou rozhodnutím. orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Důvody, o které svou ústavní stížnost opírá, jsou následující.
Stěžovatel byl v roce 1991 odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 73/91, ze dne 13.5.1991, pro trestné činy krádeže a zanedbání povinné výživy k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně. Neodvolal se proti rozsudku ke krajskému soudu a tento trest byl posléze na stěžovateli vykonán.
Dne 30.3.1992 Nejvyšší soud ČR ke stížnosti pro porušení zákona tento trest svým rozsudkem sp. zn. 6 Tz 26/92 zrušil, trestní stíhání pro trestný čin krádeže bylo zastaveno a pro trestný čin zanedbání povinné výživy byl stěžovatel znovu souzen Městským soudem v Brně. Ten mu svým rozsudkem sp. zn. 1 T 141/92 uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Na základě toho se stěžovatel domáhal na Ministerstvu spravedlnosti ČR odškodnění za trest v odnětí svobody pěti měsíců, který vykonal navíc. Požadoval náhradu škody ve výší 100.000 Kč z důvodu psychického utrpení. Při předběžném projednání nároku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. u Ministerstva spravedlnosti stěžovatel neuspěl. Ministerstvo spravedlnosti jeho nároku v rozhodnutí sp. zn. Odšk. 541/94/Kr/C nevyhovělo s odůvodněním, že před nástupem výkonu trestu řádně nepracoval. Proto dne 21.3.1994 svůj nárok uplatnil žalobou u Městského soudu v Brně.
Městský soud během jednání připustil změnu návrhu v osobě žalované na "ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR". Vlastní žalobu však Městský soud zamítnul s odůvodněním, že bylo nutno požadovat náhradu škody podle některého ustanovení občanského zákoníku o dílčích nárocích a tuto náhradu řádně vyčíslit, což se nestalo. Požadavek paušálně vyčíslené osobní újmy za nezákonně vykonaný trest nemá podle Městského soudu oporu v zákoně.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 117/94 neodvolal ke krajskému soudu a obrátil se ve lhůtě 60 dnů přímo na Ústavní soud. Svůj postup odůvodnil poukazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal, zda jsou dány podmínky řízení a zda je ústavní stížnost přípustná. Především posoudil, zda byla ústavní stížnost včas podaná v daném
případě však nešlo pouze o posouzení, zda byla dodržena 60denní lhůta, neboť v případě odvolání se na §75 odst. 2 písm. a) zákon č. 182/1993 Sb. počítá se lhůtou jednoho roku, kdy ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti, došlo. To však jen za podmínky, že nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků a stížnost svým významem "podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele". Stěžovatel tvrdí, že tato stížnost má zásadní význam pro možnost úspěšného uplatnění nároku na spravedlivou náhradu škody u nezákonně vězněných občanů. V tomto bodě Ústavní soud stěžovateli přisvědčil a nepřihlédl k tomu, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 117/94 nabylo právní moci 26. 7. 1994, takže stanovená lhůta jednoho roku je zachována.
Stížnost byla podána prostřednictvím advokáta, jehož plná moc sice vykazovala nedostatky, které však byly v průběhu řízení ve lhůtě k tomu určené odstraněny. Proto se dále Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Došel přitom k závěru, že naříkané rozhodnutí Městského soudu v Brně je vydáno v souladu s právními předpisy, které nejsou v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a že je tato skutečnost zjevná.
r
Podle č1. 36 odst. 3 Listiny má každý "právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu...". Pro posouzení ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že Městský soud v Brně toto právo stěžovateli neupřel. Postupoval, jsa vázán čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle zákona č. 58/1969 Sb. Tento zákon je oním zákonem, na který odkazuje Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 4 - "Podmínky a podrobností stanoví zákon".
Tím je možnost přezkumu ústavnosti takového zákona ze strany Ústavního soudu značně omezena. Listina, která sama zakotvuje veřejné subjektivní právo jednotlivce vůči státu, aby jej odškodnil za nezákonné věznění, přenechává jeho
vlastní vymezení, určení škodných nároků a podmínek jejich uplatňování samotnému zákonodárci v rámci vztahů soukromého práva. Pokud proto zákonodárce dodrží meze základních práv a svobod a nenaruší rovnost jejich nositelů, není Listinou při stanovení rozsahu odškodnění omezen.
Městský soud proto postupoval v souladu s Listinou, když vyzval stěžovatele, aby upřesnil své požadavky na náhradu škody v souladu se zákonem č. 58/1969 Sb. a na jeho základě v souladu s občanským zákoníkem. Pokud by tak stěžovatel učinil, bylo povinností soudu mu takovou náhradu přiznat i za situace, že před nástupem trestu nepracoval. Jestliže však zákon předpokládaný v čl. 36 odst. 4 Listiny nestanoví odškodnění za psychickou újmu, je to věcí rozhodnutí, které Listina přenechává samotnému zákonodárci a v tomto bodě je přezkum ústavnosti tohoto zákona ze strany Ústavního soudu prakticky vyloučen. Ústavní soud, byť sdílí některé pochybnosti stěžovatele o adekvátnosti úpravy náhrady škody v uvedeném případě z hlediska současného stavu společnosti, nemá jako orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR pravomoc k pozitivní normotvorbě.
Ústavní soud ovšem nesdílí stanovisko Městského soudu, že by měla být žaloba zamítnuta proto, že proti výše uvedenému rozsudku 1 T 73/91 ze 13.5.1991 nebylo podáno odvolání. V tomto případě je třeba věc posoudit tak, že situace, kdy rozhodnutí bylo později zrušeno pro svou nezákonnost na základě stížnosti pro porušení zákona, je právě oním "případem hodným zvláštního zřetele" podle ustanovení §3 zákona č. 58/1969 Sb. Na výsledku sporu by se to však nemohlo ve prospěch stěžovatele nijak projevit a proto k této okolnosti nemohl Ústavní soud ve svém rozhodnutí přihlédnout.
Pokud však jde o další důvod pro zamítnutí návrhu, musel Ústavní soud přisvědčit Městskému soudu v Brně, jak výše uvedeno. Podle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. 5
V Brně dne 29. března 1995
JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu