Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.1995, sp. zn. II. ÚS 190/94 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 87/4 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.190.94

sp. zn. II. ÚS 190/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. 12. 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J., Ing. P. J., CSc., a Ing. K. J., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 8. 9. 1994, č. j. 21 Co 153/94-47, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994, č. j. 21 Co 153/94-47, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 20. 10. 1993, č. j. 11 C 184/92-32, v napadené části týkající se lhůty k vyklizení nebytových prostor podmíněné co do jejího uplynutí přidělením náhradního bytu, vytýkají navrhovatelé Městskému soudu v Praze nesprávný, extenzívní výklad podmínky vyklizení nebytových prostor s odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku zajištěním náhradního bytu. Dle přesvědčení navrhovatelů zmíněnými rozsudky oba soudy jako orgány veřejné moci nepřípustně zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatelů, kteří jsou tak aktivně legitimováni domáhat se ochrany těchto svých práv podle čl. 4 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a podle čl. 36, odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak dále v ústavní stížnosti navrhovatelé rozvádějí, považují postup soudů za zásah do svých základních práv, zaručených čl. 4, odst. 1 a 2, čl. 11, odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR. Navrhovatelé konkrétně uvedli, že oběma výše uvedenými rozsudky bylo uznáno, že vedlejší účastník obývá místnosti domu, jehož jsou vlastníky a o které byl spor, bez právního důvodu, protože jako k místnostem nebytovým nemohlo mu k nim po právu vzniknout právo osobního užívání bytu a tedy ve smyslu §871 odst. 1 občanského zákoníku ani právo nájemní (ač mu byly tyto místnosti přiděleny rozhodnutím ONV v Praze 2 v roce 1983 jako bytová jednotka a byla s ním následně uzavřena dohoda o užívání bytu, přesto, že dle kolaudačního rozhodnutí tyto místnosti nebyly nikdy kolaudovány jako byt). Povinnost k vyklizení předmětných místností však soudy podmínily s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. zajištěním náhradního bytu, neboť vedlejší účastník místnosti užíval v dobré víře jako prostory bytové a proto nepřidělení bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy a takový výkon práva navrhovatelů by nepřiměřeně zasahoval do práv a zájmů vedlejšího účastníka. Extenzivní výklad soudů, který připustil omezení vlastníka domu, v němž jsou vyklizované místnosti, u nichž podle zákona nárok na náhradu není, analogicky případům, kde nárok ze zákona je, považují navrhovatelé za nepřípustný ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. I kdyby se - dle navrhovatelů - poukazovalo na to, že soudní praxe i před novelizací občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. běžně i v širší míře zakládala s odkazem na obecná ustanovení občanského zákoníku rozhodnutími soudů povinnost vlastníků domů trpět vyklizované v bytech až do přidělení bytové náhrady v případech, na které zákon výslovně nepamatoval, vznikla tato praxe ovšem ještě před tím, než Listina základních práv a svobod zakotvila ochranu základních práv a svobod, a to za zcela odchylných společenských poměrů. Vyřešení sociální situace vyklizovaného se přesunuje v daném případě na bedra vlastníka domu (bytu) způsobem, za který mu neposkytuje náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Tím restriktivněji je proto třeba vykládat všechna ustanovení zákona a Listiny, jež tyto otázky upravují. Rozhodnutími soudů byla dle navrhovatelů dotčena nepřípustně jejich základní práva i v tom, že povinnosti (a tedy i povinnosti navrhovatelů trpět užívání jejich věci vedlejším účastníkem) mohou být podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, což v daném případě splněno nebylo. Navrhovatelé konečně uvádějí, že z hlediska použití §3 odst. 1 obč. zákoníku se soudy nezabývaly tou okolností, že navrhovatelé před podáním žaloby na vyklizení nabídli vedlejšímu účastníkovi náhradní byt, který však odmítl přijmout bez poskytnutí vysokého odstupného, přestože se navrhovatelé zavázali nabízený byt na své náklady upravit. Takovým postojem se vedlejší účastník zbavil dle navrhovatelů práva na náhradu jinou, zejména když u něho nejde o nárok založený zákonem, ale o právo, jež by mu snad bylo lze mimořádně přiznat s ohledem na jeho sociální situaci. Touto okolností se soudy vůbec nezabývaly, přestože - dle navrhovatelů - jde o okolnost z hlediska použití §3 odst. 1 občanského zákoníku a z hlediska přípustnosti zásahu do základního práva podle čl. 11 Listiny zcela zásadní. Navrhovatelům se jeví tento postup jako opomenutí důležitých skutečností, významných pro celkové posouzení spravedlivosti a nestrannosti soudcovského rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil s tím, že neměl k dispozici spis a předseda senátu, který v předmětném sporu rozhodoval, již u zdejšího soudu nepracuje. Vzhledem k tomu, že z §42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obligatorně nevyplývá povinnost Ústavního soudu zajistit jeho vyjádření k návrhu, Ústavní soud na vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 netrval. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj rozsudek, který považuje za věcně správný a na důvody v něm obsažené. Ústavní stížnost dle vyjádření městského soudu napadá rozsudek argumentací linoucí se ve dvou rovinách. Jednak v podstatě zpochybňuje právní posouzení věci, jednak v podstatě namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu. Především dle městského soudu nemusí být zcela správný už výchozí předpoklad o nuceném omezení vlastnického práva. Výrokem rozsudku dle vyjádření městského soudu nebylo nuceně omezeno vlastnické právo stěžovatelů, byl jím toliko odložen plnohodnotný výkon tohoto práva. Samotný rozsudek ve výroku o věci samé neukládá navrhovatelům žádnou povinnost, protože k zajištění náhradního bytu může dojít jednak jejich prostřednictvím, jednak též prostřednictvím vedlejšího účastníka a navrhovatelé mají zákonnou možnost při změně poměrů spočívajících v příznivém vývoji bytové situace ve společnosti domoci se vyklizení vedlejšího účastníka (J. A.) bez zajištění bytové náhrady (§80 občanského soudního řádu). Za nesprávnou považuje městský soud argumentaci, dovozující v souzené věci nemožnost vázat vyklizení na zajištění náhradního bytu s odkazem na ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dle právního názoru městského soudu až dosud o povaze a použitelnosti tohoto ustanovení nebylo v soudní praxi pochyb a mimo jiné zejména prostřednictvím této normy se v soudní praxi realizuje výkon nezávislé soudní moci ve shodě s čl. 81 Ústavy ČR a rovněž ve shodě s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy lze použitím tohoto ustanovení hájit nejen literu zákona, ale i jeho ducha. Městský soud v Praze se domnívá, že nelze - a to ani v zájmu pro futuro žádoucího, vzhledem k dnešnímu stavu bytové nedostatečnosti však dosud ještě nikoliv zcela možného, co nejširšího výkladu obsahu vlastnického práva - vyřadit použití ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku v případech vlastnických žalob. Takový výklad by vedl ve svém důsledku k vydělení jakési privilegované skupiny osob, jejíž právní postavení by oproti jiným skupinám bylo v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod výhodnější. Pokud jde o otázku nedostatečného zjištění skutkového stavu věci, městský soud namítá, že oba soudy vzaly na vědomí, že navrhovatelé nabízeli J. A. náhradu za vyklizované prostory. V samotné skutečnosti, že J. A. náhradu nepřijal (za situace, kdy sporné prostory užíval v dobré víře jako byt) však žádný ze soudů nespatřoval důvod, proč by měl J. A. vyklidit sporné prostory, jejichž charakter byl potvrzen až soudními rozhodnutími, bez jakékoliv náhrady. Vedlejší účastník J. A. se vyjádřil, že s rozhodnutími obou soudů naprosto souhlasí, a navrhl, aby Ústavní soud potvrdil pravomocné rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatelů prokázání zásahu obecných soudů jejich rozhodnutím do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu (jako je tomu v §3 odst. 1 občanského zákoníku odkazem na dobré mravy) umožňuje. Ústavně soudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je v podstatě omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Přitom pod pojem "meze" má zákon na mysli rozsah právní normy. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy nedovoluje. Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), nebo-li oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně omezovat zákonem, nicméně takováto omezení se musí vztahovat rovným způsobem na všechny vlastníky. §3 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Je i v souladu s judikaturou vrchního soudu 3 Cdo 274/93 /Pro.95,8:320/, podle něhož ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku lze aplikovat na výkon existujícího práva či povinnosti, na jeho základě však nelze konstituovat dosud neexistující práva či povinnosti. Úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně oprávněného (vlastníka). Nelze do budoucna říci, že bude-li vlastník realizovat právo tak či onak, bude ho realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho práv. Úvaha městského soudu je vedena pohnutkami sociální spravedlnosti, odpovídajícími situaci, kdy zákon v rámci řízeného hospodářství s byty, které se z valné části nacházely v domech ve státním vlastnictví, ukládal orgánům státní správy opatřovat náhradní byty (§6 odst. 2, §21 a násl., §48 a násl., zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Naproti tomu je dnes počet státních bytů zcela omezen, část bytů je ve vlastnictví fyzických a právnických osob a není již zákonnou povinností státu starat se o opatřování náhradních bytů. §1 odst. 1 z. č. 102/1992 Sb., upravující působnost obcí při zajišťování bytové náhrady se přitom na daný případ nevztahuje. Je tudíž právně irelevantní apel městského soudu, vyslovený v odůvodnění jeho rozsudku, že bylo by více než vhodné, aby příslušný úřad, u vědomí toho, že dnešní situace byla zaviněna nesprávným postupem jeho předchůdce, poskytnout veškerou možnou součinnost žalobcům při zajišťování bytové náhrady. Městský soud si je jistě vědom, že takový morální apel nikoho právně nezavazuje. Vyřešení sociální situace vyklizovaného se fakticky váže na možnost vlastníka opatřit vyklizovanému na své náklady náhradní byt. Vyřešení sociální situace vyklizovaného se tak zcela přesunuje na bedra vlastníka způsobem, za který mu neposkytuje náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Tím striktněji je proto třeba vykládat všechna ustanovení zákona a Listiny základních práv a svobod, jež tyto otázky upravují. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Zákon takové omezení připustil v případech uvedených v §711 a 712 občanského zákoníku. Tato ustanovení se však vážou zcela nepochybně k nájmu bytu a následně taxativně upravují právo bytové náhrady oprávněných. Interpretace §3 odst. 1, občanského zákoníku městským soudem, která předem předpokládá na straně oprávněného možnou rozpornost jednání s dobrými mravy, neúměrně rozšiřuje právo uvážení soudu v dané věci a svými důsledky vede k eliminaci vlastníkova dispozičního práva. Vlastník je významně omezen z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnického práva v té jeho obsahové složce, která souvisí s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní (došlo k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého vlastnictví). Interpretace soudů v daném případě vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního práva a tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných práv a svobod. Vedla tím k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo řečeno v jiné souvislosti (rozhodnutí III. ÚS 17/95), jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu, komu podle zákona nepřísluší, postupují způsobem, který není v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak způsobem protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do ústavně zaručených práv jiného. V daném případě do ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých důsledcích znamená též porušení povinností, které jsou soudům ústavně uloženy (čl. 95 odst. 1, úst. zákona č. 1/1993 Sb.). V daném případě Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku uvedeno. Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. 12. 1995