ECLI:CZ:US:1995:2.US.38.94
sp. zn. II. ÚS 38/94
Usnesení
II. ÚS 38/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 506/93, ze dne 23. 12. 1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu, O.Ú. F., sp. zn. PzÚ 433/91-C-Vru, ze dne 2. 11. 1993, podané O.B., zastoupeným advokátkou JUDr. L.K., za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Pozemkového úřadu, O.Ú. F., DP a Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 506/93, ze dne 23. 12. 1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu, O.Ú. F., sp. zn. PZú 433/91-C-Vru, ze dne 2. 11. 1993, kterým bylo rozhodnuto, že navrhovatel není vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území M., a že se navrhovateli nepřiznává nárok na náhradní pozemek či jinou zákonnou náhradu.
II. ÚS 38/94
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. 3.1994, přičemž
napadené rozhodnutí nabylo právní moci 9. 2. 1994. Stížnost byla proto podána včas. Dne 11. 4. 1994 byl navrhovatel vyzván Ústavním soudem k odstranění vad návrhu. Tak se stalo podáním ze 2. 5. 1994, tedy ve stanovené lhůtě. Navrhovatel byl při podání ústavní stížnosti zastoupen v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Navrhovatel tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno ustanovení čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zdůvodňuje to tím, že krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí pozemkového úřadu se nezabýval jeho námitkami proti rozhodnutí pozemkového úřadu, zejména mu odňal možnost účastnit se výslechu svědků, jejichž výpovědi byly podkladem pro rozhodnutí soudu. Nemohl jim klást otázky, a proto soud nezjistil úplně stav věci. Dále namítá, že nemohl být přítomen všem prováděným důkazům, a že došlo k narušení zásady rovnosti účastníků řízení. Svá tvrzení, s výjimkou návrhů na nové vyslechnutí svědků, blíže nerozvádí.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, zastupovaný JUDr. L.T. Ta ve svém vyjádření uvedla, že krajský soud rozhodoval na základě správně zjištěného stavu věci a v souladu se zákonem. Pokud krajský soud rozhodoval bez jednání, účastník řízení zdůraznil, že mu to umožňuje §2501 odst. 2 a §25Of občanského soudního řádu. Pokud jde o námitku nesprávného hodnocení důkazů, odkázal účastník na odůvodnění svého rozhodnutí, čj. 22 Ca 506/93. Zde se soud vypořádal s výpověďmi svědků B.M., J.K., Z.V., V.Ž., P.Š. a A.S., jejichž nové předvolání a vyslechnutí navrhovatel v případě úspěchu své ústavní stížnosti znovu navrhuje.
II. ÚS 38/94
Na základě těchto skutečností je Ústavní soud v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR nepožaduje, aby soudní řízení bylo bezpodmínečně ústní. Ústava ČR umožňuje, aby zákon z tohoto pravidla stanovil výjimku. Ve vztahu k projednávané věci se tak stalo ustanovením §250f ve spojení s §2501 odst. 2 občanského soudního řádu. Krajský soud při aplikaci §250f došel k závěru, že správní orgán vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, o který se mohl opřít, a šlo proto jen o posouzení právní otázky. Kromě toho Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. Ze skutkových zjištění správního orgánu byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. S ohledem na obsah výpovědí svědků, jejich poměr k účastníkům řízení a k věci samé, došel k určitému závěru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí. Ústavní soud na tomto postupu krajského soudu neshledal tak závažné nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého z Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody. Výtky, které jsou navrhovatelem adresovány postupu účastníka řízení, popř. pozemkovému úřadu, nejsou podle názoru Ústavního soudu takového rázu, aby opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
II. ÚS 38/94
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1995
Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR