Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.02.1995, sp. zn. II. ÚS 42/94 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 13/3 SbNU 67 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.42.94

sp. zn. II. ÚS 42/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti R.P. a ing. M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 8 Co 708/93-137, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj. 8Co 708/93-137, se z r u š u j e . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1993, čj. 17C 263/91-118, byl zamítnut návrh, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání domu čp. 1939 v kat. úz. O. - M.O. a to podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.). V odůvodnění rozhodnutí se konstatuje, že navrhovatelé jsou sice ve smyslu citovaného zákona oprávněnými osobami a splňují podmínky pro vydání ve smyslu §6, avšak současně se dovozuje, že žalovaný není povinnou osobou dle ustanovení §4 odst. 1 cit. zák., neboť hospodářskou smlouvou, byť neplatnou, uzavřenou dne 27. 3. 1991 předmětné nemovitosti převedl a dále se již necítil být ani vlastníkem, ani vykonavatelem jiných práv. Z těchto skutečností dále okresní soud dovodil, že žalovaný nesplňuje podmínku držby ve smyslu faktického ovládání věci tak, jak má na mysli §4 odst. 1 cit. zák. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co 708/93-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že hospodářská smlouva z 27. 3. 1991, kterou žalovaný věc převedl na fyzickou osobu, je platná, z čehož pak vzal za zcela zřejmé, že žalovaný nemohl majetek držet, ani být povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co 708/93-137, s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť smlouva ze dne 27. 3. 1991 je svou povahou občanskoprávní, jak odpovídá v obdobné věci rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. Cdc 75/93 a jako takovou pak byli účastníci smlouvy vázáni svými projevy vůle až do její registrace státním notářstvím, ke které do dnešního dne nedošlo a kterou se teprve kupní smlouva mohla stát perfektní v tom smyslu, že přešlo vlastnictví. Za této situace byl dle navrhovatelů žalovaný osobou pasivně legitimovanou ve sporu o schválení dohody o vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb. V závěru navrhovatelé zdůraznili, že příčinou porušení základního práva navrhovatelů, upraveného v čl. 11 Listiny, bylo odlišné právní posouzení soudy obou stupňů. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhl zamítnutí návrhu navrhovatelů a pokud jde o napadený rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba pro nedostatek věcné legitimace, vyslovil názor, že nebylo porušeno právo navrhovatelů vlastnit majetek ani jiné ústavně zaručené základní právo nebo svoboda z důvodů uvedených v napadeném rozsudku. Vedlejší účastník Státní podnik bytového hospodářství M. O. a P. v likvidaci (dále jen státní podnik) ve svém vyjádření především podpořil právní názor navrhovatelů potud, že smlouva ze dne 27. 3. 1991 spadá svým režimem do právních vztahů podle občanského zákona (dále jen OZ) taktéž s tím, že k nabytí účinnosti smlouvy o převodu nemovitostí je zapotřebí registrace státním notářstvím, na kterou, pokud není podán návrh do tří let od uzavření smlouvy, se vztahuje fikce, že účastníci od smlouvy odstoupili. Dále vyslovil, že do konce této lhůty jsou svými smluvními projevy účastníci pouze vázáni. Na druhé straně se vedlejší účastník ve svém vyjádření ztotožnil s názory soudů obou stupňů v tom smyslu, že nesplňuje podmínku držby dle §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. proto, že zákonodárce, pokud použil pojmu držba, měl v úmyslu obsáhnout i případné nesrovnalosti v majetkoprávních vztazích, tzn. že držbu chápal jako pojem širší v tom smyslu, že držitel nemusí být vždy vlastníkem, a naopak ani vlastník nemusí být vždy držitelem. Dále zdůraznil, že se skutečně po prodeji smlouvou ze dne 27. 3. 1991 již nepokládali za oprávněné výkonem práva hospodaření, proto také majetková agenda byla uzavřena ad acta a nemovitosti byly vyřazeny z evidence podniku. Konečně namítal, že ani z procesních důvodů nemohli být navrhovatelé úspěšní, neboť rozsudek, ukládající odpůrcům povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, by nemohl být podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva, když v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitosti zapsána akciová společnost F.. Navíc podkladem pro změnu zápisu může být pouze výrok rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, případně vyřešení praejudiciálních otázek. K vyjádření vedlejšího účastníka řízení státního podniku navrhovatelé zaujali stanovisko v tom smyslu, že se tento choval jako osoba povinná a je tedy osoba povinná ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť v dopisech ze dne 10. 6. 1991 a 19. 7. 1991 žádal o zrušení smlouvy ze dne 27. 3. 1991 s tím, že k jejímu uzavření došlo v důsledku omylu, tzn., že ke dni podání výzvy o vydání věci majetek držel a také se tak choval. Dále ke znění §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uvedli, že obecným pojmem držba jde o vyjádření skutečnosti, že věc, jež je ve vlastnictví státu, drží právnické osoby na základě rozdílných právních institutů, takže nemůže jít o institut držby ve smyslu §135a OZ ve znění zák. č. 509/1991 Sb. Správnost svých závěrů navrhovatelé dovozovali i z úpravy, obsažené v odst. 2 ustanovení §4 zák. č. 87/1991 Sb. Obchodní společnost F., a. s. ve svém vyjádření konstatovala, že byli přibráni do řízení před soudy obecnými jako vedlejší účastník, neboť jsou v současné době vlastníky nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1992. Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod a to konkrétně čl. 11 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než se věcí skutkově i právně zabývat. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17C 263/91. Ústavní soud pak v této souvislosti zjistil, že navrhovatelé byli neúspěšní se svým návrhem dle zák. č. 87/1991 Sb., aby žalovanému tehdy Státnímu podniku bytového hospodářství M.O. a P. bylo uloženo uzavřít dohodu o vydání věci domu čp. 1939 k. ú. O. - M.O., a to každému z jedné poloviny, v podstatě s odůvodněním, že žalovaný státní podnik není osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť předmětná nemovitost byla platnou hospodářskou smlouvou ze dne 27. 3. 1991 převedena z žalovaného na osobu třetí, to vše pak s tím důsledkem, že žalovaný nesplňuje podmínku držby. Ústavní soud má však za to, že jestliže dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a jestliže těmito stanovenými způsoby jsou postupy v souladu s občanským soudním řádem, který soudům ukládá postupovat nejen tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, ale též tak, aby nebylo zneužíváno práv (srov. §1, §2 o.s.ř.), pak krajský soud nepostupoval a nemohl postupovat v souladu s těmito ustanoveními, jestliže se nijak nevypořádal s námitkou neplatnosti smlouvy z 27. 3. 1991 pro její rozpor s §21 tehdy platného HZ (zák. č. 109/1964 Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb.) tak, jak od samého počátku tvrdili navrhovatelé a jak dokonce dovodil i okresní soud jakožto soud prvého stupně, ale naopak vzal za prokázáno, že smlouva z 27. 3. 1991 byla uzavřena platně, přestože bylo nesporné, že dopisem ze dne 7. 3. 1991 navrhovatelé žalovaný státní podnik upozorňovali, že budou žádat vydání nemovitosti dle restitučních předpisů a přestože příslušný restituční předpis, tj. zákon č. 87/1991 Sb. již platil počínaje dnem 21. 3. 1991 (srov. §6 odst. 1 a §11 odst. 1 zák. č. 131/1989 Sb. ve znění zák. č. 426/1990 Sb.) a navíc v §9 odst. 1 výslovně stanovil, že povinná osoba nemůže převádět věc oprávněných pod sankcí neplatnosti ode dne účinnosti zákona. Ústavní soud má tedy za to, že právě s ohledem na posledně uvedené skutečnosti byla smlouva z 27. 3. 1991 absolutně neplatná, ať už dle ustanovení s §21 tehdy platného HZ (zák. č. 109/1964 Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb.) a nebo dle ustanovení §39 tehdy platného OZ (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 87/1991 Sb.), která obě stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a to proto, že obcházela zákon č. 87/1991 Sb., když zmiňované ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nebylo možno použít přímo vzhledem k datu účinnosti zákona (1. 4. 1991). Tato neplatnost je neplatností absolutní, tzn., že nastává ipso iure - ze zákona, může se jí dovolávat každý, nemůže konvalidovat, působí ex tunc a státní orgán k ní přihlíží z úřední povinnosti. Vlastní obcházení zákona č. 87/1991 Sb. spočívá v tom, že smlouvou ze dne 27. 3. 1991 bylo znemožněno, aby věc byla právě dle tohoto předpisu vydána, přestože žalovaný státní podnik věděl, že je o nemovitost usilováno. Jestliže je tedy smlouva z 27. 3. 1991 smlouvou absolutně neplatnou a jestliže jak pro oblast občanskoprávních, tak hospodářskoprávních vztahů platí, že se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegans auditur); pak je jistě namístě učinit závěr o tom, že žalovaný státní podnik je taktéž držitelem, tedy osobou povinnou a ve svých důsledcích také pasivně legitimovanou. K shora uvedeným závěrům Ústavního soudu dlužno dodat, že právní úprava, obsažená v §4 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. a jestliže se u takových smluv prokáže, že šlo o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická osoba, jež se dopustila takového obcházení si za ně také ponese plnou odpovědnost dle 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v tom smyslu, že bude osobou povinnou. Citovaný restituční zákon ostatně chtěl právě pojmem držba předejít možnostem nedosáhnout účelu zákona jakožto zákona restitučního z formálně právních důvodů, za který by v dané věci měl sloužit fakt uzavřené smlouvy z 27. 3. 1991 bez dalšího. Pro úplnost se, a to výslovně, uvádí, že pro účely rozhodnutí o návrhu navrhovatelů na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti resp. o tom, zda je státní podnik osobou povinnou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., považoval Ústavní soud za nadbytečné zkoumat, zda smlouva ze dne 27. 3. 1991 je hospodářskoprávní či občanskoprávní, neboť tak či tak (§21 zák. č. 109/1964 Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb. a §39 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 87/1991 Sb.) je tu daná neplatnost, a to absolutní pro obcházení zák. č. 87/1991 Sb. Jestliže tedy krajský soud shledal smlouvu z 27. 3. 1991 za platnou, nedostál svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy ve spojení s §1 a §2 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím, kterým by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a které by tak vychovávalo nejen k zachovávání zákonů, ale i k úctě k právům spoluobčanů. Stejně tak nedostál ani své povinnosti vykládat právní předpisy nejen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale také spravedlivě (§5 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než nálezem napadené rozhodnutí dle §82 odst. 1 až 3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit. Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že má za to, že dané rozhodnutí nezakládá zásah do ústavního principu nezávislosti soudu, z něhož vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (čl. 82 odst. 1 Ústavy a §132 o.s.ř.), neboť tato zásada se týká pouze závěrů o věrohodnosti a pravdivosti těch skutečností, které má soudce za prokázány a které tvoří zjištěný skutkový stav, ale netýká se již otázky právního posouzení (k tomu srov. ustanovení §220 o.s.ř., jež taktéž odlišuje skutková zjištění od právního posouzení). Konečně ohledně námitek vedlejšího účastníka státního podniku, týkajících se nemožnosti změn zápisu v katastru nemovitostí pouze na podkladě odůvodnění rozhodnutí či v důsledku řešení praejudiciálních otázek, dlužno dodat, že tyto jsou z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí bezpředmětné, ale naopak jsou řešitelné v návaznosti na další nutná jednání jak ohledně předmětné smlouvy ze dne 27. 3. 1991, tak ohledně následné smlouvy ze dne 9. 4. 1992. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. 2. 1995