Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.03.1995, sp. zn. II. ÚS 43/94 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 15/3 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.43.94

sp. zn. II. ÚS 43/94 Nález Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. 3. 1995 na veřejném jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 393/93-129, ze dne 21. 12. 1993, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavní stížnost stěžovatelů, doručená Ústavnímu soudu České republiky dne 15. 3. 1994, směřuje proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 393/93-129, ze dne 21. 12. 1993, a napadá rovněž rozsudek Okresního soudu Rychnov nad Kněžnou, sp. zn. 3 C 167/92, ze dne 25. 3. 1993, kterým byla dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 23. 4. 1992 mezi Obchodem semeny a zahradnickými potřebami, s. p. Praha , jako osobou povinnou, a p. V. a pí. M. F., jako osobami oprávněnými, určena za neplatnou. Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil skutková zjištění a právní závěry Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Ústavní stížnost uvádí, že rozhodnutím soudů obou stupňů byl porušen: 1) článek 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu práv 2) článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem 3) článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který uvádí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ve svém návrhu dále stěžovatelé uvádí, že před vynesením rozsudku, který stížností napadají, proběhlo několik občansko-právních řízení, vedených ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), v jejichž rámci měly ostatní oprávněné osoby postupovat ve smyslu §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., tj. své restituční nároky uplatnit vůči osobám, kterým byla věc vydána ve lhůtě k tomu určené, tj. do jednoho roku ode dne účinnosti zákona. Tím, že tak neučinily, resp. zpětvzetím návrhu na vydání věci vůči povinné osobě, se samy dobrovolně zbavily možností podle zákona č. 87/1991 Sb., i když byly na záměr povinné osoby vydat nemovitosti jen některým oprávněným osobám v zákonné lhůtě prokazatelně upozorněny. Důvodem pro vydání předmětných nemovitostí pouze stěžovatelům, bylo podle jejich názoru přihlédnutí povinné osoby k textu závěti původního vlastníka znárodněného majetku, kterou zůstavitel ustanovil universálním dědicem, za splnění určitých podmínek svéh syna, otce stěžovatelů a k rozhodnutí státního notařství, sp. zn. D 64/55, ze dne 2O. 5. 1955, kterým bylo potvrzeno dědictví po jeho otci, jako universálnímu dědici s tím, že mu přísluší vyplacení náhrady za znárodněný majetek. Žalobci, tj. právní nástupci p. F. V., napadli dohodu uzavřenou dne 23. 4. 1992 a registrovanou státním notářstvím v Rychnově nad Kněžnou dne 9. 6. 1992, pod č. j. Reg. 59/92, žalobou o určení její neplatnosti. Stěžovatelé se domnívají, že tím, že soudy vyhověly návrhu žalobců o určení neplatnosti uzavřené dohody o vydání nemovitostí porušily zákon, neboť svým rozhodnutím nahradily smysl a účel zákona č. 87/1991 Sb., zejména jeho ustanovení §5 odst. 4 a 5 zákona. Pro daný postup soudu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. chyběla podle jejich názoru podmínka existence naléhavosti právního zájmu ze strany žalobců. Závěrem zdůrazňují, že soudy obou stupňů se v průběhu dokazování dostatečně nezabývaly skutečností, zda znárodnění majetku proběhlo či neproběhlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dalším podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1994 nazvaným jako "dodatečné sdělení", stěžovatelé předložili jako listinný důkaz sdělení Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, ze kterého vyplývá, že ministerstvo eviduje restituční nároky na majetek st.p. Obchod semeny Praha, ale vzhledem k tomu, že uvedený podnik je určen k likvidaci, nemohou být restituční nároky oprávněných osob řešeny cestou privatizace (ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), ale je nutné je uplatnit přímo u likvidátora státního podniku. I. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, z nichž Krajský soud v Hradci Králové navrhl zamítnutí stížnosti a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ve kterém se zcela ztotožnil s právními závěry a provedeným dokazováním soudu I. instance. Zejména uvedl, že pokud se týká okruhu oprávněných osob, je nutno v tomto případě aplikovat ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. (nyní ust. §3 odst. 4 písm. c)), bez ohledu na tu skutečnost, kdo po p. F. V. dědil nebo dědit měl. Zdůraznil, že tím, že povinná osoba uzavřela dohodu pouze se dvěma z celkem pěti oprávněných osob, porušila ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V návaznosti na výše uvedené pak má krajský soud za to, že jestliže žalobci nestihli podat žalobu podle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. a ani podání takovéto žaloby ve lhůtě zde uvedené nebylo objektivně možné, když restituované nemovitosti byly vydány stěžovatelům až po uplynutí zákonné lhůty, pak bylo nutno připustit možnost dalších oprávněných osob bránit se porušení smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb. na základě ust. §39 občanského zákoníku, týkajících se platnosti právních úkonů. Naléhavý právní zájem účastníků je pak dán tím, že na základě rozsudku soudu může být provedena změna zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí dle zákona č. 265/1992 Sb. Soud dále dovodil, že námitky žalovaných pokud se týkají rozporu provedeného znárodnění s tehdy platnými právními předpisy, nejsou s ohledem na ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č 87/1991 Sb. právně významné, a to vzhledem k ustanovení čl. II zák.č. 114/1948 Sb. a jeho odstavce 14, kterým byl změněn §4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. (zejména odst. 3 a 4). V dalším odkazuje soud na skutečnost, že předmětem řízení nebyly restituční nároky na majetek p. K. V. a jeho případná politická perzekuce není tedy právně relevantní. Bylo jednoznačně prokázáno, že předmětem uzavřené dohody byl pouze majetek p. F. V.. Na základě výše uvedených skutečností krajský soud rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou potvrdil. K návrhu stěžovatelů se vyjádřili i vedlejší účastníci řízení. P. F. Č. uvedl, že v dané stížnosti nejsou splněny podmínky pro podání ústavní stížnosti, neboť má za to, že postupem soudů obou stupňů nebyly porušeny ústavní procesní zásady. Výsledky dokazování a právní závěry plynoucí z volného hodnocení důkazů, ke kterým soudy dospěly, jsou výsledkem aplikace hmotného práva a nezakládají podezření z porušení uvedených článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Poukázal na skutečnost, že Ústavní soud ČR není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu proto zabývat se správností v hodnocení provedených důkazů, pokud by takový postup soudů neměl za následek porušení ústavně zaručených zásad. Odlišný právní názor stěžovatelů na závěry obecných soudů nemůže podle jeho názoru zakládat důvod k zahájení řízení o ústavní stížnosti. V ostatním se F. Č. plně ztotožnil s právními závěry krajského soudu a navrhl, aby podaná stížnost byla ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta. B. K. a P. D., jako vedlejší účastníci, zaslali prostřednictvím svého společného právního zástupce vyjádření, ve kterém ústavní stížnost považují za nedůvodnou a odkazují na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zdůrazňují, že jedinou motivací stěžovatelů k podání stížnosti byla snaha získat na úkor ostatních oprávněných osob veškerý majetek, tedy více než na co měli a mají oprávněný nárok. Závěrem navrhují, aby Ústavní soud České republiky stížnost jako nedůvodnou odmítl. II. Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. V dané věci z připojeného spisu, sp. zn. 3C 167/92, Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven procesními předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak učinily soudy závěr, že nejen stěžovatelé, ale i B. K., F. Č. a P. D. jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. a dále dospěly logicky k závěru, že za situace, kdy již nebylo možno pro chování povinného postupovat dle lex specialis, tj. §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., nic nebránilo zbývajícím oprávněným osobám domáhayt se soudní ochrany dle obecné úpravy, obsažené v občanském zákoníku, s tím důsledkem, že dohoda o vydání nemovitostí ze dne 23. 4. 1992, uzavřená pouze se dvěma z pěti oprávněných osob, byla shledána dle §39 občanského zákoníku za absolutně neplatnou a konečně dospěly k závěru, že znárodnění proběhlo v souladu s tehdy platnou právní úpravou (Dekret č. 100/45 Sb. a zák. č. 114/1948 Sb.). Tato zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v §132 o. s. ř., je provedením ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy. Takto tedy obecné soudy dospěly k závěru, kdo jsou osobami oprávněnými a že dohoda o vydání nemovitostí pouze dvěma oprávněným osobám je neplatná. Ústavní soud je již nemůže jinak hodnotit, neboť by porušil ústavní zásadu soudcovské nezávislosti (čl. 82 Ústavy), ledaže by zjistil porušení ústavních procesních zásad a důkazy sám zopakoval. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavních procesních principů (jako např. právo na soudní ochranu čl. 36, odst. 1 Listiny; zásada rovnosti účastníků čl. 37 odst. 3 Listiny; právo každého na veřejné projednávání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům čl. 38 odst. 2 Listiny), nezbylo, než návrh dle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně 15. 3. 1995