ECLI:CZ:US:1995:2.US.50.95
sp. zn. II. ÚS 50/95
Usnesení
r
II ÚS 50/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.Z., zastoupené advokátem JUDr. R.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.11. 1994, sp. zn. 23Co 388/94, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a I., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 3. 1994, sp. zn. 6C 124/92, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi ( I.) k uzavření dohody o vydání věci a určení, že navrhovatelka J.Z. je osobou oprávněnou dle zák. č. 87/1991 Sb., opírající se o tvrzení, že původní vlastnice A.Z. spolu se svým manželem přišli o nemovitosti na základě vyvlastnění, provedeného ve prospěch
II ÚS 50/95
družstva I., při vykonávání specifického nátlaku a s tím, že družstvo I. nikdy do vyvlastněných nemovitostí neinvestovalo a užívá je ve stejném rozsahu jako před vyvlastněním. Navrhovatelka vytýkala Městskému soudu v Praze nesprávný výklad ustanovení §6 pokud se postavil na stanovisko, že žaloba podle zák. č. 87/1991 Sb. může být úspěšná jen tehdy, přešla-li požadovaná věc do vlastnictví státu s odůvodněním, že takovýto závěr vybočuje z okruhu jiných tzv. restitučních zákonů, které napravují křivdy i v případech, kdy věc nepřešla na stát, nýbrž i na právnickou osobu a navíc se příčí formálně logickému výkladu zák. č. 87/1991 Sb., když z dikce ustanovení §6 lze dovodit, že dle jeho odst. 1 se vydávají věci, které v rozhodném období přešly na stát a dále dle odst. 2 i věci, které na stát přejít nemusely a přešly na jiné subjekty, neboť pokud by zákonodárce měl na mysli, že se budou vydávat výlučně věci, které přešly na stát, je nepochybné, že by případy neuvedené v odst. 1 systematicky zařadil za písmeno k) odst. 1 a nebylo by třeba vytvářet odst. 2 téhož ustanovení §6. Z těchto důvodů navrhovala zrušení citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. IV ÚS 23/93, III ÚS 26/94,
I ÚS 2/93, P1 ÚS 18/94) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému
všeobecného soudnictví, ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, stejně tak jako není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti nepostupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6C 124/92, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelky, opřeným o ustanovení §6 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích skutkově i právně zabývaly, a to i námitkami uplatněnými v řízení o ústavní stížnosti, přičemž Městský soud v Praze v rámci provedeného dokazování dle §120, §132 o.s.ř.
II ÚS 50/95
dospěl k závěru, že žaloba podle zák. č. 87/1991 Sb. může být úspěšná jen při splnění podmínky, že požadovaná věc přešla do vlastnictví státu, přitom v souzeném případě tomu tak nebylo, neboť pozemky s budovou přešly přímo do vlastnictví jiného subjektu - družstva.
V dané věci ústavní soud především odmítá tvrzení navrhovatelky, že úprava, obsažená v zák. č. 87/1991 Sb., vybočuje z okruhu jiných restitučních zákonů, pokud se nevztahuje na družstevní majetek, neboť zákonodárce si v souvislosti s restitucemi nikdy nečinil nárok na absolutní nápravu všech křivd (viz Důvodové zprávy k restitučním předpisům). Dále nutno ve shodě s Městským soudem v Praze konstatovat, že i podle ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje vždy jen na případy, kdy věc v rozhodném období přešla na stát, jak vyplývá především z návěti odstavce 1 téhož ustanovení §6 cit. zák., tzn., že nelze přistoupit na takový výklad odstavce 2, který by šel nad rámec návěti odstavce 1 §6. Protože jde o výklad natolik evidentní (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 17. 12. 1993, sp. zn. 3Cdo 129/1992; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 2. 12. 1994, sp. zn. IV ÚS 149/94) a protože lze mít za to, že obecné soudy postupovaly v souladu s §120; §132 o.s.ř. a respektovaly tak zásady, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nedošlo ani k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, to vše pak s tím důsledkem, že nezbylo, než Ústavní stížnost navrhovatelky jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 24. 4. 1995 soudce zpravodaj