ECLI:CZ:US:1995:2.US.65.95
sp. zn. II. ÚS 65/95
Usnesení
II ÚS 65/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.G., zastoupené advokátkou Mgr. J.F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. října 1994, čj. 12Co 935/94-79, jakož i rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 1994, čj. 15C 89/94-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a potvrzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci, jimiž byl zamítnut návrh na zrušení smluv ze dne 16. 7. 1974 a ze dne 9. 9. 1974 a dále návrh, aby byl prvý odpůrce zavázán k povinnosti zaplatit navrhovatelce 10 493,- Kč, opírající se o ustanovení §8 odst. 3 a odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění změn a doplňků, s odůvodněním, že navrhovatelka svůj nárok neuplatnila řádně a včas, tj. ve lhůtě, stanovené v č1. II zák. č. 229/1991 Sb. ve
II ÚS 65/95
znění zák. č. 183/1993 Sb., tedy do 1. 9. 1993, neboť navrhovatelka sice ve lhůtě, tj. 22. 7. 1993, požádala o zrušení smluv, avšak neuvedla, proti komu svůj nárok uplatňuje a kdo by měl být ve smyslu zákona povinnou osobou. Tento nedostatek,
tj. označení povinných osob, odstranila až po uplynutí lhůt stanovených zákonem, to vše pak s tím důsledkem, že došlo k prekluzi jejího nároku dnem 2. 9. 1993. Současně bylo v napadeném rozhodnutí Krajského soudu konstatováno, že navrhovatelka osoby odpůrců neoznačila nikoliv proto, že neznala svá ústavou zaručená práva, ale proto, že sama nevěděla, koho má zažalovat a tuto otázku si ujasňovala postupně teprve v průběhu řízení. Navrhovatelka pak těmto rozhodnutím vytýkala, že návrh na zahájení řízení byl podán 22. 7. 1993, takže pokud by Okresní soud v Olomouci vyzval navrhovatelku dostatečně určitě a též včas k odstranění vad návrhu, resp. ji řádně poučil, nebylo by možno dále uvažovat o prekluzi práva proti konkrétním odpůrcům. Z této skutečnosti pak dovozovala navrhovatelka porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a dále práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a konečně i porušení čl. 4 Ústavy.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. III ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, viz také usnesení bývalého Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. I ÚS 205/92, uveřejněné pod č. 13/1992 Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (č1. 81, č1. 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy, stanovenými v Hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V tomto směru navrhovatelka tvrdí, že došlo k porušení čl. 37 odst. 2 Hlavy páté Listiny, jestliže jí soudy ne dost určitě a navíc pozdě poskytly právní poučení. Vzhledem k tvrzenému porušení čl. 37 odst. 2 Listiny si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 15C 89/94, z jehož obsahu zjistil, že navrhovatelka uplatnila
II ÚS 65/95
svůj nárok podáním došlým na soud dne 22. 7. 1993, mimo jiné nedostatky též bez označení účastníků resp. odpůrce či odpůrců, přičemž 24. 9. 1993 byla poprvé soudem prvého stupně vyzvána k odstranění vad, dne 14. 10. 1993 soud prvého stupně ve věci rozhodl usnesením, kterým bylo řízení zastaveno, odvolací soud pak již dne 12. 1. 1994 na základě odvolání navrhovatelku znovu vyzval k odstranění vad jejího návrhu a následně dne 28. 1. 1994 usnesení soudu prvého stupně zrušil. Soud prvého stupně pak o návrhu navrhovatelky jednal dne 29. 3. 1994 a dne 23. 5. 1994, kdy také meritorně rozhodl, zatímco navrhovatelka podáními z 25. 10. 1993 označila na č. 1. 11 a 12 spisu za odpůrce J.K. a L.P., dále podáním z 20. 1. 1994 na č. 1. 23a znovu J.N. a nově O.N. a konečně podáním z 19. 4. 1994 na č. 1. 38 L.P. ml. a I.P. Odvolací soud pak napadené rozhodnutí 25. 10. 1994 potvrdil.
Ohledně práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny nutno předeslat, že toto právo skutečně nezahrnuje jen činnost advokáta, ale že jde i o jiné formy právní pomoci, mezi které patří i procesní poučovací povinnost soudu dle o.s.ř. (srov. Důvodovou zprávu k Listině). Nicméně č1. 37 odst. 2 Listiny, kterého se navrhovatelka dovolává, upravuje pouze právo na právní pomoc, ale nestanoví žádná další kritéria. Pokud si tedy soudy tuto svoji povinnost v návaznosti na §43; §42 odst. 4, §79 odst. 1 a §90 o.s.ř. splnily, takže o návrhu navrhovatelky bylo lze meritorně rozhodnout, nelze dospět k závěru o porušení č1. 37 odst. 2 Listiny. Jinými slovy, soud při odstraňování vad návrhu, spočívajících v neexistenci označení odpůrce jako účastníka řízení, vykonává svou činnost dle příslušných ustanovení o.s.ř. (v dané věci dle §43 odst. 1; §42 odst. 4; §79 odst. 1; §90), činí tak však nezávisle na té které hmotněprávní úpravě jednotlivých práv. V dané věci má Ústavní soud za to, že jde jen o jakousi spekulaci navrhovatelky, jak by bylo kdyby přitom včasné uplatnění hmotněprávního nároku dle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo
II ÚS 65/95
právě věcí její odpovědnosti a nikoliv soudu. Jestliže tedy nebylo shledáno porušení čl. 37 odst. 2 Listiny a stejně tak ani jiných principů upravených v Hlavě páté Listiny, jak ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 15C 87/94, nedošlo proto ani k porušení práva navrhovatelky, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a stejně tak čl. 4 Ústavy.
Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 25. 5. 1995 soudkyně Ústavního soudu ČR