ECLI:CZ:US:1995:2.US.71.95
sp. zn. II. ÚS 71/95
Usnesení
II ÚS 71/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelek J.Š. a M.Š., zastoupených advokátem JUDr. M.Š., o návrhu ze dne 31. 3. 1995, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelky ve svém návrhu uvedly, že rozhodnutím Městského soudu
v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 15Co 476/93, kterým byl zrušen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 1993, sp. zn. 15C 87/92, a řízení zastaveno, bylo porušeno ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. a v návaznosti na to i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelkám tak bylo znemožněno domáhat se stanoveným způsobem jejich práv. Dále konstatovaly porušení č1. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Navrhovaly proto, aby ústavní soud usnesení Městského soudu ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 15Co 476/93, zrušil. V návrhu dále uvedly, že ústavní stížnost považují za včasnou, neboť dle jejich názoru bylo podání stížnosti po 60ti denní lhůtě zhojeno návrhem na obnovu řízení, který byl však usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 1995, sp. zn. 470/94, zamítnut. Odvolání proti tomuto usnesení nepovažovaly s ohledem na judikaturu Evropské komise a soudu pro
II ÚS 71/95
lidská práva ve Š. za nutné. V návrhu rovněž dovozovaly možnost, že se v jejich případě jedná o stížnost, přesahující jejich vlastní zájmy, neboť obnova řízení je dle §228 o.s.ř., (správně mělo být odkázáno na §231 o.s.ř.), přípustná jen proti usnesení, kterým byl schválen soudní smír, což je v protikladu ke skutečnosti, že obecné soudy přes nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 79/94 zastavují řízení z důvodů nesprávného označení žalovaného a za současného nesplnění své poučovací povinnosti a to usnesením, proti kterému není přípustné odvolání ani obnova řízení.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelek a dospěl k závěru, že návrh na zrušení usnesení ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 15Co 475/93, je podaný po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §75 odst. 1 druhá věta za středníkem cit. zák. se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Protože rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně přiznává, je rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 15Co 476/93, a ústavní stížnost byla podána 31. 3. 1995, jedná se zjevně o návrh podaný opožděně, neboť ani návrh na obnovu řízení nemohl dle cit. ustanovení §75 odst. 1 druhá věta za středníkem zák. č. 182/1993 Sb. nic na běhu 60ti denní lhůty změnit.
Stejně tak nelze v této konkrétní věci, napadající rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 15Co 475/93,
II ÚS 71/95
nalézt překročení vlastního zájmu stěžovatele v potencionálním skutkovém zjištění, že soudy nerespektují nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II ÚS 79/94, zejména za situace, když napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 15Co 475/93, předcházelo rozhodnutí Ústavního soudu. Závěrem dlužno dodat, že navrhovatelkám nic nebránilo obrátit se na ústavní soud v zákonné 60ti denní lhůtě již po rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to právě vzhledem k ustanovení §75 odst. 1 druhá věta za středníkem zák. č. 182/1993 Sb.
Z důvodů shora uvedených Ústavní soud návrh navrhovatelek dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 28. 4. 1995 soudkyně Ústavního soudu ČR