ECLI:CZ:US:1995:2.US.80.94
sp. zn. II. ÚS 80/94
Usnesení
II. ÚS 80/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 10 Co 438/93, ze dne 3.3.1994, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě, č.j. 5 C 90/92, ze dne 22.2.1993, podané O.Š., zastoupenou advokátem JUDr. T.Ch., za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a obce V., a BP., (v likvidaci), jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 10 Co 438/93, ze dne 3.3.1994, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě, č.j. 5 C 90/92, ze dne 22.2.1993, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby s ní O.ú. V., jako první žalovaný a BP, jako druhý žalovaný uzavřely dohodu o vydání nemovitosti č. 258 se stavební parcelou č. 279, zapsané na LV č. 5 v katastrálním území V., obec H., a kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení oběma žalovaným stranám.
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 27. 5. 1994, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci
l
II. ÚS 80/94
dne 5.4.1994. Stížnost byla proto podána včas. Dne 25.1.1995 byla navrhovatelka vyzvána Ústavním soudem k odstranění vad návrhu. Tak se stalo podáním ze dne 1.2.1995, tedy ve stanovené lhůtě. Navrhovatelka byla při podání ústavní stížnosti zastoupena v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové zastupovaný JUDr. M.N., CSc. Ten ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku, který byl ústavní stížností napaden a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Navrhovatelka se domnívá, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno její základní právo obsažené v čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1, resp. č1. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vlastní petit ústavní stížnosti se však již bez bližšího odůvodnění opírá jen o porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Porušení těchto posledně uvedených ustanovení zdůvodňuje stěžovatelka tím, že podle jejího názoru v daném případě bylo "zneužito vlastnictví státu, resp. BP, na újmu práv stěžovatelky a stěžovatelka považuje své postavení za zcela nerovné ostatním účastníkům." Důvody pro zúžení svého návrhu stěžovatelka nikde neuvádí.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti obrací proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, ve své argumentaci však napadá postup obce V. a BP (v likvidaci).
Pro úspěch její ústavní stížnosti by však bylo rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci v řízení, jehož
II. ÚS 80/94
byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu však rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo a stěžovatelka to nebyla schopna prokázat u žádného z ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení vůči své osobě namítá.
Pokud jde o námitku zásahu do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, nebylo účastníkem řízení, tj. Krajským soudem v Hradci Králové, zpochybněno právo stěžovatelky vlastnit majetek, stejně jako nárok na jeho stejnou ochranu. Zde Ústavní soud poukazuje na svůj nález III. ÚS 23/93, kde zdůraznil, že v případě čl. 11 odst. 1 musí jít o vlastnické právo již zpravidla konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak je tomu zpravidla v případě restitučních věcí.
Pokud jde o ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, rovněž se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by stát, resp. BP, zneužil svého vlastnictví na újmu práv stěžovatelky. Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 25.4.1991 obdržel výzvu k vydání nemovitosti a 9.8.1991 stěžovatelce potvrdil, že je povinnou osobou, což konečně vyplývalo z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. dne 1.4.1991, měl předmětnou nemovitost v držení. To měla stěžovatelka doloženo i výpisem z evidence nemovitostí (LV č. 5 pro katastrální území V., obec H.). Stejně tak muselo být stěžovatelce známo ustanovení §4 odst. 2 zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, které stanoví, že "do vlastnictví obcí nepřechází rovněž věcí z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu." Stěžovatelka přitom jako oprávněná osoba takový nárok uplatnila, jak shora uvedeno 25.4.1991 a citovaný zákon ČNR nabyl účinnosti 24.5.1991.
I když se již následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti nedovolává, pro úplnost se konstatuje, že zcela zjevně nemohlo dojít
II. ÚS 80/94
ani k porušení jejího základního práva podle:
- čl. 11 odst. 4 ze stejných důvodů, jak jsou uvedeny v případě namítaného zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny,
- stejně tak Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo umožněno domáhat se svého práva stanoveným způsobem u soudu, ať již podáním žaloby k Okresnímu soudu v Náchodě či odvoláním ke Krajskému soudu v Hradci Králové a stěžovatelka nijak jeho porušení neupřesnila,
- rovněž námitka porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny nebyla nijak prokázána a je taktéž zjevně neopodstatněná.
Na základě těchto skutečností je Ústavní soud nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je zákon č. 87/1991 Sb. v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (č1. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Kromě toho Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu.
II. ÚS 80/94
Krajský soud v Hradci Králové došel k závěru, že Okresní soud v Náchodě vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, o který se mohl opřít, a na jehož základě posoudil právní stránku případu. Ze skutkových zjištění byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatelky, a to včetně námitky právního zástupce BP o marném uplynutí zákonné lhůty k padání žaloby (spis 5 C 90/92, s. 48, 61).
S ohledem na průběh důkazního řízení došel k určitému závěru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí. Ústavní soud na tomto postupu krajského soudu neshledal takové nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody. Přitom pouze zásah do základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 1995 JUDr. Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR