ECLI:CZ:US:1995:2.US.86.95
sp. zn. II. ÚS 86/95
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele RNDr. V.M., zastoupeného doc. JUDr. A.G., o návrhu na zrušení rozhodnutí vědecké rady F UK , čj. 234/VV/94, ze dne 11. 5. 1994, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém návrhu ze dne 19. 4. 1995, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 4. 1995, požadoval zrušení rozhodnutí vědecké rady F UK v P., ze dne 11. 5. 1994, čj. 234/VV/94, ve věci habilitačního řízení navrhovatele o jmenování docentem pro obor astronomie, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 1, 3, 15, 16 a 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), dále čl. 18 a 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 a 10 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Ústavní soud především zkoumal, zda jde o návrh, k jehož projednání je příslušný. Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy spadá do pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Dle tohoto ustanovení (srov. s §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) jde tedy o otázku, zda napadené rozhodnutí je rozhodnutím neboli zásahem orgánu veřejné moci. Vymezení pojmu orgánu veřejné moci je bezprostředně závislé na vymezení rozdílů mezi právem veřejným a soukromým. Jak již bylo konstatováno Ústavním soudem ČSFR v jeho rozhodnutích pod sp. zn. I. ÚS 191/92 a sp. zn. II. ÚS 18/92, za právo veřejné považuje soud tu oblast práva, v níž jsou vztahy založené na nerovnosti zúčastněných subjektů, k soukromému právu patří vztahy založené na rovnosti. Veřejná moc je taková, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí orgánu není dán na vůli subjektu. Hranice veřejné moci končí tam, kde začíná moc soukromá. Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat taková rozhodnutí, opatření nebo jiné zásahy orgánu, jehož oprávnění takto rozhodovat, činit opatření nebo zasahovat do práv osob může vzniknout jen s přivolením povinného. Vzhledem k tomu, že v dané věci jde o výsledek habilitačního řízení, v němž navrhovatel vystupoval jako uchazeč, resp. kterého se zúčastnil na základě svobodného rozhodnutí, tedy na základě vlastního přivolení (§1 vyhl. č. 447/1990 Sb.), a vzhledem k tomu, že završující akt v kladném případě, tj. jmenování, nemá zcela zjevně povahu autoritativního rozhodnutí, čímž ji nemůže mít ani jeho negativní podoba, má Ústavní soud za to, že nejde v případě rozhodnutí vědecké rady o zásah orgánu veřejné moci. Ostatně, že se o zásah orgánu veřejné moci nejedná, plyne i ze skutečnosti, že navrhovateli nic nebrání, aby i nadále setrvával jak na svých metodách bádání, tak i učiněných závěrech. Ne v neposlední řadě dlužno dodat, že ze samého smyslu zákonů (zák. č. 172/1990 Sb. a vyhl. č. 447/1990 Sb.), podle kterých řízení proběhlo a které stanoví, že posláním vysokých škol je chránit a rozvíjet vzdělání, přispívat ke zvyšování vědecké, technické a hospodářské úrovně v podmínkách, zaručujících svobodu vědeckého bádání s tím, že vysokým školám přísluší výhradní právo na udělování akademických titulů, taktéž plyne, že výsledek habilitačního řízení není autoritativním výrokem, nýbrž výkonem práva dle čl. 15 Listiny. Za této situace má Ústavní soud za to, že nejde o rozhodnutí orgánu veřejné moci a proto nezbylo, než návrh dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout s tím, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 6. 1995
JUDr. Iva Brožová
soudce Ústavního soudu ČR