infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-180-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.11.1995, sp. zn. II. ÚS 92/95 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 72/4 SbNU 191 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.92.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Právo na přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem podle Listiny základních práv a svobod

Právní věta Protože čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod upravuje každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, znamená to, že smyslem čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo na soudní ochranu, a čl. 36 odst. 2 Listiny, který upravuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, je zajistit každému reálný přístup k soudu se zákonnými výjimkami, možnými jen u odst. 2, tj. u soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy.

ECLI:CZ:US:1995:2.US.92.95
sp. zn. II. ÚS 92/95 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele O. V., invalidního důchodce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cao 21/95, ze dne 17. 2. 1995, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1Cao 21/95, ze dne 17. 2. 1995, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 16 C 452/92 a 18 Ca 124/93, ze dne 20. 9. 1994, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 5. 1992, č. 521104218, o přiznání invalidního důchodu pro navrhovatele a rozhodnutí ze dne 7. 9. 1993, č. 521104218, o odnětí invalidního důchodu navrhovateli a přiznání částečného invalidního důchodu, navrhovatel namítá, že všechna byla vydána, aniž bylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního lékařství. Dále namítal, že Vrchní soud posoudil jeho zdravotní stav a pracovní neschopnost podle příslušné posudkové komise, jejíž zjištění však byla v rozporu s lékařskými zprávami a zejména s posudkem prof. MUDr. J., DrSc., který předložil. Současně uvedl, že posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, což je orgán, řídící jednu stranu sporu, totiž Českou správu sociálního zabezpečení Praha. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti dovozoval, že napadené rozhodnutí porušilo čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), upravující princip nestranného procesu, dále čl. 37 odst. 3 Listiny, upravující princip rovnosti stran a konečně i právo navrhovatele na přiměřené hmotné zabezpečení při neschopnosti v práci, zakotvené v čl. 30 odst. 1 Listiny. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že pro účely rozhodnutí vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, který hodnotil ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. v souvislosti s ostatními provedenými důkazy s tím, že předmětný posudek se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi včetně navrhovatelových námitek a posudku soudního znalce prof. MUDr. J., DrSc. Dále uvedl, že jestliže provedení důkazů posudkem posudkové komise ukládá soudu přímo zákon, a to v ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 582/1991 Sb.), a navíc dospěl-li soud při hodnocení důkazů postupem podle §132 o.s.ř. k závěru, že tento posudek je úplný, nemůže zpochybnit provedení tohoto důkazu skutečnost, že v témže zákoně zákonodárce svěřil Ministerstvu práce a sociálních věcí také řízení činnosti České správy sociálního zabezpečení, která je kompetentní rozhodovat o nárocích ze státního důchodového zabezpečení. Pokud jde o posouzení souladu ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. s čl. 37 Listiny, odkázal na pravomoci Ústavního soudu. Česká správa sociálního zabezpečení se přípisem ze dne 21. 6. 1992 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a že jeho pravomoc je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). V daném případě má být tímto zásahem do základních lidských práv rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a rozhodnutími České správy sociálního zabezpečení, když protiústavnost je spatřována ve skutečnosti, že v řízení nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na vyžádání znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního lékařství a dále ve skutečnosti, že Vrchní soud vycházel pouze z posudků posudkové komise s tím, že tato se nevypořádala s posudkem a zprávami předloženými stěžovatelem, navíc sama posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, tedy orgánu, řídícího Českou správu sociálního zabezpečení jakožto jednu ze stran soudního sporu. Vzhledem k těmto tvrzením navrhovatele o protiústavnosti napadených rozhodnutí nezbylo Ústavnímu soudu než si vyžádat spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 18 Ca 124/93, z něhož zjistil, že navrhovatel napadl opravnými prostředky rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 5. 1992 o přiznání invalidního důchodu, neboť měl za to, že jde o invaliditu v důsledku pracovního úrazu a dále rozhodnutí ze dne 7. 9. 1993 o přiznání částečného invalidního důchodu, neboť měl za to, že mu náleží plný invalidní důchod. V těchto opravných prostředcích zejména zdůrazňoval, tak jako ve své ústavní stížnosti, že nebyl vyžádán znalecký posudek a že se posudková komise, která je podřízena jedné straně sporu, nevypořádala s důkazy, jež sám předložil (znalecký posudek prof. MUDr. J., DrSc., lékařské zprávy dr. H. a dr. J.). Krajský soud a poté Vrchní soud však jeho návrhům na doplnění dokazování uvedeným v odvolání nevyhověly a správní rozhodnutí potvrdily. Ze shora uvedeného plyne, že v dané věci se jedná o rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí správních orgánů, tedy o řízení dle části páté, hlavy třetí o.s.ř. Dále však pro toto řízení platí §246c o.s.ř., dle kterého se pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije přiměřeně ustanovení v prvé a třetí části o.s.ř., tj. obecná ustanovení a ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně hlavy druhé, upravující dokazování, což ostatně koresponduje s ustanovením §250q odst. 1 o.s.ř., které upravuje možnost provést dokazování nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí. Uvedené dále znamená, že s ohledem na ustanovení §6, §120, §125 ve spojení s §250q o.s.ř. platí i pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů zásada skutečného stavu věci, nyní skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o.s.ř.), avšak modifikovaná ustanovením §250i o.s.ř. potud, že jde o skutkový stav tak, jak jej zjistil správní orgán, tedy v době vydání rozhodnutí správním orgánem. V dané věci se jedná o zjištění skutkového stavu ke dni 14. 5. 1992 u rozhodnutí č. 521104218 a ke dni 7. 9. 1993 u rozhodnutí č. 521104218. Protože napadená rozhodnutí Vrchního soudu i krajského soudu vycházela z posudků posudkové komise nejenom předcházejících dat (posudky z 10. 11. 1992 a 17. 11. 1992), ale též z posudků ze dne 29. 12. 1993, ze dne 12. 4. 1994 a ze dne 14. 6. 1994, a dále ze znaleckého posudku prof. MUDr. J. ze dne 20. 9. 1993, z lékařských zpráv dr. H. ze dne 8. 1. 1993, 29. 1. 1993, 13. 1. 1993, 4. 5. 1994 a dr. J. ze dne 10. 5. 1994, které nic nevypovídají o tom, že by se zabývaly zkoumáním zdravotního stavu navrhovatele a jeho příčinami právě ke dni napadených rozhodnutí, tj. ke dni 14. 5. 1992 a ke dni 7. 9. 1993, pak nejenže nelze zjistit z jakého skutkového stavu rozhodnutí vycházela, ale také zda a do jaké míry byly důkazy (znalecký posudek i lékařské zprávy) navržené navrhovatelem srovnatelné s posudky posudkové komise. Jinými slovy, u žádného z provedených důkazů nelze zjistit, zda se vztahují k rozhodnému období, tj. zda vyhodnocují zdravotní stav navrhovatele ke dni vydání napadených rozhodnutí. Z tohoto pohledu je tak zcela znemožněno tvrdit, že se časově neidentifikovatelné posudky posudkové komise vypořádávají a jsou způsobilé se vypořádat se znaleckým posudkem prof. MUDr. J., DrSc. a zprávami dalších lékařů, když, jak již bylo konstatováno, i tyto postrádají časové určení z hlediska rozhodného období. Za této situace je napadené rozhodnutí rozhodnutím, které vychází z neskutečného, resp. neidentifikovatelného skutkového stavu, čímž se stává naprosto nepřezkoumatelným. Navíc za této skutkově zcela nepřehledné situace bylo Vrchním soudem postupováno dle §250f o.s.ř., tj. rozhodnuto rozsudkem bez jednání, přestože toto ustanovení předpokládá, že musí být nepochybně správně zjištěný skutkový stav věci. Tyto vady řízení jsou bezesporu vadami, které mohly mít za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu jeho nezákonnosti, spočívající v porušení ustanovení §250q a navazujících ustanovení §153 odst. 1, §132 a §157 odst. 2 o.s.ř. a §250f o.s.ř. V dané věci je takové rozhodnutí současně rozhodnutím, které porušuje principy hlavy páté Listiny, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, upravující právo na soudní ochranu a čl. 36 odst. 2 Listiny, upravující právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť jejich smysl se nenaplnil, přestože formálně řízení proběhlo, a konečně rozhodnutím, jež porušuje i čl. 38 odst. 2 Listiny, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, neboť bylo jednáno dle §250f o.s.ř., aniž byly pro to splněny podmínky. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než napadené rozhodnutí zrušit dle ustanovení §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. Pro úplnost se uvádí, že zásadně nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.), to však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 150/93). V dalším řízení bude třeba, aby vzhledem k zásadě skutečného stavu věci (§153 odst. 1; §250 q; §246 c o.s.ř.), která nemůže být nijak omezena pravomocí ministerstva dle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. zřizovat posudkové komise s oprávněním posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost a vzhledem ke skutečnosti, že ve věci neexistuje jediný důkaz jasně se zabývající zdravotním stavem ke dni správních rozhodnutí, byl provedený důkaz znaleckým posudkem, jak navrhuje navrhovatel, a to pro odstranění jakýchkoliv pochybností a z důvodu obnovení důvěry občana - navrhovatele v právo. V tomto směru dlužno dodat, že není od věci, když soudy v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva) a čl. 36 Listiny dbají, aby jejich rozhodnutí byla nikoliv jen shora předepsanou, ale též akceptovatelnou spravedlností, což je v daném případě zvlášť aktuální, je-li tu námitka směřující proti posudkům posudkové komise jako subjektu podřízeného protistraně. K této námitce navrhovatele, a na to navazujícímu vyjádření Vrchního soudu ohledně pravomoci Ústavního soudu přezkoumat protiústavnost jednotlivých předpisů se uvádí, že úpravu §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. neshledal Ústavní soud protiústavní (čl. 37 Listiny), a to právě s ohledem na ustanovení §250q o.s.ř. i §246c o.s.ř., která umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení komisí upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb., proto také Ústavní soud ani nepostupoval dle §78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že stačilo, aby pro účely rozhodnutí Ústavní soud zjistil porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, nezkoumal již navrhovatelem tvrzené porušení čl. 30 odst. 1 Listiny. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 1. 11. 1995

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:2.US.92.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 92/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 72/4 SbNU 191
Populární název Právo na přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem podle Listiny základních práv a svobod
Datum rozhodnutí 1. 11. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 5. 1995
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Brožová Iva
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 582/1991 Sb., §4 odst.2
  • 99/1963 Sb., §246c, §120, §125, §153 odst.1, §132, §157 odst.2, §250f, §250g odst.1, §246c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík důchod
důkaz/volné hodnocení
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-92-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27574
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31