ECLI:CZ:US:1995:3.US.100.95
sp. zn. III. ÚS 100/95
Usnesení
III. ÚS 100/95-11 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M.B., zastoupeného advokátem JUDr. K.V., o návrhu ze dne 8. května 1995, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 16. května 1995, se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1995, sp. zn. 16 Co 50/94. Uvedl, že označeným rozsudkem se cítí poškozen na majetkových právech, když odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. října 1993, č. j. 8 C 237/92-66. U Okresního soudu v Náchodě podal žalobu, kterou se domáhal mj. určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to objektu, evidovaného pod čp. 369/b na stp. č. k. 726 o vým. 3.148 m2, zahrady čp. 437/5 o vým. 1.338 m2 a nemovitosti čp. 450 se stp. č. 762, vše v kat. ú. M. Soud I. stupně návrhu nevyhověl, žalobu na určení vlastnictví zamítl, Krajský soud
III. ÚS 100/95-12
v Hradci Králové pak zamítavý výrok potvrdil. Ve stížnosti k ústavnímu soudu navrhovatel znovu poukázal na své přesvědčení, že B.B., která uplatnila restituční nárok na vydání nemovitostí, není osobou oprávněnou, tou je pouze on, jen jemu měly být nemovitosti vydány a soudem pak určeno, že je jejich výlučným vlastníkem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou /§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb./. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh z j e v n ě neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud ČR zaujal ve svých rozhodnutích /III. ÚS 23/93 aj./, byl návrh navrhovatele shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy ČR/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy ČR/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93/
III. ÚS 100/95-13
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Obecné soudy při hodnocení důkazů se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a tím ani do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož se navrhovatel dovolává. Závěry, k nimž na základě tohoto hodnocení soudy dospěly, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Z těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
V Brně 13. května 1995
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj