ECLI:CZ:US:1995:3.US.114.94
sp. zn. III. ÚS 114/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. února 1995 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K. J.K. Ing. M. K.,Ing. R. K., Ing. L.K. a Ing. M. K. o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94 takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp.
zn. 16 Co 126/94, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se
stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, ze
dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, kterým bylo potvrzeno
usnesení Městského soudu v Brně, ze dne 17. ledna 1994, č. j. 26
E 1151/93-16. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh na provedení
výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením Městského soudu v Brně, ze
dne 5. srpna 1993, č. j. 26 E 1151/93-10, a to vyklizením bytu ,
obývaného vedlejšími účastníky, do náhradního bytu .
Ve svém usnesení, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co
126/94, Krajský soud v Brně konstatoval, že náhradní byt,
zajištěný navrhovateli pro vedlejší účastníky, nesplňuje podmínky
přiměřeného náhradního bytu podle §712 odst. 2 obč. zák., ve
znění před účinností novely obč. zák. č. 267/1994 Sb. Podle názoru
Krajského soudu v Brně za přiměřený náhradní byt je minimálně
nutno považovat takový byt, který jednak dle svého vybavení
a velikosti umožňuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů
jeho domácnosti, a navíc je zásadně stejný co do podlahové plochy,
vybavení, kvality a je v téže obci jako byt vyklízený. Ačkoli soud
uznává, že pojem "zásadně" je nutno vykládat tak, že se nejedná
o absolutní totožnost a lze připustit, aby jako přiměřený náhradní
byt byl považován i byt s nižší podlahovou plochou a nižším
rozsahem vybavení, není však možno jej vykládat extenzivně ve
prospěch vlastníka. Za takový nepřípustně extenzivní výklad soud
považuje např. výklad, opomíjející některý ze zákonem stanovených
ukazatelů v případě, kdy s ohledem na místní podmínky je v určité
lokalitě obtížné najít takový byt, který by splňoval všechna shora
uvedená kritéria. Krajský soud v Brně při interpretaci §712 odst.
2 obč. zák. vycházel dále z jeho srovnání s ustanovením §711
odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na skutečnost, že intenzita
ochrany nájemce je odstupňována charakterem bytové náhrady.
Z uvedeného konstatování dovodil závěr, podle kterého není možno
vůči těm, kteří požívají maximálního stupně ochrany svých práv,
použít výkladu, který by toto jejich právo oslabil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti závěrům, obsaženým
v usnesení Krajského soudu v Brně, namítají skutečnost, podle níž
nabízený náhradní byt lze považovat za jeden z největších, jaké
nabídnout lze. Namítají dále naprostou nemožnost zajištění
takového přiměřeného náhradního bytu, zejména pokud jde
o podlahovou plochu, jaký požaduje krajský soud v napadeném
rozhodnutí, což ve svých důsledcích znamená, podle názoru
stěžovatelů, nemožnost naplnění §711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
Konečně, jelikož nabízený byt je bytem užívaným stěžovateli jako
lidsky důstojné ubytování, namítají nerovnost, když jako takový
nebyl považován ve vztahu k vedlejším účastníkům. V postupu
Krajského soudu v Brně z uvedených důvodů spatřují stěžovatelé
porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od
Městského soudu v Brně vyžádal spisy, sp. zn. 26 E 1151/93 a 44
C 267/92, a současně od Krajského soudu v Brně si vyžádal
k ústavní stížnosti podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
vyjádření.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. února 1995
poukázala předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na skutečnost,
že v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého,
ani při variabilitě prvků - kritérií přiměřenosti, vyjádřené
slovem "zásadně", nebylo splněno jedno z kritérií, a to kritérium
zásadní totožnosti podlahové plochy nabízeného bytu a bytu
vyklízeného. Z hlediska ústavního se ve vyjádření konstatuje, že
za jedno z ústavně možných omezení vlastnického práva (čl. 11
odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) nutno považovat
i ustanovení §712 obč. zák.
K ústavní stížnosti dne 9. února 1995 podali písemné
vyjádření vedlejší účastníci. Ztotožnili se v něm s interpretací
§712 obč. zák., jak ji podal ve svém rozhodnutí Krajský soud
v Brně, přičemž zdůraznili skutečnost, že ustanovení §711 odst.
1 písm. a) obč. zák. není sankčním výpovědním důvodem, a tudíž
nejsou v dané věci důvody k poskytnutí jiné, než rovnocenné bytové
náhrady.
II.
II/a
V průběhu řízení před Ústavním soudem České republiky došlo
k novelizaci §712 obč. zák. (zákonem č. 267/1994 Sb.), tudíž
k novelizaci toho zákonného ustanovení, uplatněním kterého došlo
ke skutečnosti, jež založila důvod ústavní stížnosti. Ústavní soud
byl nucen proto v první řadě zodpovědět otázku, zdali je jeho
úkolem posuzovat ústavnost napadeného rozhodnutí z hlediska
právního stavu v době rozhodování krajského soudu anebo v čase
rozhodování Ústavního soudu.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. lze
ústavní stížnost podat, jestliže stěžovatel tvrdí, že zásahem
orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo anebo
svoboda. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že úkolem Ústavního soudu
je posoudit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci z pohledu
platných právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodováno,
a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo
k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není
vrcholem soustavy obecných soudů (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93).
Rovněž z této skutečnosti vyplývá, že v řízení o ústavních
stížnostech je jeho úkolem posoudit ústavnost zásahu orgánu
veřejné moci a ne rozhodovat ve věci samotné. Je tudíž povinen
takovýto zásah posuzovat v kontextu tehdy platných právních
předpisů.
Při posuzování ústavnosti napadeného usnesení Krajského soudu
v Brně proto Ústavní soud vycházel z právního stavu, platného
v době jeho přijetí a nikoli z právního stavu v době rozhodování
Ústavním soudem (tj. nepřihlížel k novele obč. zák. č. 267/1994
Sb., která novým způsobem upravila oblast poskytování bytových
náhrad).
II/b
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá
z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného
ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §78 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.). V dané věci je v důsledku novely tohoto ustanovení
takovéto posouzení irelevantní a je smysluplné pouze v souvislosti
s komponentem druhým, tj. posouzením ústavnosti interpretace
daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou
hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných
procesních práv.
Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy,
umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva.
Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přitom zákonodárci
i orgánům, aplikujícím právo, určuje rámec takového omezení: při
používání (a tedy tím víc při stanovování) ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu.
Za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno
považovat i ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení
práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané
s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti
zajistit bytovou náhradu). Citované ustanovení občanského zákona
(ve znění před novelou č. 267/1994 Sb.) vymezovalo přiměřený
náhradní byt těmito znaky:
a) zásadní rovnocenností jeho podlahové plochy, kvality
a vybavenosti, jakou má byt vyklizovaný, a to podle místních
podmínek, jakož i jeho umístěním v téže obci,
b) umožněním lidsky důstojného ubytování nájemce a členů jeho
domácnosti, a to vybavením a velikostí náhradního bytu.
Ve své interpretaci citovaného ustanovení obč. zák. Krajský
soud v Brně odmítl "extenzivní výklad" pojmu "zásadní"
rovnocennosti přiměřeného náhradního a vyklizovaného bytu. Dospěl
tím k závěru, podle kterého jestliže je v místních podmínkách
"obtížné" nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit,
pak je vyloučeno uplatnění vlastníkova práva dát výpověď (v dané
věci podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák.). Tato interpretace
§712 odst. 2 obč. zák. vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního
práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž nešetřila
podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv.
Vedla tím k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod.
Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" nutno
v obsahu citovaného ustanovení obč. zák. interpretovat v souladu
s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele
(vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou náhradu, která
nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení přiměřeného náhradního
bytu, a zakládají dále pronajímateli povinnost vyvinout všechno
úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní
byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně
uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému
bytu.
Interpretace §712 odst. 2 obč. zák., rozporná v čl. 4 odst.
4 Listiny základních práv a svobod, pak v napadeném usnesení
Krajského soudu v Brně vedla k aplikaci citovaného ustanovení obč.
zák., porušující čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv
a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud České republiky usnesení
Krajského soudu v Brně, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co
126/94, zrušil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 16. února 1995